Vybrali jsme pro vás ukázku z nové povídkové sbírky autora severské krimi – Joa Nesbøho. Pomsta a spravedlnost, láska až za hrob a palčivá nenávist. Oko za oko, zub za zub. Vyprávění o odplatě z postpandemické Ameriky, zpověď vědce, který objevil lék proti stárnutí, střet zabijáků připomínající šachovou partii, soupeření dvou mladíků o tutéž dívku a synův boj s otcem o dědictví. Mrazivé příběhy ukazují nedalekou budoucnost, v níž se zhroutila tradiční společnost. Spolehnout se dá už jen na rodinu a blízké přátele – a někdy ani to ne.

Jo Nesbø: https://www.knihazlin.cz/tituly/77674366/krysi-ostrov-a-jine-povidky/

Ukázka:

 

I

Vlajkové lanko ve větru líně ťuká o stožár. Rozhlížím se po městě. Zdá se podivuhodně poklidné. Nicméně ze střechy devadesátipatrového mrakodrapu samozřejmě nejsou vi­dět lidští mravenci prchající ulicemi nebo lovící jiné lidské mravence. Není slyšet křik těch, které někdo srazil k zemi, nejsou slyšet prosby o smilování, není slyšet cvaknutí ko­houtku. Zato jsou slyšet výstřely. Řev osamělé motorky. A jsou vidět požáry, protože dávno padla tma.

Většina z nich se ovšem odsud shora jeví malá. Hořící auta vypadají jako roztomilé lucerničky zářící ve městě, v němž už víc než před rokem přestalo fungovat pouliční osvětlení.

Doléhá ke mně salva ze samopalu, ozývá se celkem blíz­ko. Jsou mladí, ale naučili se, kdy mají přestat pálit, aby se

zbraň nerozžhavila. Naučili se, co je potřeba k tomu, aby v téhle době přežili. Nebo lépe řečeno: aby žili o trochu déle než ten, kdo potřebuje totéž – jídlo, zbraň, střechu nad hlavou, benzín, oblečení, drogu a ženu nebo víc žen, které předají mužské geny dál. Pomocí klišé se dá říct, že dole vládne džungle. A tahle džungle se teď přibližuje ne každým dnem, nýbrž každou hodinou. Odhaduju, že budo­vu, na jejímž vrcholu stojíme, pohltí do svítání.

Sem nahoru prchají ti, co můžou. Elita, největší boháči, kteří měli peníze na to, aby si z téhle mizérie koupili lístek. Dívám se na ně, na tu úplně poslední skupinu čtrnácti lidí, všichni netrpělivě hledí směrem k zálivu, odkud má přile­tět vojenský vrtulník, jenž kyvadlově přepravuje pasažéry k letadlové lodi New Frontier. Na její palubě je místo pro tři a půl tisíce osob, jídlo, léky a všechno, co je potřeba k tomu, aby plavidlo nemuselo čtyři roky nikde přistát. Dnes v noci se tahle loď vydá na otevřené moře a zůstane tam na neurčito. Nevím, kolik stojí jízdenka, jen tuším, že ženy budou mít cenu poněkud výhodnější, neboť padlo rozhodnutí, že na palubě musí být stejný počet zástupců každého pohlaví. Nikdo to nepronesl nahlas, ale jde o vý­běrovou Noemovu archu.

Přede mnou stojí můj kamarád z dětství Colin Lowe. Jeho žena Liza s dcerou Beth čekají blíž heliportu a hledí do dáli. Colin patří k nejbohatším podnikatelům v zemi, vlastní webové domény a další majetek po celém světě, dokonce mu patří i mrakodrap, na němž stojíme. Přesto – jak mi právě sdělil – se dokázal na cestu sbalit za necelých třicet minut.

„Je tam všechno, co budete potřebovat,“ ujišťuju ho.

Tady nahoře panuje nervozita, zmatek, ale také zvláštní vzrušení. Heliport a výstup na střechu střeží těžce ozbro­jený uniformovaný příslušník soukromých milicí, jehož platí Colinova firma Lowe Inc. Na ulici a u výtahů hlídkují další. Jejich úkolem je zastavit ty, kteří by chtěli vzít budo­vu útokem v naději, že se dostanou do bezpečí a uniknou gangům – nebo ještě lépe: dostanou se na palubu vrtul­níku a na New Frontier. Těm, co se o to pokoušejí, těžko jejich postup vyčítat, a stejně tak těžko něco vyčítat těm,

kteří se je snaží zastavit. Každý se bije sám za sebe a za své nejbližší, tak jsme prostě nastavení.

