Váháte, jaký cíl zvolit pro prázdninový výlet? Vydejte se na Kvildu a dále po stopách muže, který se 10 let skrýval ve skříni! Příslušníci Sboru národní bezpečnosti se v roce 1948 na Šumavě vzepřeli totalitnímu režimu a pomáhali na Západ lidem, kteří museli z Československa zmizet. Převaděčskou síť rozbila komunistická tajná policie. Esenbáka Jaroslava Maršíka však nedopadla, při zatýkání pomocí lsti unikl. Deset let strávil v jedné místnosti. Renomovaný publicista Pavel Švec odkrývá – mj. na základě bádání v Archivu bezpečnostních služeb – zákulisí případu nazvaného estébáky „Akce Kvilda“ ve stejnojmenné knize

UKÁZKA:

Divoká šumavská hranice

Nejprve si krátce představme poválečnou realitu té části šumavského pohraničí, v níž policisté­-převaděči působili. Městečko Vimperk (německy Winterberg) na Prachaticku, jemuž z příkrého os­trohu dominuje robustní zámek, se rozprostírá v kopcovité krajině na úpatí rozlehlého masivu Boubína. České Budějovice leží šedesát kilometrů východním směrem. Ke státní hranici s Němec­kem je to odsud necelých třicet kilometrů.

Ještě v roce 1930 měl Vimperk 4,8 tisíce oby­vatel, z toho 1,2 tisíce Čechů. Po podepsání Mni­chovské dohody obsadila v říjnu 1938 pohraničí českých zemí armáda Hitlerovy třetí říše. Na úze­mí prachatického okresu vstoupili němečtí vo­jáci hned 1. října u obce Knížecí Pláně. Hranice takzvaných Sudet probíhala po severním okraji katastru Vimperku. Za ní se rozprostíralo zde­cimované, územně zmrzačené Československo, o necelého půl roku nato pak protektorát Čechy a Morava. Sedmý říjnový den opustila Vimperk československá vojenská posádka, o den pozdě­ji sem již vpochodovaly německé oddíly. Většina židovského i českého obyvatelstva stačila unik­nout do vnitrozemí. O měsíc později se městu ne­vyhnula Křišťálová noc, místní nacisté vypálili synagogu, osud Židů z Prachaticka pak neblaze završily zejména dva transporty z Klatov do Te­rezína koncem listopadu 1942.

S vypuknutím bojů druhé světové války nastala pro šumavské Němce branná povinnost a muži odešli válčit za Velkoněmeckou říši a svého vůdce Adolfa Hitlera. Většinou skončili na východní fron­tě. Na Šumavu naopak místo nich nacisté dovlekli cizince, zpravidla válečné zajatce. Skončili v pra­covních táborech, dřeli v lesích i v zemědělství.

Na konci války žilo ve městě 5,7 tisíce obyvatel, výhradně německé národnosti. V nedaleké Kvildě byla situace podobná. Celkový počet obyvatelstva horské obce tehdy dosahoval bezmála 1,5 tisíce lidí, v podstatě všichni byli Němci. Události z po­válečných let 1945 až 1946 tento stav na většině území Prachaticka zcela převrátily. Ještě na za­čátku května 1945 německé obyvatelstvo Vimper­ku truchlilo nad smrtí Adolfa Hitlera a vyvěsilo na půl žerdi nacistické vlajky spolu s černými prapory. Za pár dní oblast osvobodila 26. pěší divize americké armády. A místní Němci buď uprchli, nebo byli později odsunuti. Do prázdných domů se stěhovali lidé z různých koutů republiky i z okolních venkovských oblastí. Společenstvo lidí se úplně proměnilo. Nejen národnostně, ale i soci­álně. A do takovéto vypjaté atmosféry neklidného pohraničí a směsice překotných událostí přišli střežit pořádek někdejší prvorepublikoví i protek­torátní četníci či příslušníci nově vzniklého Sboru národní bezpečnosti. Například hlavní postava tohoto příběhu Jaroslav Maršík a jeho kolegové.

