Pokud byste se čtenářů v Norsku zeptali na pět nejvýznamnějších norských autorů detektivek, jen v málokterém seznamu by chyběl Jørn Lier Horst, bývalý policejní vyšetřovatel, z něhož se stal spisovatel na plný úvazek. Nejen o jeho nové knize Otázka viny se dočtete v našem dnešním blogu.

Horst se narodil roku 1970 a podle svých slov rád psal už od mládí. „Jako kluk jsem s oblibou poslouchal rozhlasové hry na pokračování, ale nechtělo se mi čekat celý týden, abych zjistil, co se stane dál. Tak jsem si pokračování prostě napsal sám,“ svěřil se serveru krimi-forum.de. Na policejní akademii se díky četbě seznámil s dalším svým vzorem – Henningem Mankellem a jeho ikonickou postavou inspektora Wallendera. „Wallender pro mě představoval typ policisty, kterým jsem se chtěl stát: rovný chlap, dobrý detektiv a přirozený vůdce. Mankell se svým hrdinou mě ovlivnili jako vyšetřovatele i jako autora.“

Horstovy spisovatelské začátky se datují do roku 2001, kdy se pokusil o první thriller. Rukopis byl ale prý tak špatný, že s ním autor naštvaně mrštil o zeď, přesvědčený o tom, že dokáže psát líp. První román Nøkkelvitnet tak Horstovi vyšel až v roce 2004. Pokud neumíte norsky, můžete si ho přečíst alespoň ve slovenštině (Kľúčový svedok) nebo v angličtině (Key Witness). Horst se v něm inspiroval prvním místem činu, které v roce 1995 jako mladý policista viděl. Od té chvíle zažila jeho spisovatelská kariéra strmý vzestup. V sérii s detektivem Williamem Wistingem vyšlo zatím sedmnáct dílů, přes třicet titulů napsal Horst také pro děti. Jeho knihy se prodávají ve více než čtyřiceti zemích světa. Další detektivní sérii s komisařem Blixem a novinářkou Rammovou navíc píše s kolegou Thomasem Engerem.

V češtině nejnověji vydaná Otázka viny završuje ve wistingovské sérii zvláštní čtyřdílnou řadu věnovanou odloženým případům, která odstartovala knihou Katharinina šifra a pokračovala díly Zadní pokoj a Zlovůle. Wistinga tentokrát prostřednictvím dopisu kontaktuje anonym a naznačuje, že v jednom již uzavřeném případu mohla policie udělat zásadní chybu… V Otázce viny se můžete těšit na vše, co je pro Horsta typické: věcný, leckdy až strohý styl, který jde přímo k věci, metodicky popsané vyšetřování, nečekané rozuzlení, a hlavně reálný náhled na policejní práci. Níže nabízíme ukázku v překladu Kateřiny Krištůfkové.

Jakýsi šramot ho přiměl pootevřít oči. Zpoza domu se k němu doneslo klapnutí víka od poštovní schránky.
Zůstal sedět, dokud podle zvuků nepoznal, že doručovatel popojel dál. Teprve pak vstal a prošel domem na druhou stranu. Ve stínu u garáže ležela šedivá kočka. Lekla se, utekla na ulici a skočila k sousedům.
Wisting se zadíval k Lininu domu. Slíbil dceři, která teď byla už pátý den pryč, že jí bude vybírat poštu.
Došel ke své schránce a vytáhl její obsah. Hrst reklamních letáků, ale také jeden adresný dopis. Na bílé obálce bylo pečlivě vyvedenými tiskacími písmeny napsané jeho jméno a adresa.
Obrátil ji, jenže odesílatel nikde.
Line měla ve schránce stejné reklamy a nic jiného. Hodil je rovnou do kontejneru na papír a vrátil se domů. Byl zvědavý, kdo mu píše.
Dopisy mu chodily zřídka, přinejmenším takového typu. Vlastně už nedostával poštou ani skoro žádné účty. Všechno vyřizoval rovnou přes internetové bankovnictví.
Písmo na obálce bylo zvláštní. Černé a vypadalo jako natištěné. Obě W v křestním jméně i v příjmení se jevila takřka totožně, a nejspíš právě proto si pomyslel, že jde o adresnou reklamu, nicméně písmena i se lehce lišila a dokládala, že adresa je napsaná ručně.
V kuchyňské zásuvce si našel ostrý nůž, obálku rozřízl a vyňal její obsah. Jednalo se o obyčejný, nadvakrát přeložený papír. Zdálo se, že ho někdo nejdřív zmačkal a následně uhladil. Uprostřed papíru stálo číslo: 12-1569/99.
Číslice byly vyvedené stejně jako adresa na obálce, pečlivě a jako podle šablony. Byly přesné a rovné.
Wisting papír chvíli držel v ruce. Věděl, nač se dívá, přesto tomu nerozuměl.
Jednalo se o číslo případu – takto se případy označovaly v době, kdy u policie začínal. Nyní se novým trestným činům přidělovalo osmiciferné referenční číslo, ale dřív se označení sestavovalo tak, aby se z číslic dalo něco vyčíst. Poslední dvojčíslí za lomítkem určovalo rok: 1999. První dvě číslice říkaly, pod který policejní obvod daný případ spadal. Dvanáctka náležela bývalé policejní stanici v Porsgrunnu. Číslice 1569 označovaly samotný případ, přičemž číslování probíhalo chronologicky, od jedničky výš.
Nedávalo to smysl.
Wisting papír odložil na kuchyňskou linku a dál se na něj díval.
Do policejního obvodu 12 patřila také úřadovna místního policejního náčelníka v Bamble. Šlo o sousední obvod, v němž Wisting nikdy nepracoval. Velikostí odpovídal přibližně jeho obvodu, zahrnoval asi padesát tisíc obyvatel a ročně vyšetřoval podobné množství trestných činů, okolo tří tisíc. Případ 1569 by tedy měl pocházet z léta 1999.

Knihu si můžete pořídit na našem e-shopu.

Zdroj: https://crimebooks.uk/authors/jorn-lier-horst/?cn-reloaded=1