Dušičkové čtení, které doporučuje i Jo Nesbø

knižní tipy

„Venkovský román, rodinný thriller a frankensteinovský příběh v jednom. Neuvěřitelně skvěle napsané. Vskutku ojedinělý text.“ Napsal o knize svého norského kolegy Jo Nesbø.

Když jsme v roce 2019 posuzovali norský titul „Vi er fem“ od Matiase Faldbakkena, naše redaktorka Jitka anglický překlad doslova zhltla. Podmanivá a znepokojivá atmosféra, neotřelý nápad, strohý, ale přesný jazyk, mytologické odkazy – díky tomu všemu se jí příběh zaryl hluboko pod kůži, a to tak silně, že přečkal i řadu komplikací a odložených termínů. Máme velkou radost, že je tento nadmíru originální opus nyní k dispozici i českým čtenářům v překladu Zuzany Mickové a Jitky Jindřiškové, které jej společnými silami dotáhly do výtečné podoby.

Kniha začíná jako román o rodinných vztazích, přehoupne se v tajuplný frankensteinovský příběh či až rurální horor a končí metafyzicky jako v prastarých bájích.

Truhlář Tormod Blystad s manželkou Siv a dětmi Alfem a Helenou vedou víceméně spokojený život na norském venkově. Z Tormoda se po bouřlivém mládí stal spolehlivý manžel a starostlivý otec, který na poněkud jalovém pozemku postavil vlastníma rukama krásný dům. Idylka by mohla být takřka dokonalá. Každé rodině ale k úplnosti něco schází. Tormod i děti by rádi, kdyby se rodina rozrostla, ale Siv o dalším těhotenství nechce ani slyšet, a tak k Blystadovým přibude alespoň Střela, fena norského losího psa. Když však jednoho dne beze stopy zmizí, Tormod je zdrcený a hledá útočiště ve své dílně. V hnětacím robotu smísí úrodný červený jíl s umělým hnojivem, a tím probudí k životu síly, jejichž působení bude mít nedozírné následky.

Matias Faldbakken (1973) je úspěšný konceptuální umělec a spisovatel. Na literárním poli vzbudil pozornost sarkastickou trilogií Skandinávská mizantropie (2001–2008) vydanou pod pseudonymem Abo Rasul a moderní verzí Ibsenova Domečku pro panenky (2006). Mezi přední norské autory se zařadil útlými romány Restaurant The Hills (2017) a právě Je nás pět (2019). Druhý jmenovaný získal Cenu kritiků, Cenu posluchačů kulturního kanálu norského rozhlasu a zastupoval Norsko v nominacích na Cenu Severské rady za literaturu 2020. V roce 2022 mu byla udělena Cena nakladatelství Oktober za výjimečně originální a jazykově i stylisticky vytříbené dílo.

 

Kniha se skvěle hodí k podzimní dušičkové atmosféře. Posuďte sami z ukázky.

 

UKÁZKA:

Toho večera vešel Tormod do svojí (dle Siv) proklaté dílny a zadělal těsto. Sivina přítelkyně Anita se odebrala domů za manželem a dětmi, byl víkend, takže k večeři budou mít tacos. Siv si slavnostně připravila horkou koupel s éterickými oleji a ponořila tělo do vody. Alf hledal útěchu v setrvalém proudu obrázků hyperaktivně se míhajících na tabletu, Helena po vší té štrapáci uplynulého dne usnula jako špalek.

Co se míní tím, že Tormod zadělal těsto? Nešlo o žádné těsto na chleba, to by byl případně zadělal v kuchyni. Nikoli, jednalo se o jiný druh těsta. Tormod si toho hodně nastudoval o čemsi, co se nazývá dynamický jíl, a teď si chtěl něco vyzkoušet, něco přimísit. Z vícero zdrojů vyčetl, že dva druhy červeného jílu reagují s chemickým hnojivem a za jistých podmínek začnou „kynout“, čímž se promění v dynamičtější hmotu než běžný, uhlazený, neživý jíl. Byl na to zvědavý. Dávku červeného jílu na modelování měl už po ruce a dva sáčky umělého hnojiva ležely přichystané pod pytli se zahradní zeminou. Měl tu i hnětací robot. Nalistoval text, který už dříve přečetl, a donesl si ke hnětení čtyři kila modelovací hmoty spolu s předepsaným množstvím hnojiva, přidal hrst jedlé sody a špetku jemného železného prachu, aby v jílu navýšil poměr železité složky. Bez toho se to neobejde, stálo v oné odborné knize. Hnětací robot hněte, mísí, drolí, vrství, stlačuje, drtí a promačkává těsto či materiál tak, aby se z něj stala jednolitá hmota – a přesně tohle Tormodův hnětací robot právě dělal. Stroj sestával z motoru s rotující ocelovou mísou a dvou do ní vnořených hnětacích háků, které v hroudě jílovité masy za pomoci rotace prováděly spirálovitě vedený pohyb, a jíl se jimi nechával v otevřené nádobě zpracovávat a promíchávat. Silný elektromotor úchvatně hrčel a Tormod se rozhodl, že hnětení nechá běžet – jíl bylo třeba zpracovávat opravdu důkladně, dvě hodiny nebo klidně ještě déle, jak se dočetl.

