Společnost Post Bellum ve sbírce Paměť národa dokumentuje osudy, na které se zapomnělo či zapomenout mělo, a vypráví je dál. Kniha „Nezapomeňte“ vycházející z této unikátní sbírky nabízí např. do dobového kontextu zasazený životní příběh, státníka, vlastence a Evropana Karla Schwarzenberga, s kultovní Jazzovou sekcí neodmyslitelně spojeného Čestmíra Huňáta, ale i dalších, méně známých hrdinů.

„Z otroctví není naděje nalézt cestu ke svobodě bez boje.“

O skupině bratří Mašínů bylo řečeno a napsáno mnohé. A také byly na téma tohoto patrně nejznámějšího příběhu studené války za železnou oponou vedeny mnohé diskuse a debaty v médiích či např. i na půdě parlamentu. Faktem je, že Ctirad a Josef Mašínové byli syny Josefa Mašína, jednoho z legendár­ních Tří králů, odbojové protinacistické skupiny a jejich otec byl za svou činnost v odboji mučen a popraven. Po únoru 1948 Mašínové kolem sebe soustředili protikomunistickou odbo­jovou skupinu a v roce 1953 se pokusila pětice mladých mužů dostat přes západní hranice s cílem bojovat proti komunismu v americké armádě. Dva z nich byli cestou zatčeni a později odsouzeni a popraveni. Třem se podařilo dostat do cíle – teh­dejšího Západního Berlína. Byli to Ctirad Mašín, Josef Mašín a ten, jehož jméno a autentické vzpomínky jsou méně zná­my – Milan Paumer.

Milan Paumer se narodil 7. dubna 1931 v Kolíně a dětství pro­žil v nedalekých Poděbradech. Právě zde se, ještě jako školák seznámil s bratry Mašínovými ještě jako školák. Věkem se k sobě hodili, Ctirad byl o rok starší a Josef o rok mladší než Milan. Přátelil se s oběma, ale blíž měl k extrovertnímu Jo­sefovi, se kterým je také spojovala záliba ve sportu. Ctirad byl spíš uzavřené povahy, od dětství se zajímal o zbraně a boj proti nespravedlnosti, odkaz jeho zavražděného otce na něj měl odmalička zásadní vliv.

Na dětství vzpomíná Milan bez nostalgie, ale pozitivně. Jeho otec, evangelík a bývalý legionář, pocházel z početné ro­diny mlynáře a vedl rodinu pevnou rukou. V Poděbradech měl malé hospodářské družstvo. Jak tomu bývá, maminka byla las­kavější. Milan chodil do Sokola a četl, jak říká doslova hltal, legionářskou literaturu z tatínkovy knihovny.

Mašínovy poznal vlastně jako poslíček – jeho otec, který podporoval rodiny odbojářů a nacisty postižených, ho k nim poslal s pytlíkem brambor. „Brambory, to byla (za války) dů­ležitá komodita.“

Stýkali se hlavně cestou do školy, s přibývajícím věkem se stále častěji bavili o politice. Na Milana zapůsobilo, když star­ší Ctirad nosil do školy na zádech malou, tělesně postiženou, sestřičku Zdenu.

Z Milanova otce po únoru 1948 „komunisti udělali ,po­jízdného pokladníka‘ – pracoval na váze u cukrovaru, a tako­výhle práce měl“. Převrat zasáhl i další členy rodiny – dědeček Milana Paumera byl vyhnán ze svého koloniálu a hospody. „Dědu to tak rozčílilo, že dostal srdeční záchvat a umřel z toho.“

„V době, kdy jsme se rozhodli k odboji, bylo vykonáno už osmdesát politických vražd. Mezi nimi generála Píky, Milady Horákové, veteránů ze západní fronty... To byl důvod, proč jsme se rozhodli dát dohromady skupinu a začít se o něco sta­rat,“ vysvětluje Milan Paumer.

