„Hudba byla vždycky moje vášeň“ | nakladatelství

„Hudba byla vždycky moje vášeň“

Měli jsme štěstí od americké spisovatelky Georgie Hunterové je ideální knihou, kterou byste měli přibalit na letní dovolenou hned z několika důvodů. Na mnoha stranách odkrývá příběh plný dramatických i tragických okamžiků, ale nechybí v něm ani láska, naděje a optimismus. Jeho hrdiny si oblíbíte natolik, že vám po přečtení budou chybět.

Kouzlo románu spočívá v tom, že je inspirovaný skutečnými osudy početné židovské rodiny Kurcových z polské Radomi. Během druhé světové války je osud zavál do různých koutů světa, a jak už název napovídá, zase je svedl dohromady.

Jednou z hlavních postav je autorčin dědeček, hudební skladatel Addy Kurc. Doma v Polsku se proslavil už v roce 1937 písní „List“ (Dopis). Nazpívala ji populární zpěvačka Wiera Granová a vypráví příběh mladého muže, který píše domů své lásce.

V románu Měli jsme štěstí se ostatně o hudbě píše velmi často, pro jeho hrdiny představuje mimo jiné únik od kruté reality. Neustále se jim vrací vzpomínka na piano značky Steinway, které stávalo u nich doma a symbolizovalo pospolitost. „Hudba byla vždycky moje vášeň,“ přiznává v jedné kapitole Addy. Po válce se usadil ve Spojených státech, změnil si jméno na Eddy Courts, živil se komponováním, ale o svých židovských kořenech nikdy nemluvil. Teprve jeho vnučka o všem sepsala knihu.

 

Georgia Hunterová: Měli jsme štěstí

Ukázka:

Jsou na moři déle než týden a Addy se mezitím stal pravidelným návštěvníkem salonu první třídy, který se proměnil v koncertní síň, v pódium, kde se každý večer scházejí cestující, aby zpívali, tančili a hráli, co kdo dokáže, v místo, kde se mohou nechat unášet hudbou, uměním, a zapomínat – alespoň načas – na svět, který nechali za sebou. Klavír byl z kouta salonu vytažen do jeho středu, obklopen v půlkruhu několika řadami křesel a postupně se tu objevily i další nástroje – africký buben, viola, saxofon, flétna. Jednoho večera Addy málem spadl ze stoličky, když vzhlédl od kláves a spatřil v davu nejen bratry Kranzovy, jejichž koncertní piano poslouchal v rádiu ještě doma, ale dokonce i špičkového polského houslistu Henryka Szerynga. Dnes, odhaduje Addy, se v salonu shromáždila víc jak stovka lidí.

On má však oči jen pro jedinou osůbku.

Usadila se napravo od něj ve druhé řadě křesel vedle ženy s podobnýma světlýma očima, slonovinovou pletí a sebejistým držením těla. Matka s dcerou, jinak to nemůže být. Addy se musí napomínat, aby na ně upřeně necivěl. Odkašle si a rozhodne se, že na závěr večera zahraje svoji vlastní skladbu. List. V pauzách se po té dívce vždy podívá. Na palubě jsou spousty krásných žen, ale tahle je jiná. Nemůže jí

být víc než osmnáct. Na sobě má bílou blůzku s límcem, mezi klopami se jí třpytí šňůra perel. Vlnité, popelavě blond vlasy má v zátylku stažené do volného uzlu. Zajímalo by ho, odkud je a jak je možné, že si jí až dosud nevšiml. Rozhodne se, že se jí ještě dnes v noci představí.

Dohraje, rozloučí se úklonou a salonem se rozezní aplaus. Addy se proplétá přeplněnou místností, a když se na tu dívku znovu podívá, jejich pohledy se setkají. Addy se usměje, a když je jeho úsměv opětován, ucítí, jak se mu v hrudi rozbušilo srdce.

Je už půlnoc, když Ziembiński, režisér a herec, jehož si publikum rovněž oblíbilo, završí večírek působivým čtením z Vnitřních hlasů Victora Huga. Zatímco dav začíná řídnout,

Addy trpělivě čeká hned za klenutým průchodem ke kajutám první třídy a uhýbá očima ve snaze nenechat se zatáhnout do hovoru nikým z procházejících, což není právě snadný úkol. Dívka a její matka se objeví po několika minutách. Addy se napřímí v ramenou, a když ho dvojice míjí, napřáhne ke starší ženě pravici. „Právě tohle odlišuje džentlmeny od kluků,“ řekla mu kdysi Nechuma. „Když je přítomna matka, pak se můžeš představit její dceři.“

„Bonsoir, madame…,“ osmělí se Addy.

Dívčina matka se zastaví a zdá se, že jí to vyrušení není právě příjemné. Její vznešené držení těla i pevně semknuté rty Addymu připomínají jeho učitelku klavíru, ke které docházel doma v Radomi. Byla to impozantní dáma, díky jejímuž nekompromisnímu přístupu se Addy stal skutečným hudebníkem, ale na drink by si s ní nezašel. Nakonec dáma přece jen zdráhavě přijme podávanou ruku.

„Lowbeerová,“ pronese se slabým přízvukem a pohledem ledově modrých očí si Addyho změří. „De Prague,“ dodá, když její pohled konečně doputuje až k Addyho očím. Má protáhlý obličej a rty nalíčené rtěnkou v lila odstínu. Takže z Československa.

„Addy Kurc. Plaisir de vous rencontrer.“ Addy jen doufá, že ty dvě hovoří francouzsky.

„Plaisir,“ odvětí paní Lowbeerová. Po kratičké odmlce se otočí ke své dceři. „Puis-je vous présenter ma fille, Eliška.“

Eliška. Zblízka si Addy všímá, že její blůza je ušitá z jemného plátna a sukně po kolena v barvě námořnické modři je z kvalitního kašmíru. Napadne ho, že na jeho matku by udělala dojem. Vzápětí se přinutí potlačit to důvěrně známé sevření, které pocítí u srdce pokaždé, když v myšlenkách zabloudí k rodičům. Teď pro ně nic víc udělat nemůžeš, připomene si. Napíšeš jim znovu z Ria.

Eliška mu podá ruku. Pohled jejích očí, právě tak průzračně modrých jako má její matka, se opět střetne s Addyho. „Votre musique est très belle,“ řekne a dívá se přitom Addymu upřeně do očí. Její francouzština je dokonalá, její stisk pevný. Její sebejistota Addyho přitahuje a šokuje zároveň. Nechá svoji dlaň vyklouznout z té dívčiny a vzápětí toho zalituje. Už to bude rok, co cítil dotek ženy, a ani si neuvědomoval, jak moc mu schází. Konečky prstů jako by mu zabrněly elektrickým výbojem. Vlastě cítí mravenčení v celém těle.

„Víte, že se vám na lodi říká Pán oslav?“ Když se Eliška usměje, má v koutcích rtů dva roztomilé dolíčky. Mimoděk zvedne ruku k perlovému náhrdelníku, který jí ovíjí klíční kosti.

„Doneslo se mi to,“ odvětí Addy a zoufale se snaží nepůsobit nervózně. „Jsem rád, že se vám klavír líbí. Hudba byla vždycky moje vášeň.“

newsletter Kniha Zlín

Zajímá Vás, jaké novinky právě vychází a co se děje v knižním světě? Přihlášením k odběru našich e-mailových novinek souhlasíte se zpracováním osobních údajů.