Když jsem kvečeru dorazil k budově, byl na ulicích cí­tit děs a zoufalství. Viděl jsem, jak nějaký muž v obleku nabídl jednomu strážnému u vchodu aktovku nacpanou bankovkami, avšak dotyčný odmítl. Buď proto, že tu byli svědci, nebo proto, že nikdo neví, jestli ty peníze budou mít zítra ještě vůbec hodnotu. Hned za mužem dorazila krásná žena středního věku, zdála se mi povědomá. Nabíd­la se veliteli strážných a přitom mu připomněla, v kterých filmech hrála.

„Míříme k entropii,“ pronáší Colin.

„Dobře víš, že netuším, co taková slova znamenají,“ odpovídám.

„Druhý termodynamický zákon.“

„Ani ťuk.“

„Copak vy právníci neumíte opravdu nic?“

„Umíme uklízet po inženýrech.“

Colin se směje. Právě jsem shrnul naše už víc než pat­náctileté symbiotické partnerství v Lowe Inc.

„Entropie,“ opakuje Colin a rozhlíží se po výškových bu­dovách tvořících ve slunečním světle, jež právě mizí v moři, zubatou siluetu. „Entropie říká, že v uzavřeném systému se všechno časem zničí. Pokud opustíš hrad z písku, další den ho vítr a počasí změní. Na jeho místě nevznikne něco ještě fantastičtějšího, nýbrž ho vystřídá plochost, šeď. Neživost, bezduchost. Nic. To je entropie, Wille. Jedná se o nejuni­verzálnější přírodní zákon vůbec.“

„Zákon o bezzákonnosti,“ podotýkám.

„Tak mluví právníci.“

„Tak mluví filozofové. Hobbes soudil, že bez zákonů, tedy bez společenské smlouvy, se ocitneme v chaosu hor­ším než nejhorší diktatura. A já k tomu dodávám, že měl zřejmě pravdu.“

„Přichází Leviathan,“ přitakává Colin.

„Co je Leviathan?“ ptá se jeho dcera Beth. Přistoupila k nám, aniž jsme si toho všimli. Je jí sedmnáct, o tři roky méně než jejímu bratru Bradovi, který se potuluje někde tam venku. Hodně se podobá mé dceři Amy, ale to není

jediný důvod, proč se mi při pohledu na ni zalévají oči slzami.

„To je příběh o neexistující mořské obludě,“ odpoví­dám, protože Colin mlčí.

„Jak teda může přicházet?“

„To byl jenom příměr, drahoušku.“ Colin k sobě dceru přivine. „Jistý známý filozof tak popsal společnost, kde neplatí žádné zákony ani pořádky.“

„Takovou, jako je tahle?“ vyzvídá Beth.

Míří k nám muž v polní uniformě. Colin si odkašle. „Běž dělat společnost mamince, Beth, já hned přijdu.“

Dcera poslušně odběhne.

„Poručíku?“ osloví příchozího Colin.

„Pane Lowe,“ odvětí uniformovaný chlapík. Má husté krátké šediny a z vysílačky se mu s praskáním ozývá rozči­lený hlas, dotyčný se patrně snaží s poručíkem spojit. „Ve­litel naší jednotky v přízemí hlásí, že jen tak tak udrží ten dav venku. Mají začít pálit ostrými, kdyby…?“

„Jsou tam gangy?“ ptá se Colin.

„Spíš obyčejní lidé, co doufají, že se dostanou do vrtul­níku, pane Lowe.“

„Chudáci. Nestřílejte, pokud to nebude nevyhnutelné.“

„Dobře, pane.“

„Kdy vrtulník dorazí?“

„Pilot hlásí, že tak za dvacet minut, pane.“

„Fajn, informujte nás o příletu průběžně, aby byli všich­ni připravení nastoupit, jakmile stroj přistane.“

„Ano, pane Lowe.“

Poručík odchází a já slyším, jak do vysílačky odpovídá: „Rozumím, seržante, ale rozkaz zní neuplatňovat víc síly, než je nutné. Rozumíte? Ano, braňte pozice a…“

Slova se vytrácejí a opět se ozývá měkké ťukání vlaj­kového lanka a siréna policejního auta, jejíž houkání se k nám nese zdola z potemnělých ulic. Oba s Colinem víme, že to není policie, ta už si déle než rok netroufá po setmě­ní na ulicích hlídkovat. S největší pravděpodobností jde o čtyři mladíky se samopaly, kteří jsou sjetí tak akorát, aby si zachovali všechny reflexy, případně si je zostřili, ale zároveň aby se zbavili zábran. Ovšem zábran se jak tihle

predátoři, tak i veškeré obyvatelstvo nejen zbavili, nýbrž je přímo zahodili. Výraz „jednání překračující všechny meze“ už nedává smysl, protože žádné meze dávno neexistují.

