Nádherná švédská krajina láká každoročně mnoho dobrodruhů. S knihou Pod širým nebem, kterou napsal bývalý švédský atlet Markus Torgeby se můžete vydat do lesů i z domova – kniha totiž obsahuje celoformátové fotografie ze švédských lesů, které pořídila Markusova manželka Frida. V nelehké době na jaře 2020 se stala kniha ve Švédsku bestsellerem. Překladatelka Helena Stiessová pro nás sepsala krátkou zprávu vycházející z ohlasů švédského tisku a veřejnosti.
Když se Markus Torgeby rozhodl žít daleko od lidí ve švédských lesích, psal se rok 1999. Vedly ho k tomu čistě osobní důvody. Doufal, že mu samota a izolace od přemíry podnětů pomůžou najít životní směr. Dvacetiletý nadějný atlet tehdy sbalil do batohu nezbytné oblečení, sekyru, nůž a ovesné vločky a vyrazil. V lese nakonec zůstal téměř pět let. Své zkušenosti posléze shrnul v úspěšné knize Pod širým nebem a inspiroval řadů Švédů, aby zkusili vyjít z komfortní zóny svých čtyř stěn. V aktuálních podmínkách nabízí poustevnická zkušenost člověka odchovaného ve vyspělé západní civilizaci nové souvislosti.
Markus Torgeby získal po vydání knihy velkou pozornost ve švédských médiích jako člověk, kterému nedělá život v omezených podmínkách potíže. Jak vydržet v karanténě či v sociální izolaci? Markus nemá zázračný recept, ale líčí současnou situaci jako možnost ponořit se do vlastního nitra, kterou v běžném životě prakticky nevyužíváme – raději se necháváme unášet neustálými podněty. Posadit se doma a věnovat se naprosté nečinnosti (bez zapnuté televize) nám možná připadá protivné nebo nesmyslné, ale je to vlastně forma meditace. Přijmeme-li stav věcí a překonáme-li úporné pocity neklidu, máme nakročeno k lepší duševní rovnováze. Cesta to není snadná, Markusovi zabral zmíněný proces několik měsíců, ale i drobné pokroky se počítají. Blahodárně působí také příroda a pohyb.
Prosté rady intuitivně cítíme sami, Markus ovšem v současnosti slouží jako živý důkaz pozitivních účinků izolace. Během let v lese nebyl ani jednou nemocný a získal záviděníhodný nadhled. Ve své knize kombinuje praktické rady pro pobyt v přírodě s úvahami o tom, kam směřuje konzumní společnost. Omezení blahobytu není podle Markuse nevýhoda, spíš příležitost vrátit se ke kořenům a hledat bohatství tam, kde odjakživa bylo. Všude kolem nás.
Markus Torgeby: Pod širým nebem
Ukázka:
VEN NA VELKOU
Když jsem bydlel v lese, měl jsem ten nejlepší záchod na světě: s majestátním výhledem, na čerstvém vzduchu, les skýtal klid na práci a spoustu možností. Toaletní papír je zbytečné plýtvání přírodními zdroji – osmdesát procent obyvatelstva se bez něj obejde. Člověk použije, co mu příroda nabídne, nebo to zvládne levá ruka a voda, a pak to jen chce důkladně se umýt. Cvičení dělá mistra a já jsem posledních dvacet let vykonával většinu svých tělesných potřeb venku. Zde předkládám výtah ze své studnice zkušeností.
_
Podzim je nejlepší roční období, kdy jít na velkou ven. Máte k dispozici spoustu měkkého materiálu na utření: zvadlé listí, různé druhy mechu, rašeliník. Mechy z rodu rašeliníků jsou jako antiseptická mycí houba, navíc jsou měkké, a váš zadek tak bude jako v bavlnce. Hlavně si dřepněte pokud možno co nejdál od smrku: smrkové jehličí píchá a dokáže se zavrtat i do toho nejhebčího mechu. Jak se vám ostré jehličky zabodnou mezi půlky, končí veškerá legrace. Nezbude než stáhnout kalhoty a začít znova. Zato když najdete potok, máte to jako obří bidet uprostřed lesa. Co víc si přát. Nevýhodou je to, že pokud kadíte do tekoucí vody nebo se v ní myjete, šíří se tím bakterie – a někdo si možná pár set metrů po proudu zrovna plní láhev na pití. Ale když jste někde uprostřed divočiny a víte, že jste široko daleko sami, jděte do potoka.
Zato konec podzimu, než začne sněžit, je na venkovní vyměšování nejhorší. Všechno je tvrdé a přimrzlé k zemi. Můžete zkusit šišky, ale v takovém případě sáhněte po těch smrkových – borové šišky dost dřou, abych tak řekl.
Pak napadne první sníh a ten je pro naše účely jako stvořený. Je v něm spousta vody. Víc nepotřebujete.
Následují hodně studená zimní období, kdy krajinu na severu pokrývá prašan. Touhle dobou jsem vypozoroval zvláštní věc: zdá se, že zadek není citlivý vůči chladu. A teď nemluvím o půlkách, nýbrž o té části, kam slunce nikdy nesvítí. Ta vydrží víceméně všechno. Takže utřít se v tomhle studeném období by nebyl problém, pokud by k tomu nebyly zapotřebí ruce. Ty mi vždycky mrznou. Když je minus pětatřicet stupňů, snadno se vám udělají drobné omrzliny, tudíž záleží na tom, jak si pospíšíte, a jestli zrovna nemáte zácpu.
Pak, když se přes den oteplí a v noci je zima, se na sněhu utvoří krusta. Utřít se něčím, co je na kost zmrzlé a lesklé, to dá velkou práci. Musíte botou krustu rozbít a doufat, že pod ní najdete měkčí vrstvu sněhu.
_
A nakonec přijde toužebně očekávané jaro a léto, báječné období pro ty, kdo rádi přihnojí přírodu. Potůčky znovu zurčí, mech se vrátí se vší parádou, na stromech vyraší listí a ze země vykoukne zelená travička. Zadnice se může zregenerovat. Ovšem jsou určité druhy trávy, kterým se radši vyhněte: taková ta zaoblená luční tráva, s tou se utírá dost těžko, a ploché stvoly ostřice jsou jako žiletky, klidně by vás dokázaly mezi půlkami pořezat. Svěřte radši očistu krátkým a měkkým stéblům. Nebo zkuste kapradí.
