Dnešní příspěvek bude ve znamení návratu do (nedávné) minulosti. Prozaická prvotina Dovnitř Heleny Hrstkové vyšla v září roku 2020 – měsíc předtím, než vláda kvůli koronavirové epidemii uzavřela drtivou většinou obchodů včetně knihkupectví. Kniha si tak cestu ke svým čtenářům nacházela o něco složitěji, o to větší radost nám ovšem dělaly recenze, které ji označovaly za „pozoruhodnou a stylově originální novelu“ či „docela suverénní debut“. Jak její dílo vznikalo a jak se dá skloubit tatérství, psaní a práce v neziskovém sektoru, prozrazuje autorka v rozhovoru na našem blogu.

Pracuješ v sociálních službách, jsi tatérka a odnedávna i spisovatelka. Jak se člověk k takové trojkombinaci dostane?

Vlastně je to obrácené pořadí. Už na základce jsem si představovala, že budu spisovatelka. Teď jsem akorát vydávaná autorka, ale psala jsem „odjakgramotna“. Prozření, že se psaním člověk neuživí, přišlo poměrně brzy, takže ještě než jsem víc vplula do literárního provozu, pracovala jsem všude možně. Jako produkční, jako fotografka, jako recepční. Pak jsem se dostala jako pomocná síla do Hostu a mohla jsem nahlédnout do procesu, který každá kniha musí absolvovat, než se dostane na veřejnost. To bylo důležité při smolení nabídek rukopisů tak, abyste ten můj aspoň otevřeli. :) Teprve po jeho odeslání jsem začala pracovat v oblasti duševního zdraví. Na socpracovnici jsem se musela rekvalifikovat, a to na popud mého budoucího vedoucího služby, který mě vyhmátl mezi dobrovolníky, co jim chodili vypomáhat do nízkoprahového klubu pro lidi se zkušeností s duševním onemocněním – tam jsem mimochodem vedla kroužek tvůrčího psaní, takže to spisování tam taky mělo svou roli. Teď, o pět let později, už jsem asi víc socpracovnice.

A tetování, to je taková vedlejší kolej, která impulzivně vznikla v době, kdy jsem měla literatury po krk. Studovala jsem ji v Brně, v nakladatelství jsem každý den pracovala s texty, do toho jsem recenzovala na blog 89 Publishers a na vedlejšák psala posudky na překladovou beletrii. Po pár letech už jsem nechtěla knihy ani vidět a hledala jsem, co bych vlastně mohla dělat, a to i ve svém volném čase. Vzpomněla jsem si, že jsem kdysi dávno ráda kreslila, vrátila jsem se k tomu, a v té samé době jsem si navíc nechávala potetovat ruku. Když jsem šla ze salonu, blesklo mi hlavou, že to je vlastně pěkná práce. Byl to tenkrát hodně velkej punk, všichni blízcí si ťukali na čelo. Měla jsem dost zlý období, nikdo nevěřil, že to dotáhnu. Až na moji ségru, na který jsem mohla trénovat. :) No a vydrželo mi to vlastně zatím mezi všemi mými profesemi nejdéle. Tetuju abstrakci, tvořím bez návrhu přímo na kůži. Je to na začátku hodně o porozumění si s tím daným člověkem, ale pak mám ráda to vytržení, flow, kdy dokážu vypnout hlavu. A nebudu zastírat, že mi to hodně pomáhá i finančně, protože z platu sociální pracovnice v nezisku se žije hodně špatně. Nicméně tetování je teda spíš kontraakce k psaní, byť jde taky o tvorbu.

Co bylo námětem k Dovnitř a za jakých okolností vlastně kniha vznikala? Ptám se proto, že obsahuje hodně temných motivů, smrt, práci v pornografii, potýkání se s duševním zdravím…

Že je ten příběh temný, asi nějak souvisí s tím, že jsem si z papíru dělávala autoterapii a vypouštěla jsem ze sebe to nejtemnější, co mi zaleptávalo mysl. Dovnitř vůbec nevznikalo kontinuálně a s jasným záměrem. Prostě jsem nekoordinovaně psala. Sem tam nějakou povídku, sem tam jenom mojí hlavou náhodně vygenerované obrazy. Po nějakých osmi letech jsem zjistila, že dost možná celou dobu zaznamenávám jeden příběh, tak jsem tu mozaiku textů pospojovala. Škála temných motivů se za takovou dobu umí velmi rozbujet. A taky psát o pěkných věcech zajímavě je hrozně těžký a já to neumím. :)

Helena Hrstková, foto Michaela Hrstková

Dá se bez spoilerů přiblížit povaha oné „tajemné vypravěčky“, jak se píše v anotaci? Protože mám dojem, že hodně čtenářů mělo nebo bude mít tendenci si ji nějakým způsobem konkretizovat, pokoušet se určit, kdo přesně to je, ale jde to vůbec?

