Nejlepší švédská Kniha roku 2021 vyjde v červnu v češtině

knižní tipy

Román Odcizení je sice psaný švédsky, ale vypráví o Laponsku a Sámech, a vzhledem k tomu, že autorka sama má sámské kořeny, dostává se k nám poprvé autentický a velmi aktuální sámský hlas severské literatury.

Foto autorky: © Thron Ullberg

Od svého vydání v lednu 2021 sklízelo Odcizení (Stöld) pochvalné reakce jak od literárních kritiků, tak od čtenářů. Když jej loni na podzim ve Švédsku zvolili za nejlepší knihu roku, byl román do češtiny již téměř celý přeložený a chystají se překlady do dalších téměř 20 jazykových teritorií. Naše překladatelka Petra Hesová i redaktorka Viola Somogyi byly z knihy nadšené a nejinak my v redakci. Prozradíme, že odpovědná redaktorka titulu Jitka Hanušová knihu využila pro skupinový úkol během svého workshopu pro mezinárodní skupinu překladatelů v rámci projektu CELA ve spolupráci s ČLC. Téměř bez výjimky mezi studenty zaznívalo: „To zní skvěle!“ „To si chci přečíst!“ „Bude to přeloženo do…?“ Máme ohromnou radost, že českým čtenářům tento skvost přineseme již velmi brzy – kniha vychází na přelomu května a června 2022.

Román je velmi citlivou, ale přitom neúprosnou sondou do života v současném Laponsku. Díky křehké hrdince Else si vás získá hned po pár prvních stránkách. Nejprve nelehkou situaci na výspě Evropy sledujeme dětskýma očima a později vyzrálým a sebevědomým prizmatem mladé sámské ženy.

Je zima na sever od polárního kruhu a pár hodin bledého světla je vše, co slunce nabízí, než se krajina opět zahalí do tmy. Tohle je Sápmi, země Sámů, původních obyvatel Skandinávie. Devítiletá Elsa, dcera sámských pastevců, se jednoho dne sama vypraví na lyžích k ohradě, aby nakrmila sobí stádo. Tam se ale stane svědkem toho, jak muž ze sousední vesnice bezcitně popraví její milované tele Nástegallu. Muž jí pohrozí, aby mlčela. Deset let v sobě Elsa nosí tajemství jako temnou tíhu na srdci a mezitím se nenávist a hrozby vůči Sámům stupňují. Bohužel policie přechází zabíjení zvířat bez povšimnutí. Elsa jednoho dne kontaktuje novináře, čímž proti sobě poštve pytláky. Strach, hněv a vina, které v sobě Elsa od dětství potlačovala, se spustí jako lavina ve chvíli, kdy stane tváří v tvář Robertu Isakssonovi, muži, který kdysi zabil jejího soba. Jak se Elsa zachová? Nechá se ovládnout emocemi a zmáčkne spoušť?

Příběh vyprávěný ve třech oddílech je svědectvím boje mladé ženy za práva jejího lidu a sámské kulturní dědictví ve světě, kde roste xenofobie, lhostejnost úřadů i počet sebevražd. Je to ale zároveň melancholická milostná píseň o krásách severské přírody, která trpí zásahy člověka i změnami klimatu. A v neposlední řadě jde o napínavý, psychologicky vygradovaný příběh, který spěje k velkému finále.

Ann-Helén Laestadius (1971) je spisovatelka a novinářka původem ze švédské Kiruny a laureátka několik literárních ocenění za knihy pro děti a mládež. Román Odcizení je její první kniha pro dospělé a při psaní se inspirovala skutečnými událostmi.

Autorka má sámské a tornedalské kořeny a mezi její předky z otcovy strany patří zakladatel laestadiánského hnutí Lars Levi Laestadius. Od dětství kolem sebe slýchávala severní sámštinu a meänkieli, ale rodiče ji ve znalosti těchto minoritních jazyků nepodporovali a v nomádské škole byla nucena učit se švédsky a stydět se za svůj původ. K němu se začala aktivně hlásit až v dospělosti. Ztráta znalosti sámského jazyka i meänkieli, kterým se se mluví v tornedalské oblasti mezi Švédskem s Finskem, ji dodnes mrzí. A možná právě to – spolu s příběhy původních obyvatel – v ní vzbudilo touhu autorsky tato témata zpracovávat. Děj svých knih často umisťuje do rodného regionu a všímá si témat identity, jazyka, příslušnosti k různým kulturám a důležitosti rodiny.

