Cvičení NATO od 7. do 11. listopadu 1983 vedla stovka dů¬stojníků v centrále SHAPE v belgickém Monsu a ve štá¬bech ve Washingtonu a v Londýně, v poli se jich zúčastni¬lo na 300 tisíc amerických, britských a západoněmeckých vojáků. Vrchol tvořila operace Autumn Forge (Podzimní kovárna), během níž dopravilo za přísného rádiového ti¬cha 133 letadel 19 tisíc vojáků a 1 500 tun nákladu z USA do Evropy.

Přesto Jurij Andropov, ministr obrany maršál Dmitrij Ustinov a náčelník generálního štábu maršál Nikolaj Ogar­kov zasedli v tajném podzemním operačním sálu armády zvaném Bunkr-42. Tento podzemní palác, který se začal budovat na okraji Moskvy u Taganky ještě za Stalina, měl tři obrovské sály a mnoho menších místností. Tři tisíce lidí v něm mohly přežít čtvrt roku.

Tři muži se třásli strachem z představy, že by měli nu­ceně „stisknout jaderné tlačítko“, napsal britský historik Taylor Downing v knize 1983: The World at the Brink (1983: Svět na pokraji). Veškerý jaderný arzenál měl pohotovost. Název Able Archer neznali, mluvili o Pokrocích podzimu 83.

Scénář vypadal děsivě: Hypotetický Blue (Modrý), což je NATO, získá převahu v zemích Perského zálivu. Protivník Orange (Oranžový) – ve skutečnosti SSSR – zahájí 4. lis­topadu s použitím chemických zbraní útok na Jugoslávii, potom na Skandinávii a nakonec na západní Evropu. O dva dny později nasazují armády Blue chemické zbraně. Rake­ta středního doletu s jadernou hlavicí vymaže z povrchu zemského ukrajinský Kyjev – to je varování, že Blue může válku eskalovat, ale Orange ho nebere vážně. Vrchní velitel spojeneckých sil žádá 9. listopadu politické vedení o sou­hlas k použití atomových zbraní. O den později je dostane. V pátek 11. listopadu zahynou při atomovém požáru sta­miliony lidí na celém světě. A cvičení končí.

Poprvé od kubánské krize poslal Kreml rakety třídy země-země s atomovými hlavicemi mimo své území na konci roku 1983 – do Československa. Byly to mobilní balistické střely OTR-22, v kódovém označení NATO SS-12 Scaleboard

Sovětská vojska v Pobaltí a v Československu měla zvý­šenou pohotovost – zjistila CIA. Rovněž 4. letecká divize ve východoněmeckém Neuruppinu, jejichž stíhací bom­bardéry Su-17 (Fitter) byly vyzbrojené jadernými bomba­mi. Maršál letectva Pavel Kutachov nařídil, aby v každém pluku dostala jedna letka jejich plný počet, tedy 6–8 kusů, a byly připraveny okamžitě vzlétnout. NSA zjistila, že měly být vybaveny elektronickým odrušením, ale přístroj se ne­vešel na palubu. Rovněž sovětské bombardéry v Polsku mohly zaútočit. Sedmdesát mobilních raket středního do­letu RSD-10 (SS-20, Sabre) se odsunulo ze svých posádek do palebních postavení. Zasáhnout mohl neznámý počet mezikontinentálních raket RS-19 A (SS-19, Stiletto).

NATO zaznamenalo nejméně 36 výprav sovětských vý­zvědných letadel nad Norské, Severní, Baltské a Barent­sovo moře – zjišťovaly, zda se chystá podpořit manévry americké námořnictvo.

„Zůstaneme v klidu, žádný poplach!“ nařídil generál Leonard Perroots, zástupce náčelníka leteckých sil USA v Evropě, jemuž podléhalo zpravodajství. „Neexistují dů­kazy, které by ukazovaly na to, že bychom měli zvýšit po­hotovost.“

Generál se rozhodl instinktivně, žádné podklady neměl a tento klid byl pro vývoj situace rozhodující – nevyvolal poplach, na který by se jako na sněhovou kouli mohly na­balit další. Nicméně když se později dověděl o pohotovosti 4. letecké divize s atomovými bombami, připustil, že by se mohl rozhodnout jinak.

Ve středu navečer dostali velitelé sovětských bombar­dovacích pluků rozkaz: „Stop všem letům!“ Příkaz platil ještě další dva dny. Sověti chtěli mít čisté nebe před pří­padným zahájením útoku. Naproti tomu NATO se na nebi nijak neomezovalo – během tří dnů vyslalo do vzduchu 36 špionážních letadel.