Tuto stezku Státní bezpečnost evidovala pod krycím názvem „kanál č. 54“. Začínala na západ­ní výpadovce z Vimperka, pokračovala přes lesy a na stráních kopců Jilmová a Kamenná hora až k

Medvědímu potoku. Po jeho překročení se stočila k jihu a směřovala okolo Michlovy hutě vzhůru mezi kopci Kamenná a Bukovec směrem na Nový Svět. Dále přes silnici z Borových Lad do Nových Hutí a pak přes Chalupskou slať k Jan­ské hoře a pod ní k osadě Františkov. Potom bylo nutné po dřevěném mostě překročit Teplou Vltavu a stoupat ke Stolové a Stanové hoře a dále k sil­nici mezi Bučinou a Kvildou. Posléze se zhruba třicetikilometrová trasa stáčela přímo ke státní hranici v oblasti pramenů Vltavy. V okolí závě­rečného úseku kanálu č. 54 chodívali i kvildští esenbáci.

„Touto stezkou opouštěli svobodomyslní obča­né svou vlast po únoru 1948. Věnováno Čechům a Němcům, kteří je s nasazením života převáděli,“ píše se na bronzové desce pomníčku za dřevěným mostem přes Teplou Vltavu na dohled od Pivního hrnce. Není známo kolik lidí, jimž se říkalo ko­pečkáři, po únoru 1948 opustilo Československo. Znám je počet osob, které pokus o útěk do za­hraničí stál život. Podle statistiky Úřadu doku­mentace a vyšetřování zločinů komunismu bylo na hranici zastřeleno celkem 180 lidí a dalších 88 zahynulo na drátech s vysokým napětím, kte­ré byly kolem západní hranice nataženy v letech 1952 až 1964.

Uprostřed osady Kvilda, kterou zdecimoval poválečný odsun německých obyvatel tak, že zde v roce 1950 žilo pouhých 240 lidí – čili šestina původního stavu, stojí novogotický kostel sv. Ště­pána z roku 1894. Podobně jako mnohé šumavské chalupy je kamenné zdivo svatostánku obloženo šindelem, aby lépe čelilo nepřízni zdejšího po­časí. Vskutku, tady nahoře, v nadmořské výšce přes 1 000 metrů, nebylo lehké žití. Ani strážci hranic se sem nehrnuli. Navíc pohraničí se v po­válečných letech potýkalo s problémy spojenými s jeho novým osídlováním a příslušníci SNB byli zvládáním této situace natolik zaneprázdněni, že nebyli schopni svědomitě vykonávat pohraniční strážní službu ani před komunistickým pučem v únoru 1948.

Na tvrdý život lidí v okolí Kvildy, v drsném podnebí a obklopené divokou přírodou, po sta­letí shlíží mohutné hory, jimž na jihu dominují příhraniční třináctistovky Černá hora a Stráž. Právě tudy uprchlíci převádění místními esenbá­ky nejčastěji utíkali do zahraničí.

Po roce 1948, kdy se moci chopili komunisté, bylo v této části šumavské hranice poměrně ruš­no. Do Bavorska se snažili dostat ti, co toužili žít ve svobodě, a z druhé strany hranice se zase do Čech vraceli uprchlíci, kteří toužili vidět své blízké či jim chtěli pomoci s útěkem. Další se plí­žili pro zanechaný majetek a rovněž tu pendlovali pašeráci všeho možného a samo sebou i agenti tajných služeb. Dělo se tak v době, kdy takzvaná Studená válka procházela kritickou fází, v červnu 1948 Sověti uzavřeli přístupové cesty do západ­ních sektorů Berlína a odřízli přes dva miliony lidí od potravin, tepla, elektřiny i okolního světa. Světa, který se rozdělil na Západ a Východ, na de­mokratický a socialistický blok.