A to je také asi jediná omluva pro můj čin.

Dál slyším motorku, musí mít děravý tlumič nebo jak se to jmenuje.

Přidávám plyn a jedu po prázdný avenue, městem, na jih, k jatkám. Motorka rámusí, protože mám prostřelenej vejfuk, musím ho spravit. A taky potřebuju benzín. Ručička palivo­měru se drží v červeným poli, není sakra vůbec jistý, že na místo dojedu. Bez svýho gangu rozhodně nechcete skončit uprostřed noci v centru města, to se pak okamžitě proměníte v kořist. Ale co jako, dokud mám šťávu, dokud motor šlape, stojím v potravním řetězci přece jenom o kus vejš. Protože to, co bylo potřeba najít tam nahoře v kopci za mnou, jsem našla. Otvor. Díru do pevnosti. Možná všichni lidi v tý vile za pár hodin skapou, anebo taky ne. Já nikoho nesoudím, jsem akorát posel. Vrčení motorky se rozlíhá mezi prázdný­mi vysokými kancelářskými budovami. Když přidám moc plynu, benzín mi dojde, jenže čím delší dobu strávím tady v centru, tím víc hrozí, že se k něčemu připletu. Stačila mi ta chátra u budovy Lowe, jenom jsem tam drobet zpomalila, a už se mě snažil jeden ten mizera stáhnout ze sedla. Lidi jsou zvířata, zoufalí, vzteklí a vyděšení. Do hajzlu. Co se to stalo s tímhle městem, s touhle krásnou velkou zemí?

II

„Vrtulník tu bude za osmnáct minut!“ volá poručík.

„Tisíc osmdesát vteřin,“ podotýká Colin, počítání z hla­vy mu šlo vždycky líp než mně.

Od chvíle, kdy se virus objevil, netrvalo dlouho a pan­demie zasáhla celý svět a všechno se sesypalo.

Lidé umírali jako mouchy. Nejdřív následkem nemoci a potom kvůli tomu, že se hroutila ekonomika a postupně

jediný důvod, proč se mi při pohledu na ni zalévají oči slzami.

„To je příběh o neexistující mořské obludě,“ odpoví­dám, protože Colin mlčí.

„Jak teda může přicházet?“

„To byl jenom příměr, drahoušku.“ Colin k sobě dceru přivine. „Jistý známý filozof tak popsal společnost, kde neplatí žádné zákony ani pořádky.“

„Takovou, jako je tahle?“ vyzvídá Beth.

Míří k nám muž v polní uniformě. Colin si odkašle. „Běž dělat společnost mamince, Beth, já hned přijdu.“

Dcera poslušně odběhne.

„Poručíku?“ osloví příchozího Colin.

„Pane Lowe,“ odvětí uniformovaný chlapík. Má husté krátké šediny a z vysílačky se mu s praskáním ozývá rozči­lený hlas, dotyčný se patrně snaží s poručíkem spojit. „Ve­litel naší jednotky v přízemí hlásí, že jen tak tak udrží ten dav venku. Mají začít pálit ostrými, kdyby…?“

„Jsou tam gangy?“ ptá se Colin.

„Spíš obyčejní lidé, co doufají, že se dostanou do vrtul­níku, pane Lowe.“

„Chudáci. Nestřílejte, pokud to nebude nevyhnutelné.“

„Dobře, pane.“

„Kdy vrtulník dorazí?“

„Pilot hlásí, že tak za dvacet minut, pane.“

„Fajn, informujte nás o příletu průběžně, aby byli všich­ni připravení nastoupit, jakmile stroj přistane.“

„Ano, pane Lowe.“

Poručík odchází a já slyším, jak do vysílačky odpovídá: „Rozumím, seržante, ale rozkaz zní neuplatňovat víc síly, než je nutné. Rozumíte? Ano, braňte pozice a…“

