Sami jste ho zabili! | nakladatelství

Sami jste ho zabili!

knižní tipy

Charlottě Kotíkové bylo v únoru 1948 teprve sedm let. Na události těch dnů si ale dobře vzpomíná i proto, že její rodině přinesly tragickou ztrátu. Vyrůstala se svou matkou, tetou a babičkou v nevšedním společenství čtyř žen v bytě ve Všehrdově ulici na Malé Straně. Semknuté rodině vévodila babička Bohumila Masaryková-Slavíčková, řečená Míla, která byla vdovou po Herbertu Masarykovi, starším synovi prvního československého prezidenta. Charlotta Kotíková svěřila své vzpomínky Paměti národa.

Bohumila Masaryková-Slavíčková se provdala za Herberta Masaryka v srpnu 1910 poté, co její první manžel malíř a přítel Herberta Masaryka Antonín Slavíček spáchal sebevraždu a ona se musela starat o tři malé děti. Narodily se jim další čtyři děti: dvojčata Herbert a Anna, Tomáš a Herberta. Oba chlapci zemřeli v útlém dětském věku, dospělosti se dožily jen Anna a Charlottina matka Herberta. Ta však svého otce nepoznala, neboť zemřel na tyfus 15. března 1915, tedy čtyři měsíce před jejím narozením.

„Babička byla dominantní osobností celé rodiny,“ říká Charlotta Kotíková. Byla to rázná žena bez předsudků, která organizovala chod domácnosti a věděla si rady i v dobách nouze za druhé světové války a později v padesátých letech.

1) Charlotta se svou maminkou Herbertou na mostě Legií v roce 1952

2) Jan Masaryk v soukromí

„Tomáš Garrigue Masaryk rozhodně v naší rodině nebyl vnímán jako ,tatíček‘,“ upozorňuje Charlotta Kotíková. „Spíše jako autorita morální i vědecká.“ Její maminka a teta Anna ho jako vnučky v dětství často navštěvovaly na zámku v Lánech a cítily k němu především uctivý odstup: „Pan prezident vyžadoval, aby se při těchto setkáních mluvilo o zajímavých věcech, takže se musely předem seznámit s knihami, které ten týden vyšly, s aktuálními zajímavými událostmi. Rozhodně tam s nimi neskotačil. Bylo to dost přísně organizované: teď se dělá to a teď se dělá to. Jeho život byl totálně organizovaný a totéž očekával i od ostatních.“ 

Charlotta sama si vybavuje návštěvy u své pratety Alice, Masarykovy dcery, které rodiče zanechali protestantský odkaz přísnosti, řádu a sebeovládání: „Na těch návštěvách jsem se moc bála, abych její krásné bílé ubrusy nepolila čajem.“

Zcela jiný dojem v ní zanechal její prastrýc Jan Masaryk, Alicin mladší bratr. Ten ji naopak okouzloval spontánní hravostí. Nevnímala ho jako ministra zahraničí, ale jako elegantního, zábavného strýčka. „Navštěvoval nás ve Všehrdově ulici, ale často jsme za ním chodily i do Černínského paláce. Moc hezky si tam se mnou hrál: klidně třeba vlezl pod klavír anebo z legrace dělal, že honí mouchu, a bzučel.“

Pamětní deska u vily Osvěta v ulici Jana Masaryka 165/22 na pražských Vinohradech, kde se Jan Masaryk narodil.

Pamětní deska u vily Osvěta v ulici Jana Masaryka 165/22 na pražských Vinohradech, kde se Jan Masaryk narodil.

Poslední Silvestr v Černínském paláci

Na přelomu let 1947 a 1948 byla Charlotta svědkem mnoha politických debat: „Jan Masaryk nevěřil, že se k nám západní mocnosti takhle zachovají. Neustále se uvažovalo o tom, jak udržet Československo ve sféře západní, a nikoli východní.“

Atmosféra těch dní však byla pochmurná, a zejména lidem starší generace podle ní bylo zřejmé, že se to nepodaří. Charlottina poslední návštěva v Černínském paláci se odehrála na silvestrovské oslavě roku 1947, kdy se tam shromáždila společnost lidí blízkých Janu Masarykovi a prezidentu Benešovi.

„Najednou zhasla všecka světla. Všechny starší dámy řekly, že to je špatné znamení. Byla to atmosféra, jako by tam proletělo nějaké prokletí. A to se pak vyplnilo,“ vzpomíná Charlotta Kotíková.

V únoru 1948 se její matka s babičkou v očekávání pouličních nepokojů uchýlily na venkov, do rodinného domku v Rybné nad Zdobnicí ve východních Čechách. A špatná znamení, alespoň ve zjitřeném vnímání znepokojených žen, pokračovala i tam.

 

Oni ho zabili!

Jednoho dne se na obloze objevila kometa, úkaz, který bývá často vnímán jako symbol nadcházejících neblahých událostí. „Máma se tehdy hrozně vylekala a říkala: Tak to je konec.“

Byl začátek března a krátce nato, 10. března 1948, je v Rybné skutečně zastihla zlá zpráva: „Přijel pan Dohnálek, Janův šofér z Černínského paláce, a oznámil nám, že ministr zahraničí Jan Masaryk v noci skočil z okna.“ Charlottina babička i matka tomu od začátku odmítly uvěřit: „Babička ho seřvala, řekla, že to není pravda, že ho prostě zabili.“ Matka i babička ihned odjely do Prahy a v bytě Jana Masaryka v Černínském paláci našly veliký nepořádek, stopy dramatického zápasu. Rodina tak od začátku odmítala oficiální verzi událostí, podle níž Jan Masaryk spáchal sebevraždu.