Odbojovou skupinu vedl Ctirad Mašín, dále do ní patřili kamarádi Mašínů Vladimír Hradec a Zbyněk Janata, později se přidal i o něco starší Václav Švéda, komunisty vyvlastněný „kulak“ a někdejší protinacistický odbojář. Do skupiny patřil i strýc Mašínů z matčiny strany Ctibor Novák. Zásadou ale bylo, že mohl-li Ctirad něco udělat sám nebo pouze s někým, ostatní do toho ani nezasvěcoval – kdo nic neví, nic nepoví.

První akcí, spíše klukovskou, bylo vystoupení proti komuni­stické mládeži na oslavách 1. máje. Oslavující mládežníci se pohybovali po městě na kolech – rozházeli tedy napínáčky na silnici, čímž překazili pohyb opentlených cyklistů.

S narůstajícím útlakem ze strany vládnoucí KSČ se však rozhodli přejít do skutečného odboje a opatřit si zbraně po­třebné na sabotážní akce a ozbrojený odpor. Ukradli samo­paly z místního muzea, ty však byly bez uzávěrů, a tedy nepo­užitelné. Uvažovali o krádeži ve Svazarmu, tam však byly jen lehké zbraně, volba nakonec padla na samopaly, které nově fasovala armáda, policie i Lidové milice. „Tehdy jsme stále my­sleli, že bude povstání. Pražské povstání bylo ještě živé a my jsme počítali, že se přes rozhlas dozvíme, co se děje.“ Zbraní se však po válce všude válelo dost. „A tenkrát policajti, těm to vůbec nevadilo, o to se nikdo nestaral.“

Volba padla na policejní stanice v Chlumci nad Cidlinou a v Čelákovicích, Milan Paumer během těchto akcí řídil auto. Při akci si připsali první oběti – v září 1951 se v Chlumci Ctiradovi nepodařilo omráčit policistu Oldřicha Kašíka, ten se pokusil bránit pistolí a Josef ho zastřelil. Předtím než pře­padli policejní stanici, ukradli taxík, taxikáře nechali bez úho­ny v lese. Hrozilo nebezpečí, že je identifikuje a udá, a pro příště se mladí odbojáři rozhodli, že policisté musí být likvi­dováni rovnou. „Byl to šok, doufal jsem, že se to nestane, ale nedovedl jsem si zdůvodnit, jak bychom mohli nechat toho chlapa živýho, a vystavit se tak riziku prozrazení…“

Po neúspěchu v Chlumci opravdu rovnou preventivně za­bili policistu, který se stal svědkem jejich čelákovické akce, ke které došlo o dva týdny po té chlumecké. K policejní sta­nici dorazili v unesené sanitce, odemkl jim rovněž policista, četař Jaroslav Honzátko. Klíče od skříně se zbraněmi jim ale nevydal, dobyli se do ní tedy násilím, sebrali zbraně, „pak se Radek vrátil, šmiknul mu hrdlo a odjeli jsme“.

Akce se účastnili Zbyněk Janata, Ctirad Mašín a Milan Pau­mer. Záškodnickým metodám boje se Ctirad přiučil předtím na školeních o způsobech partyzánského boje pořádaných ko­munistickou mládeží. Mládežníky tehdy školil i sovětský par­tyzán.

V odpovědích na četné otázky týkající se zabitých policis­tů Milan Paumer vždy poukazoval na to, že jejich protivníci měli také zbraně, komunisté do té doby již provedli několik desítek politických vražd, a především na počátku padesátých let Paumer a ostatní vůbec nepochybovali o tom, že situace brzy vygraduje buď v ozbrojené povstání, nebo v třetí světo­vou válku.

Vzpomíná na to, jak na počátku roku 1952 seděli, již s při­pravenými zbraněmi, celý den u Mašínů a s napětím sledova­li Československý rozhlas. Paní Mašínová totiž dostala tehdy zprávu, že možná dojde k ozbrojenému povstání obdobně jako 5. května 1945.

