Cestovat se dá různě – prstem po mapě, prohlížením fotografií, zhlédnutím cestovatelského dokumentu, ale také s knihou. Než nadejde čas letních dovolenek a vy vyrazíte zažít dobrodružství na vlastní kůži, máme pro vás inspiraci, jak se myslí přenést do krajů méně dostupných, nedostupných či niterných. Všechny tipy tentokrát pocházejí z pera norských autorů a autorek: Sovětistán, Země, které zmizely a Vlčí ostrov.

Sovětistán

Norská novinářka a cestovatelka Erika Fatlandová se před několika lety vydala putovat postsovětskými zeměmi Střední Asie. Zápisky ze svých cest po Turkmenistánu, Kazachstánu, Tádžikistánu, Kyrgyzstánu a Uzbekistánu poté shrnula v knize s názvem Sovětistán, kterou jsme v roce 2021 přinesli v překladu Daniely Mrázové českým čtenářům. Sama autorka se letos v létě představí českému publiku i naživo v rámci Měsíce autorského čtení, které se každoročně koná v Brně a dalších spřátelených městech na Slovensku, v Polsku a na Ukrajině.

Ze světa tzv. stánů nám dolétají jen velmi sporé zprávy, zejména ty bizarní, a proto je tento osobní cestopis možností kriticky nahlédnout nejen tamní současnou politickou a společenskou situaci, ale díky autorčině znalosti historie a antropologie i výletem do minulosti. V jejím vyprávění totiž ožívají exotická jména měst jako Samarkand, Merv či Buchara. Popisuje, jak se o tento prostor přetahovalo Rusko s Británií v 19. století, líčí strašlivé následky kolektivizace, hladomoru či Stalinem nařízených násilných přesunů obyvatel. Nejpodrobněji se věnuje postsovětskému vývoji a klade si otázku, zda je demokratický vývoj v této oblasti vůbec možný.

Vyzbrojená znalostí ruštiny, zvědavostí i kritickým přístupem započíná svou pouť v ropné velmoci Turkmenistánu, kde mramorové věžáky ve městech kontrastují s ubohými chatrčemi venkovanů a servilita vůči prezidentovi nezná mezí, dále pokračuje do rozlehlého a bohatého Kazachstánu, kde se setkává s podobnými kontrasty, s absurdním stěhováním a přejmenováváním hlavního města Astany na Nur-Sultan, s vysychajícím Aralským jezerem i se zamlčeným potlačováním lidských práv. V nejchudší středoasijské zemi Tádžikistánu putuje do odlehlého údolí Jaghnóbi, kde žijí lidé už po staletí stejným způsobem života. V Kyrgyzstánu zpovídá oběti tradiční krádeže nevěst a pátrá po příčinách etnických konfliktů mezi Kyrgyzy a Uzbeky. Z Uzbekistánu přináší zprávu o výrobě hedvábí i o zkáze, kterou v zemi způsobilo rozšiřování bavlníkových plantáží a odvádění vody z řek, a dále vypráví příběh výjimečného muzea výtvarného umění v odlehlém městě Nukus.

Autorčin zájem o postsovětské země knihou Sovětistán nekončí, například jednu z dalších svých knih s názvem Borders (Hranice) věnovala zemím sousedícím s Ruskem – od Jižní Koreje, přes Čínu a Mongolsko, Ukrajinu či Bělorusko až po Finsko a Norsko.

Země, které zmizely

Norský autor Bjorn Berge je vášnivý sběratel známek, a právě tento koníček ho přivedl k nápadu sestavit encyklopedii území, která kdysi existovala, a měla dokonce svou vlastní známku, ale dnes byste je na mapě jakožto autonomní země hledali marně.

Říše a státy vznikají a zanikají – v této knize jejich příběhy ožívají. Nejedná se přitom o žádnou suchopárnou historiografickou publikaci, ale o poutavě psanou a dobrodružnou objevitelskou cestu do různých koutů světa – do džunglí a pouští, pulzujících měst a pustých stepí. Autor vypráví zapomenuté příběhy zemí, které mezi lety 1840 až 1975 existovaly třeba jen pouhý měsíc, rok nebo pár desetiletí. Nechybí mapky, a navíc jsou texty plné anekdot a očitých svědectví z dob, kdy Knut Hamsun cestoval po kolonii Batumi a Antoine de Saint-Exupéry sloužil u letecké pošty na mysu Juby. Nechybí dokonce ani kulinářské recepty. Čtenář, který se s knihou rozhodne vydat na výpravu, nebude litovat, protože jde vskutku o velmi komplexní cestovatelský zážitek!