(…)

Tormod se s trhnutím probudil, byly čtyři hodiny po půlnoci, začínalo sobotní ráno. Siv ležela zády k němu, až na kraji své strany postele. Její záda vypadala v měsíčním světle jako velký, syrový pecen chleba. Jaký neklid to na Tormoda dolehl? Cítil nepříjemné chvění. Zapomněl snad na něco? Tiše vstal, nerad by Siv vyburcoval nebo zjitřil její spánkové obtíže. Po celém patře byl položený koberec, který tlumil jeho kroky, našlapoval po něm až ke dveřím Helenina pokoje a přiložil k nim ucho. Panovalo tam naprosté ticho, on se ale teď zrovna chtěl na dceru podívat, opřel se do dveří a ty se hladce otevřely, neslyšně, Tormodovy dveře nevrzaly. Jeho milovaná a skoro nadpozemsky krásná dcera sladce spala. Zůstal bez hnutí stát a upřeně ji pozoroval, mžoural do tmy, dokud jasně neviděl, jak pruhovanou peřinu v klidném rytmu nadzvedávají nepatrné nádechy, její drobné plíce běžely na vlastní pohon.

Šouravým krokem minul Alfův pokoj neboli hernu a sešel do přízemí. V obývacím pokoji bylo mrtvo. Siv se uložila až po něm, „dala si“ ještě jednu epizodu, tak se sama vyjádřila, nebyla unavená a byl přece jen pátek večer, to si snad člověk může dopřát menší povyražení. Na konferenčním stolku ležely ostatky po hodování, které tu provozovala, ano, Siv si tu hodovala. Stylová mísa z barevného skla s drobky po brambůrkách na dně. Plechovka od Coly Zero. Roztržené balení lékořicových tyčinek, dvě tyčinky ledabyle pohozené na stolku, jinak bylo v pokoji mrtvo, jak už víme. Tormod vkročil do kuchyně, i tam byl mrtvo, jen lednice vrněla. Z kuchyně vedly dveře rovnou do garáže, na americký způsob, aby si to člověk mohl namířit rovnou k autu, a naopak, aby měl přímou cestu od auta do kuchyně. Usoudil, že takhle bude v běžném provozu jednodušší přenášet tašky s nákupem, nákupy obstarával většinou Tormod, to on ty tašky nosil a tohle řešení ho den co den naplňovalo uspokojením. V garáži nebylo nic, stálo tam jen jejich rodinné auto, tmavé a připomínající velkou naleštěnou botu. Neslyší ale Tormod něco? Setrvalé mechanické mručení? Bzukot vycházel zpoza dveří na protější straně, takže z dílny. Obkroužil vůz se dvěma prsty zapřenými o kapotu a vešel dovnitř. Ve vzduchu se tu vznášel vlhký opar.

Hnětací robot, no ovšem. Tormod ho zapomněl vypnout. Hm, tak tohle těsto bude zpracované opravdu poctivě, pomyslel si, když vedle rámu dveří nahmatával dvojitý vypínač. Pak se řada zářivek po několikerém ostrém bliknutí rozsvítila. Hnětací robot běžel bez ustání, oddaně, naplněný hlínou. Tormod ucouvl. Copak změnila barvu? Není teď její červeň výraznější, sytější? A nenakynula o pěkných pár procent? Tormod měl za to, že ano. Příslušným tlačítkem stroj vypnul a sebejistým pohybem odklopil výkyvné rameno s hnětacími háky, aby zpod nich mohl odebrat kovovou nádobu. Zíral dovnitř. Je to tak, nádoba byla desetilitrová, jako klasické vědro, vložil do ní čtyři litry hlíny a teď byla plná víc než z poloviny. Hlína nabyla na objemu, přinejmenším tohle bylo jisté. Tormodovi to připadalo pozoruhodné a nadšeně vtlačil do hmoty palec. A tu se cosi přihodilo. Stopa po palci se začala vyhlazovat, jako by to nebyla hlína, ale těsto; je přece obecně známé, že bytostnou vlastností hlíny je její plasticita. Hlínu lze tvarovat a ona si trvale drží podobu, která jí byla přidělena. Hlína vstřebá tlak zvnějšku, kupříkladu tlak palce, a jeho otisk nebo jakoukoli jinou stopu už si ponechá v nezměněné podobě, v tomhle tkví zázrak hlíny, teď se ale otisk palce zase vyrovnával, jako kdyby překonával chabý odpor.