Na otázku Hospodářských novin: „Věřil jste tehdy, že při­jde válka?“ Milan Paumer v roce 2004 odpověděl: „Samozřej­mě. Až do roku 1956. Teprve když přišlo maďarské povstání a Západ nehnul prstem, tak jsem poznal, že je vše jinak.“

Josef Mašín k tomu dodává: „Lidé, kteří přišli o život, byli bez výjimky ozbrojení. Chtěli jsme bojovat proti komunis­tům, ti vyhlásili občanskou válku většině českého národa. Ve válce jsou oběti na obou stranách. Mnoho lidí odešlo, tisíce byly v lágrech, stovky zavražděny.“

V roce 1952 byl Ctirad Mašín v souvislosti s pomocí někomu, kdo se chtěl dostat za hranice, zatčen. Zatčen byl i Josef, ale toho po několika měsících pustili, ale Ctirad byl 15. srpna od­souzen na dva a půl roku za přípravu útěku na Západ a neo­právněné držení zbraně. Z pankrácké věznice v Praze putoval do pracovního tábora v Jáchymově těžit uran. Nejdřív fáral na dole Prokop, později byl přeřazen na důl Mariánská. Přá­telé se snažili získat peníze potřebné pro vysvobození Ctira­da, Janata navrhl přepadnout vůz s výplatami do továrny, kde pracoval, šlo o 900 000 korun.

Přepadení předcházely tři nepovedené pokusy, na něž si Milan Paumer vždy bral dovolenou a jeho kolegové už se za­čali zajímat, proč si ji vždy v pátek bere, takže přepadení se nakonec zúčastnil jen Švéda s Josefem Mašínem. „Byla tam nějaká šarvátka, ten pokladník byl šéfem milice. Rozhodl se, že pojede pro peníze se šoférem a ochrankou. Ještě se stavili pro jednu ženskou z kuchyně. Švéda s Pepou je zastavili, pře­vlečený do milicionářské uniformy, a řekli jim, aby vylezli z auta, že ho musí prohlídnout, protože musí kontrolovat všechny vozy jedoucí do fabriky. Ten pokladník ale nechtěl vylézt. Začal se vyptávat, kluci ho chtěli vytáhnout, ale on vyskočil sám, oběh auto a stál za autem u příkopu, otočil se, vytáhl bouchačku a namířil ji na Pepu. Byl asi rozhodnutej vystřelit, protože když Pepa po něm skočil, spadli do příkopu a bouchačka bouchla. Naneštěstí ta bouchačka byla namířena na něj…“

Podle Milana Paumera tedy v případě smrti Josefa Rošic­kého šlo o nešťastnou náhodu. „Kluci poté skočili do auta a s penězma odjeli až do Olomouce.“ Koupili za ně dva moto­cykly, poněvadž dosud se museli spoléhat na vlak. Občas uvá­děný údaj, že z těchto peněz koupili také postel pro manžele Švédovy, je podle Paumera nepravdivý. (Švédovým přitom ko­munisté při vyvlastnění a vyhnání z domova na statku v Loša­nech v roce 1951 z rodinného majetku nevydali ani oblečení pro děti, rodina tak přišla o veškerý majetek).

V roce 1953 měla skupina zbraně a Ctirad byl nakonec pro­puštěn z vězení na amnestii po Gottwaldově smrti. Kuly se různé plány: Odejít za hranice? Spáchat atentát? Přepadnout policejní autobus? Významný hlas měl v té době i strýc brat­rů Mašínů Ctibor Novák, který spřádal plány zvláště se star­ším Ctiradem. Bez Paumera, dlícího v Martině na vojně, se nakonec rozhodli k odchodu – půda pod nohama hořela čím dál více, policie pátrala po lupičích z vozu s výplatami. V říjnu 1952 se Milan Paumer dostal jako absolvent prů­myslovky v rámci vojenské služby do důstojnického školení směřujícího k mechanizaci armády, v době plánovaného útě­ku tedy ještě vykonával základní vojenskou službu. „Byl jsem tedy zběhem a čekala by mě oprátka.“

Milana navštívil na Slovensku Josef Mašín, domluvili se, že mu dají vědět telegramem, že „svatba se bude konat“.

Plánům Mašínů Milan Paumer naprosto důvěřoval. Při úklidu u velitele našel bloček s propustkami, „tak jsem jednu vzal a vyplnil, podepsal mi to jeden Slovák, velice šikovnej kluk“. V Poděbradech na něj už čekal Josef, ostatní již mířili na Horu Svaté Kateřiny na východoněmecké hranici. Odchod urychlila i hrozba základní vojenské služby (tedy u Pomoc­ných technických praporů – PTP) pro bratry Mašíny.