A malou součástí toho všeho byl i esenbák Jaro­slav Maršík a jeho kolegové ze služebny na Kvildě, ve Vimperku i jinde na Šumavě.

 

Smrt na hranicích

Na jaře 1949 Státní bezpečnost skupinu převaděčů odhalí, na Šumavě začne masivní zatýkání zacíle­né zejména mezi mužstvo SNB. Společně s esenbáky však tajná policie uvězní i několik jejich civilních spolupracovníků. Akce, kterou spustila prachatická StB, dostane krycí název Studená ho­dina. Sedmého května skončí v poutech Maršíkovi kamarádi šstržm. Václav Hrubín a stržm. František Nusko, esenbáci ze stanice v Kvildě. Zatčen je i další člen skupiny, štábní strážmistr Jaroslav Pe­trák, řidič stanice SNB ve Vimperku, který uprch­líky převážel na Kvildu. „Když se Petrák dozvěděl o zatýkání, nemeškal, uprchl a tři dny byl nezvěst­ný. Proto po něm bylo vyhlášeno celostátní pátrání jako po dezertérovi. Nakonec se dobrovolně vrátil domů a nechal se zatknout,“ přibližuje historik Václav Jiřík ve vzpomínané publikaci Šumavská odysea.

Dlužno dodat, že vimperští esenbáci, jako byl Josef Rajmon, František Hurt či právě Jaroslav Petrák, nesloužili přímo na státní hranici, jejich úkolem bylo nakontaktovat uprchlíky a dopravit je z vnitrozemí na Kvildu ke kolegům – přímým strážcům šumavských hranic. Ani to ovšem ne­bylo nic snadného. Cesty do pohraničí byly tehdy hlídané a kontrole se zpravidla nevyhnulo žádné osobní vozidlo, autobus či vlak. Kdokoliv podezře­lý byl preventivně zadržen.

V Mladé Boleslavi je zatčena již zmíněná důleži­tá osobnost převaděčské sítě a někdejší energický poručík z vimperské služebny SNB Josef Rajmon. Ten musel údajně opustit pohraničí kvůli svým písemným stykům s americkými vojáky, kteří na jaře 1945 Prachaticko osvobozovali – jmenovitě třeba s majorem Brewsterem, tehdejším velitelem posádky ve Vimperku.

Půl hodiny před půlnocí 9. května 1949 dorazí zatýkací komando StB z Prachatic i za bývalým Maršíkovým přímým nadřízeným z Kvildy štáb­ním strážmistrem Josefem Červenkou, toho času velitelem Pohraničního útvaru ve Strážném, který zrovna čerpá dovolenou na statku svých rodičů v Předmíři nedaleko Blatné.

Maršíkovi spolupracovníci z Kvildy

Čtyři kolegové strážmistra Jaroslava Maršíka z kvildské služebny si zaslouží podrobnější popis. Začněme někdejším velitelem stanice Jose­fem Červenkou.

Narodil se v listopadu 1912 do rodiny drobného zemědělce. Měl dvě sestry a o deset let staršího bratra. V Předmíři vychodil dvě třídy obecné školy, v nedalekých Kasejovicích čtyři třídy měšťanky a pak tři ročníky odborné truhlářské školy ve Vo­lyni. Půl roku pracoval jako truhlář, pak na svět dopadla kolosální hospodářská krize a mladík se vrátil pomáhat rodičům na statek. V roce 1932 nastoupil na vojnu k hraničářskému praporu v Prachaticích.

Po osmnáctiměsíční

službě Červenku od 1. říj­na 1935 čekalo jako četníka na zkoušku studium v Praze, po absolvování školy byl zařazen k po­hotovostnímu oddílu do Děčína a po půl roce na samou severní výspu republiky do vesnice Zeidler, dnes Brtníky, na rozhraní Lužických hor a Lab­ských pískovců ve Šluknovském výběžku. Později byl přeložen na stanici ve Velkém Šenově, kde sloužil v pohraničních oddílech Stráže obrany státu. Tento sbor na sklonku třicátých let pod­stoupil ostré střety s německými záškodníky or­ganizovanými Sudetoněmeckou stranou Konráda Henleina.