Tormod obejmul nádobu, ten ocelový kbelík, oběma rukama, přidržel si ji až těsně u obličeje a upřeně se do ní zadíval. Hodnou chvíli takhle zůstal stát, s nosem vraženým do kbelíku až úplně u hlíny, nebo spíš u těsta, jeho souměrnou tvář obklopila vlhkost, lehce to zavanulo droždím. Bují to a kvasí tam u dna? Postavil nádobu na zem a přikryl ji, přehodil přes ni ručník. V betonové podlaze byly položené topné kabely, zaléval je sám Tormod, jak vlastně jinak, že ano, a tak si podlaha udržovala příjemných devatenáct stupňů, což bylo na dílnu ažaž, ale pro těsto tak akorát, pomyslel si.

(…)

Nastal jiskřivý sobotní rozbřesk a Tormod se probudil na pohovce, kam si lehl, aby si ještě na pár hodin zdříml, natáhl se. Spánkové obtíže ho ani v nejmenším netrápily, takže byl rázem v limbu. Dnes má Siv službu v kadeřnictví, bude tedy s dětmi doma sám a na to se opravdu těší, už se nemůže dočkat. Připravil výtečnou snídani, s vajíčky takzvaně nahniličko, která mají všichni nejraději, až na Siv, ta má k snídani v oblibě dokřupava opečený chleba s nasládlým hnědým sýrem a kávu, tedy lépe řečeno latté. Tormod opekl chleba a našlehal mléko. V půl deváté vyšel do patra, nejprve za Helenou. Seděla na posteli, louskala nějakou knížku prvního čtení a byla jeden velký úsměv, jen v něm chybělo dost zubů. Vpředu jich už vypadala celá řada, takže rozesmátá Helena trochu připomínala mládě rypouše sloního. Dárky od zoubkové víly vytrvale odmítala a její mléčné zuby mizely v drobné cínové schránce. Jestli si z nich chce vyrobit náhrdelník, nebo co s nimi má vlastně v plánu, z ní nešlo vydolovat. Vyměnit ty zuby za cinkající mince bylo však v každém případě zapovězeno, nic takového nepřipadalo v úvahu.

(…)

Po snídani, krátce před půl desátou, Siv sbalila kabelku a namířila si to v jejich kombi napříč místní hustou zástavbou, o dobrých deset kilometrů v hodině rychleji, než tu bylo povoleno, rovnou do kadeřnictví. Upřímně, tu vzdálenost mohla klidně ujít pěšky, ale kdepak. Když potom děti Tormodovi pomáhaly sklidit ze stolu, prozradil jim, že pro ně dnes má něco zábavného. Něco zvláštního. Jenže je to v dílně, a tak o tom nesmějí mluvit před maminkou, protože se včera přece dohodli, že se odtamtud teď budou držet dál, přinejmenším než se Alfovi zahojí popáleniny. Helena radostí zadupala a Alf se zeptal, o co se jedná. Pojďte se podívat, vyzval je Tormod, nalil si vrchovatý hrnek překapávané kávy a vzal ho do dílny s sebou.

K Tormodovu překvapení hlína neboli těsto ještě víc nakynulo. Samým úžasem vypísknul, nedokázal si pomoct. „Co je to?“ vyzvídaly děti. „Naučil jsem naši keramickou hlínu růst,“ odpověděl. Vyšťouchal hmotu z mísy na vál čímsi, co vypadalo jako obří stěrka. „Koukněte se,“ řekl a vtlačil do hlíny palec. Povrch se na místě důlku vyrovnal, teď dokonce ještě rychleji než v noci. Z nádoby s nářadím vzal Tormod modelářský nůž a odřízl dětem dva půlkilové kusy. V místě řezu se povrch hmoty znovu scelil, stáhl se jako zavírající se mušle.

 

Kniha je ke koupi na: http://https://www.albatrosmedia.cz/tituly/63398880/je-nas-pet/

 

newsletter Kniha Zlín

Zajímá Vás, jaké novinky právě vychází a co se děje v knižním světě? Přihlášením k odběru našich e-mailových novinek souhlasíte se zpracováním osobních údajů.