Maluj, co vidíš | nakladatelství

Maluj, co vidíš

knižní tipy

Na podzim 2021 uplynulo právě osmdesát let od chvíle, kdy nacisté zahájili systematické deportace Židů z Čech a Moravy do vyhlazovacích koncentračních táborů.

Na podzim 2021 uplynulo právě osmdesát let od chvíle, kdy nacisté zahájili systematické deportace Židů z Čech a Moravy do vyhlazovacích koncentračních táborů. První transport našich někdejších spoluobčanů židovského původu, zbavených všech práv, majetku i rodinného zázemí, vyjel směrem na východ v říjnu 1941. K tomuto neblahému výročí vychází kniha vzpomínek pamětníků přeživších šoa. Všichni zakusili antisemitskou persekuci, všichni jen zázrakem přežili nacistické „konečné řešení židovské otázky“, všichni ztratili své blízké. Jsou to skutečné příběhy skutečných lidí v soukolí dějin, které jsou mnohdy krutější než smyšlené thrillery. Jak říká autor knihy Adam Drda, který se tématem holocaustu soustavně zabývá více než dvacet let: „Naživu je dnes jen nepatrný počet lidí, kteří mohou pronásledování Židů za nacismu vylíčit na základě osobního prožitku… Lidé, s nimiž se na následujících stránkách setkáte, vydávali svědectví o zavražděných a o zločinu. Většinou to pociťovali jako povinnost a součást svého úkolu a údělu, většinou je to stálo obrovské množství sil. Kdyby tato kniha přispěla k tomu, že se jejich výpovědi zase o něco víc rozšíří a zapomnění trochu oddálí, že si třeba mladí lidé přečtou další knížky o šoa, měla by smysl.“

 

Adam Drda: Před branou nenávratna

Ukázka:

Narodila se 10. listopadu 1929, otec Otto Weiss pracoval jako bankovní úředník v Länderbance na náměstí Republiky, matka Irena (rozená Fuchsová) byla vyučená švadlena. Když bylo Helze deset let, vyloučili ji ze školy, ukončila čtvrtou třídu, do páté už nesměla. Věděla před okupací, že je Židovka? „Věděla, jistě, ale nic to neznamenalo, tedy nic negativního.“ Vzdělával ji otec, docházela také do napůl tajného vyučování, které po bytech organizovala židovská obec. Zápisy v jejím deníku se týkají učení, kamarádek – a opakovaně také roznášení deportačních příkazů. 12. října 1941: „Tak je to fakt. ,Dnes v noci se roznáší,‘ je slyšet všude mezi Židy.“ 1. listopadu 1941: „Zase se roznášely dva transporty, ale bohudíky, máme to opět šťastně za sebou.“ 4. prosince 1941: „Noční ticho, přerušené ostrým zvukem zvonku. Tatínek jde váhavým krokem ke dveřím. ,Tak už vám to nesu, nelekejte se, vždyť je to jenom Terezín!‘“ „Většinou se to odehrávalo večer po osmé hodině,“ říká Helga Weissová. „To už jsme nesměli ven, takže jsme seděli doma, uši nastražené, poslouchali jsme, jestli někdo nejde po schodech. Na návštěvu už k nám tou dobou nikdo přijít nemohl. Předvolání roznášel nějaký pracovník ze židovské obce. Byl to takový proužek papíru s příslušným transportním číslem. Transporty měly označení podle abecedy. První byly pracovní, AKI a AKII – jako Aufbaukommando – a potom už transport A, B atd. Náš transport měl písmeno L. Většinou muselo do jednoho transportu tak tisíc lidí. Tatínek dostal číslo L518, maminka L519. Ta čísla jsme museli napsat, přišít nebo nějak připevnit na všechna naše zavazadla. Židé většinou obdrželi povolání tak tři dny před deportací, aby se připravili. Museli jsme sepsat veškerý zbývající majetek. A když jsme odcházeli, směli jsme si vzít padesátikilové zavazadlo na osobu. Včetně peřin.