Západní Evropu křižovaly desítky osobních aut GRU, jejichž posádky sledovaly rádiovou korespondenci NATO. A ta jeden večer na hodinu znenadání umlkla. Poplach! So­věty to vyděsilo. Netušili, že to předepisoval scénář cvičení. Centrály KGB a GRU upozornily rezidentury, že to může být začátek útoku. Naštěstí se Moskva k preventivnímu protiúderu neodhodlala.

„Nebezpečná povaha vojenských cvičení USA a NATO v posledních letech vzbuzuje pozornost,“ napsal několik dnů po skončení cvičení ministr Ustinov do moskevské Pravdy.

„Tato cvičení se vyznačují obrovským rozsahem a je stále obtížnější je odlišit od skutečného nasazení ozbroje­ných sil pro agresi.“

Situace v roce 1983 nebyla ovšem tak napjatá jako v roce 1962 – uvedl ale generál Viktor Jesin, který sloužil na Kubě během raketové krize. „Věděli jsme, že NATO dělá cvičení a na jaderný úder se nepřipravuje, i když jsme to samozřejmě nemohli úplně vyloučit.“ Ovšem připustil, že všichni nejvyšší velitelé byli nervózní. Američané dodnes nezjistili, jak se během manévrů chovalo kremelské po­litbyro.

„Svět byl možná na pokraji atomové války a ani o tom nevěděl,“ konstatoval po letech ředitel CIA Robert Gates. Nicméně šéf sovětských operací v centrále americké vý­zvědné služby Fritz Ermath si věřil: CIA měla mnoho „so­větských válečných kuchařek“, takže mohla „s jistotou posoudit rozdíl mezi tím, kdy se připravují na skutečnou válečnou operaci, a kdy jenom chrastí zbraněmi“.

Zástupce vedoucího východoněmecké rozvědky Wer­ner Grossman zase tvrdil:

„Po skončení manévrů se paranoia trochu zklidnila a snad se nebudu příliš nafukovat tvrzením, že ke sní­žení napětí přispěly také informace, které jsem jednou týdně předával Britům,“ hlásil Gordijevskij z Londýna. „Západ začal vysílat více pozitivních signálů týkajících se jaderné problematiky. Při listopadovém rozmisťování okřídlených raket v Británii a Pershingů v západním Ně­mecku Moskva znovu úzkostlivě zvýšila své požadavky na informace ohledně RJAN.“

Sovětští zpravodajci v rámci programu RJAN sledovali i dodávky pizzy do Pentagonu – z toho se dalo usuzovat na množství lidí, kteří pracují na důležitém úkolu. Američany velmi zajímaly informace právě od Gordijev­ského. Ředitel CIA William Casey proto odletěl do Londýna a se sovětským zpravodajcem se tajně setkal. Potom refe­roval o tom setkání prezidentu Reaganovi. „To byl zlom,“ domnívá se Melvin Goodman, bývalý analytik CIA a po­tom profesor na Národní válečné akademii (National War College) ve Washingtonu. „Dláždilo to cestu k Reykjavíku, omezilo naše vojenská cvičení a Reagan cítil, že musíme mluvit se Sověty.“

Sovětští zpravodajci v rámci programu RJAN sledovali i dodávky pizzy do Pentagonu – z toho se dalo usuzovat na množství lidí, kteří pracují na důležitém úkolu

Kdo zahájí preventivní útok?

„Důvěřovali jsme našim znalostem o tom, kdy by se NATO chystalo ke spuštění jaderných zbraní,“ řekl později generál Gelij Batenin, náměstek náčelníka sovětského generálního štábu. „Zjistili bychom okamžik spojení hlavic s raketami a nahrání programu jaderných zbraní letectva a dělostře­lectva. Věřili jsme, že rozpoznáme příkaz k útoku.“

„Jednou z věcí, která dělala studenou válku strašidel­nou, bylo na obou stranách nedostatečné porozumění men­tality protějšku,“ posteskl si později Gates. Jiný vysoký dů­stojník CIA konstatoval: „Neuvědomovali jsme si, jak se nás sovětští vůdci bojí.“