 

Jan Žižka, to je můj chlap. Ten přece měl před sebou taky spoustu křižáků, ale říkal: „Na množství nehleďte.“

Po překonání hranic zamířili na sever, přesvědčeni, že tím směrem musí narazit na německé hlavní město. Dnes je to nepředstavitelné, ale sehnat tehdy podrobnou mapu Němec­ka nebylo možné. Od začátku měli smůlu, hned za hranicemi v nepropustném lese ztratili jednu ze zbraní a po incidentu Zbyňka Janaty na silnici s řidičem zastaveného automobilu se z nich stali psanci, východoněmecká policie o běžencích z Československa už věděla.

Snažili se opatřit si německé peníze a Václav Švéda, který mluvil nejlépe německy, se pokusil v nádražní restauraci v Rie­se prodat hodinky všech pěti kamarádů a koupit jízdenky do Berlína. Pokladní to však bylo podezřelé, za obnos prodala jen jízdenky do stanice Uckro a skupinu otrhaných běženců ohlá­sila policii. Ta na ně v Uckru již čekala. Tehdy Milan Paumer poprvé přežil svoji smrt.

Janata s Paumerem se při příchodu do nádraží zdrželi, Ma­šínové se Švédou už stáli v rohu a „vojáci na ně řvali: ,Hände hoch!‘“. Uprchlíkům se podařilo prostřílet ven, po útěku však padl do rukou německé policie Zbyněk Janata, který přesle­chl volání druhů a pokračoval v podstatě omylem dále sám…

Dalším krizovým okamžikem byla ztráta Švédy. „Najednou slyšíme hukot aut a z těch nákladních aut seskákali policajti a štěkali psi. My tam ležíme v té škarpě a oni začali střílet. To bylo zajímavý, oni pořád stříleli. Najednou na mě skočil pes, začal mě očuchávat kolem krku a uší, kňoural – krve by se ve mně nedořezal, bál jsem se, že mě kousne, ale nic. Pak zase začali střílet, a Radek povídá: ,Vašek to dostal.‘“

Švéda utržil ránu do levé ruky a rychle ztrácel krev. Z bez­prostředního nebezpečí ještě raněného odtáhli, ale pak už ne­byl dalšího pochodu schopen. Podle původní domluvy, podle níž raněný, jemuž může pomoci již jenom doktor, musí být ponechán svému osudu, ho nechali na místě. Na tuto epizo­du jejich cesty vzpomíná Milan Paumer obzvlášť bolestně.

Tehdy již „VoPo“ (Volkspolizei – východoněmecká policie) měla Zbyňka Janatu, kterého zatkli o den dříve. Oba přátele na žádost československé bezpečnosti vydali do ČSR, kde byli mladí muži krutě vyslýcháni, obžalováni z mnoha zločinů a 1. února 1955 odsouzeni k trestu smrti. „Nechtěl bych být ani hodinu v jejich kůži,“ dodává k tomu Milan Paumer.

V monstrprocesu spolu s dalšími spolupracovníky Maší­nů a spol. byl odsouzen k smrti i strýc Mašínů Ctibor Novák. Popravy byly vykonány 2. května 1955.

Po ztrátě Václava Švédy se dostali Ctirad, Josef a Milan na planinu plnou hromad větví po kácení, chtěli si odpočinout a trochu se vyspat. Pod jednou z nich si vyhrabali úkryt. „To nám trvalo dost dlouho, než jsme tam udělali ďolík dost vel­kej, abychom se tam vešli. Tak jsme tam leželi tři dni.“ Po třech dnech přijeli vojáci, ale bez psů, ozvalo se například: „Čechu, pojď ven, dostaneš facka!“ Vojákům se naštěstí nechtělo hro­mady rozhrabávat, dohadovali se, jestli do nich nezačnou střílet, a skutečně se pustili do střelby. Jako zázrakem však vynechali právě hromadu, kde se běženci skrývali. Jen jeden z vojáků se po hromadě prošel a pak zařval: „Alles in Ord­nung!“ Tehdy přežil Milan Paumer svou smrt podruhé, nic­méně přátele čekala ještě dlouhá cesta.

