Příběh Ujgurky, která se nebála promluvit
Situaci ujgurské menšiny v čínské provincii Sin-ťiang už řada západních státu označila za genocidu a porušování lidských práv v Čině se stalo jedním z důvodů diplomatického bojkotu letošních olympijských her, k němuž se připojila i Česká republika.
Mihrigül Tursunová
Ujguři jsou jako muslimové terčem čínského útlaku právě kvůli svému vyznání. Podle oficiálního stanoviska tamní Komunistické strany je třeba tyto lidi převychovat, aby nesklouzli k nebezpečnému extremismu. Ve skutečnosti jsou příslušníci této menšiny neustále pronásledováni a na řadu měsíců internováni v takzvaných převýchovných táborech.
Ačkoliv útrapy, nucené práce, věznění a vymývání mozků zažilo přes milion Ujgurů, existuje jen minimum očitých svědků, kteří by mohli o těchto zvěrstvech a poměrech v lágrech referovat. K této hrstce vyvolených patří i Mihrigül Tursunová. Od roku 2018 se ukrývá ve Spojených státech a svůj příběh převyprávěla v americkém Kongresu. Na internetu následně získal velkou oblibu japonský komiks inspirovaný jejím osudem. Knihu Místo, odkud není návratu napsaly společně s německou novinářkou Andreou C. Hoffmannovou. Rozhovory, které spolu vedly, trvaly přes dvě stě hodin a výsledkem je působivé líčení rozmanitých způsobů, jakými se Čína snaží příslušníky ujgurské menšiny připravit o náboženství, jazyk a identitu.
Ačkoli se Evropanům může jevit situace Ujgurů jako příliš vzdálená, je nám mnohem bližší, než se může na první pohled zdát. Ze Sin-ťiangu pochází asi pětina světové produkce bavlny a jsou zde továrny renomovaných oděvních značek. Na plantážích a v šicích dílnách jsou často k nuceným pracím nasazovány právě ujgurské ženy. Ale tento problém se netýká jen textilního průmyslu. Před situací Ujgurů zavírají oči i obří mezinárodní společnosti vyrábějící například domácí spotřebiče a elektroniku známých značek. Kniha tak ukazuje, jak jsou v 21. století politické a ekonomické zájmy nadřazovány lidským právům.
Ukázka:
Oba Číňané se k nám nastěhovali. Počínali si jako skuteční příbuzní, kteří přijeli za mnou a mými rodiči na návštěvu. Nebyli to však oblíbení příbuzní, z jejichž přítomnosti by měl člověk radost, ale ti otravní, kteří se na návštěvu vetřeli proti jeho vůli. Aniž by je o to někdo požádal, začali se zapojovat do našeho každodenního života. Když jsme jedli, posadili se ke stolu také a dožadovali se, abychom je rovněž obsloužili. Nebylo to pro nás lehké, sami jsme sotva vyšli. A když jsem si hrála s dětmi, koukali mi při tom přes rameno. V bytě si chodili, kam se jim zachtělo, dokonce i do našich ložnic. Navíc se u nás neubytovali jen dočasně, ale natrvalo.
Ze začátku jsem tenhle nový koncept nechápala. Sice to nebylo poprvé, co nás v bytě obtěžoval někdo od policie, ale v předchozích případech šlo vždycky o muže v uniformách, které tak šlo snadno jednoznačně identifikovat jako narušitele. Tihle takzvaní příbuzní nám však neumožnili udržovat si od nich žádný odstup.
Hned první večer, když byl čas jít spát, se otec chystal ustlat jim v obýváku – jak se při návštěvě příbuzných sluší. To se však mužům nelíbilo. „Nebudeme spát v obýváku, ale v ložnici,“ oznámili. Po těch slovech jim otec začal chystat jeden z pokojů – v obou našich ložnicích stála jedna postel sestávající z dřevěné konstrukce a velkého koberce, který na ní byl položený. Na jedné z nich spali rodiče, na té druhé já s dětmi. Číňanům se však zjevně nezamlouvalo, že budou spát spolu. „Jsme přece vaši milovaní příbuzní. Budeme spát v posteli s vámi,“ řekli.