Určitě to nejde určit takhle obecně. Ale líbí se mi představa, že si v ní každý najde to, co mu je nejbližší z toho nejpotlačovanějšího kouta jeho duše, abych tak poeticky řekla. Všichni v sobě máme nějakého našeptávače a ironického vypravěče svého života a nejspíš se pokaždé rodí z jiných důvodů. Kdybych chtěla být domýšlivá, řekla bych, že se skrz ty pokusy o upřesnění, o co nebo o koho jde, může čtenář leccos dozvědět i sám o sobě.

Vystudovala jsi mimo jiné tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Pomohlo ti to jako autorce, a pokud ano, v čem přesně?

Myslím, že mi to vzalo přehnané iluze o síle talentu, a zjistila jsem, že i tvůrčí psaní je řemeslo, které se dá naučit. Člověk pak ztratí pocit nedosažitelnosti, posvátné úcty k téhle činnosti a přestane se vymlouvat, že čeká na múzu.

Knihu ilustrovala na tvůj popud Veronika Holúsková, její dílo je i na obálce knihy. Čím tě oslovily zrovna její ilustrace?

Já se s Nikou poznala nad jehlami během našich prvních tetovacích pokusů. Byla jsem na kérce u její kamarádky a vedle na lehátku nadávala na složitost tetovacích strojků taková podivná dredatá bytost. Když jsem si pak našla její portréty na plátně, něčím mě uhranuly. Nejdřív vyděsily, pak rozněžnily, celkově znepokojily. Protože jsme s tetováním začínaly ve stejné době, sdílely jsme spolu pocity marnosti a trapnosti a sledovaly svoji tvorbu. Pak měla Nika výstavu obrazů a já se tam v kurátorském textu dočetla, že ve svých obrazech Nika zachycuje „vlastní, často destruktivní emoce a existencionální pochybnosti vlastního já, aniž by do tváře umisťovala konkrétní výraz“ a že „není třeba hledat další význam, nýbrž paralely ve vlastním světě. Rozervanost, osamělost, naděje, nové cesty, odpuštění, souznění… Pokud něco z autorčiny duše je nám vlastní, stává se odraz sdělení autorky odrazem nás samých.“, což mi přišlo tak výstižné pro tu knihu, co jsem zrovna dokončovala, že jsem zatoužila spáchat nějaké prolnutí.

Jedna z doprovodných ilustrací Veroniky Holúskové

Jaká byla spolupráce se Zuzanou Kultánovou coby redaktorkou a zároveň oceňovanou spisovatelkou – viděla jsi její autorskou zkušenost jako výhodu?

Setkání se Zuzanou beru jako jednu z nejšťastnějších náhod toho svého spisovatelského života. Augustina Zimmermanna jsem kdysi zhltla najednou, k Zuzaně jsem měla ještě před naším seznámením velký respekt a obdiv. Vzhledem ke znalosti jejího díla jsem věděla, že jsem se nepotkala s útlocitnou mravokárkyní, tedy se před ní nebudu muset krotit se syrovostí a drsností, a věřila jsem jejímu úsudku asi mnohem víc, než kdyby to byl mně neznámý člověk.

Zuzana jako autorka z vlastní zkušenosti věděla, jak je někdy bolestivé probírat se svým textem, a zároveň taky to, že je potřeba někdy přitlačit, a tyhle dvě pozice dokázala propojit.

Ale to nejdůležitější pro mě bylo cítit, že mé knize celou dobu – na rozdíl ode mě – věří. Nebylo málo okamžiků, kdy jsem chtěla nakladatelskou smlouvu spálit spolu s tím textem. V jistou chvíli asi spousta autorů bere své psaní až moc fatálně a je dobré mít po ruce někoho, kdo pro to má pochopení, protože pro zbytek svého okolí jste prostě jenom na přesdržku. :)

Na konec obligátní otázka: chystáš nějakou další knihu, a pokud ano, můžeš o ní něco prozradit?

No, trochu se vrátím k tomu, že jsem teď už asi víc socpracovnice. Studuji dálkově další vysokou, abych měla kompletní vzdělání, dělám si pětiletý psychoterapeutický výcvik, na plný úvazek pracuji v krizovém týmu a tetuju. Každý půlrok mám tak pět volných víkendů, když to dobře vyjde. Psát bych chtěla – mám v počítači asi 300 stránek materiálu a v hlavě větší koncept, ale potřebovala bych nějaký koncentrovanější časoprostor, abych v té změti textů uviděla nějakou nosnou linku, kolem níž můžu stavět. Jisté je asi jenom to, že pokud na to někdy dojde, ani tentokrát se nevyhnu tématu duševního zdraví, jen to možná bude trochu víc z útrob systému, v němž se pohybuji.