Jaromír Štětina u kanónu stál…
Publicista a spisovatel Jaromír Štětina pracoval 14 let jako válečný zpravodaj a dalších 15 let se zabýval válkami jako politik. Ve své nejnovější knize apokryfních povídek s pomyslným podtitulem „o pradávní české nejednotě“ čtenáře provádí českými bitevními poli od vyvraždění Slavníkovců, přes bitvu u Sudoměře, na Bílé hoře a u Hradce Králové až po osmašedesátý. Od dob praotce Čecha nezažila naše země tak dlouhou dobu míru jako za posledních téměř 80 let. Jak dlouho ještě tato doba potrvá? Až mrazivě aktuální kniha, doplněná ilustracemi Myokard, je uvedena obsáhlým rozhovorem s Jaromírem Štětinou s příznačným názvem „Člověk je dějinami vláčen, často i proti své vůli“. Část rozhovoru přinášíme zde:
Často říkáte, že u nás v Čechách žijeme už skoro sedmdesát let v míru, že se nám ještě nikdy nestalo, abychom tak dlouhou dobu žili mimo válečný konflikt. Co o tom soudíte? Proč se tak stalo?
Od dob praotce Čecha u nás neexistovalo tak dlouhé období míru. Jako by si Evropané konečně uvědomovali, kolik války napáchaly v Evropě škod a neštěstí. Sedmdesát let žijeme bez válek, protože se Evropané dokázali domluvit. Iniciátorem domluvy byla Evropská unie, u jejíhož vzniku stál Schumann a jeho Společenství uhlí a oceli. Neschopnost žít v míru dokazují i tyto povídky, zmiňující se o některých konfliktech, které u nás nastaly za posledních asi 1 000 let. Výjimkou je povídka o vlasovcích. Ti bojovali na sklonku WW2, kdy už bylo jasné, že se Evropa nedokáže ze staletého krveprolití vymanit bez vzájemné domluvy.
Zmiňujete tíhu samoty…
Samota může mít mnoho druhů. Může mít i podobu bázně. I hrdinové našich povídek se bojí. Bojí se i Jan Amos Komenský, když utíká do Lešna, bojí se hlavní hrdina povídky Štěpán z Koloděj, jehož tátu popravili na Staroměstském náměstí, bojí se profesor Karel Veliký, který si odskočil z povídky Muzeum do epizodní postavy v povídce Schlacht am Weissen Berg. Strach je předzvěstí zbabělosti.
Zažil jste někdy strach?
Ano. Taky jsem se o něm párkrát veřejně zmínil. Nejhorší nebyl strach ze zabití nebo z bolesti. Na vidinu zranění či smrti si zvyknete. Mnohem horší je strach z osamělosti, strach, který vás přepadne, když cítíte, že vidíte svět jinak než vaši vrstevníci. Nebo když pochopíte, že si vládnoucí moc myslí něco jiného. Občas jsem se vrátil z Čečenska do Moskvy. Byl jsem plný kacířských myšlenek a netajil jsem se tím. Psal jsem, co jsem viděl.
V těch dobách jsem ovšem po Tverské třídě chodil po chodníku na straně vozovky, netroufal jsem si jít v blízkosti temných vjezdů. Bál jsem se. Bohužel si myslím, že tento druh strachu prostupuje naše české dějiny. Je to strach veřejně říci, co si myslím. I dnes se bojíme…
Kdysi jsem do týdeníku Rozhlas napsal článeček Jak jsem byl třikrát zbabělý:
Tuhle jsem narazil na staré přísloví: Někdy je lepší být minutu zbabělý než po věčnost mrtvý. I šel jsem do sebe, abych si ověřil, nakolik má stará židovská moudrost pravdu.
