Válka s mloky v době vesmírných lodí

knižní tipy
Válka s mloky v době vesmírných lodí

Kromě klasické sci-fi Stanisława Lema nebo Raye Bradburyho si občas v Knize Zlín vyhlédneme i moderní vědeckofantastickou literaturu. Jedním z takových titulů je Pomsta mlokům Australana Maxe Barryho, který proslul hlavně svým v češtině dosud nevydaným románem Lexicon o moci slov. Sci-fi z roku 2020, v originálu pojmenované Providence, ovšem pojednává o boji s mimozemskou rasou mloků. Nešlo tedy nevyužít příležitosti, která se v návaznosti na slavné dílo Karla Čapka nabízela, a český název díla jsme si proto trochu upravili… A o čem konkrétně Pomsta mlokům je?

Lidstvo válčí s nebezpečnými vesmírnými vetřelci – mloky. Na jejich území vyšle nejmodernější lodě třídy Providence, které mají jejich civilizaci zcela vyhladit. Úkol čtyřčlenné posádky na jedné z nich je ale překvapivě snadný: udržovat prostřednictvím videí na sociálních sítích zdání, že mají misi pod kontrolou. Soběstačná loď totiž lidskou přítomnost nepotřebuje. Ale i umělá inteligence může selhat a vystavit svou posádku smrtelnému nebezpečí…

 

Ukázka

Pět dní nenarazili na jediného nepřítele, a pak najednou na tři za sebou. Mloci pokaždé předvedli novou variaci otoček a pulznímu kanonu trvalo vždy o něco déle, než je usmažil. Devět dní nato byli povoláni na stanice, jenže v okolí se nevy­skytoval jediný nepřítel. Širokým prostorem poletovaly pouze úlomky něčeho, co vypadalo jako mrtvá mločí těla.

„Bitevní pole,“ uvědomil si Gilly. „Možná tudy proletěla Montana.“

„Nemáme tu co zabíjet,“ dodal Anders.

„Skutečně to tak vypadá.“

„Proč nás v tom případě loď povolala na pozice?“

„Pardon,“ řekla Jacksonová, „ale vy někam pospícháte?“

„Jenom to naštve,“ vysvětlil Anders. „Táhnout se sem, a ne­mít co dělat.“

„Máme na pažbě více než půl milionu zářezů,“ řekla Bean­fieldová. „To ti nestačí?“

„Ani zdaleka.“ Zněl nakvašeně. „Tohle je na hovno.“

„Úlomky úlu na sto padesáti devíti stupních,“ ohlásil Gilly.

„Vidím,“ řekla Jacksonová. „Zbraně, tahle loď nebyla navr­žena k vašemu pohodlí. Postavili ji, aby rozprášila celý jeden mimozemský druh.“

„Houkněte, až nějaký uvidíte.“

„Velení, v těch troskách se nejspíš něco hýbe,“ oznámil Gilly dřív, než se Jacksonová stačila do Anderse pustit.

„Co přesně?“

„Nevím. Možná nic.“

„Nevidím žádné pohyby větší než povolené minimum.“

„To ano, ale některé kusy tam nerotují, pohybují se jinak.“ Spustil vizualizaci a odfiltroval z ní kusy úlu. Zbyla část mloka obalená pryskyřicí, pod níž se cosi kroutilo.

„Už to vidím,“ řekla Jacksonová.

„Co je to?“ zeptala se Beanfieldová.

„Nějaká žížala,“ odpověděl Gilly.

„Žížala?“

„Netuším. Ale kroutí se to jako žížala. Můžeme tu zůstat?“

„Žádám o svolení,“ řekla Jacksonová. V závislosti na odha­du rizika jim loď buď vyhoví, nebo ne. Okamžik nato začaly na jeho ovládacím panelu pracovat motory. „Máme zelenou. Připravte se na brzdící zážeh.“

„Díky.“ Seřadil si lodní sondy. „Mám jich tu víc.“

„Víc žížal?“ zeptala se Beanfieldová.