Slova se vytrácejí a opět se ozývá měkké ťukání vlaj­kového lanka a siréna policejního auta, jejíž houkání se k nám nese zdola z potemnělých ulic. Oba s Colinem víme, že to není policie, ta už si déle než rok netroufá po setmě­ní na ulicích hlídkovat. S největší pravděpodobností jde o čtyři mladíky se samopaly, kteří jsou sjetí tak akorát, aby si zachovali všechny reflexy, případně si je zostřili, ale zároveň aby se zbavili zábran. Ovšem zábran se jak tihle

predátoři, tak i veškeré obyvatelstvo nejen zbavili, nýbrž je přímo zahodili. Výraz „jednání překračující všechny meze“ už nedává smysl, protože žádné meze dávno neexistují.

A to je také asi jediná omluva pro můj čin.

Dál slyším motorku, musí mít děravý tlumič nebo jak se to jmenuje.

Přidávám plyn a jedu po prázdný avenue, městem, na jih, k jatkám. Motorka rámusí, protože mám prostřelenej vejfuk, musím ho spravit. A taky potřebuju benzín. Ručička palivo­měru se drží v červeným poli, není sakra vůbec jistý, že na místo dojedu. Bez svýho gangu rozhodně nechcete skončit uprostřed noci v centru města, to se pak okamžitě proměníte v kořist. Ale co jako, dokud mám šťávu, dokud motor šlape, stojím v potravním řetězci přece jenom o kus vejš. Protože to, co bylo potřeba najít tam nahoře v kopci za mnou, jsem našla. Otvor. Díru do pevnosti. Možná všichni lidi v tý vile za pár hodin skapou, anebo taky ne. Já nikoho nesoudím, jsem akorát posel. Vrčení motorky se rozlíhá mezi prázdný­mi vysokými kancelářskými budovami. Když přidám moc plynu, benzín mi dojde, jenže čím delší dobu strávím tady v centru, tím víc hrozí, že se k něčemu připletu. Stačila mi ta chátra u budovy Lowe, jenom jsem tam drobet zpomalila, a už se mě snažil jeden ten mizera stáhnout ze sedla. Lidi jsou zvířata, zoufalí, vzteklí a vyděšení. Do hajzlu. Co se to stalo s tímhle městem, s touhle krásnou velkou zemí?

II

„Vrtulník tu bude za osmnáct minut!“ volá poručík.

„Tisíc osmdesát vteřin,“ podotýká Colin, počítání z hla­vy mu šlo vždycky líp než mně.

Od chvíle, kdy se virus objevil, netrvalo dlouho a pan­demie zasáhla celý svět a všechno se sesypalo.

Lidé umírali jako mouchy. Nejdřív následkem nemoci a potom kvůli tomu, že se hroutila ekonomika a postupně

i politické a sociální instituce. Pandemie samozřejmě nej­tvrději dopadla na chudé, jak tomu bývá u všech negativních jevů. Jako společnost jsme se to snažili nějak zvládnout, ovšem ve chvíli, kdy nastala potravinová krize, propukl boj o zdroje mezi těmi, kteří mají, a těmi, kteří nemají. Nejprve mezi chudými a bohatými, pak mezi chudými a chudými, následně mezi sousedy ve všech vrstvách společnosti, až pro každého nebyli nepřáteli jenom členové rodiny a ka­marádi. Obchody s potravinami zely prázdnotou a totéž posléze nastalo v obchodech se zbraněmi, ačkoli výroba pistolí a dalších střelných zbraní se zastavila jako poslední. Pořádková moc, která už i tak zmírala, vzala úplně za své. Nejbohatší lidé se opevnili na venkovských statcích a hra­dech, nacházejících se často na vyvýšených místech, která umožňovala lepší obranu. Hrstka mimořádně bohatých, jako Colin Lowe, kolaps předvídala dávno před propuknu­tím pandemie. Členové této skupiny přijali včas potřebná opatření a pořídili si soběstačné soukromé nemovitosti a ostrovy chráněné těmi nejlepšími zbraněmi a vlastními milicemi. Jim virus paradoxně pomohl v boji proti jejich největší hrozbě: mase chudáků a zoufalců. Protože nákaza se bez zábran šířila mezi domácnostmi, kde bydlelo hodně lidí pohromadě a kde nikdo neměl nemocenské pojištění ani peníze na to, aby dodržoval karanténní opatření naří­zená státními úřady. Když se však křivka nákazy nakonec zploštila a nemoc se stala menším rizikem než rabování, utrpěla tím nejvíc střední třída. Ti, kteří měli něco, co se jim dalo sebrat, ale ne tolik, aby se mohli bránit. A jakmile je ostatní odrbali, začali mnozí z nich sami rabovat. Rabo­vání se zvrhlo v další pandemii. Chudoba, zoufalství, násilí se šířily jako nákaza.