V srpnu 1968 jsem celý týden chodil po Praze, vzteklý, ponížený barbarstvím ruské armády, rozezlený zradou těch, kteří ji pozvali, a čekající na povel k odporu. Chodil jsem od tanku k tanku a mluvil s roztřesenými vojáčky, nemytými, unavenými, nevědoucími, kde jsou. V lepším případě byli přesvědčeni o tom, že brání Československo před právě nastavším útokem bundeswehru. Trikoloru, kterou kdosi na Václaváku rozdával, jsem si dal na klopu. U Jiráskova mostu mne zastavil ruský oficír, píchnul mi samopal do břicha a řekl: „Sundej to.“ Trikoloru jsem sundal a strčil do kapsy. Toť má zbabělost číslo jedna.
Druhou pak jsem zaznamenal v květnu 1977. V té době estébáci rozprášili, po takřka pěti letech úspěšné konspirace, pražskou překladatelskou skupinu, která se od roku 1972 zabývala zpracováním a distribucí tiskovin ze zahraničí i směrem ven. Byl jsem kolečkem toho poněkud těžkopádného, avšak fungujícího soustrojí v holešovickém Geologickém průzkumu. Měl jsem na starosti s několika kolegy rozmnožování. Byla to těžká práce. Xeroxy, počítače ani e-mail neexistovaly, každý papír evidovalo zvláštní oddělení podniku. V těch dnech jsme se věnovali překladům a rozmnožování Charty do Francie, do Španělska a do Portugalska. Agent StB nás prásknul a čtyři lidi ze skupiny byli zatčeni. Pro mne si přijeli autem do práce, odvezli do kachlíkárny v Bartolomějské a několik hodin tvrdě vyslýchali. Když mne načechrali, předložili mi k podpisu vázací akt spolupráce. Odmítl jsem podepsat. Fajn. Dodnes mne to těší. Ale mám před očima způsob, jak jsem to udělal. Neřekl jsem jim: „Pánové, fízl nebudu, jděte s tím k čertu.“ Řekl jsem: „Soudruzi, nemohu s vámi spolupracovat, protože se na takovou práci necítím dost profesně zdatný. Ne, děkuji.“ Tak jsem jim to řekl.
V prosinci 1999 jsem s velkou skupinou čečenských partyzánů jako novinář v noci ustupoval z obklíčeného Grozného. Byli jsme unavení k smrti. Na široké louce jsme se dostali do minometné palby federální armády. Kličkovali jsme jako zajíci, dělali klencáky, hlína z výbuchů nám padala na záda. Záchrana byla v lese. Od něj nás dělil příkrý hliněný svah. Drápali jsme se nahoru k záchrannému houští jak mouchy. Vedle mne jeden starý Čečenec rychle ztrácel sílu. Chtěl jsem ho popotáhnout, ale neudělal jsem to. Bál jsem se, že ztratím poslední zbytky své vlastní energie, která mne měla dostat z dostřelu. Přežili jsme to oba. Já s pocitem viny, o kterém on ani neví.
Hranice mezi statečností a bojácností je tenounká. Ten agent, co mne tehdy prásknul, je dodnes můj kamarád. Pod tlakem s nimi smlouvu podepsal, ale našel odvahu se mi po letech omluvit. Je jeho statečnost menší než jeho zbabělost? Staří Židé na takovou otázku odpověď nehledali. Nechali ji na každém z nás.
Zajímavé je členění textů jednotlivých povídek do krátkých subkapitolek… Proč takové uspořádání?
Nenazval bych to subkapitolkami. Použil bych výraz „výkřiky“. Nebo slovo statusy. Dnešní čtenář je zvyklý na krátké texty ze sociálních sítí. Nemělo by ho to překvapit.