Po odstoupení pohraničí a následné okupaci republiky sloužil Josef Červenka jako protektorát­ní četník postupně ve Vysoké u Mělníka, v Hořovi­cích na Berounsku a na stanici Svatá Dobrotivá na Rokycansku, kde ho zastihl konec války. Již v srpnu 1945 byl přemístěn do šumavského Vim­perku, kde vydržel až do komunistického puče v únoru 1948. Zanedlouho byl pověřen vedením stanice na Kvildě, v dubnu vstoupil do KSČ.

Připomeňme, že esenbáků, kteří se podíleli na převádění a přitom byli organizováni v komunis­tické straně, do níž mnohdy vstoupili až po únoru 1948, bylo více. Například i naši kvildští přísluš­níci Jaroslav Maršík, Václav Hrubín a František Nusko. Nelze ovšem pochybovat, že ve skutečnosti nešlo o ideologické přesvědčení, ale o jakési mas­kování, taktiku, jak být méně nápadný. A zároveň o existenční nutnost, protože komunistická stra­na ovládala ministerstvo vnitra již od konce vál­ky a své členy u bezpečnostních sborů významně zvýhodňovala a ty ostatní naopak odstavovala.

V září roku 1948, kdy už měli příslušníci SNB za sebou velké množství převodů, Červenku poslali pár kilometrů jižně od Vimperku k útvaru SNB

Horní Vltavice a koncem listopadu ještě o kousek jižněji přímo k hraničnímu útvaru v Kunžvartu (Kunschwart, dnes Strážný), kterému velel. V této pozici byl tedy v květnu 1949 zatčen Státní bezpeč­ností. V následujících letech jihočeského rodáka čekalo stěhování již pouze po komunistických věz­nicích. Jak už zaznělo, odsouzen byl na patnáct let.

Kvůli dokreslení jeho osobnosti se však ještě vraťme v čase k případu z 19. března 1949, v němž Červenka figuroval a který popsal historik Václav Jiřík. Toho dne v půl desáté dopoledne oznámil usídlenec z osady Samota poblíž Horní Vltavice dozorčímu stanice SNB ve Strážném, že v době, kdy nebyl doma, přišli do jeho rodinného stavení čtyři neznámí muži, kteří po jeho dětech požado­vali chléb a mléko. Pak se cizinci, kteří ve skuteč­nosti uprchli šest dní před tím z tábora nucených prací v Lešanech na Benešovsku, vydali směrem na Strážný.

V deset hodin za uprchlíky vyrazila čtveřice pronásledovatelů. Jedním z nich byl někdejší kvildský esenbák, toho času velitel útvaru ve Strážném, Josef Červenka vyzbrojen puškou. Dva esenbáci – Jaroslav Prokop a psovod Jaroslav Macháček se služebním psem Ritou, měli karabiny a zbývající strážmistr Josef Majer byl vybaven britským sa­mopalem typu Sten. Tato zbraň neměla dobrou pověst pro svou poruchovost, což se za okamžik také ukáže. A možná jen díky tomu osud ušetří lidské životy.

Čtyřčlenná hlídka tehdy směřovala k Orlové Huti. Od Strážného byla vzdálena dva kilometry, když narazila ve sněhu na čerstvé stopy, které

vedly do lesa ke zřícenině hradu Kunžvart a dále k hranicím. Psovod Macháček pustil fenu z řeme­nu. Ihned se rozběhla do zalesněného svahu Lís­kové hory. „Cesta nahoru byla značně namáhavá a hlídka se roztrhla. Vpředu běželi Macháček s Majerem, padesát metrů za nimi se ploužil unave­ný Červenka a skupinu uzavíral Prokop, který byl v tu dobu nemocný. Na konci strmého stoupání vyběhli z lesa na náhorní rovinu s nízkým poros­tem. Na jednom místě se pes divoce rozštěkal,“ popsal historik Václav Jiřík.

