Řidičem se člověk nerodí, řidičem se stává
Klasik praví, že v Českých Budějovicích by chtěl žít každý, a stejně tak bude platit, že asi každý čtenář cestopisů (a nejen on) zná knihy tamního rodáka Ladislava Zibury. Ten během covidové pandemie „využil“ toho, že možnosti vycestovat do zahraničí byly značně omezené, a vydal se na putování po českých luzích a hájích. Své zážitky shrnul ve své zatím poslední knize Prázdniny v Česku, která je plná humorných setkání a příběhů, ale také neobvyklých tipů na výlety nebo zajímavostí z české historie.
Ukázka
Řidičem se člověk nerodí, řidičem se stává
Byla první červnová neděle roku 2019 a bytem mých rodičů se nesla vůně pečené kachny. Otec ujídal zelí z hrnce a jako obvykle mi u toho předával rady do života. Za téma své přednášky si tentokrát zvolil bezpečnost silničního provozu. „Všechno vpravo. Vpravo jezdit a zprava dávat přednost. Když je to možné, tak vpravo i odbočuj, tam není co zkazit…“ – „A ty obzvlášť mysli taky na právo mít státem přiděleného advokáta,“ dodal bratr.
Dřív jsem otce při podobných konverzacích provokoval oslovením „pane učiteli“, po společné návštěvě Nepálu jsem ho pak pro jeho výkony při edukaci obyvatel Himálaje překřtil na učitele národů. Tentokrát jsem ale jen spokojeně kýval hlavou. Ve svých sedmadvaceti letech jsem si totiž k údivu celé rodiny udělal řidičák a svět se pro mě už navždy stal dostupnějším. Abych se vyhnul pražskému provozu, půl roku jsem dojížděl do rodných Českých Budějovic. I tak mě ale čekala spletitá cesta plná překážek.
„Víte, já po silnicích nachodil tisíce kilometrů pěšky. Jsem zvyklý si všímat jenom aut. Chodci pro mě nikdy nepředstavovali riziko, tak je ignoruji,“ omlouval jsem se instruktorovi, když mi poprvé musel před přechodem zadupnout brzdu. A rozhodně tak neučinil naposledy. „Dneska osm. Dneska šest. Tentokrát čtyři,“ končíval naše jízdy číselným údajem.
Počty lidí, které bych srazil, kdyby instruktor nezasáhl, se nám nicméně dařilo postupně snižovat. Situace se definitivně obrátila při páté jízdě. Snad pomohlo, že jsem při hrozícím nebezpečí přestal zavírat oči. „Výborně, dneska jen jeden pes,“ prohlásil instruktor vítězoslavně, „tak snad už to takhle zůstane.“ A skutečně zůstalo. Pro svou duchapřítomnost během prvních čtyř jízd by si pan David každopádně zasloužil nominaci na Cenu Michala Velíška za záchranu lidského života.
Když přišel den závěrečné jízdy, nervózní jsme byli všichni. Já se bál o svůj řidičák, instruktor o svou pověst a zkušební komisař o svůj život. „Nebojte, třeba po vás ani nebude chtít podélné parkování. A zvládli to i horší než vy,“ uklidňoval mě instruktor. „Vzpomínám třeba na jednu sedmdesátiletou paní…“ pokračoval necitlivým přirovnáním. Hned v úvodu jízdy jsem místo blinkru pustil stěrače. Pak už to ale šlo.
Klíčem k úspěchu bylo vhodně zvolené tempo. Cyklisty jsem díky němu předjíždět nejen nemusel, ale ani nemohl, protože jeli rychleji než já. Vyhnout se mi podařilo také zákeřným kruhovým objezdům na okraji města. Dojet k nim by mi totiž trvalo dobrou hodinu. Stačilo už jen neselhat při parkování. „Zaparkujte někde na výstavišti,“ vyzval mě v závěru jízdy podřimující komisař. A bylo vyhráno! Na obří asfaltovou plochu českobudějovického výstaviště se během výstavy Země živitelka vejdou stovky zemědělských strojů, díky čemuž jsem to zvládl napoprvé. Vše dopadlo dobře pro mě a špatně pro národní bezpečnost. Dostal jsem řidičák.