V době propuknutí pandemie jsem vedl právní oddělení Colinovy IT firmy. Virus se rozšířil z východu, z druhé části země, avšak zasáhl nás všechny – většinovou společnost, zajištěnou vrstvu –, než jsme stihli zareagovat.

Když mi Colin před pěti lety ukázal Krysí ostrov, vě­zeňský ostrůvek o rozloze přibližně deseti hektarů přímo u letiště, utahoval jsem si z něj, že je doomsday prepper, jeden z těch paranoidních bláznů, kteří jsou neustále při­

praveni na nejhorší, na to, že si budou muset poradit do­čista sami. Fakt, že takových lidí máme právě v naší zemi tolik, souvisí pravděpodobně s kulturou svobody. Člověk je strůjcem svého štěstí, nikdo ho nezastaví, zároveň mu ani nikdo nepomůže.

„Uvažuju čistě rozumově,“ odpověděl tehdy Colin na moji otázku, jestli náhodou není tak trochu paranoik. „Jsem inženýr a programátor a tihle lidi nepatří k hyste­rikům, kteří by věřili, že se blíží konec světa. Snažíme se vypočítat pravděpodobnost, že nastane něco nepravdě­podobného, stejně jako to děláme v práci. Protože jisté je pouze jedno, totiž to, že časem se stane všechno, úpl­ně všechno. Pravděpodobnost, že se společenské pořádky zhroutí za mého života, není velká, ale na druhou stranu ani zanedbatelná. A když si tuhle pravděpodobnost vyná­sobím tím, kolik by mě to stálo – finančně i co do kvality života –, získám cenu, jakou bych měl být ochotný zaplatit za pojistku. Tahle investice…,“ máchl paží k neúrodnému kamenitému ostrovu s prázdnými betonovými budovami, v nichž si kdysi odpykávali trest vrazi, „… mi za trochu klidnější noční spánek stojí.“

V tu dobu jsem nevěděl, že už tam má uschovanou spoustu zbraní. Nebo že on sám i řada jeho kamarádů ře­ditelů podstoupila laserovou operaci krátkozrakosti, a to nikoli kvůli vzhledu – počítali totiž s tím, že pokud se zhroutí světový pořádek, bude těžké sehnat brýle nebo kontaktní čočky, a přitom ostrý zrak bude v boji o pře­žití, který nás výrazně přiblíží době kamenné, naprosto zásadní.

„Proč nebýt připravený, Wille. Když už ne z jiného dů­vodu, tak aspoň kvůli rodině.“

Já ovšem připravený nebyl.

Není pravda, že rabování se rozšířilo v době, kdy se úřady rozhodly vyprázdnit věznice, které ve skutečnosti představovaly hotové cely smrti, neboť bylo zhola nemož­né se v nich izolovat a virus tam řádil zcela bez zábran. Na svobodu se zkrátka nedostalo tolik vězňů, aby takový chaos způsobili sami. Šlo jenom o ten pocit. Pocit, že úřady už nejsou dostatečně silné, že pořádek byl zrušen, že si

brzy budeme muset urvat, co půjde, a to dřív, než to udělá někdo jiný. Nešlo ani o to, že bychom neviděli nebo nechá­pali, co se děje. Nejednalo se o iracionální strach. Věděli jsme, že pokud pandemii překonáme – přičemž virus už v některých zemích ustupoval –, vrátíme se k běžnému životu. Současně jsme také sledovali, jak strach převlá­dá nad selským rozumem. Nepropukala davová hysterie, jenom lidé jako by vůbec nepřemýšleli. Proto každý indi­viduálně činil volby, které byly pro něj samotného a jeho nejbližší racionální a rozumné, ale pro společnost zname­naly katastrofu.

Někteří se proměnili v bandity a násilníky z čiré nut­nosti.

Někteří – jako Colinův syn Brad – proto, že jim to při­nášelo potěšení.

