Italské střípky a střepy v podání Domenica Starnoneho

aktuality

V překladu Alice Flemrové jsme v Knize Zlín vydali již tři knihy Domenica Starnoneho a právě při příležitosti italského hostování na letošním Světě knihy přichází na pulty nejnovější překlad, a to román Střepy na via Gemito, který je ukázkou autorova mistrovského vypravěčského rukopisu.

 

Domenico Starnone je bývalý středoškolský učitel a novinář, ale už od 80. let minulého století, kdy začal vydávat svá první literární díla, se řadí k uznávaným a oceňovaným italským spisovatelům a scenáristům. Je autorem více než dvaceti literárních děl a scénářů a podle jeho předloh vznikly filmy La scuola (1995, režie Daniele Luchetti), Denti (2000, režie Gabriele Salvatores) či Lacci (2020, režie Daniele Luchetti). Za rozsáhlý román Střepy na via Gemito (2000, v orig. Via Gemito) získal v roce 2001 nejprestižnější italskou literární cenu Premio Strega. Starnone pochází z Neapole, kam také zasazuje většinu svých děl, a v současnosti žije v Římě.

V překladu Alice Flemrové jsme v Knize Zlín vydali již tři jeho knihy a právě při příležitosti italského hostování na letošním Světě knihy přichází na pulty nejnovější překlad, a to román Střepy na via Gemito, který je ukázkou autorova mistrovského vypravěčského rukopisu. Než si o něm něco povíme, pojďme si nejprve připomenout dvě v češtině už vydané jednohubky z jeho „Citové trilogie“, kterou charakterizuje psychologická propracovanost a vždy zamotaný spletenec vztahů.

 

Tkaničky

Křehké vyprávění o manželství a rodinných vztazích

 

Co je to rodina a co ji drží pohromadě? Tuto otázku si nutně začne klást každý čtenář útlého románu Tkaničky (2014, česky 2019). Italský název Lacci v sobě skrývá do češtiny nepřeveditelný dvojsmysl: stejné slovo označuje i pasti, smyčky, oka nebo oprátku. Nicméně i „českou“ tkaničkou se dají jak zavázat boty, tak ledacos sešněrovat. Je tedy tkanička symbolem soudržnosti, nebo spoutání?

Příběh rodiny je v románu vypravován trojhlasně, slovo postupně dostávají opuštěná matka, záletný otec i traumatizované, nyní už dospělé děti. Aldovo a Vandino manželství prošlo hned v počátcích těžkou zkouškou. Přetrvalo, je však plné trhlin a stále otevřených ran, o nichž postupně všichni z rodiny promlouvají. Každý z nich jako by ale vyprávěl jiný příběh. Každý má svou pravdu, svou vinu, svá příkoří, svoji pomstu. Všichni hledají způsob, jak s těmito závazky žít a jak nalézt rovnováhu mezi povinnostmi a osobními touhami. Jejich společný příběh se v trojdílné struktuře nerozpadá, je naopak hutný, sevřený, bolestně intimní a stahuje se jako smyčka na tkaničce kolem jádra tvořeného úvodní otázkou.

Autor jde ve výrazově silném a stylisticky střídmém textu až na dřeň, rozkládá a opět skládá tradiční rodinu v kontextu změn společenského klimatu Itálie od šedesátých let po dnešek, aby mistrně předvedl neustálé pnutí mezi nároky – osobní svoboda, realizace, štěstí – a povinnostmi, mezi sobectvím a velkorysostí, mezi prohřeškem a odpuštěním, mezi rolí viníka a rolí oběti, pnutí, které v lůně rodiny – navíc poznamenané rozkladem tradičních hodnot, sexuální revolucí a ženskou emancipací – neustále, i když často vskrytu probíhá.

https://www.knihazlin.cz/tituly/51413420/tkanicky/

 

Důvěrnosti

Jsme tím, za koho se považujeme, nebo tím, koho v nás vidí druzí?