Školačka Helga

 

Weissovi zvažovali odchod do ciziny, ale tak jako většina židovských rodin narazili na nepřekonatelné potíže. Židé neměli kam odejít a většinou na emigraci ani neměli peníze: „Kdo neutekl včas, do devětatřicátého roku, už nemohl… I když ani předtím to nebylo jednoduché. Pamatuji si taková rodinná koncilia. Rodina se sešla, sedělo se nad mapou a přemýšlelo, který stát ještě bere Židy. A skoro nikde nebrali. Byly omezené kvóty a strašně dlouhé čekací lhůty. (…) Také se za vystěhování muselo platit a ty částky nebyly malé. Nechtěli jsme trhat rodiny. ‚Přece tady nenecháme babičku!‘ – a tak. Navíc člověk potřeboval mít někde nějakého garanta, někoho, kdo by poslal pozvání a záruku, že se postará. Někdy jel třeba otec rodiny napřed, připravit půdu. On se do exilu dostal, ale rodina už ne. Nebo poslali napřed děti a rodiče už za nimi nesměli. A naopak. V Terezíně s námi byly děti, které měly rodiče v Palestině. Podařilo se jim odjet, ale dítě mělo jet jiným transportem, a ten už se neuskutečnil.“

 

Helžin kufřík na cestu do Terezína

 

Po příjezdu do ghetta byly rodiny rozděleny, ženy několik dní ani nevěděly, zda muži zůstali ve stejném městě. V Terezíně tehdy ještě bydleli původní obyvatelé a nově příchozí žili jen v uprázdněných kasárnách – Otto Weiss v Sudetských, Helga s maminkou v Drážďanských. Dlouhé měsíce se nemohli volně stýkat. Helga nesla odloučení od otce těžce, 16. prosince 1941 si zapsala: „Včera zde byla zase jedna skupinka (mužů), tatínek opět ne. Celé dny s maminkou vyhlížíme, abychom ho nepropásly.“ Brzy začali přijíždět další členové rodiny, tety, strýcové, sestřenice – Weissovi měli široké příbuzenstvo. S otcem si Helga psala, v zimě mu poslala obrázek: „Mohli jsme si jen posílat psaníčka mezi mužskými a ženskými kasárnami a já jsem poslala tatínkovi takovou naivní dětskou kresbičku sněhuláka. Děti stavějí sněhuláka. A on mi tenkrát odpověděl: ‚Maluj, co vidíš.‘ Tak jsem začala kreslit každodenní život v Terezíně. Za ty necelé tři roky, které jsem tam strávila, jsem udělala víc než sto kreseb.“

Od 1. července 1942 se Židé směli volně pohybovat po několika ulicích ghetta, byl zrušen zákaz vycházení. Helga si zapsala: „Je to úžasný pocit, jít sám, bez dozoru, volně jako svobodný člověk.“ V létě 1942 proběhlo velké stěhování, pracující ženy bydlely společně v Hamburských kasárnách, úředníci (včetně Otto Weisse, zaměstnaného v administrativě židovské samosprávy) v bývalém hotelu Slunce, matky s kojenci zvlášť, děti zvlášť, větší dívky a chlapci také. Helga se dostala do dětského domova – kinderheimu –, s rodiči se mohla vídat přes den: „Žili jsme ve stejně přecpaných pokojích jako dospělí, ale když byly děti mezi sebou, bylo to samozřejmě lepší… My, děti, jsme to chápaly jako nějaký tábor. I když jsme také měly ty třípatrové kavalce a dostávaly málo jídla, snažili se nám dát o něco víc než dospělým. Hrozně se mi stýskalo po mamince. Ale po prvních dnech to jakž takž přešlo.“ Vyučování dětí bylo zakázané, směly jen kreslit a věnovat se ručním pracím. Výuka tedy probíhala skrytě – čeština, dějepis, matematika. Vychovatelé z kinderheimu děti nejen učili, ale snažili se nahradit rodinu: „My jsme jim dodneška nesmírně vděční. Bydleli s námi a starali se o nás čtyřiadvacet hodin denně. Dohlíželi, abychom se ráno umyli, abychom udržovali čistotu na pokoji, a také ošetřovali nemocné.“

Helga si našla přítelkyni Francku, četly spolu Karla Čapka, Viktora Huga, Jana Nerudu, Jiřího Wolkera. Knihy se půjčovaly, kdo na nějakou vyšetřil místo v padesátikilovém zavazadle, poslal ji pak dál. O kultuře v ghettu už toho bylo napsáno hodně: svět za zdí, v němž se uprostřed strádání, hladu, neštěstí a utrpení klade důraz na výuku a vzdělání, tristní prostředí, v němž lidé podávají vrcholné umělecké výkony. Svět bez racionality: děti, určené k brzké smrti v plynových komorách, se smí učit jen v utajení. Proč? Současně lze uspořádat na půdě kasáren divadelní představení, natolik svobodné, že si to jinde v Protektorátu lze těžko představit. Vysoká úroveň terezínské hudby, opery či divadla naopak logiku měla: „konečné řešení“ zachovávalo rovnost; při jeho provádění nehrálo roli, zda deportovaný patřil k významným umělcům své doby, nebo zda celý život čistil boty. Kreslit, zaznamenávat každodennost života v ghettu, znamenalo pro dospělé jisté riziko (mnozí je ovšem podstupovali), dospělá kresba byla považována za „dokumentaci“, za porušení tajemství. Děti kreslit směly, dětská kresba se nepočítala. SS komandatura očividně nechápala, jak naléhavým dokumentem se dětské kresby mohou stát. Otec Helgy Weissové to nejspíš tušil, stejně jako další internovaní.