Otec od zelí přesedlal k pekáči s kachnou a pokračoval ve své promluvě. „Vzpomeň si na všechno, co sis kdy zlomil a co jsi kdy rozbil. Uvědom si, že řidičský průkaz je ve tvých rukách jako zbrojní pas. Navíc začínáš dost pozdě. Když já byl ve tvém věku, řídil jsem už patnáct let.“ – „Tati, ale mně je sedmadvacet,“ bránil jsem se. – „A v kolika si myslíš, že začínaly řídit děti tady ve vesnicích? Já od jedenácti řídil traktor a od osmnácti kombajn.“ – „Je pravda, že na kombajnu se toho o křižovatkách naučíš nejvíc,“ podotkl jsem jízlivě. – „Podívej se, pořád toho o křižovatkách vím víc než ty. Už skoro padesát let jezdím bez nehod…“
Zatímco jsem v telefonu začal hledat stejnojmennou píseň Milana Chladila, otec kázal o pravidlu zipování a výsadním postavení tramvají. „A v tramvaji taky musím pouštět sednout starší, že jo?“ provokoval jsem. Nikdo z rodiny sice kuchařským uměním nevyniká, ovšem co se týká uštěpačných poznámek, pořádají se u nás hostiny o mnoha chodech. Počínající hádku přerušila až maminka. „Ládíku, dávej přednost všem.
Já to tak dělám už čtyřicet let.“
Závěrečná jízda v autoškole se pro mě na dlouhou dobu stala také jízdou poslední. Až o rok později nadešel čas udělat další krok do světa ostřílených motoristů a obstarat si auto. Nepřiměl mě k tomu nikdo z rodiny ani blízkých, nýbrž úplně maličký shluk bílkovin a nukleových kyselin.
Virus SARS-CoV-2 se na nosohltanech celého lidstva rozšířil v množství tak mizivém, že by se vešlo na jednu čajovou lžičku. I to stačilo na nejrozsáhlejší zavírání hranic od dob druhé světové války. Zatímco jsme trávili jaro šitím roušek, výrobou plicních ventilátorů a snahou pochopit vládní opatření, pomalu mi docházelo, že rok 2020 rokem dalekých cest nebude. A tak jsem se rozhodl splnit si svůj dávný sen a pořádně probádat rodnou zem.
Vlastní auto jsem si jako dopravní prostředek zvolil z jednoduchého důvodu. Jednalo se nejen o epidemiologicky nejvhodnější, ale vzhledem k mým řidičským dovednostem také o ten nejdobrodružnější způsob cestování, jaký jsem si dovedl představit.
Byl první jarní víkend a bytem mých rodičů se tentokrát nenesla vůně kachny, nýbrž sójového guláše. Zdálo se, že doba blahobytu skončila pro nás všechny. Hlad do rodného hnízda i tentokrát přilákal bratra. Jen nerad se před ním ponižuji prosbou o radu, ovšem je pravda, že uměl řídit auto dřív než já řešit trojčlenku. Svou první pokutu dostal už v sedmnácti.
„Bratře, vydávám se na cestu po Česku a potřeboval bych auto. Jaké bys mi doporučil z pozice člověka, který už jich několik naboural?“ zeptal jsem se. Jako obyčejně se mi namísto rady dostalo úšklebku. „Jakýkoli jiný než to moje,“ odvětil. – „A naše,“ dodal otec.
Ubezpečil jsem je, že o jejich nudné vozy bez nápadu nemám zájem, a navíc si auto nemíním půjčit, nýbrž koupit. „Chci něco jedinečného. Chtěl bych auto, kterému se lidi smějí už z dálky. Něco jako Felicii Fun, Fiata Multiplu nebo Volkswagen Brouk. Zároveň bych ale nerad, aby bratr dědil dům sám. Takže potřebuju něco, co má alespoň airbag.“
Bratr zakroutil hlavou a vyjádřil obavu nad tím, zda někdy dospěju. Ubezpečil jsem ho, že nic podobného neplánuji. „Tak si kup Nissan Cube. Je celej hranatej, vypadá jako autíčko z lega a nissany jsou bezpečný,“ prohlásil.
Aniž to bratr tušil, právě mi změnil život.