Berge v předmluvě vysvětluje, jak k tématu přistupoval: „Můj výzkum je založený na třech úrovních dokumentace: na známkách, na líčeních očitých svědků a na pozdějších historických výkladech. Známky tvoří samotné jádro, fungují jako důkaz, že země skutečně existovaly. Jisté je však i to, že lžou. Na známkách se každá země vždy prezentuje tak, jak chce, aby ji lidé vnímali – jako spolehlivější, liberálnější, milosrdnější, děsivější nebo životaschopnější než ve skutečnosti. Známky je tudíž třeba chápat jako nástroj propagandy, u které bude pravda vždy v područí. Přesto se stále můžeme spolehnout na jejich materiál, barvy, texturu, vůni a chuť. Pak tu máme líčení, která podali očití svědkové. Jedná se o texty vzniklé v přímém kontaktu s událostmi, a proto jsem jim přidělil zvláštní místo – jako základním vzorcům v učebnici matematiky. Díky nim si čtenář může udělat co nejreálnější představu. Ale je třeba se mít na pozoru, i tady je možné nechat se napálit. Třetím a nejméně spolehlivým zdrojem jsou poznatky z druhé ruky, které nám s politickým podtextem nebo bez něj předávají historikové a spisovatelé románů. (…) Pokusil jsem se při práci s těmito materiály zapojit kritické myšlení, a přitom nebýt neustále nad věcí. Profesionální historikové často vytvářejí texty bez duše plné letopočtů, romanopisci se zase běžně vydávají zcela opačným směrem a skutečnost příliš romantizují. Abyste si mohli ověřit mé interpretace a rozšířit obzory, připojil jsem doporučenou literaturu. U několika zemí také navrhuji hudbu či film, a na pár místech se objevuje dokonce kuchařský recept.“

Knihu přeložily z norštiny Eva Dohnálková (Kecková) a Barbora Horinová.

Vlčí ostrov

Úplně jiný literárně-cestovatelský zážitek poskytne kniha norské autorky Lajly Rolstadové s názvem Vlčí ostrov (překlad Daniela Mrázová). Autorka ji koncipovala jako meditativní cestopis vycházející z jejích zápisků pořízených během několikaměsíčního pobytu v přírodě.

Lékař ji kladl na srdce, že kvůli své nemoci musí vést bezpečný a předvídatelný život. Ona se však rozhodla pro pravý opak – žít nezávisle na cizí pomoci i na lécích. Odletěla do Kanady, kde strávila měsíce sama v divočině nebo na cestách. Ve své knize pak zdokumentovala jak život na kanadském ostrově, tak několikaměsíční cestování autem Amerikou a téměř meditativní přezimování v chatě kanadských přátel.

Pokud byste se obávali, že půjde o půjde o nezáživný popis každodenní rutiny proložený úvahami o smyslu života a světa, tak se v žádném případě nenechte mýlit! Kniha je napínavá i hloubavá, zábavná i melancholická, vřelá, pokorná a inspirativní. Posuďte ze dvou krátkých ukázek, které nás zaujaly.

„Začínám si na bydlení o samotě zvykat. Někdy strávím v areálu několik dní, aniž bych viděla kohokoli ze svých přátel nebo s někým mluvila. Šeří se brzy, už mezi čtvrtou a pátou. Stěhuju se ze Sieřina domu do kuchyňského stavení. Spím nahoře v podkroví, pokaždé za sebou vytáhnu žebřík a taky tu mám sekeru. Čurám do hrnce, který pak venku vylévám. Zvířata mě neznepokojují, ale bojím se Phila nebo někoho cizího, neznámého. Vítr rozeznívá zvonkohru, jež visí ve vchodu, a déšť pleská, tyhle zvuky připomínají kroky. Co budu dělat, pokud přijde někdo večer na neohlášenou návštěvu, jak mám vědět, jaké má úmysly a kdy je vhodné se začít bránit? Až ve chvíli, kdy už je vlastně pozdě? Když se mi cizí ruce sevřou kolem hrdla? Cvičím se v zacházení se sekerou a později, po Sieřině návratu, od ní dostávám kapesní nůž, který se dá otevřít jednou rukou. Kamarád jejího otce zabil podobným nožem pumu, jež na něm ležela a zuby měla zaťaté do jeho ramene. Nechci se bát, přesto se bojím. Chvílemi se cítím osaměle a toužím po někom, kdo by mě ochránil. Někdy se rozpláču, jako bych v sobě nesla veliký smutek, který tu a tam nabobtná a prorazí na povrch. Pohled střešním oknem na noční oblohu mě ale vždycky uklidní. Občas mívám dojem, jako by les popošel o kus blíž ke mně a něco na mě zvenčí hledělo. Něco, co není ani zvíře, ani člověk. Vyvolává to ve mně podivný pocit.“

„Už tolik nepřemýšlím. Všechny jednoduché úkony všedního dne mi poskytují takové uspokojení, jaké jsem dřív zažívala jen zřídka. Objednávám si na dobírku nějaké potraviny, velký balík si vyzvedávám u Jeremyho a Diany. Připravuju si domácí čokoládu slazenou trochou medu, s ořechy a se sušeným ovocem: sekané fíky a vlašské ořechy, mandle a nakyslé plody mochyně peruánské. A když dělám drobné práce v chatě, udržuju všechno v pořádku, peru a záplatuju šaty nebo sedím u kulatého okna a čtu nebo koukám ven na hory, užívám si to. Zastavuju se na pěšině před starým sukovitým stromem, stojím tam a hledím na něj, cítím náhlou nevysvětlitelnou radost jen proto, že ten strom existuje. Ve srovnání s životem tady v divočině působí všechno hrozně bezvýznamně.“

Kniha už bohužel není v prodeji, ale vřele doporučujeme vypůjčit si ji v nejbližší knihovně.