Co je na Helžiných obrázcích? Měla jen tužku a vodovky, nepoužívala výrazné barvy. Příjezd do Terezína: skupina Židů s hvězdami na oblečení, provázená četníkem, průvod, v něm staré sehnuté ženy s taškami v rukou, matka s dítětem v náručí, otec s batohem na zádech – na první pohled jsou to obyčejní lidé, vytržení ze života, vedení někam, kam jít nechtějí. Ubikace v Drážďanských kasárnách: žádné postavy, jen čtyři napůl stočené slamníky, čtyři povolené zbytky soukromí, kolem batohy, kufry, nádobí, poslední připomínky minulosti. Umývárna: tři dospělí a dvě děti u podlouhlého žlabu, nuceni podstupovat společně to, co je jinak intimní. Koncert na ubikaci: se třemi houslisty a nečetným publikem, jedna z mála kreseb, z nichž vyzařuje klid. Chleba na pohřebním voze – „Na těch pohřebních kárách se v Terezíně vozilo všechno.“ Výtvarný rukopis Helgy Weissové se postupně zdokonaloval, dětské kresby, jimž ještě schází zručnost, jsou nejpůsobivější.

 

Terezínské příspěvky do památníku

 

Transporty na východ byly z Terezína vysílány od ledna 1942. I třináctiletá Helga Weissová v deníku mnohokrát zaznamenává strach, spojený s další deportací, obavu o osud blízkých, ztráty přátel. V zápise s úvodním datem 1. července 1942 (psala pod jedním datem i několik týdnů) stojí: „Alterstransporty. Deset tisíc nemocných, chromých, umírajících. Všichni nad šedesát pět let… jsem příliš vyčerpaná, abych snesla ten pohled bídy a utrpení. Alterstransporty. Mladí se nesmí hlásit dobrovolně. Děti musí nechat odejít své staré rodiče a nemohou jim pomoci. Proč posílají pryč tyhle bezbranné lidi? Chtějí-li se zbavit nás, to ještě chápu. Snad se nás bojí, nechtějí, aby se rodily další židovské děti. Ale čím jsou jim nebezpeční tihleti?… Polovina umírá už ve šlojzkách a ve vlaku. Zas půjde jedna skupina. Tamhle jsou nosítka, dvoukolák s mrtvolami, zavazadla a leichenwagen. Ulice rozpukaná srpnovým žárem se halí do hustého, špinavého prachu. Zavazadla, nosítka, mrtvoly. Tak to jde po celý týden. Mrtvoly na dvoukolácích a živí na pohřebních vozech.“

 

Helžin akvarel Na dvoře z roku 1943

 

II.

Helga Weissová byla v ghettu do roku 1944. Překonala nemoc, musela nakonec pracovat v zeleninových zahradách (její maminka na jednom z kinderheimů jako švadlena). V červnu 1944 přijeli do ghetta na prohlídku zástupci Mezinárodního výboru Červeného kříže. Naplňoval se tím účel, který měl Terezín splnit v nacistické propagandě. Vraždění Židů i kruté zacházení, které mu předcházelo, Němci utajovali, ghetto mělo být předvedeno jako vzorové židovské městečko, mělo utlumit šířící se znepokojení. Zástupci Červeného kříže se snažili získat povolení k prohlídce některého z koncentračních táborů delší dobu, tlak zesílil v říjnu 1943, kdy byli do Terezína deportováni Židé z Dánska, přičemž příbuzní, známí i dánské úřady se o ně soustavně zajímali. Přivést komisi do běžného terezínského dne bylo nemožné, nacistický aparát se tedy začal na návštěvu systematicky připravovat a budovat kulisy Terezína, jaký nikdy neexistoval. Aby snížili přelidněnost, deportovali Němci v květnu 1944 do Osvětimi sedm a půl tisíce vězňů. Ti, kteří zůstali, museli ghetto čistit a opravovat domy a ulice. Hlavní náměstí dostalo trávník a růžové keře. V záznamu, který začíná 15. ledna 1944, Helga Weissová píše: „Ze školy u bauhofu, do dneška sloužící za nemocnici, byli přes noc vystěhováni všichni nemocní, celá budova vymalována, vydrhnuta, navezeny školní lavice a ráno již svítil do dálky velký nápis Knaben und Mädchenschulle. Vypadá to opravdu krásně, jako opravdová škola, jen chybí žáci a učitelé. Tento nedostatek se však dal nahradit docela prostě – malým lístkem s nápisem Ferien [Prázdniny]. Na náměstí už vyráží čerstvě zasetá tráva, střed zdobí velký záhon růží, pěšinky jsou posypány čistým žlutým pískem a ve dvou řadách stojí čerstvě nalakované lavičky. Z prken… vyklubal se hudební pavilon. Máme zde dokonce i kavárnu s krásným nápisem Kaffehaus.