Brad Lowe měl během dospívání komplikovaný vztah s otcem. Protože byl prvorozený, Colin od něj očekával, že převezme jeho životní dílo. Jenže Brad prostě neměl před­poklady pro to, aby těm očekáváním dostál. Neoplýval ani otcovým intelektem, ani pracovitostí a chyběly mu i jeho vize a vůle změnit svět. Také neměl jeho vlídnou povahu a schopnost probouzet v ostatních nadšení. Naopak zdě­dil otcův občas bezbřehý egoismus a vůli neohlížet se při dosahování vlastních cílů na druhé. Ať už šlo o uplácení trenéra otcovými financemi, aby se dostal do školního fotbalového týmu na úkor talentovanějšího spolužáka, nebo o vymámení prostředků z otce na to, co měl být projekt na pomoc znevýhodněným studentům, který chtěl rozjet s kamarády, přičemž získané peníze nakonec, jak se ukázalo, utratil za drogy, ženské a extravagantní mejdany v domě, který si pronajímal mimo univerzitní kampus. Až když rektor kontaktoval Colina a sdělil mu, že mu jeho potomek fyzicky vyhrožoval poté, co se zjistilo, že zfalšo­val dokumenty, aby to vypadalo, že složil zkoušky, jichž se ani nezúčastnil, Colin syna z univerzity stáhl.

Brad se toho léta vrátil domů jako absolutní loser. Ne­mohl jsem si pomoct, bylo mi ho líto. Naše rodiny trávily společně dovolenou na horách v obří dvoupatrové chatě. Celé roky jsme se o její pronájem dělili, ale teď ji Colin

koupil. Mezi otcem a synem panovala mizerná atmosféra, a kvůli tomu Brad ještě hůř vycházel s námi ostatními. Nebyl totiž bezcitný, spíš naopak – emoce jím cloumaly až příliš. Otce miloval a obdivoval. Odjakživa, což bylo všem jasné. Jasnější než to, že Colin syna miloval také. Nyní Bradovy emoce kolísaly mezi zoufalstvím, vztekem, apatickou lhostejností a agresí, kterou obracel vůči všem, co neskákali tak, jak pískal, ať už se jednalo o vlastní ro­dinu, nás, nebo některého zaměstnance chaty. A právě tehdy jsem v Bradovi objevil onoho druhého Colina. Tu osobu, která přicházela ke slovu, jestliže Colin nedokázal lidi přesvědčit svůdným nadšením a inteligencí: hrozivého Colina, který takřka impulzivně koupil otravného menšího konkurenta a vzápětí společnost zlikvidoval a její zaměst­nance poslal do náruče nezaměstnanosti. Když jsem mu sám při několika příležitostech podle práva shodil plány ze stolu, rozvzteklil se natolik, že mi dal málem padáka. Vím to, protože jsem to poznal v jeho temném pohledu – choval se stejně i v dětství, jestliže se mu nedařilo prosadit vlastní vůli.

Do chvíle, než ji nakonec prosadil.

A právě to podle mého názoru Brad zjistil. Zjistil, že pokud se člověk zbaví jistých zábran, vymůže si to, co chce, násilím, výhrůžkami a hrubou silou. Přesně tak přiměl Winstonovic bratry ze sousední chaty, aby mu pomohli zapálit Fergusonovu garáž. Bratři později u policejního výslechu vypověděli, že jim Brad řekl, že pokud to ne­udělají, zapálí on v době, kdy budou spát, jejich chatu.

Fakt, že Bradem cloumaly silné emoce, se projevoval i v jeho beznadějném dvoření mé dceři Amy. Brad byl do Amy zamilovaný už odmala, jenže místo aby ho tahle dětská zamilovanost přešla, jak bývá obvyklé, s každou letní dovolenou zřejmě jen sílila. Což mohlo samozřejmě souviset s tím, že Amy postupně rostla do krásy, ale třeba také s tím, že Bradovy city neoplácela a její opakovaná odmítnutí ho jen víc ponoukala. Brad si totiž očividně myslel, že na ni má jakési právo.

Jednou v noci mě probudil jeho hlas, ozýval se z chodby před Amyiným pokojem. Brad se dožadoval, aby ho Amy

pustila dovnitř, ta však odmítala. Nato Brad opáčil: „Chata patří nám, všechno v ní je moje, takže mi otevři, jinak vás vykopneme a tvůj táta poletí na dlažbu.“

Nikdy jsem se o tom Colinovi nezmínil, vždyť jsem se sám z nešťastné lásky navyváděl spoustu hloupostí, a navíc jsem měl podezření, že Colin by syna potrestal příliš přísně, aby nám ukázal, že něco takového mu ne­bude tolerovat. Proto se poslední kapkou, kvůli níž jeho pohár trpělivosti přetekl, stalo ono zapálení garáže. Brad sice oficiálně vyvázl s podmínkou a s povinností vyplatit panu Fergusonovi tučnou finanční náhradu, to ovšem vyřídil Colin. Synovi pak jen udělil domácí vězení. Dva dny nato Brad pláchl do města na motorce, kterou dostal k osmnáctinám. Otci ze sejfu sebral značnou sumu peněz a vzal si také klíče od bytu v centru.