V povídce Schlacht am Weissen Berg používá jeden z hrdinů výrazy jako „zdrhnout“ či „vzít roha“. To určitě nejsou barokní výrazy... Právě tak oslovuje Jaroslav z Trocnova svého bratra Žižku „brácho“, i když slovník 15. století takové slovo neznal (povídka Žižkův brácha). Nemluvě o slovníku hrdinů povídky Vyvraždění Slavníkovců, která se odehrává před více než tisíci lety…
To určitě nejsou slova odpovídající oněm dobám, ale používám je úmyslně a provokativně. Hrdinové těchto příběhů promlouvají k dnešnímu čtenáři. Chtěl jsem, aby se tehdejší svědek konfliktu co nejvíce podobal současníkům a řekl jim, že se válka nevyhýbá nikomu, že jí nejsme ušetřeni ani v moderních dobách. Takové neologismy nacházíme i v jiných povídkách. Například hlavní hrdina povídky Muzeum (objevuje se epizodně i v povídce Schlacht am Weissen Berg) používá „moderní“ slovo „emigrace“. Tenkrát, v době po Bílé hoře, takové slovo neexistovalo. Lidi prostě utíkali, protože nemohli unést tíhu samoty, kterou jim přinášel habsburský režim.
Hrdinové povídek mluví jako lidi současní. A nejen mluví, oni taky přemýšlejí jako současníci. I když je dělí staletí, jsou pořád jeden živočišný druh.
Některé vaše postavy se dokážou pohybovat časem. Některé dokonce proti proudu času. Tak profesor Karel Veliký z povídky Muzeum se mihne v příběhu Schlacht am Weissen Berg, který se odehrává zhruba o 350 let dříve. Proč své hrdiny necháte, aby se trmáceli dějinami? Nevzniká tím nesrozumitelný literární guláš?
Dělám to úmyslně. Abych zdůraznil, že nás v Evropě, v Čechách, v proudu dějin spojují dlouhodobě stejné zásady, stejné zvyky, stejné zlozvyky… Schopnost být statečný nebo být zbabělý se projevovala v době Komenského i v době Bílé hory. Existovala i za komunismu, existuje i dnes.
V povídce Schlacht am Weissen Berg zmiňujete, jak Jan Amos Komenský přišel během bojů Poláků se Švédy o celou svoji knihovnu a rukopis Slovníku českého jazyka, na němž pracoval 40 let. Zmiňujete se v povídce i o tom, že se Komenský pokusil rukopis zachránit. Vykopal uprostřed obývacího pokoje jámu, do níž zabalené rukopisy uložil. Rukopis zaházel hlínou, aby jej požár domu nezničil…
Kdysi jsem napsal povídku o čečenském lékaři, který si vyhloubil uprostřed podlahy svého domu v Grozném jámu, kam skákal vždycky, když ruská letadla začala bombardovat. Viděl jsem tu jámu na vlastní oči. Považoval jsem za výraz zoufalství, kvůli bombám ničit parkety ve svém obýváku.
V povídkách Schlacht am Weissen Berg a Žižkův brácha se čtenář dozví o náboženské nesnášenlivosti oněch dob. Setkáváte se s ní i dnes?
S náboženskou nesnášenlivostí se setkávám dnes a denně. V Česku stále častěji. Jestliže byla v minulosti nesnášenlivost ve věcech víry nesnášenlivostí sensu stricto, je dnešní nepřízeň nesnášenlivostí sensu latioro. Kdysi byly deklarovanou příčinou válek spory mezi evangelíky a katolíky, dnes už jsou to spory mezi konfesemi obecně, jak se o tom zmiňuje profesor Halík. Setkáte se s nenávistí mezi buddhisty a konfuciány nebo mezi animisty a křesťany. Největší a každodenní nenávist (sensu latioro) je však mezi křesťany a muslimy. Bohužel je u nás pěstována jako způsob předvolebního boje (například předsedou SPD Tomiem Okamurou). Nikdo u nás nemůže vyloučit, že se může konfesní nepřízeň proměnit v krvavou lázeň Bartolomějské noci. O popravě na Staroměstském náměstí se na webu zmiňuje i český šlechtic Tomáš Czernin. Píše: „Můj předek Heřman stál proti Kryštofu Harantovi v době Stavovského povstání. Kryštof zemřel rukou kata, Heřman na exekuci hleděl z tribuny. Přesto si byli blízcí.
Vím, že zde stojím jako potomek muže, který stál s Kryštofem Harantem na opačných pólech tehdejší politické scény. Jako potomek Heřmana Czernina, který seděl na tribuně a přihlížel popravě 27 českých pánů, mezi nimi i Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic.