I všechny obchody dostaly nové firmy… Několik dánských ubikací dostalo zařízení… V parku postavili rozkošný pavilon s postýlkami a bleděmodrými prošívanými pokrývkami. V jedné místnosti jsou hračky, houpací koně…“ Terezín byl vykrášlen a Heinrich Himmler souhlasil s návštěvou delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže a zástupců Dánska. Tříčlenná inspekce přijela 23. června 1944. Průběh návštěvy a postup prohlídky byly naplánovány do sebemenších podrobností. V deníku Helga popisuje atmosféru před návštěvou: „Pod okny vříská kapela, čistě vydrhnuté chodníky ostře kontrastují s nově natřenými domy, v oknech svítí nažehlené záclonky. Kavárna je přeplněna, lavičky v parku plně obsazeny a hračky před säuglingsheimem poprvé v provozu. Za magdeburkem je připraven vůz, nikoliv však leichenwagen, pěkný čistý vůz s chlebem a muži v bílých zástěrách, čepicích a rukavicích. Z landwirtschau je vybrána skupina nejhezčích, zdravě vypadajících dívek, které se zpěvem ponesou koše čerstvého ovoce. Děti ještě naposledy zkouší přeříkávat slavnostní uvítání ,strýčka Rahma‘ [další z SS velitelů Terezína – pozn. aut.], ohrnování nosíku nad podávanou jim svačinou se slovy: ,Už zase sardinky?‘ … Komedie může začít.“

A o desítky let později říká: „Mělo to prostě vypadat, jako kdyby přijeli do normálního města. Všechno bylo čerstvě nalakované, ještě mokré. Kdyby členové té komise jen trochu chtěli, mohli vidět, že je to všechno divadlo. Ten den jsme ani nesměli ven. Vybrali pouze skupiny zdravě vypadajících lidí, kteří jako náhodou půjdou a potkají delegaci. Velké představení. Komise shledala, že je všechno v pořádku, večer podepsala, že Židům se daří dobře, že se Červenému kříži v Terezíně líbilo – a odjela. A když už to všechno bylo takhle zkrášlené, tak tu připravenou scénu ještě použili jako stafáž pro natočení propagandistického filmu.“ Film je znám pod názvem Vůdce daroval Židům město, do konce období nacismu však nebyl veřejně promítán. Delegaci tvořili dva Dánové – Frants Hvass (z ministerstva zahraničí) a Juel Henningsen (zplnomocněnec Dánského Červeného kříže). Mezinárodní výbor Červeného kříže zastupoval Švýcar Maurice Rossel. Po ghettu je provázeli nacističtí funkcionáři a terezínský židovský starší, jímž byl tehdy Paul Eppstein. Prohlídka včetně oběda trvala osm hodin. Delegáti následně sepsali zprávy, Maurice Rossel vypracoval skandální text, zcela přebírající nacistickou prezentaci ghetta. S nacistickými informacemi pracoval jako s daností. Konstatoval, že „policie SS ponechává Židům volnost, aby si zorganizovali správu podle svého“. A usoudil, že „Terezínský tábor je konečný tábor, odkud normálně nikdo, kdo jednou vstoupil do ghetta, není odeslán jinam“.

