O dalším doporučení naší letní čítanky jsme nemuseli dlouho uvažovat. Román Matka světla islandské spisovatelky Auður Avy Ólafsdóttir se k tomuto létu hodí hned z několika důvodů. Kromě toho, že jde o oceňovanou a originální autorku, jejíž melancholický humor a nadhled si čeští čtenáři tolik oblíbili (vyšly jí v českém překladu už 4 knihy!), letošní červenec se nese ve znamení islandské literatury, protože na každoroční Měsíc autorského čtení se do Brna, Ostravy a dalších měst na Slovensku dorazí kolem třiceti islandských spisovatelů a spisovatelek. A v neposlední řadě nabízí Matka světla příjemnou příležitost trochu se za horkých letních dní alespoň tematicky osvěžit, protože děj se odehrává v Reykjavíku za temných polárních nocí…

Blíží se Vánoce, na Islandu je denního světla poskrovnu a nezvykle často dochází k prudkým výkyvům počasí. Mladá porodní asistentka Dómhildur bydlí v bytě, který zdědila po svérázné pratetě, rovněž porodní bábě. Zatímco se většina Islanďanů připravuje na velkou zimní bouři, nalézá Dómhildur ve sklepě krabici od banánů a v ní tři nedokončené rukopisy. Prateta v nich zkoumá tři velká témata – lidskou povahu, světlo a náhodu. Víte, že náhoda byla vynalezena až v roce 1605? A jaká je pravda o světle? A co roste ve tmě jako brambora?

Ve svém v pořadí již sedmém románu se Auður Avy Ólafsdóttir opět věnuje těm nejzásadnějším existenciálním otázkám, ale činí tak s charakteristickým humorem a lehkostí.

Její podmanivý styl zve čtenáře do světa plného světla i tmy, začátků i konců a úvah nad vznikem světa, světla a lidí.

Přečtěte si osvěživou ukázku v překladu Martiny Kašparové:

Je v téhle zemi vůbec nějaké světlo?

 

Krátce po návratu do hlavního města jsem pratetě navrhla, ať si koupí počítač, že ji s ním naučím zacházet. Pomalu přicházela o zrak a já jsem jí ukázala, jak si může na obrazovce zvětšit písmo. Připadalo jí pozoruhodné, že může upravovat rozhovory, aniž by musela všechno mnohokrát přepisovat načisto. Tak jsme nakonec každá seděla u svého počítače. Nicméně se na mě celkem často obracela se záležitostmi, s nimiž si nevěděla rady. Někdy prý omylem zmáčkla nějaké tlačítko a obrazovka jí zčernala. Nebo jí dokument zmizel, ale to prý zase tak nevadí. Beztak byl naprosto bezvýznamný. Klidně se mohlo stát něco horšího. Anebo prohlásila, že se jí nějak podařilo zvětšit písmo, takže je na stránce jen jedno písmeno, obrovské J. Na další stránce bylo písmeno A, na další R a zbytek křestního jména Jarþrúður, pratetiny respondentky, se táhl přes následujících šest stran.

Nakonec jsem se nabídla, že jí během svých volných víkendů pomůžu přepsat deníky po prababičce a rozhovory na kazetách. Tehdy jsem zjistila, že Poutavé příběhy ze života sedmi porodních asistentek a jednoho asistenta na severozápadě Islandu nepojednávají až tolik o asistenci u porodů jako o cestování, počasí a zvířeně.

Ve svém prvním deníkovém záznamu prababička vysvětluje, proč se rozhodla stát porodní asistentkou, respektive proč se rozhodla studovat na Islandské škole porodního asistentství. Podmínkou přijetí byla nezkažená morálka a schopnost číst a psát.

Toužila jsem cestovat a vidět svět, píše drobným písmem, a tak jsem se rozhodla odjet do Reykjavíku a vyučit se porodní asistentkou. Studium trvalo tři měsíce. Během nich jsem absolvovala několik hodin tance.

Většina porodních asistentek, s nimiž začala prateta pořizovat rozhovory od roku 1970 – a pokračovala v tom další čtvrtstoletí během své letní dovolené –, byla z generace mojí prababičky. To znamená, že se narodily koncem 19. a počátkem 20. století, a měly společné to, že se za rodícími ženami vydávaly pěšky nebo na koni. O porodních babách se říkalo, že viděly svět, prohlásila jedna z dotazovaných ohledně svého poslání.

Lví podíl historek tvoří popisy těžkostí na cestách za špatného počasí v zimě. Tehdy ženy doprovázel čilý mladý muž, který to v jejich vyprávěních často vzdá, bojí se tmy nebo mu dojdou síly, ale porodní báby pokračují dál, samy, ztratí se v oslepující vánici, musejí se prokousávat kupředu, snaží se najít známý kámen, zapadnou až po pas do závěje, buď horským průsmykem procházejí, nebo z něj scházejí, brodí se přes nepřemostěné řeky, přes toky ucpané ledem, jen tak tak vyváznou z laviny, a když konečně dorazí do cíle a odmotají ze sebe vrstvy šál, je dítě mnohdy už narozené, živé, či mrtvé, jelikož počasí ne vždy naslouchá přáním rodiček v nouzi.

Přepisovala jsem stránku za stránkou o tmě, která spočívá na všem kolem, o bezedné, věčné temnotě, při níž si člověk nevidí ani na vlastní ruku, jejich líčení světa coby uzavřené stěny, kolmého, svislého skaliska na každém kroku. Slovy se pokoušejí zachytit, jaké to je, nevidět svůj doprovod stojící hned vedle a muset šátrat bříšky prstů ve tmě. Člověk netuší, co se v ní skrývá nebo co ohraničuje, skrývají se v ní nejrůznější zvuky, nejenom skučení větru, ale i další, o nichž chtějí mluvit co možná nejméně, nejlépe vůbec, tma obsahuje příběhy, tma obsahuje představivost a černá je černá je černá. Vždycky jsem měla strach ze tmy, přiznává jedna respondentka. Tu a tam se v textu objeví pratetiny závěry a výklady typu: Ten, kdo necestoval po ostrově v zimě pěšky, nezažil skutečnou tmu. Rovněž se ptá: Je v téhle zemi vůbec nějaké světlo, je světlo na tomhle světě?

Některé z výrazů, které zpovídané použily k popisu počasí, dnes už téměř nezaslechnete, a i já jsem občas musela zastavit přehrávač a kazetu přetočit, abych si mohla znovu poslechnout slova označující nejrůznější druhy oslepující sněhové bouře nebo husté mlhy. Moje sestra tehdy dělala doktorát z meteorologie v Lundu, a tak jsem jí poslala seznam několika islandských výrazů popisujících počasí.

 

Výrazy pro mlhu:

• brýla
• brækja
• dumba
• móða
• móska
• mugga
• skodda
• sorti

Výrazy pro sníh:

• skari
• áfreði
• broti
• kafaldi
• kafaldshjastur
• bleytuslag
• moldél
• kalsanæðingur
• snjóbörlingur
• kaskahríð
• lenjuhríð
• blotahríð
• fukt
• neðanbylur
• skafald
• skafkafald
• drift
• fjúkburður
• fýlingur
• skafbylur
• skafhríð
• skafmold
• skafningur
• bleytukafald
• klessingur
• slyttingur

https://www.knihazlin.cz/tituly/75412461/matka-svetla/