Jsem přesvědčen, že navzdory zažité představě nesmiřitelných protivníků, si tito dva lidé byli neobyčejně blízcí. Byli spřízněni rodem. První žena Kryštofa Haranta, s níž měl dvě děti, byla Heřmanova sestra Eva Czerninová, a Heřman byl tedy jeho švagrem.
O mnoho později se Heřman oženil s druhou Harantovou ženou, jeho vdovou Annou Salomenou a – sám bezdětný – se postaral o ni a tři Kryštofovy děti. Byli spřízněni svým zájmem o cizí země a službou císaři. Byli ve své době významnými postavami českého společenského života. Dva muži, kteří vykonali ve své době úžasnou cestu po Středomoří a podali o ní neméně úžasnou zprávu.
Nemohu se ubránit dojmu, že to byla spíše tragická souhra okolností, která rozbila rodinu a přátelství.
Odpusťte mi asi trochu nepřípadnou paralelu k dnešním dnům, kdy poslední volba prezidenta republiky rozhádala rodiny. I postoj k očkování působí rozkol i mezi přáteli.
Oč více mohla rozeštvat dva muže, kteří si byli blízcí, dramatická doba blížící se třicetileté války.
Mějme v tom duchu na paměti, že rodina a přátelství je víc než moc a politika. A zatímco z rodiny a přátelství rostou plody radosti, moc a politika může přinést zmar a zkázu.
Pan Czernin vidí dnešek prizmatem historických událostí. Postupuje stejně jako vy v celé této knize. Proč to děláte?
Protože máme zájem na tom, jak funguje dnešní česká společnost. Taky ve svých úvahách přemýšlíme o tom, jak dnešní nemocnou a znesvářenou společnost uzdravit. Mimochodem při oné exekuci byl popraven i Nathanael Vodňanský, předek Jana Vodňanského, mého přítele. Neslyšel jsem nic o tom, že by se kvůli tehdejšímu politickému protivenství dnešní Jan Vodňanský a Tomáš Czernin svářili. A mohli by to na sebe své prapředky vytahovat.
Ve „vlasovecké“ povídce Stěp da stěp krugom píšete o Ruské osvobozenecké armádě (o ROA, o vlasovcích) a přisuzujete jim podíl na osvobození a záchraně Prahy v době Pražského povstání v květnu 1945. Není to poprvé, co se rozepisujete o Ruské osvobozenecké armádě. Nedávno vyšla v nakladatelství Zeď vaše kniha Sedmero královen, kde se vlasovci podrobně zabýváte. Odkud se bere vaše fascinace Ruskou osvobozeneckou armádou? V této povídce píšete o majorovi Kostěnkovi, který přijel do Prahy o dva dny dříve než tanky Vlasova. Major Kostěnko byl fiktivní postava?
Nezapomeňte, že jsem v Rusku žil a pracoval jako novinář deset let. Znám Rusko jako své boty. Už dávno jsem pochopil, že dnešní Rusko (myslím tím Kreml) vyznává doktrínu generála Gerasimova. Ten, v době, kdy byl náčelníkem ruského generálního štábu, vymyslel, že dobře zvolené slovo může být účinnější než rakety či tankové armády. Lež se stala kremelskou doktrínou. Je nebezpečná, rozbíjí jednotu našich obranných struktur. Bolševici a postbolševici používají lež i při objasňování role ROA. Major Kostěnko byl reálná postava, doložená historiky. Skutečně přijel na Smíchov ve svém tanku s nápisem: „Smrt Hitlerovi! Smrt Stalinovi!“
Právě tak byl skutečnou postavou velitel Pražského květnového povstání generál Kutlvašr. Komunisti ho po válce posadili na mnoho let do těžkého žaláře ve snaze úplně jeho jméno vygumovat z historie.
Ve „vlasovecké“ povídce (Stěp da stěp krugom) se zmiňujete o Šarlatové královně, která je průvodkyní vaší poslední knížky Sedmero královen, o její účasti při popravě vlasovců na Olšanech. Není to důsledkem ztráty spisovatelovy invence, přejímat do jedné knihy část knihy předešlé?