„Aspoň vím, kde je,“ vzdychl Colin u snídaně.

O tři měsíce později mi svěřil, že ho policie informova­la, že byt padl za oběť jednomu z mnoha požárů řádících v centru a že v něm nebyli nalezeni mrtví. Přesto po Bra­dovi jako by se slehla zem. Colin syna nahlásil coby pohře­šovaného a tlačil na policii, aby po něm pátrala, ta však tou dobou řešila už jenom vyloženě choulostivé případy: pouliční násilí, žhářství a vraždy. Z východního pobřeží se k nám donesly zprávy, že tamní policisté se v některých městech zabarikádovali na stanicích, které se staly oblí­beným cílem gangů, protože se v nich nacházel arzenál. Kolovaly též zvěsti, že policisté v některých státech úplně přestali chodit do práce a místo toho se shlukují do lupič­ských band, aby přežili.

Když vláda konečně vyhlásila v celé zemi nouzový stav a Colin se s manželkou a s dcerou Beth přestěhoval do někdejší věznice na Krysím ostrově, dozvěděl jsem se od něj, že prostřednictvím dalších konexí přece jen získal o Bradovi informace. Syn Colina Loweho se stal šéfem lupičského gangu, který si říkal Chaos.

„Proč loupí?“ kroutil Colin hlavou. „Vždyť kdyby přišel za mnou, dostal by všechno, co potřebuje.“

„Možná potřebuje právě tohle,“ namítl jsem. „Potřebuje ti ukázat, že se o sebe postará sám, že v téhle době bez

tvé pomoci přežije, a ještě se prosadí jako vůdce. Stejně jako ty.“

„Hm.“ Colin se na mě zadíval. „Takže si myslíš, že to nedělá prostě proto, že se mu to líbí?“

„Co by se mu mělo líbit?“

„Ta anarchie. Rabování. Ničení.“

„To nevím,“ přiznal jsem.

A byla to pravda.

Zatímco svět kolem nás se hroutil, snažili jsme se já, Heidi a Amy žít v centru co nejnormálnějším životem.

S Heidi jsem se seznámil během studií práv a bylo to snadné. Za pouhé dva večery jsme zjistili, že jsme pro sebe jako stvoření, a za dva roky jsme už s jistotou věděli, že jsme se nemýlili. Takže nebylo co řešit. Vzali jsme se a o tři roky později přišla na svět Amy. Rádi bychom měli víc dětí, ale Samík – který měl brzy oslavit čtvrté narozeniny – se narodil až po čtrnácti letech.

V době řádění viru, kdy byl ve městě vyhlášen lockdown, zkrachovala společnost, jež moji ženu zaměstná­vala. Heidi pochopila, že najít si práci na trhu, na němž nezaměstnanost stoupla z pěti procent na třicet, bude složité, protože ekonomická recese dosáhla takové úrovně, jakou odborníci nazývali kritickou, což znamenalo, že kle­sající spirála se roztáčela čím dál víc. A tak po pandemii, kdy se lidé zase mohli stýkat bez obav z nákazy, rozjela právní pomoc pro znevýhodněné. Zařídila si kancelář u nás doma a za odváděnou práci dostávala zaplaceno samo­zřejmě jen výjimečně. Naštěstí peníze v naší rodině ne­představovaly problém. Když vedení společnosti Lowe Inc. těsně před vypuknutím pandemie kývlo na nabídku koupě největší IT firmy v zemi, znamenalo to, že já a další interní akcionáři v podstatě nemusíme do konce života vykonávat žádné výdělečné zaměstnání. Dal jsem výpověď a násle­dující týdny jsem strávil úvahami o tom, jak naložím se životem. A v téhle době udeřil virus a rozhodl nejen o tom, co bude s mým životem, nýbrž co bude i se životy všech lidí na téhle planetě.

Tak jsem zjistil, že nejsmysluplnější bude pomáhat spo­lečně s Heidi ostatním.