Macháček zahlédl v mlází obrys mužské po­stavy. „Jménem zákona stůj, zde hlídka SNB!“ zvolal. Když nikdo nereagoval, výzvu zopakoval, pak poklekl a ze vzdálenosti asi čtyřiceti metrů vystřelil. K Macháčkovi se záhy přidal strážmistr Majer, který však ze svého samopalu Sten vypá­lil jen jednou, pak se zbraň zasekla. Macháček vystřelil do mlází ještě třikrát. Až pak se vztyčili tři neozbrojení muži s rukama nad hlavou. Čtvr­tý, kterým byl Otakar Janout, mezitím v hustém křoví a hlubokém sněhu mrtvolně lapal po dechu. Projektil mu vnikl do těla zády ve výši pátého ob­ratle, vyšel ramenním kloubem. Neměl šanci. Za­nedlouho vydechl svou utrápenou duši. Až v tuto chvíli dorazil velitel Josef Červenka.

„Důvodem byl zjevný nedostatek fyzické kon­dice, alespoň se to zpočátku jevilo. Za okolností, které mezitím vyšly najevo, mohly být za jeho po­čínáním skryty i jiné důvody – vědomý nesouhlas s pronásledováním uprchlíků. Červenka měl poz­ději možnost se v československých kriminálech setkat se třemi zadrženými uprchlíky,“ upozornil ve své publikaci Václav Jiřík. Ostatně policistovi Červenkovi v tu chvíli na Lískové Hoře zbývalo sedm týdnů života na svobodě.

Otakar Janout nebyl jediným zastřeleným na úseku šumavské státní hranice v bývalých okre­sech Prachatice či Klatovy. Namátkou: U kaple poblíž statku Gagelhoff byl hlídkou SNB ze Svaté Kateřiny zastřelen 11. března 1948 Viliam Kmoch. Pětadvacátého června 1948 u Železné Rudy za­střelili esenbáci při pokusu přejít do Německa Františka Dolejše a o dva dny později zahynul po střelbě policistů z Hamrů u samoty Buchar Ludvík Brandl. Jsou to pouhá tři jména z mnoha desítek obětí.

Vedle šstržm. Červenky zaslouží podrobněji popsat také pozoruhodný životní příběh dalšího strážmistra z Kvildy Františka Nuska. Narodil se začátkem června 1920 a k četnictvu nastoupil za německé okupace v roce 1942. Po výcviku byl však spolu se svými českými kolegy převelen do severozápadního Německa, do velkých přístavních měst, která v té době čelila intenzivnímu bom­bardování Spojenců. Čeští četníci zde vykonávali úkoly pořádkové policie, nacistické úřady se totiž obávaly, že by v protektorátu, čili v týlu, mohli při případné spojenecké invazi sehrát roli ozbrojené páté kolony. A to okupanti pochopitelně nechtěli riskovat.

Nicméně začátkem roku 1944 se František Nusko do Protektorátu vrátil, sloužil na různých místech a skončil na četnické stanici v městečku Zahrádka, jež se nacházelo na řece Želivce mezi Humpolcem a Ledčí nad Sázavou na Vysočině.

Minulý čas slovesa „nacházelo“ má svůj důvod. Zahrádka později zanikla. Zmizela pod hladinou nádrže Švihov, která zásobuje pitnou vodou Pra­hu a část středních Čech. Na konci války v měs­tečku o tisíci obyvatelích působil i oblíbený farář Josef Toufar, který byl později přeložen do Číhošti a v únoru roku 1950 umučen komunistickými vy­šetřovateli v souvislosti s takzvaným Číhošťským zázrakem. S Nuskou se museli znát, pravidelně potkávat a v květnu 1945 oslavovat příjezd vojá­ků Rudé armády. Jistě netušili, že oba skončí v osidlech stalinské totalitní moci importované osvoboditeli, která o tři roky později pod taktikou komunistů rozpoutá v Československu brutální teror.