Není. Poprava se konala v místech, kde dodnes stojí pravoslavný chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice. Byl jsem tam mnohokrát. Je to velmi silné místo. I popis účasti Šarlatové královny při popravě 187 vlasovců patří k silným pasážím. Znovuuvedení oněch několika řádek rozhovoru o „kolivě“ s vojákem z Vjazmy si historická událost přímo vyžaduje. Zejména když 187 lidí zabila sovětská armáda a české rudé gardy. Málokdo o tom ví.
Často se zmiňujete o kremelské imperiálnosti. Vidíte ji ve střední Evropě, na Kavkaze nebo v Pobaltí….
Měl jsem v Evropském parlamentu přítele. Byl to europoslanec za Estonsko. Jmenoval se Tune Kelam. Jako disident usiloval o samostatnost Estonska. Před posledními volbami do EP v roce 2019 jsem se ho zeptal: „Tune, budeš znovu kandidovat do EP?“
Tune odpověděl: „Nebudu.“
Zeptal jsem se: „Proč? Vždyť jsi tu potřeba.“
„Musím být doma. Až nás napadnou, musíme být doma, abychom bránili svoji vlast.“
V titulní povídce U kanónu stál… se zmiňujete o tom, že nebylo vidět trávu pro mrtvé.
Jen jednou jsem viděl zmar v počtu zabitých. Točil jsem za čečenské války jednotku ruské armády, kterou rozstříleli čečenští partyzáni. Bylo tam asi třicet mrtvých mladých ruských vojáků nahnaných velením na jatka. Točil jsem právě pro ČT dokument Odvrácená strana světa.
Po vítězné bitvě na Bílé hoře použili Habsburkové restrikce vůči celým rodinám (viz povídka Schlacht am Weissen Berg).
Trestání celých rodin není habsburský vynález. Ani nevyplývá z národnosti, politického přesvědčení nebo víry vládce. Je to pradávná metoda. U nás tuto metodu použili komunisti. Kdo se narodil ve špatné rodině, měl smůlu. Za normalizace v Československu jsem pracoval z trestu na Velkodole Maxim Gorkij u Bíliny. Bylo tam hodně desperátů. Pokud vím, jejich potomci neměli na růžích ustláno.
Otakar Vávra natočil v roce 1955 slavnou husitskou trilogii. Jeden z filmů se jmenoval Jan Žižka…
Film byl dokonalou ideologizací Jana Žižky. Povídka Žižkův brácha se snaží tento komunistický závoj z Žižkovy tváře strhnout. Vávrův film začíná na motivy chorálu Kdož sú Boží bojovnící. Motiv ve filmu zazní ještě několikrát. Původně se měla povídka jmenovat právě Boží bojovníci. Název povídky jsem změnil na Žižkův brácha, abych postavu Žižky demytizoval.
Ve filmu následují scény, kterak pražští zbrojnoši rozhánějí pražský lid. Vávra, aniž by chtěl, předběhl dobu. Už tenkrát v roce 1955 Vávra evokoval zbrojnoše na Národní třídě roku 1989. Budiž za to Vávrovi dík.
Následuje prudký střih. Pražští radní si stěžují u krále Václava IV. na nepokoje v Praze. Zazní zde slova přítomných husitů: „Vzali jsme církevní zboží jen pod svou ochranu.“ Vávra natočil svůj film jen sedm let po komunistickém převratu. Ideologie trčí z filmu jak sláma z bot. Václav IV. si stěžuje Janu Žižkovi: „Je těžké být v Čechách králem.“ Žižka mu odpovídá: „Protože jednáš proti svému lidu.“ Zazní zde i utilitární výrok: „Kdo nepracuje, ať nejí.“ Lid po smrti krále Václava volá: „Už nebude králů.“
Po scéně se Zikmundem, který se chystá na Prahu, přijde vrcholná scéna Vávrova filmu: Bitva u Sudoměře i se slavnou Žižkovou vozovou hradbou. Není důležité, že Vávra nechal jet Žižku na Tábor z Prahy a zcela vynechal Plzeň. Důležité je, že vytvořil český profesionální velkofilm už začátkem padesátých let, byť tendenční. Vávra se nezmocnil bitvy u Sudoměře jiráskovským stylem Starých pověstí českých. Nechává zabřednout železnou panskou jízdu do bahna rybníku Škaredý, aniž by přijal Jiráskovu pověst o tom, že husitské ženy pokryly bláto rybníka svými šátky.