 

„Být panem Hydem je snadné, stát se doktorem Jekyllem ne.“ K tomuto poznání dospěje Pietro Vella, středoškolský profesor a později vcelku úspěšný literát, který je celý život vázán důvěrným poutem ke své bývalé studentce Terese, s níž v mládí prožil tři roky vášnivého a výbušného vztahu. Jejich pouto je založeno na kompromitující informaci, kterou si kdysi vzájemně svěřili. Vzniklá důvěrnost je jejich tmelem, ale i zbraní, kterou jeden druhého drží v šachu. Co tak strašného provedli? Je lepší lásku živit milosrdnou lží, nebo nelítostnou pravdou? Podobá se láska lávě z vybuchlé sopky, nebo spíš stojaté vodě v bezpečném přístavu? Zná nás lépe ten, s kým jsme prožili celý život, nebo ten, kdo zná naše tajemství?

To jsou jen některé z otázek, které klade Domenico Starnone ve svém dosud posledním románu Důvěrnosti (Confidenza, 2019, česky 2020), jež je spolu s Tkaničkami, součástí jeho „Citové trilogie“. Čtenáři se opět mohou nechat vést sugestivním vyprávěním o složitém propletenci životů blízkých osob, které k sobě někdy mají nepředstavitelně daleko, a zejména o tom, že pokud se nedopustíme přestupku jen proto, že k tomu nemáme odvahu, neznamená to, že jsme dobří.

https://www.knihazlin.cz/tituly/64558212/duvernosti/

 

Střepy na via Gemito

Paměť je tak záludná, že každá vzpomínka už je prvním stadiem lži.

 

A konečně se dostáváme k novince, přestože dílo vyšlo v originále dříve než dvě výše zmíněné knihy. Na tento rozsáhlý a hutný román se ovšem vyplatilo si počkat. Překladatelka Alice Flemrová ve své závěrečné poznámce píše: „Když Domenico Starnone v roce 2000 poprvé vydal svůj oceňovaný román Střepy na via Gemito, kritikou dnes nadužívaný, a přitom významově dosti vágně definovaný termín autofikce už sice existoval, ale ještě převládala označení jako životopisný, autobiograficky podložený příběh a podobně. Ať už jeho román nazveme autofikcí, či autobiograficky laděným dílem, považuju za důležité upozornit české čtenáře, že na rozdíl od příběhů, kde se předem hlásá, že všechny postavy, události a místa jsou smyšlené, ve Střepech na via Gemito takřka každá postava a místo má svůj reálný a dohledatelný předobraz.“

Román se odehrává ve čtenářstvem tolik milované Neapoli a sleduje osudy rodiny zneuznaného neapolského malíře Federica řečeného Federì, který je přesvědčen o tom, že nebýt manželky a dětí – role živitele rodiny ho totiž odsoudila ke „kariéře“ železničáře –, mohl udělat díru do světa. Příběh vypráví z odstupu jeho nejstarší syn Mimì, který se čím dál víc zaplétá do přediva své nespolehlivé paměti a otcových věčných lží a pokouší se vyrovnat s dětstvím stráveným ve stínu tohoto autoritativního a zahořklého muže.

Dějištěm je takzvaně lepší neapolská čtvrť Vomero, ve které se nachází via Vincenzo Gemito, kde žije vypravěčova rodina. V italštině má ovšem název románu kromě konkrétního místopisného odkazu ještě i druhý význam, název by se dal totiž přeložit jako „ulice nářků“ a věčné nářky musí poslouchat celá rodina lháře a násilníka Federìho.

V silně autobiografické rodinné kronice jednoho z nejvýznamnějších současných italských spisovatelů opět ožívá jedinečný genius loci italské Neapole druhé poloviny minulého století. Složité vztahy, nenaplněné ambice, prokletí průměrnosti, žárlivost – to vše se po střípcích skládá jako puzzle do sugestivního vyprávění, z něhož dýchá syrovost života.

https://www.knihazlin.cz/tituly/77278910/strepy-na-via-gemito/

newsletter Kniha Zlín

Zajímá Vás, jaké novinky právě vychází a co se děje v knižním světě? Přihlášením k odběru našich e-mailových novinek souhlasíte se zpracováním osobních údajů.