„Jo.“

„Kde?“ chtěla vědět Jacksonová. „Já nic nevidím.“

„Nehýbou se, ale složením odpovídají. Jsou všude možně.“

„Myslíte ty kusy těl?“

„Ano.“

„Cože?“ podivila se Beanfieldová.

„Po každém boji za sebou necháváme spoustu mločích po­zůstatků,“ řekl Gilly. „Desítky tisíc kousků. Stovky tisíc.“

„A jeden z nich se kroutí?“

„Ano,“ odpověděl.

„Loď chce letět dál,“ řekla Jacksonová.

„Píše to ve zprávě?“

„Ano.“

Kdyby se loď skutečně chtěla hnout z místa, prostě by se sebrala a odletěla. „Pokud to nebude vadit, rád bych ještě mi­nutku počkat a udělal pár analýz.“

„Nad čím dumáte?“

„No,“ začal.

„Vyklopte to.“

„Jestli ten mlok nebyl těhotný,“ dopověděl.

„Prosím?“ podivila se Beanfieldová. Nikdo neodpověděl. „Oni dokážou otěhotnět?“

„Ne,“ řekl Gilly. „Aspoň o tom nevíme. Vojáci a dělnice ne­mají pohlaví. A na jedince schopné reprodukce jsme zatím nenarazili.“

„Co je tím pádem tohle?“

„Kus mrtvého mloka, co se kroutí jako žížala. Jestli máš sama nějaký nápad, zkus něco nadhodit.“

„No to mě podrž,“ řekla Beanfieldová po chvíli.

„Loď povýšila zprávu na doporučení,“ oznámila Jacksono­vá. „Chce se hnout.“

„To chce pořád,“ Gilly na to. „Nejspíš si propočítává, kolik mloků by mohla zabít, kdybychom tu takhle nevysedávali.“

„To si propočítávám i já.“

„Já především nechápu, jak to, že vůbec existují,“ vyhrkla najednou Beanfieldová. „Jak je možné, že se vždycky vynoří odnikud a začnou se po nás vrhat, jako by jim bylo jedno, jestli to přežijí, nebo ne.“

„Zrovna na tomhle není nic složitého,“ vysvětloval Gilly. „Mloci jsou klony, geneticky identičtí.“

„No a?“

„No a život stojí a padá na šíření genomu. U živočichů je běžné, že i kdyby je to mělo stát život, budou bránit svůj ge­nofond.“

„U jakých?“ podivila se Beanfieldová. „Protože na mě tako­vý popis rozhodně nesedí.“

„Sedíš ve válečné lodi,“ řekl Gilly. „Právě teď sami děláme doslova totéž.“

„Ale jdi ty,“ odbyla ho. „Já nešla do války chránit lidský ge­nofond, ale protože nabízeli slušné zdravotní pojištění.“

„Je sice hezké, že si to myslíš,“ vysvětloval dál Gilly, „jenže nemáš zdaleka tolik svobodné vůle, kolik bys řekla. Každé naše rozhodnutí chovat se nezištně, chrabře, vykonávat vlas­teneckou povinnost nebo se obětovat za své děti se řídí pře­devším hluboce zakořeněným genetickým instinktem. Rádi to okecáváme, ale jde o obyčejnou biologickou reakci. Čím blíže jsou si dva lidé po genetické stránce, tím vyšší je prav­děpodobnost, že by se jeden pro druhého obětoval. A totéž platí i u zvířat. A mloků.“ Ovládací panel mu začaly vyplňovat výsledky analýz. „Celá tahle válka se v podstatě nevede ani tak mezi lidmi a mloky, ale mezi lidským a mločím genomem. Naše geny nás pouze využívají v boji jako jednorázové stroje na přežití.“

„Co takhle tuto fascinující filozofickou debatu dokončit později?“ ozvala se Jacksonová. „Jsme uprostřed bojového nasazení.“

https://www.knihazlin.cz/tituly/66947216/pomsta-mlokum/

newsletter Kniha Zlín

Zajímá Vás, jaké novinky právě vychází a co se děje v knižním světě? Přihlášením k odběru našich e-mailových novinek souhlasíte se zpracováním osobních údajů.