Při jednom nocování v seníku je v seně našla selka, která si tam ráno přišla pro seno. „Stáhla seno, a tak jsme se tam na sebe dívali. ,Oh, mein Gott, mein Gott!‘ vykřikla. Tak jsme běželi za ní, kluci šli dovnitř, nějak se s ní domluvili, dostali jsme chleba se sádlem a dali nám ještě s sebou.“

I tam však prý přicházela policie každý den, takže uprch­líci museli pokračovat dále. „To nám potvrdilo, že ne všichni Němci jsou špatný. Oni byli vlastně ve stejný situaci jako Čes­koslovensko.“

Po cestě se stravovali hlavně zeleninou z polí, jablky, hruš­kami... Na otázku, zda nepociťoval strach, když už věděl, že proti stojí obrovská přesila pronásledovatelů, odpovídá: „Já jsem husitského vyznání a Jan Žižka, to je můj chlap. Ten přece taky věděl, že má před sebou spoustu křižáků, ale říkal: ,Na množství nehleďte.‘ Dal se do toho a mnohokrát jim vypálil rybník. To by si měl každej Čech pamatovat,“ říká Milan Paumer.

Vztahy ve skupině popisuje pan Paumer jako „celkem dob­rý, nelezli jsme si na nervy, komunikovali jsme“. Jasná před­stava byla: živé je nedostanou. Malou část cesty absolvovali (již jen ve třech) na „bramborovém vlaku“ – od Němců se ces­tou dozvěděli, že vlaky s bramborami míří do Berlína. Vlak ale brzy nacouval do lihovaru, odkud uprchlíci rychle utekli.

Dalších několik dní pochodovali podél trati a čekali, ne­chytí-li vlak přímo do Berlína. (Mířili samozřejmě do americ­ké zóny.) Nedaleko německé metropole je ale odhalila německá hlídka. Se Ctiradem muže přemohli a chtěli mu dát nadýchat chloroformu, policistovi se však podařilo ve rvačce vystřelit a trefil Milana Paumera do boku. „Co se stalo s poli­cajtem, nikdo neví, asi utekl.“

Milan se však cítil celkem dobře, byl schopen běžet, „bylo to, jako by mě někdo praštil klackem přes břicho, brnělo to“. Krátce poté se jim podařilo skočit na nárazníky posledního vagonu kolemjedoucího vlaku. „Tak si říkáme, konečně jsme chytli vlak do Berlína. Chyba lávky. Vlak zastavuje a Pepa říká: ,To nástupiště je plný policajtů.‘ Tak jsme seskočili, jdeme, a před námi byly ubikace dřevěný. To byli Rusáci. Seděli tam, hráli na harmoniku. Tak jsme to prošli, ale v břichu mně šplouchalo a nohy mě taky moc neposlouchaly. V dálce už jsme ale viděli světla a říkali jsme si, že už to bude Berlín.“

 

Konečně u Američanů

Ctirad zůstal na podvozku vlaku, z nějž Paumer s Josefem se­skočili, a dorazil na něm až do Berlína. Milan navrhl, že si od­počine, ať Josef pokračuje dál – ten mu však rázně vysvětlil, že v tom případě může počítat s kulkou. Po příchodu do Ber­lína asi půl hodiny před půlnocí se dovlekli k nedalekému plo­tu – šlo o plot americké okupační zóny. „Sjeli jsme do příkopu, podlezli plot a rozhodovali se, co budeme dělat. Rozhodli jsme se hledat policejní stanici.“ Tam v půl jedné odevzdali pisto­le, ošetřili Milana Paumera a ten omdlel. „Probudil jsem se až za tři dny v nemocnici.“

Milan se léčil několik týdnů, nejdřív v Berlíně, pak ve Frankfurtu. Po celou dobu byl bedlivě střežen. Němci i Američané si uvědomovali, že hrozí nebezpečí jeho únosu do Československa.

