Některé literární postavy jsou natolik známé, že o jejich existenci většina lidí ví, aniž by kdy četla příslušnou knihu. Jednou z nich je Dolores/Lolita, dvanáctiletá dívka, unesená a zneužívaná nevlastním otcem Humbertem Humbertem. Ačkoli román Vladimira Nabokova z roku 1955 nese jméno hlavní hrdinky, jediným vypravěčem celého příběhu je právě zvrhlý otčím. Lolita nemá vůbec žádný prostor k tomu, aby vyjádřila své myšlenky, pocity a touhy.

Tuto nespravedlnost se rozhodl odčinit francouzský novinář a spisovatel Christophe Tison v Deníku L. Formou intimních zápisků nabízí Lolitin úhel pohledu na události, které se tak nesmazatelně zapsaly do dějin literatury a dočkaly se i filmových zpracování.

První snímek na motivy Nabokovova románu natočil v roce 1962 známý americký režisér Stanley Kubrick. Později se nechal slyšet, že kdyby věděl, jaké bude muset vést boje s cenzurou, nikdy by se do zpracování tohoto tématu nepustil. Filmová Lolita musela být například o dva roky starší než románová a choulostivé scény si diváci museli jen domýšlet.

Christophe Tison: Deník L.

Ukázka:

Jsem holka s modrozelenýma očima, holka, která už nechce cestovat, která chce být milována, ale milovat neumí; holka s copy nebo s neučesanými vlasy. Které procházejí všecky rozmary. Která si koupila další (už třetí) blankytně modré šaty s bílými puntíky, která chce olejíčky do koupele a třešňovou limonádu, která říká vždycky ano… ano kdysi spolužákům, aby ji měli rádi, ano teď prodavačkám v obchodech, aby ji měly rády, ano Hummymu, aby ji vzal do hotelu s kolonádou a bazénem… a která si pak v jeho velkém autě hraje na zazobanou dámičku díky prachům svého chlapa, který je ve skutečnosti jejím nevlastním otcem a který ji p***.

Znovu myslím na maminku, na naše hádky kvůli pobryndaným šatům, na večery trávené společně na zahrádce, na naše procházky podél jezera a taky na naši osamělost. Byla jsem její dcera, teď jsem holka, ze které se stala kurvička. Dokonalá. Slušně oblečená přes den na ulici, večer nahá před zrcadly v hotelech. Osamělá, zbloudilá dívka dvou tváří, která se hned, jak někam přijde, zavře v koupelně, svlékne se, napustí horkou vanu a rozpráví se svou nejlepší kamarádkou, se svým dvojčetem v zamženém zrcadle, na kterém prstem vykresluje slova a srdíčka. Trochu rozmazaná dívka v páře.

Vím, že někteří z nás existují… a jiní zase ne. Sama sebe se občas ptám, jestli existuju.

Jediné, v čem mám navrch nade všemi, nad Humem a všemi těmi lidmi, kteří nás spolu vidí a nic tomu neříkají, je skutečnost, že vím, že předstírám. Zatímco vy všichni, ano, vy všichni, kdo mě vidíte na ulici ve společnosti toho starého pána, jste pořád a navěky sami sebou, to znamená, že aniž o tom víte, předstíráte, že jste pan či paní XY. Jste si sebou jistí, a tak nepochybujete: ta dívka s tím chlápkem je jeho dcera, nebo neteř, nebo snad nová manželka, kterou vyhrál v bingu… je to úplně normální.

*

Cestování bez cíle, bez jistot. Brzy budeme mít projetou půlku země. Iceberg Lake v horách v Coloradu, kde mě Hum nad Columbine Resortem naučil chytat motýly. Elisabet Ney Museum v Austinu: v pondělí, kdy se městem proháněl vítr, vířil prach a vysušoval nám oči, bylo zavřeno. Velké planiny v Texasu: žlutá tráva. Jenom jsme projeli. Carlsbadské jeskyně v Novém Mexiku: stalaktity od doby, kdy jsem se narodila, vyrostly jen o osminu centimetru. A Hum mi tiše řekl, že by mě tam rád zavřel, abys nikdy nezestárla! Kostel Neposkvrněného početí v San Antoniu… pořád někam musíme. Nějaká díra k navštívení, břeh jezera, kostel, muzeum, pořád a zas. Ve skutečnosti ale nikam nejedeme. A pak tu jsou všecky hotely, pumpy, restaurace a obchody, kde stavíme, když už nemůžeme, nebo když se porouchá auto. Maminčino nezničitelné staré zvíře.

Kam jedeme? Hum na tuhle otázku nikdy neodpoví. Říká počkej, podívám se do bedekru. Takže… Někdy mi ho položí na klín a chce, abych vybrala nějakou destinaci. Bedekr veleváženého autoklubu, potrhaný, umaštěný a bez desek. Symbol mého života, mám takový pocit.