Jak byste takový film natočil dnes vy sám?
To nevím, ale vím, jak bych ho začal. Do audiostopy bych dal chorál Kdož sú Boží bojovníci. Je úžasný. Do videostopy bych dal záběry pochodu husitských chuďasů k Sudoměři. Jdou v dobré víře jihočeskou krajinou kolem rybníků, lukami a lesy změnit svět. Jsou ozbrojeni cepy, sudlicemi, řemdichy a nadšením pro násilí. Nuzota je hybnou silou všech revolucí.
Co všechny povídky spojuje? Proč jste vybral právě těchto sedm povídek?
Člověk je dějinami vláčen, často i proti své vůli. Pro smysl knížky je lhostejné, který násilný konflikt jsem zvolil. Důležité je, že povídky spojují osudy jejich hrdinů bezmocných před určující rolí dějin. Říkejme tomu třeba „predispozice historie“. Komenský nemohl dokončit své dílo, protože kolem něho zuřila třicetiletá válka, Jan Žižka se stal lapkou, protože žil v době husitských válek, profesor Veliký, zvaný Poděs, byl vyhozen ze školy, protože nesouhlasil se sovětskou okupací své země. Povídky jsem vybral namátkou. Stačí, že ilustrují dějinný princip ponížení jednotlivce.
Celá kniha je o pradávné nejednotnosti českého národa.
V povídce Žižkův brácha v souvislosti s Martinem Loquistem zmiňujete adamity…
Jan Žižka ničil adamity ohněm a mečem. Žižkova nepřízeň vůči táboritským naháčům vyvrcholila v okamžiku, kdy se slavný vojevůdce uchýlil k diplomatickému útoku. Napsal pražským kališníkům dopis, kde na adamity žaluje. „Adamité v noci mordy a ve dne smilstvo páchali, na hranici šli zvesela,“ psal Žižka. Martínek nebyl pravděpodobně adamitou. O tom žádný historický důkaz nemáme. Možná svůj názor na eucharistii vytvářel v duchu pikartů, kteří v té době přitáhli do Čech z Vlámska. Možná adamitům rozuměl. Loquist byl asi člověk moudrý, viděl zmar a bídu těch dob a hrůzu revolučních časů a chudoby… Možná považoval, na rozdíl od Žižky, výstřelky adamitů za snahu ulevit duši, za projev jakési substituované svobody. Raději veřejně a svobodně souložit než hnít v bídě.
Považujete adamity za sektáře?
Ano. A nejsem sám. Životopisec Jana Žižky Petr Čornej dokonce adamity srovnává se sektáři moderních dob. Ve své knize Jan Žižka – Život a doba husitského válečníka píše: „Publicisté a badatelé radikálně socialistické orientace… shledávali v adamitech příslušníky chudiny, a tím nejrevolučnější, nejpokrokovější, a proto i nejočerňovanější husitský element.“
Každá revoluce (včetně komunistických či islamistických) má své sektáře, kteří nakonec revoluci, z níž se zrodili, zničí.
Sex je přítomen ve všech válečných konfliktech. Jako by popíral odcizenost doby. Jak jste se s ním vypořádal v této povídkové sbírce?
Párkrát se o něm zmiňuji v některých povídkách (viz například povídka Stěp da stěp krugom či Bitva u Slavkova nebo Vyvraždění Slavníkovců).
Psaní povídek ze středověku (Žižkův brácha) mi pomohlo pochopit nezastupitelnou roli fyzické lásky v dobách zlých i smutný fakt, že ve stínu nastávající smrti může libido přinést i něco tak všedního, jako pořádně si nacpat nácka.
