Finský spisovatel Antti Tuomainen slaví ve světě čím dál tím větší úspěchy, jeho knihy dostávají mezinárodní ceny, na motivy jeho knihy Než natáhnu brka se ve Finsku chystá televizní seriál, a podle jeho nejnovějšího románu dokonce v Hollywoodu film se Stevem Carrellem v hlavní roli – točit se začne již v létě!

My jsme pro vás v Knize Zlín na toto léto připravili Tuomainenovo mistrovské dílo finského černého humoru, v němž se potkává Fargo s Pobřežní hlídkou!

Detektiv helsinské policie Jan Nyman je inkognito vyslán do nového plážového rezortu, aby vyšetřil podezřelou vraždu. Ve skutečnosti jde o ospalé maloměsto, v němž místní podnikatel zřídil přímořské letovisko, které si podle něj nezadá s Karibikem či Thajskem. Hlavní výhodou je, že se tam tak hrozně nezpotíte. Je to totiž ve Finsku! Nyman postupně rozplétá síť bizarních událostí a vztahů a pozvolna, ale jistě spěje k odhalení vraha. Ovšem co když to celé někdo narafičil?

Přečtěte si krátkou upoutávku, ale varujeme: po přečtení hrozí nečekaná touha pořídit si nafukovacího růžového plameňáka a vyrazit k vodě!

 

Antti Tuomainen: Palm Beach Finland

Ukázka:

„Písečná pláž světové úrovně,“ řekl. „Úplně jako Saint-Tropez, jenže lepší. Půjčujem kanoe, šlapadla, pramice, surfovací prkna, plachetnice Optimist i lehátka. Ta jsou fungl nová. Sto dvacet jich máme. Radši si je rezervujte předem, rychle mizí. Dneska je teda obsazené jen jedno, ale zítra může být všecko jinak. Volejbal, tenis, minigolf. Tři jamky, Tiger Woods by čubrněl. Taneční kurzy, lektor salsy byl v Mexiku, takže mezinárodní kapacita. Restaurace, à la carte a spousta delikates, mořské potvory, pizza a pivo z místních malých pivovarů, taková neseženete ani v Německu. Spokojení návštěvníci a špičková rekreace, pět hvězdiček z pěti. Kvalitou míříme ke hvězdám a výš. A když půjde všecko podle plánu, příští léto tady otevřeme i kasino ve stylu Moulin Rouge, kozy a větrné mlýny, a hned potom zprovozníme heliport pro VIP hosty. Pro filmové hvězdy, závodníky formule 1. Nákupní centrum tady ještě není, ale už makáme na návrhu, má to být lákadlo pro manželky, kde vzhled ani zazobanost nebudou hrát roli, tam to bude moct roztočit každá. Plážový krámek už je v provozu. Naše motto: It’s the hottest beach in Finland. Nejžhavější pláž ve Finsku.“

Leivo se pootočil, aby mohl rozhodně pokývnout a tím svůj proslov završit.

„Palm Beach Finland,“ prohodil Nyman. Očima hltal moře, za jednatelem šel jen po sluchu a čuchu.

„Přesně tak,“ přitakal Leivo. „To je z mojí hlavy. I ta pláž je samozřejmě moje, ale to nechme stranou.“

„Dřív se jmenovala jinak.“

„Tehdy to tady nemělo úroveň.“

„A co ji pozvedlo?“

Leivo se zarazil a otočil. Napřáhl levou ruku a ukazováček zapíchl do dálky. Jeho špička mířila ke zhruba sto padesát metrů vzdálené, rozměrné, ba přímo gigantické ceduli s neonovým nápisem, z něhož přecházel zrak.

„Příslib do budoucnosti,“ vysvětlil.

Nyman si nápis na ceduli přečetl.

„Jasně.“

 

***

 

Minuli ceduli Palm Beach Finland a její křiklavé barvy. Chica praštilo do očí, jak bezvadně s ní Neea ladí. Jako by zářivé povrchy, její lesklá kůže a chemický nátěr cedule na okamžik splynuly v jedno, barvy a jejich odstíny se navzájem zintenzivnily a za bílého dne vypukl ohňostroj, jako ve videoklipu. Pak zabočili, prošli parkem, přešli přes silnici a vydali se po mírně se svažující cyklostezce až k úzké štěrkové cestě.

Byl opravdu rád, že kytaru i tašku s oblečením šoupnul do místnosti pro zaměstnance v restauraci na pláži. Takovou dálku by se s nimi plahočit nesvedl. Hudební nástroj a sportovní taška něco vážily, na kila se to vlastně ani nedalo počítat. Poponášení krámů navíc dnes provázel neurčitý mrzutý dojem, že se na něj lidi vrhnou s dotazem, jak mu je. A on by nevěděl, co na to říct.

„Co to máte s obličejem?“ podivila se Neea, když konečně dorazili na kraj hřbitova.

