K létu patří trocha lesní moudrosti
Málokdy se stane, že v průběhu přípravy knihy, která v mnohém pojednává o smyslu života, přijde zpráva, že její autor zemřel. Björn Natthiko Lindeblad, původně zámožný ekonom a poté lesní mnich v Thajsku, trpěl již v době vzniku rukopisu nevyléčitelnou nemocí. O to větší má jeho odkaz váhu, pokud jej na sebe necháte působit. Nehledě na tento smutný fakt, je kniha Moudrost mnicha prodchnuta optimismem, jemným humorem a převládající nadějí. Doporučujeme jako četbu do hamaky.
Björn Natthiko Lindeblad se jednoho dne rozhodl zbavit se veškerého majetku a odejít do kláštera. Po letech, po mnoha veřejných přednáškách a po dlouhém naléhání nakladatele vychází kniha s názvem Moudrost mnicha, v níž nenabízí žádné návody, ale zkrátka inspirativní a silný příběh o cestě ke štěstí plný úvah o pomíjivosti, o potřebě zbavit se zbytečných a toxických myšlenek, o hledání klidu, o empatii a odpuštění, o vztahu k sobě samému i druhým. To vše podává se skromností, a dokonce s jemným humorem a nadsázkou.
Jedinečné svědectví, které obletělo celý svět, jsme vydali v překladu Martina Severýna v dubnu 2022 a zde vám nabízíme malou ochutnávku.
Ukázka:
Kouzelná mantra
Jednou týdně jsme zůstávali vzhůru celou noc a meditovali. Chvíli jsme zpívali, chvíli se klaněli, ale většinu času jsme věnovali tiché meditaci. Můžete si to představit jako jakousi buddhistickou neděli, panovala podobně sváteční nálada. Na ten večer jsem se pokaždé těšil, i když s jistými obavami. Těšil jsem se, protože to bylo nádherné. Ale bál jsem se, jestli vydržím vzhůru.
Na jednu noc si vzpomínám zvlášť dobře. Je úplněk. Nebe bez mráčku. Ani list se nepohne. Sedíme v krásném meditačním sále s ohromnými nezasklenými okny. Z okolního tropického lesa sem doléhají rozmanité zvuky, až to bere dech: ptáci, hmyz a šustění listí, po kterém našlapují zvířata. Sem tam ucítím dobře známou vůni tyčinek a tygří masti, pak zase odvane. Vnitřek chrámu ozařují stovky svící. Na počest dnešního večera jsme sál vyzdobili lotosovými květy a úplně vpředu trůní dvě ohromné, lesknoucí se mosazné sochy Buddhy. Obě měří přibližně tři metry na výšku a každý týden, den před noční meditací, je třicet mnichů pečlivě vyleští, aby v záři svíček působily jako ryzí zlato.
Sál se naplní mnichy a věřícími z okolních vesnic. Na podlaze spočívá v tureckém sedu přibližně sto padesát osob a medituje. Nebo tedy, alespoň sto čtyřicet devět lidí medituje. Já se spíše snažím udržet vzhůru. Téměř neustále v tom selhávám. Pro mě tyto noční meditace představují cvičení v pokoře. Neusnout mi připadá strašně těžké. Skutečně dělám, co mohu. Mám podezření, že připomínám loď, jak se tak pod tíhou té příšerné únavy kolébám sem a tam.
Také v tom spatřujete jistou ironii? Tolik jsem tomu obětoval. Vzdal jsem se slibné kariéry, zbavil se veškerého majetku, odjel daleko od svých nejbližších – to vše, abych mohl žít v Thajsku jako lesní mnich. A přitom očividně vůbec nedokážu to, čemu by buddhističtí mniši měli věnovat nejvíce času.
(…)
Nakonec se náš učitel přemístí do čela a spustí hlavní přednášku dnešního večera. Opat Adžán Pasanno už Thajsko opustil a založil nový klášter ve Spojených státech. Proto ho nyní nahradil jiný skvělý mnich – Angličan Adžán Džajasaro. Uvelebí se do tureckého sedu a urovná si okrový hábit. Adžán Džajasaro má vzácně přátelské srdce, neskutečně bystrý mozek a cesty mezi těmito dvěma body nechává otevřené dokořán.