Vytvořil jste v povídce Žižkův brácha pozoruhodnou dvojici. Tvoří ji Žižkův bratr Jaroslav Trocnovský a husitský radikál Martin Húska. Zejména to vyplývá ze závěrečné silné scény, kdy Húska rozmlouvá ze sudu s Jaroslavem. V sudu má být v Roudnici upálen.
Mohl jsem si dovolit pábit tímto způsobem. O Jaroslavovi i o Húskovi je toho známo velmi málo. V takovém případě fabulace nevadí.
I velmi historické postavy mohou být předmětem vymyšleného příběhu, jak ostatně dokazuje Jirásek či režisér Vávra.
Středověk byl nemilosrdný. Útrpné právo se používalo běžně…
I mučení mělo svá pravidla. Výpovědi vyslýchaných byly zapisovány písaři. Tak vzniklo v češtině slovo „psanci“ – ti, jejichž výpověď byla zapisována. I dnes je svět plný psanců. Afghánistán, Kurdistán, Sýrie, Čečensko. Kdysi jsme v Čečně s Petrou Procházkovou objevili masové hroby psanců umučených a pohřbených ruskou armádou.
Kniha je opatřena seznamem použité literatury. Je to dost neobvyklé u beletrie. U kanónu stál je povídková kniha, proč seznam literatury uvádíte? Obvykle se zveřejňuje u děl odborných.
Máte pravdu. Je to neobvyklé. Přesto však jsem literární zdroje uveřejnil. Zejména se to dotýká textů z husitských dob či závěrečné povídky Bitva u Slavkova aneb šest dcer generála Kutuzova. I když vzniká beletristická historická kniha, nemůže si autor dovolit ignorovat práci historiků zachycujících obraz doby svým odborným způsobem. Proto jsem z odborné literatury citoval některé pasáže odpovídající historickému vývoji. Proto jsem seznam použité literatury zveřejnil. Včetně webových stránek.
Zatím jsme se v tomto rozhovoru bavili o tom, co v povídkách je. Nezmínili jsme se o tom, co v povídkách není…
Uvažoval jsem o tom, přiřadit do sedmi povídek důležitý konflikt dneška – pokus českých komunistů znovu uchopit moc nad společností. Neudělal jsem to. Proč? Proč jsem neupozornil v některé z povídek na to, že jsme dnes ve stavu občanské války (zatím hybridní), kterou komunisté vyhlásili svému národu? Odpověď: Povídky jsou o tom, jak v průběhu historie násilí měnilo charakter českého národa. To, co se teď odehrává u nás, není historie, ale bohužel dnešek.
„Vzplála poslední bitva“, k níž se komunisté hrdě hlásí, bitva o demokracii a o přítomnost v rodině evropských a euroatlantických zemí.
Jako senátor jste se zabýval otázkou ústavnosti Komunistické strany Čech a Moravy. Proč jste dospěl k závěru, že je komunistická strana u nás protiústavní?
Odvolávám se na čl. 5 Hlavy první Ústavy české republiky, který říká: Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Engelsův a Marxův Komunistický manifest přitom tvrdí: „Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět.“
Dokud se KSČM nezřekne komunistického manifestu a násilí, bude protiústavní. KSČM to dosud neučinila.
Zabýval jste se mnoho let i jako předseda senátní Komise pro zkoumání ústavnosti KSČM touto otázkou. Komise předložila Poslanecké sněmovně řadu důkazů o protiústavnosti a porušování zákonů ze strany KSČM. Ani PS ani Senát tehdy nereagovaly. Proč?
Komunisté se v době jednání komise postavili proti. Zahájili proti komisi boj. Ten boj jsme tenkrát prohráli.
Jde ho vyhrát?
Ano. Například na Ukrajině komunistickou stranu zakázali. Obdivuji Ukrajince, že se brání. Je to jeden z důvodů, proč mne české komunistické tiskoviny označují za fašistu.