Po příchodu trojice do Berlína o útěku skupiny již Američa­né věděli. Do akce na jejich dopadení bylo mobilizováno ne­uvěřitelné množství 20 000 příslušníků východoněmecké policie VoPo a vojáků Rudé armády. Strastiplná cesta od hra­nic do Berlína trvala celkem 29 dní!

V Berlíně Američané uprchlíky důkladně vyslýchali. „Je­nom na téma vojny jsem byl vyslýchanej asi tři dni. To byl chlap, kterej uměl celkem dobře česky. To byli většinou dvou-nebo tříjazyčný agenti.“

Ctirad s Josefem se ještě pokusili uspořádat akci na osvo­bození Janaty se Švédou ze spárů československé bezpečnos­ti, ale po neúspěchu přesvědčit k takovému dobrodružství Američany se ještě v Německu přihlásili do americké armády. Odmítli návrh stát se agenty-chodci: „Chceme se naučit po­řádně vojenské řemeslo, abychom tam (do vlasti) mohli jít, jakmile bude nějakej konflikt.“

Dostali se do jakési „cizinecké legie“, poté k útvaru, ze kte­rého později vznikly „zelené barety“: „Tam byl (zastoupen) ce­lej východní blok.“

Milan Paumer se v Berlíně zdržel v nemocnici. „Potom mě naložili do Dakoty. Doktor, co mi vytáhl kulku, letěl se mnou. Z Berlína do Frankfurtu. Tam byla hromada kluků z východ­ního Německa, Rusáků zběhlých z okupační armády, pohra­ničníci, kteří zahodili pušky a šli.“

Tam se po doléčení setkal s Mašíny a všichni pokračovali do USA.

 

Život v USA

V Americe se setkali s dobrým přijetím a zájmem o líčení po­měrů v komunistickém bloku: „Oni si mysleli, že jsme utekli, protože jsme tady umírali hlady. Když jsme řekli, že důvod, proč jsme odešli, byl, že tady není demokracie, tak jsme narazili na správnou strunu. Jídla bylo dost.“

V americké armádě (Special Forces) sloužil Milan Paumer pět let. Byl vycvičen jako parašutista, seznámen se sovětskými zbraněmi, prodělal kurz přežití na pustém ostrově i v horách – ale také lyžařský výcvik. „To byla taková dovolená, jídla dost, můžete jezdit po sjezdovce, dokavaď se vám neklepou nohy… Po roce 1956 už jsme věděli, že žádný konflikt nebude.“

Strávil 19 měsíců v Koreji u minometu, šlo již o klidnější období korejského konfliktu. Byl svědkem počátků elektrifi­kace Koreje.

„Soul, to byla jedna velká vesnice, tam bylo asi pět pětipo­schoďovejch baráků; tam byly nějaký ministerstva nebo co.“

Předpokládal, že dopisy od něj by domů nedorazily, proto korespondoval přes tetu provdanou do USA, která jeho psaní posílala poděbradskému faráři. Po čase ale i tuto cestu stráž­ci pořádku v Československu objevili a po sametové revoluci našel v archivech příkaz, aby veškerá jeho korespondence byla zadržována. Styk tak ustal, což si později obě strany (tj. Milan s bratrem) neprávem vytkly, zavinila to komunistická bezpeč­nost. Rodiče již Milan nikdy neviděl, jeho otec zemřel v roce 1955, matka v roce 1989. Paumerova rodina nebyla za jeho útěk naštěstí tak tvrdě postižena jako rodina Mašínů, pouze Mila­nův bratr byl často vyhazován z práce proto, že má bratra v USA.

Po propuštění z armády začínal Milan jako správce bazénů v motelu a recepční, s bratry Mašíny zpočátku žili pohroma­dě. Se Ctiradem také zkoušeli lovit nutrie na kůže. Ctirad se dočetl v novinách o přemnožení nutrií v Texasu a pustili se s Milanem do dobrodružného podniku. Sbírku asi 2 000 kůží připravenou k prodeji jim však rozmetal hurikán a Milan se potom usadil v Miami na Floridě. Technické vzdělání uplatnil v podniku na repasování leteckých motorů a později získal taxikářskou licenci. Ačkoli o ni byl velký zájem, jako veterán z Koreje měl přednostní právo. Časem si založil i vlastní ma­lou taxislužbu, která ho pak živila i v důchodovém věku.