V červnu 1974 dokončili zpravodajci Národní zpravo­dajský odhad (National Intelligence Estimate – NIE). Tento dokument na více než stu stranách rozebíral názor Kre­mlu na válku: „Sověti věří, že jaderné zbraně budou mít rozhodující dopad v jakékoli budoucí válce. Sověti věří, že technologie zvýšila význam překvapení v moderní válce a že za současných podmínek může dosažení překvape­ní značně ovlivnit nejen výsledek počátečních střetnutí, ale také průběh operací v počáteční fázi války.“ Kreml je nevypočitatelný: „Nemůžeme vyloučit možnost, že by se So­věti během krize mohli rozhodnout zahájit preventivní útok na NATO, aniž by si udělali čas na úplnou přípravu svých sil.“

Ve skutečnosti příslušníci sovětského generálního štá­bu neměli pocit „bezprostředního nebezpečí“ – svěřil se generál Andrijan Danilevič americkému analytikovi Johnu Hinesovi. KGB možná „zveličila úroveň napětí“, protože „jsou ve vojenských záležitostech obecně nekompetent­ní a to, čemu nerozumí, přehánějí“. Napětí bylo nižší než za kubánské krize. To potvrdil i Fischer.

„Musím říci, že já osobně a mnoho lidí, o kterých vím, mělo v roce 1983 na Spojené státy jiný názor než dnes,“ řekl maršál Sergej Achromějev reportéru deníku Washington Post v roce 1990. „Myslel jsem si, že USA usilují o světo­vou nadvládu… A následkem toho může propuknout vál­ka mezi Sovětským svazem a Spojenými státy rozpoutaná Američany.“

Sovětská odezva na Able Archer nebyla nijak ostrá. Není divu. Generální tajemník strany Andropov vládl na sklon­ku roku 1983 z postele kremelské nemocnice – pokud ovšem byl při vědomí. Běžný provoz státu zajišťoval jeho zástupce jménem Michail Gorbačov, kterého si vybral za korunní­ho prince.

Andropovovi kolabovaly ledviny, nakonec byl prakticky neustále připojen na dialýzu. KGB chtěla, aby mu ledvi­ny transplantovali, jeho ošetřující lékař Michail Čazov ale nesouhlasil: „To bychom ho zabili!“ Tajná služba – jaký pa­radox – přivezla ke konzultacím několik špičkových ame­rických specialistů. Američané dali za pravdu Čazovovi.

Jurij Andropov zemřel 9. února 1984. Přitom choval k americkým politickým vůdcům hlubokou nedůvěru – prohlásil bývalý generál KGB Oleg Kalugin, šéf zahraniční kontrarozvědky, který ho dobře znal. „Nebezpečné bylo hlavně smýšlení sovětského vedení: »Američané možná zaútočí, tak raději zaútočíme první«.“

Dva měsíce nato uspořádal Sovětský svaz největší ma­névry ve své historii pod krycím příznačným názvem Zá­pad. Generál Valentin Varennikov později napsal: „Při­pravilo nás to na situaci, kdy naše ozbrojené síly získaly spolehlivé údaje o protivníkovi a nejvyšší politické a vojen­ské velení rozhodlo zahájit překvapivý útok pomocí všech možných palebných sil.“ Prostě „bububu“ pokračovalo.

Když začala KGB podezírat Gordijevského ze zrady, stáhla ho do Moskvy a vyslýchala, příslušníkům MI6 se ho ale podařilo v létě 1985 tajně vyvézt ze země a dopravit do Británie. Jeho mimořádný význam vystihl Gates: „Na­šimi zdroji v Sovětském svazu měli tendenci být lidé, kteří znali informace o armádě a vojenském výzkumu a vývoji. Gordijevskij nám vyprávěl o myšlení vedení – a tento druh informací byl pro nás stejně vzácný jako slepičí zuby.“

Konec studené války – Michail Gorbačov si 31. 5. 1990 ve Washingtonu potřásá rukou s americkým prezidentem Georgem Bushem

„Neznali jsme mentalitu druhé strany“

Štáb NATO si výsledek štábního cvičení pochvaloval: „Stra­tegická jaderná rovnováha je pravděpodobně přiměřená k odražení přímého jaderného útoku na USA nebo na zá­padní Evropu.“ Nejpravděpodobnějším podnětem k sovět­skému útoku budou krize, které Spojené státy oslabí.

Zdá se, že v průběhu manévrů Able Archer si šéfové zpravodajství a generálové v USA neuvědomovali možnou blízkost konfrontace. To začali analyzovat až v následu­jících měsících. Generál Perroots, který sloužil v letech 1985–1988 jako ředitel Vojenské zpravodajské služby (De­fense Intelligence Agency – DIA), upozornil, že nikdo dosta­tečně neanalyzoval reakci Sovětského svazu na Able Archer. Ujala se toho prezidentova rada pro zahraniční zpravodaj­ství (President’s Foreign Intelligence Advisory Board), která prozkoumala všechny dokumenty a vyslechla 75 vojáků a vládních úředníků.