Až v poválečných letech se Nusko dostal na slu­žebnu SNB v šumavské Kvildě, kde, jak víme, se bezprostředně po komunistickém puči v únoru 1948 zapojil do převádění uprchlíků za hranice. Osmadvacetiletý strážmistr byl o něco iniciativ­nější než jeho kolegové z úřadovny. Spolu se svým starším bratrem, hostinským z Kvildy Vojtěchem, převaděčskou síť dále rozšiřovali, navazovali dal­ší kontakty například s lidmi, kteří emigranty na Šumavu přepravovali.

Po zatčení v květnu 1949 mu Státní bezpečnost připravila mimořádně trýznivé výslechy, které však v té době nebyly nijak výjimečné. Z vimperské­ho procesu odejde s desetiletým ortelem. Nicméně nedlouho poté přepadne ještě s jedním spoluvěz­něm dozorce a koncem října uprchne z Českoslo­venska. Jak jinak než přes Šumavu, místy, která jako převaděč důvěrně zná. Již v listopadu 1949 se přitom na Vimpersku proslýchá, že z vězení – konkrétně trestaneckého tábora v Jáchymově, po šarvátce se strážnými utekl společně s někdejším poručíkem Josefem Rajmonem. Není to pravda. Rajmon si trest, původně doživotní, pak snížený, poctivě odkroutí. František Nusko svou pouť emi­granta nakonec ukončí v Kanadě, kde se usadí.

Já nejsem ten, kterého hledáte

Do poloviny května 1949 je tedy většina policistů z Vimperku a Kvildy ve vazbě. Včetně velitele Čer­venky a jeho někdejších podřízených Františka Nuska a Václava Hrubína. Na zbývající dva pří­slušníky kvildské služebny Adolfa Práška (uprchl do zahraničí) a Jaroslava Maršíka zatím nedošlo, protože od policie mezitím odešli. Prachatické zatýkací komando Státní bezpečnosti zadrží cel­kem čtyřiadvacet lidí, z nichž je devět příslušníků SNB. A vyšetřovatelé StB i za pomoci krutých vý­slechů začnou skládat strukturu celé převaděč­ské organizace. Vyšetřování je vedeno tendenčně, zčásti jsou obvinění vyfabulovaná. Nic, co by bylo komunistickému režimu na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století cizí.

O zátahu na Šumavě se již bývalý policista Ja­roslav Maršík dozví v Praze pár dní po zatčení Josefa Červenky z lístku své sestry Marie, která to pochytí při návštěvě služebny SNB v Chebu, kde se kvůli blízkosti hranic musela nahlásit. Do zá­padních Čech tehdy odjela za starším bratrem Josefem, zaměstnancem Československých drah, který se časem přestěhuje zpět do města svého dětství, jihočeského Bavorova. Všechny zatčené  esenbáky Marie osobně zná, protože se svým brat­rem Jaroslavem žila na Kvildě až do jeho odchodu do civilu. „O zatýkání příslušníků SNB na Kvildě jsem se též dozvěděl od příslušníka Státní bez­pečnosti, který obsluhoval dálnopis a který se mnou bydlel v domě v Koněvově ulici v Praze, ten mi sdělil, že na Kvildě došlo k zatčení nějakých příslušníků SNB a ptal se mne, zda někoho znám z doby, kdy jsem na Kvildě sloužil,“ vypoví pozdě­ji Maršík. Sousedovi žádné podrobnosti a míru svého zapojení do převádění samozřejmě nesdělí.

Stále věří, že pozornosti StB unikne. Plete se.

https://www.knihazlin.cz/tituly/81926344/akce-kvilda/