Helga Weissová-Hošková vzpomíná: „Terezín splnil svoji roli a už nemuseli nic předstírat. Všichni jsme byli odsouzeni k smrti, i když jsme to většinou nevěděli. Na podzim 1944 šel jeden transport za druhým. Během měsíce odjelo asi osmnáct tisíc lidí. Řeklo se tehdy, že Terezín už je plný, že se někde bude stavět nové ghetto a že to bude zase jako v Terezíně. Chtěli jsme tomu věřit.“

Helžin otec Otto Weiss odjel v transportu do Osvětimi 1.  října 1944. Nesnažil se deportaci uniknout, s tím, že by za něj beztak musel nastoupit někdo jiný. Zavražděn byl pravděpodobně hned po příjezdu do vyhlazovacího tábora. „Tehdy na podzim odjely z Terezína dva mužské transporty, údajně někam do Německa. Do třetího, kterým jel tatínek, už se mohly dobrovolně hlásit i ženy. Maminka chtěla, ale tatínek jí říkal: ‚Ne, prosím tě! Musíš zůstat kvůli Helze!‘ Asi už tušil, co se na východě děje… Odjížděl nicméně s nadějí, že zůstaneme v Terezíně, protože Němci slíbili, že rodiny deportovaných mužů budou v bezpečí. Za tři dny jsme byly s maminkou do transportu zařazeny i my.“

 

III.

Helga s maminkou Irenou odjížděly na východ 4. října 1944. Deník těsně před transportem končí, pasáže, zachycující měsíce poté, dopisovala Helga dodatečně, po válce. O cestě a o Osvětimi vypráví bez přerušení, jako by ze sebe vzpomínku vydávala jedním dechem: „A tak jsme jely a pořád jsme si myslely, že jedeme někam do Německa, do nějakého nového ghetta. Některé ženy se těšily, že se tam sejdou s muži. Pamatuju si, že jsme na cestu vyfasovaly kousek paštiky a chleba. Schovávaly jsme to jídlo, v naději, že tatínek bude třeba na nádraží… Takové jsme si představovaly naivní věci, ještě ve vlaku. Že mu to jídlo hned dáme… Ale pak už jsme všichni cítili, že jedeme nějak hrozně dlouho. Jeli jsme v zavřených dobytčácích, jen škvírami jsme se dívali, kde to vlastně jsme. A už jsme viděli, že jsme někde v Polsku. Najednou vlak zastavil, otevřeli vagony a to byl šok.

 

Helga Hošková-Weissová v roce 2014

 

Rozdíl mezi Terezínem a Auschwitzem je k nepopsání. My jsme vůbec nepochopili, kde jsme. Viděli jsme obrovské prostranství dřevěných baráků, ostnatý drát, lidi v pruhovaných šatech a vzadu kouřící komíny. A teď tam vtrhli ti esesáci, štěkali psi. Řvali na nás: ‚Los, los, schnell raus!‘ Jako: ‚Rychle ven, všechno tady nechte a ven!‘ A stavěli nás do takové dlouhé fronty. Vpředu stál nějaký esesák. Byl to pravděpodobně Mengele, nevím. Ani bych ho nepoznala, kdybych ho viděla, protože jsem ho nevnímala. Vězni, kteří při tom pomáhali, nám šeptem radili: ‚Všichni jste zdraví! Všichni jste práceschopní! Nehlaste se, že patříte dohromady! Že vám je tolik a tolik!‘ A tu řadu dělili na dvě skupiny. Esesák prstem ukazoval napravo, nebo nalevo. Na jednu stranu šli staří lidé a matky s malými dětmi. A na druhou práceschopní.

Mně nebylo ještě patnáct, tak jsem si honem říkala, to bude asi moc málo, řeknu, že je mi víc. A mamince bylo třicet osm. Ta zase řekne, že je jí míň. Aby nás vybrali na tu práci. To byl snad jeden z nejstrašnějších momentů v mém životě. Honem jsem počítala, co řeknu, když se mě nebude ptát, kolik mi je, ale kdy jsem se narodila. Maminka zase zpátky, že si ubere. A tak jsme šly. Dokonce jsem se začala v té chvíli modlit, jen aby nás neroztrhli od sebe. Mamince ukázal napravo a teď ukázal na mne… Taky napravo! V tu chvíli to znamenalo stranu života. Protože ti druzí šli rovnou do plynu. Děti mladší patnácti let v podstatě neměly šanci, aby je vybrali na práci, takže z té rampy šly rovnou do plynu.

newsletter Kniha Zlín

Zajímá Vás, jaké novinky právě vychází a co se děje v knižním světě? Přihlášením k odběru našich e-mailových novinek souhlasíte se zpracováním osobních údajů.