Dospěla k závěru: „V roce 1983 jsme možná neúmyslně vyhrotili naše vztahy se SSSR na nejvyšší možnou míru. Sovětští vojenští velitelé se mohli vážně obávat, že USA použijí Able Archer 83 k zakrytí skutečného útoku.“ Když informovali Reagana o sovětských obavách, označil je za „skutečně děsivé“. „Tři roky mě na Rusech naučily něco překvapivého,“ napsal ve svých memoárech. „Mnoho lidí na vrcholu sovětské hierarchie se skutečně bálo Ameriky a Američanů. Možná mě to nemělo překvapit, ale stalo se... Během mých prvních let ve Washingtonu si myslím, že mnozí z nás v administrativě považovali za samozřejmé, že Rusové, stejně jako my sami, považovali za nemysli­telné, aby USA zahájily první úder proti nim. Ale čím více zkušeností jsem měl se sovětskými vůdci a jinými hlavami států, kteří je znali, tím víc jsem si začal uvědomovat, že mnoho sovětských úředníků se nás bojí nejen jako protiv­níků, ale také jako potenciálních agresorů, kteří by na ně při prvním útoku mohli vrhnout jaderné zbraně. No, kdyby tomu tak bylo, ještě více jsem se snažil dostat špičkového sovětského vůdce do místnosti sám a pokusit se ho pře­svědčit, že nemáme žádné plány na Sovětský svaz a Rusové se nemají čeho bát.“

Radar užívaný v rámci obranného systému Defense Space Power

Pomyšlení na desítky milionů mrtvých Američanů, film Den poté a manévry Able Archer změnily prezidentovo myš­lení. V lednu 1984 pronesl smířlivější projev. Adropovův ná­stupce Konstantin Černěnko mu to v březnu oplatil a poté přiletěl k jednáním do Washingtonu ministr zahraničí Gro­myko.

V listopadu 1985 uvítal Reagan v Ženevě nového sovět­ského vůdce Michaila Gorbačova. Následovala další setká­ní. Vrcholem byla Smlouva o jaderných střelách středního doletu, která je měla vyřadit z arzenálu, podepsaná v pro­sinci 1987 v Bílém domě. Operace RJAN skončila v roce 1990.

Šéf sovětského oddělení CIA Fritz W. Ermarth dospěl v roce 2007 k závěru, že situace nebyla tak kritická, jak se tehdy zdálo: „USA neměly v úmyslu zaútočit na SSSR a Moskva žádný takový záměr nevnímala. Moskva nepo­čítala s útokem ani se zahájením konfrontace, která by mohla vést k válce.“

Pro veřejnost zůstaly manévry Able Archer dlouho ta­jemstvím. Až 16. října 1988 se o nich rozepsal britský Sun­day Telegraph. V devadesátých letech 20. století je zmi­ňovali někteří účastníci v memoárech – Gates, Perroots a další. Analýzu manévrů uveřejnil Fischer v odtajněné části časopisu Studies in Intelligence v roce 1997. Hlavní dokumenty Američané publikovali o šestnáct let později. Také Sověti se začali vyjadřovat.

V srpnu 2007 oznámil Vladimír Putin rozhodnutí o obnově letů ruských strategických bombardérů

Putinova nová vlna

„Rozhodli jsme se trvale obnovit lety ruských strategic­kých bombardérů,“ ohlásil prezident Vladimír Putin v sr­pnu 2007. „Rusko zastavilo tuto praxi v roce 1992. Bohužel ne každý ji následoval. To vytváří pro Rusko strategické riziko… Doufáme, že naši partneři projeví pochopení pro obnovení ruských leteckých hlídek.“

Čtrnáct bombardérů Tu-95 (Bear) poprvé vzlétlo k této patrole 17. srpna 2007. Tu-95 poháněný osmi vrtulovými motory má dolet 15 000 kilometrů a slouží sovětskému a později ruskému strategickému letectvu od začátku pa­desátých let. Stíhačky zemí NATO je občas zahánějí, když se přiblíží k jejich vzdušnému prostoru…

 

Knihu si můžete objednat:

https://www.albatrosmedia.cz/tituly/76979230/minuty-do-atomove-pulnoci/