Od toho dne sloužila nejen naše kuchyně, nýbrž i náš obývací pokoj a knihovna jako určité krizové centrum pro ztroskotané duše a bizarní existence. Nyní začalo dostávat trhliny též soudnictví. Ačkoli vláda, parlament a soudy zatím jakžtakž fungovaly, bylo jen otázkou času, jak dlou­ho ještě dokáže policie vymáhat zákony a rozsudky, jak dlouho bude vězeňství zajišťovat odpykávání trestů, a ano, dokonce jestli budeme mít loajální armádu. Parlament rozšířil pravomoci vojenských velitelů, aby mohli lépe há­jit majetkové právo, nebo přinejmenším veřejný majetek, a za jiných okolností by nejspíš šlo o první krok na cestě k převzetí moci ze strany vojenských velitelů. Junta by ale navzdory všemu – pokud bychom se řídili společenskou filozofií v Leviathanu – byla lepší než anarchie. K tomu však nedošlo. Místo toho vojáci a důstojníci vstupovali do soukromých milicí ustavovaných boháči – vydělávali tam pětinásobek toho, co dostávali jako vojáci z povolání.

I my, kteří jsme nebyli tak bohatí, jsme začali preventiv­ně hájit svůj majetek. Nebo to, co jsme za něj považovali. Připravovali jsme se na nejhorší.

Ovšem na to, co mělo nastat, mě nemohlo připravit nic.

A teď, jak tu stojím na vrcholu mrakodrapu a naslou­chám, jestli už neletí vrtulník, pořád v ústech cítím pachuť lana, cítím pach benzínu v garáži a z domu slyším křik svých milovaných. A jsem si hořce vědom toho, že ztratím všechno, absolutně všechno.

„Šestnáct minut!“ křičí poručík.

Přistupujeme s Colinem k okraji střechy a shlížíme na potemnělé ulice. Z dáli pořád slyším dozvuk osamocené motorky. Před pouhým měsícem řádila po městě spous­ta motorkářských gangů, ale současný nedostatek benzínu způsobil, že většina lupičů se vydává na přepady pěšky.

„Takže podle tebe Justicie není mrtvá, jenom má pro­vrtané čelo?“ ptá se Colin.

Zvedám k němu pohled. Držet krok s Colinovým moz­kem je těžké, protože však mám trénink od prvního stupně základní školy a vím, jak sledovat jeho asociace, občas ho udržet dokážu. Colin také slyší motorku a automaticky se

mu vybavuje syn Brad a gang Chaos, jehož členové mají na helmách namalovaný nápadný motiv: bohyni spravedl­nosti Justicii, tu, co drží v rukách váhy a oči má zavázané šátkem. Jen téhle zeje v čele velká krvavá díra po střele.

„Leží v ringu a rozhodčí odpočítává,“ odpovídám, „ale pořád si myslím, že právní stát může znovu povstat.“

„A já si vždycky myslel, že to je naivní, že dřív nebo později to dopadne takhle, že jedinými lidmi, na které se budeš moct spolehnout, budou nejbližší rodinní přísluš­níci. Kdo z nás měl pravdu, Wille?“

„Lidé budou proti té tvojí entropii bojovat, Coline. Touží totiž po něčem lepším, chtějí civilizovanou společnost, chtějí the rule of law, právní stát.“

„Lidé chtějí pomstu za spáchané bezpráví, od toho jsme tady právní stát měli. A když teď tuhle roli nemá kdo vyko­návat, berou pomstu do vlastních rukou. Jen se podívej do historie, Wille. Krevní msty, vendety, v nichž synové a bra­tři mstí svoje otce a bratry. Z toho jsme vzešli a k tomu se teď vracíme. Protože tak to cítíme, takoví my lidé jsme. Dokonce i ty, Wille.“

„Chápu, co mi tu povídáš, přesto s tebou nesouhlasím. Já kladu rozum a humanismus nad pomstu.“

„Houbeles. Možná se tak tváříš, jenomže já dobře vím, jaké emoce v tobě kypí. A ty zase stejně jako já dobře víš, že emoce nad rozumem vždycky, vždycky zvítězí.“

Neodpovídám, místo toho shlížím na avenue a hledám motorku. Vrčení doznělo, ale vidím pohybující se kužel světla a doufám, že to je ona. Potřebujeme teď světlo a po­třebujeme naději. Protože Colin má pravdu. Vždycky má pravdu.