Všichni v místnosti, mniši i místní věřící, nápadně zpozorní. Adžán Džajasaro je obratný řečník a začne nečekaně:
„Dnes se s vámi chci podělit o Kouzelnou mantru.“
Všechny v sále to nesmírně překvapí. Lesní tradice je známá tím, že odmítá všechno, co zavání magií nebo mystikou. Ničemu takovému nepřisuzuje žádnou váhu. Adžán Džajasaro klidně pokračuje svou téměř dokonalou thajštinou:
„Až se nad vaším obzorem napříště vynoří jakýkoli konflikt, až ucítíte, že se s jiným člověkem dostáváte do slepé uličky, opakujte si tuto mantru polohlasně, třikrát, přesvědčivě a tak, abyste tomu sami věřili – jakýmkoli jazykem se vám zlíbí – a uvidíte, jak se vaše obavy rozplynou jako rosa na stéblech trávy za letního rána.“
Pochopitelně nás má v hrsti. Ticho by se dalo krájet a každé ucho napjatě čeká na pokračování. Adžán Džajasaro se mírně předkloní, udělá krátkou dramatickou pauzu a pak pronese:
„Dobrá, posloucháte? Tady je ona kouzelná mantra:
Možná se mýlím.
Možná se mýlím.
Možná se mýlím.“
Od této noci uplynulo více než dvacet let, ale já na ni nezapomněl. Znáte ten pocit, kdy tělo pozná pravdu a zareaguje na ni dávno předtím, než jí mozek vůbec porozumí? Podobný zážitek se usadí hluboko. A zůstane navždy.Jako první bez mučení přiznávám, že mám největší problém vzpomenout si na tuto mantru, když ji nejvíce potřebuji. Ovšem jakmile si na ni vzpomenu, bez výjimky zafunguje. Vždy mě postrčí vpřed, pokornějším a konstruktivnějším směrem. Tato moudrost má nadčasovou platnost a se žádným náboženstvím nemá nic společného.
Možná se mýlím. Tak prosté. Tak pravdivé. Tak snadné na to zapomenout.
(…)
A chápu, pokud někdo z vás namítne, že ta mantra zní zjednodušeně. Přistupovat ke konfliktu s pokorou rozhodně není snadné. Zvlášť s horkou hlavou! Existuje snad na této planetě jediné ego, které by přirozeně a bez námahy prohlásilo: Možná se mýlím?
Neexistuje.
Jsme si my lidé hluboko uvnitř vědomi faktu, že se můžeme mýlit?
Určitě jsme.
Představte si, jak by svět vypadal, kdyby měla většina lidí po většinu času na paměti, že se může mýlit. Představte si, jak by zněly naše rozhovory!
(…)
Vzpomínám si na okamžik z pozdějšího období mého mnišského života, kdy jsem se v anglickém klášteře o cosi hádal. Náš úžasný opat Adžán Sucitto se na mě podíval a řekl: „Being right is never the point.“ („Nikdy nejde o to mít pravdu.“)
Pochopitelně! Jenže ono je to v nás tak hluboce zakořeněné! Nikdo ale nemusí umět všechno hned. Každý má právo věci zkoušet. A nás baví zkoušet to, co nám dělá dobře. Jen hrstka věcí nám zlepší život tak, jako když si pomalu, ale jistě přivykneme na myšlenku, že se možná mýlíme, že možná nevíme všechno.
Rádi věříme tomu, že rozumíme, co se děje, že umíme události kolem nás správně vykládat. Že víme. Že můžeme rozhodnout a určit, zda je právě toto dobře, nebo špatně. Domníváme se, že život by měl vypadat přesně tak, jak si ho přejeme, jak jsme si naplánovali. Často ale nevypadá. Vlastně většinou. A je moudré neočekávat, že život bude odpovídat našim představám nebo přáním. Je moudré pochopit, že o něčem nemáme ani ponětí.