Milan Paumer se nikdy neoženil, dodává k tomu, že nej­dřív upřímně doufal v návrat do vlasti, a potom už bylo poz­dě. Zvykl si na staromládenecký život.

Na Floridě Milan Paumer také zažil karibskou krizi i příliv uprchlíků z Kuby poté, co diktátor Fidel Castro otevřel věz­nice a propustil všechny vězně, odpůrce režimu, ale i obyčej­né zločince s tím, že opustí území Kuby a odejdou do USA. Jen do Miami jich tehdy přišlo na 200 000. Milan Paumer si dle vlastních slov nedělal iluze o tom – na rozdíl od tehdejší­ho amerického establishmentu, tedy především Demokratické strany – že mezi Kubánci je také spousta Castrových agentů.

I o Milana Paumera a Mašínovy se pochopitelně zajímala československá rozvědka. Je prokázáno, že Josefa Mašína se pokusili východní agenti unést z Německa.

 

Návrat do vlasti

Milan Paumer se vrátil do vlasti hned po sametové revoluci, na nádraží v Praze ho čekal mladší bratr s rodinou, maminka zemřela jen o tři měsíce dříve. Po třiceti sedmi letech, kdy ne­mohli být ani v kontaktu, se bratři stěží poznali, ale jak pozdě­ji vzpomínal, právě u bratrovy rodiny získal Milan nové zázemí.

V roce 1995 natočil režisér Martin Vadas obsáhlý doku­ment Země bez hrdinů, země bez zločinu na základě rozhovorů s bratry Mašínovými. Svědectví poukazující na „nelegálnost Lidových milicí i zrůdnost takzvaného třídního boje, využí­vaného k násilné likvidaci oponentů a opodstatnění ozbroje­ného odporu“ komentuje i Milan Paumer. Jeho vyprávění kontrastuje se záběry z dobových propagandistických agitek, plných lživých proklamací.

Martin Vadas provedl také rekonstrukci cesty skupiny od československých hranic do Berlína v roce 1953 a průvodcem a komentátorem mu byl právě Milan Paumer. Tehdy se Mi­lan setkal i se selkou, která psance objevila v hromadě sena, a jejíž rodina jim tak pomohla. „Vy jste byl ten černý, kudrna­tý,“ vzpomínala.

 

S tou demokracií je to tu velmi špatný

V roce 2001 se Milan Paumer usídlil v České republice natr­valo, mj. i proto, že neměl vlastní rodinu, která by jej v cizině držela. Pořádal přednášky zejména pro mládež, stal se čest­ným členem Klubu politických vězňů a skautského oddílu – 53. střediska bratří Mašínů.

Publicista Adam Drda Milana Paumera charakterizuje slo­vy: „Byl neobyčejně rovný člověk a jedna z jeho příznačných vlastností byla, že když vyprávěl svůj příběh, tak ho nikdy ne­zveličoval a zároveň ho nikdy nezpochybňoval.“

Vstoupil rovněž do Konzervativní strany a bedlivě sledo­val politický vývoj.

„Nemyslím si však, že toto je stát, který by se mohl chlu­bit nějakou demokracií. S tou demokracií je to tu velmi špat­ný.“ Vždy se zastával bývalých politických vězňů a válečných veteránů. Skutečnost, že mnohým z odsouzených v padesá­tých letech zůstávaly ještě zbytkové tresty, zatímco pachate­lé zločinů komunismu nebyli většinou ani souzeni, považoval vždy za tristní.

Milan Paumer zemřel 22. července 2010.

Státního vyznamenání za protikomunistický odboj se za svého života nedočkal, byť byl pětkrát navržen. Na udě­lení nejvyššího státního vyznamenání Řádu bílého lva na­vrhla Milana Paumera spolu s bratry Mašíny, Václavem Švédou, Zbyňkem Janatou a Ctiborem Novákem skupina sněmov­ních poslanců 17. června 2022.

https://www.knihazlin.cz/tituly/80853186/nezapomente/