Sama o svém psaní a původu říká: „Vždycky jsem věděla, že budu psát o Sámech, o identitě a jazyce a o nenávisti a konfliktech. Nemám jazyk a nemám ani žádného soba, ale mám srdce, které je skrz na skrz sámské. A to mi nikdo vzít nemůže.“

 

UKÁZKA:

Jarní slunce bylo bledé a téměř nehřálo. Z hřebenů střechy zatím nekapala voda a ani svrchní vrstva sněhu ještě nezačala tát. Ale světlo bylo zpátky s příslibem jara. Snad právě proto působil výjev tak děsivě morbidně. Ve ztichlém lese, kde potok vtékal do jezírka, stály v třpytivých paprscích prvního jarního slunce naskládané jedna vedle druhé, až skoro rituálním způsobem, necelý metr od sebe, uříznuté sobí hlavy a části těl. Tak, že tvořily půlkruh.

Je to příšerné, doopravdy, jsme z toho dočista v šoku, nechali se slyšet místní rybáři, kteří cestou na první jarní rybaření na ledu mrtvoly objevili a nález ohlásili na policii. Pak zavolali předsedovi místního sobího okrsku a záhy to věděli všichni.

Elsa vyrazila na místo spolu s otcem a Mattiasem. Vypnuli motory skútrů a dlouho jen tak seděli.

Připadalo jim to téměř neskutečné. Elsa se musela jít podívat zblízka. Opatrně místo obcházela kolem dokola. Po tom, kolik lidí tudy prošlo, nepřipadalo v úvahu, že by na zemi ještě zůstaly nějaké stopy. Dalo se čekat, že policie dorazí jako poslední. Nejevilo se pravděpodobně, že to stihnou ještě před setměním.

Elsa si obzvlášť bedlivě prohlížela dvě z hlav. Poznávala je, jedna z nich měla těsně pod okem střelnou ránu. Byly to mršiny z pytlů, které odnesla na policii. Důkazní materiál z vyšetřování, o němž neměli jedinou zprávu.

„Jsem si dost jistá, že jsou to zvířata, která jsem našla,“ prohlásila a ukázala přitom na obě lebky. „Akorát uši jsou pryč.“

Táta s Mattiasem na to neřekli ani slovo.

Elsa s povzdechem vytočila číslo novinářky Lovisy Wikbergové.

(…)

Nakonec se na místě sešlo patnáct pastevců z okrsku. Mršiny tvořily půlkruh a ve stejné formaci stály i skútry naproti nim. Setmělo se a na kusy zvířecích těl dopadalo světlo z čelních reflektorů.

Lovisa Wikbergová opatrně, uctivě obcházela kolem a přitom chovatele i zbytky sobích těl fotografovala. Elsa se rozhlédla, viděla, že se je novinářka snaží zachytit v jejich obnažené zranitelnosti. Starce, jejichž tváře brázdily hluboké vrásky, i nejmladšího, chlapce, který sotva odrostl dětskému věku, seděl za svým otcem a nepřetržitě mžikal. Elsa tu byla jako jediná žena a nechala se i vyfotit.

Lovisa, která sem dorazila z novinářů jako první, byla jediná, komu se podařilo místo zdokumentovat ještě za denního světla. Získala i osobní vyjádření téměř všech přítomných. Někteří na její otázky zarputile vrtěli hlavou, zatímco jiní mluvili smutně nebo rozčileně.

„Kolik toho ještě budeme muset snášet,“ zamumlal tátův starý strýc.

Ovšem teprve, když přijela reportérka ze sámského rádia, mladé děvče se spoustou piercingů, se mohli rozhovořit svou mateřštinou a rozvést výpovědi mnohem víc dopodrobna. Elsa je poslouchala a jejich slova ji dojímala.

„Myslím, že nikdo zvenčí nemůže pochopit, jak moc nás to bolí. Sobi jsou náš život. Zasáhli nás na tom nejbolestivějším místě, a navíc to dělají vědomě. A kde je policie? Už tady sedíme několik hodin a ani se neukázala.“

Lovisa se vrátila k Elsinu skútru.

„Došla mi baterie ve foťáku. Musím zajít k autu. Nešla byste se mnou?“

Elsa se po očku podívala po předsedovi okrsku, který se zatvářil rozmrzele, a to ji přesvědčilo.

Vykročily za sebou vyjetou kolejí a oteplovačky jim šustily.

„Někdo mi vyhrožuje. Chodí mi esemesky.“

„Doopravdy?“

„Ano, a někdo mi navíc obtáhl klíčem auto.“

„Mohla bych o tom napsat?“

„Pokud z toho tentokrát vynecháte moje jméno. Všechno by se tím jen zhoršilo.“

„Chápu. Klidně to může být anonymní. Ale potřebovala bych ty zprávy vidět.“

Když došly k autu, podala Elsa novinářce mobil.

„Mohla byste mi poslat snímek obrazovky? Tohle není normální, jaké ohavnosti ten člověk píše. Víte, kdo to je?“

„Mám své tušení.“

 

https://www.knihazlin.cz/tituly/76568055/odcizeni/

newsletter Kniha Zlín

Zajímá Vás, jaké novinky právě vychází a co se děje v knižním světě? Přihlášením k odběru našich e-mailových novinek souhlasíte se zpracováním osobních údajů.