Chico dloubl Robina do žeber, dal si ovšem záležet, aby to nebylo vidět, držel ruku za jeho zády.

„Ale nic,“ vyhrkl honem. „O nic nejde.“

Sám už to vlastně pustil z hlavy, navzdory žáru a splašenému srdečnímu tepu. Tvář mu chladil vítr a ranní vzduch, navíc v jeho nitru zrovna zuřila bouře, k níž upíral veškerou pozornost. Ksichty holt měli spálené. A ne-li přímo spálené, tak aspoň krapet oflambované. Tak to zhodnotil Robin. Chico si nebyl jistý, jestli se o tom šířit veřejně. Neznělo to právě cool. Jo, ty myslíš moji fasádu? To víš no, krapet flambovaná.

„Tadyhle Robinovi jsi tvrdila, že se chceš sejít,“ uhodil na ni Chico.

Blyštily se jí brýle, oteklé rty i tvář.

„Jak u Olivie před pár týdnama zařval ten typan,“ spustila a Chicovi bylo jasné, že si to promyslela předem. „Jsem si říkala, jestli o tom náhodou něco nevíte?“

Znovu dloubnul Robina do žeber.

„A co bysme o tom jako měli vědět?“ řekl pak. „Víme akorát to, co všichni. Vždyť se to řešilo v jednom kuse. Ale poslední dobou to nějak utichlo. Už to prakticky nikoho netankuje. Vyšetřování odložili. Nikdo nic neví. A už se o tom vůbec nemluví. Ani trochu.“

Chico se zarazil. To už by stačilo, krotil se v duchu. Neea se na něj podívala.

„Jen jsem si říkala, že se pohybujete v určitých kruzích.“

„V jakých?“

„Jak to říct?“ Zvedla ruce, smotala si vlasy vysoko na temeni a pod tenkým topem jí přitom prosvítala prsa. Byla větší, než si pamatoval. Taky kulatější. „Mezi rockery, v podsvětí.“

Chico se jí nehodlal svěřovat s tím, že po podsvětí téhle obce pátral už devětatřicet let a jediným výsledkem byl jeho kamarád na život a na smrt, který momentálně svýma hnědýma očima svlíkal už tak dost polonahou ženštinu, za níž se zvedaly a bortily náhrobní kameny a ven se drala horda nebožtíků.

„Ne, nic se ke mně nedoneslo, z podsvětních zdrojů ani z rockerských okruhů. Proč se ptáš? Tys na něco přišla?“

Neea se zamyslela. To bylo vidět. Přestala si hrát s vlasy, nechala je spadnout na místo a spustila I ruce. Taky si sundala brýle.

„Hledám toho vraha.“

„Vrah je mrtvý,“ odtušil Chico. „Samas to říkala.“

„Myslím vraha toho vraha. Ten, co natáhl brka, nikoho zavraždit nestihl. To je snad jasné.“

Nad tím musel i Chico chvíli přemítat. Robin naštěstí jen civěl.

„To jsem nevěděl, že se o ten případ zajímáš. A co že tak najednou?“

„A co bych se nezajímala?“ odsekla a obrátila se, aby si je prohlédla. Na hřbitově za jejími zády se ve větru pohupovaly břízy. „Proč si o mně lidi vždycky myslí kdeco, sotva se do něčeho pustím? To samé v bleděmodrém, když jsem si otevřela krámek s potravinovýma doplňkama. To bylo furt: A kdo tam jako bude chodit? No, tak třeba tadyhle Robin tam byl pečený vařený a skoupil hromadu proteinového prášku, vitamínů i minerálů. Pak tam teda chodit přestal a podnikání šlo do kytek. Ale to je fuk.“

Chico zavrtěl hlavou. Robin zíral do země před sebou.

Vtom si Chico vzpomněl, že přece vyniká v řešení problémů.

„O tom nepochybuju,“ řekl a doufal, že zvolí správná slova. „Já jen, jestli ses dala do pátrání z vlastní iniciativy. Oni se tě na něco vyptávali policajti? Seš s nima v kontaktu?“

Tázavě si ho změřila.

Dobrá, takže policie za tím není, dovtípil se. Jde tedy o něco jiného, jenže o co?

Neea zase vyrazila na pochod.

„Možná že něco víme,“ prohodil Chico.

To ji zastavilo. Otočila se, prohlédla si je a založila si ruce na prsou: stlačit, vystrčit, vystavit. Pomyslel si, že ta série pohybů vysloveně znemožňovala sledovat cokoli jiného než její ňadra.

„Zaplatím vám za to…“

Následovala dlouhá pauza. Chicovi se během ní podařilo odtrhnout pohled od jejích ňader. Podíval se kamsi za Neeu, naštěstí tam byly ty náhrobní kameny. Těžko se mu přemítalo nad nablýskanými prsy a zesnulými sousedy zároveň.

„Sto eur,“ dodala.