Při příležitosti vydání románu Průsvitné srdce z pera finské spisovatelky a scenáristky Katji Kallio přinášíme exkluzivní rozhovor, který pro nás s autorkou pořídila překladatelka románu Martina Šímová.

MŠ: Průsvitné srdce je netradiční milostný příběh mezi svobodomyslnou Finkou Beatou a ukrajinským válečným zajatcem Ivanem, který se odehrává v jihofinském městě Hanko a je zasazený do neklidného období druhé světové války. Co vás k napsání příběhu inspirovalo?

KK: Nejdůležitějším elementem je pro mě vždycky místo. Věřím, že lidé z masa a kostí stejně jako fiktivní postavy se utvářejí v pokojích a ulicích, ve kterých žijí. Pokud nevím, na jakém místě se můj příběh odehrává, nezrodí se ani postavy. Hanko patří k mýtickým finským městům: je utopické a dramatické zároveň. 

MŠ: Román vyšel v srpnu roku 2021, zhruba půl roku před ruskou invazí na Ukrajinu, a my v něm rovněž narážíme na pohraniční konflikt rozpoutaný Ruskem, potažmo Sovětským svazem. Viděno současnou optikou, řekla byste, že váš román je v tom ohledu jistým způsobem nadčasový?   

KK: Válka je pro mě metaforou veškeré nelásky a nenávisti – je opakem lásky. Myslím, že utrpení, které vzniká při absenci lásky, se opakuje a vrací napříč generacemi, a to jak z pohledu jedince, tak celých národů, do chvíle, než dojde k nějaké formě smíření. Dokud Rusko plně neuzná svou odpovědnost za hladomor a další násilné činy spáchané na Ukrajině a nenechá Ukrajinu být, rána se nikdy nezahojí. Její zhojení vyžaduje nějaké oficiální uznání toho, že bylo jednáno z pozice nelásky, nenávisti.

MŠ: Hlavní postavou vašich příběhů je často žena, která nevyhovuje společenským normám a nese si v sobě jakýsi vzdor. Co vás tolik přitahuje na této nekonvenčnosti vašich hrdinek?

KK: Vždycky jsem psala o pocitech vyčlenění, které ženy zažívají, o tom, jaké to je, když člověk svou nejniternější podstatou absolutně nezapadá do společnosti. Svá vlastní zásadní rozhodnutí jsem také vždycky dělala v souladu s tím, co jsem skutečně chtěla. Mohla jsem si to dovolit, protože žiju na místě a v době, kdy je něco takového možné. A protože píšu o minulých časech, mám možnost zkoumat statečnost těch žen, kterým se v otázce vlastních voleb tak výsadního postavení nedostalo.

MŠ: Vaše příběhy se často odehrávají ve městech, ale v Průsvitném srdci hraje důležitou příroda, která je v určitých momentech silně personifikovaná. Je podle vás příroda v Hanku a jeho okolí nějakým způsobem specifická?

KK: Jsem velmi urbánní člověk, mým domovem a přirozeným prostředím je město, a proto je na první pohled zvláštní, že mé popisy přírody dělají na čtenáře takový dojem. Důvodem je nepochybně to, že můj dědeček byl biolog a já s ním jako malá hodně chodila po lese, učila jsem se jména hub a ptáků, uměla jsem od sebe odlišit různé druhy bříz a ctila zázračnost přírody. Její popisy v románu vycházejí právě z hlubin této dětské zkušenosti. Příroda v Hanku je v rámci Finska skutečně výjimečná. Spolu s loděmi, v zemině, která se používala jako balast, se sem dostaly rostliny z jiných koutů Evropy; totéž platilo o německých vlacích, které do Hanka v době, kdy se román odehrává, z Laponska přivážely semínka rostlin, které se jinde v jižním Finsku nevyskytují.

Pokud se chcete o autorce a knize dozvědět víc, sledujte portál iliteratura, kde v brzké době vyjde rozsáhlejší rozhovor, který na tento navazuje.