Zpráva o smrti Jana Masaryka na první straně amerického deníku The New York Times.

V komunistického převratu v únoru 1948 odmítl Jan Masaryk jako jediný nekomunistický ministr Gottwaldovy vlády rezignovat. Den před svou smrtí se připravoval na vystoupení v Národním shromáždění a o samotě jednal s prezidentem Edvardem Benešem v jeho vile v Sezimově Ústí. Poté se vrátil do svého služebního bytu v Černínském paláci, aby si připravil projev, který chtěl přednést následující den před poslanci při oficiálním představení nové vlády, v níž byl jediným nekomunistickým ministrem. V pět hodin odpoledne se sešel se zástupcem britského velvyslanectví, se kterým jednal asi 20 minut. Potěšilo ho sdělení, že západní tisk vidí v jeho účasti v komunistické vládě určitý náznak udržení demokracie v Československu.

Před osmou hodinou mu přinesl komorník Bohumil Příhoda večeři a otevřel velké vysoké okno v ložnici. To zůstalo až do rána otevřeno a k němu přibylo otevřené osudové okno v koupelně. V půl sedmé ráno byl Masaryk nalezen mrtev pod oknem koupelny svého bytu v Černínském paláci. V koupelně byl nepořádek, rozházené polštáře z ložnice, z nichž jeden se nalézal přímo ve vypuštěné vaně.

Pár hodin poté už přečetli na zasedání Národního shromáždění oficiální zprávu o jeho úmrtí, která hovořila o sebevraždě z depresí, i když byla vydána před výsledkem soudní pitvy a nenašel se dopis na rozloučenou. Vyšetřování převzala od kriminalistů Státní bezpečnost.

O oficiálně prezentovaných okolnostech jeho úmrtí pochyboval mj. jeho bývalý tajemník Mojmír Konečný, kterého zpráva o smrti Jana Masaryka zastihla na cestě do Číny: „Když jsem vystoupil z lodi v Singapuru, koupil jsem si noviny. Velký titulek hlásal: Masaryk jumped to his death! čili Masaryk si skočil pro smrt. Takhle jsem se dozvěděl tuto smutnou událost,“ vzpomínal pro Paměť národa. Jana Masaryka považoval za nejlepšího šéfa, kterého kdy měl, a k jeho údajné sebevraždě uvedl: „Masaryk podepisoval spisy často i večer. Když jsem chodíval s dokumenty k němu do ložnice, tak jsem si všiml, že koupelna byla za ním. Řekl bych, že byla velmi nevhodná pro sebevražedný skok, protože okno v koupelně bylo zataraseno velikou komodou. Takže kdyby chtěl skočit tím navíc úzkým okýnkem, musel by přelézat přes tu komodu. Jednoduše hrozně nesnadné, kdežto z ložnice mohl skočit velmi jednoduše.“

Nejasné úmrtí bylo předmětem několika vyšetřování: v roce 1948, 1968–1969, 1993–1996 a 2001–2003, přičemž se jejich závěry různily nebo byly přímo v rozporu. Při posledním vyšetřování dospěl dne 22. 12. 2003 Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu k závěru, že byl Jan Masaryk ve svém služebním bytě zavražděn. Vraždy se měli dopustit neznámí pachatelé tím, že dne 10. března 1948 v blíže nezjištěném čase fyzicky napadli ministra a z výšky 14,5 m ho svrhli na nádvoří. Protože se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání, rozhodl ÚDV o odložení prověřování podezření z trestného činu vraždy.

 

Báli jsme se, že babičku zavřou

Charlotta Kotíková byla přítomna také na pohřbu Jana Masaryka: „Byla jsem tam jako jediné dítě mezi všemi těmi velkými lidmi v černém.“ Její babička přímo během obřadu atakovala komunistického předsedu vlády Klementa Gottwalda, který pronášel smuteční řeč a pokrytecky dával najevo, jak truchlí nad smrtí ministra zahraničí: „Co to tady vykládáte? Vždyť jste ho sami zabili!“ vykřikla babička Míla.

Pohřeb Jana Masaryka 13. března byl celonárodní tichou manifestací. Pohřební průvod na mostě Legií.

„Takže jsme se všichni báli, že babičku zavřou,“ konstatuje Charlotta Kotíková. „Ale ona často dokázala zastrašit své protivníky absolutní odvahou. Každému řekla, co chtěla. I v nadcházejících letech, když nám v noci opakovaně na dveře bušila StB, na ně křičela na celý dům, a často se jí podařilo je tím odradit.“

Přesné okolnosti smrti Jana Masaryka však nebyly objasněny dodnes. Na konci října 2019 nařídil státní zástupce Michal Muravský znovu otevřít vyšetřování smrti Jana Masaryka, neboť byla objevena nahrávka policisty Vilibalda Hofmana, který byl na místě činu jeden z prvních a který konstatuje, že se s tělem hýbalo. Na nahrávku upozornil Český rozhlas Plus.

Charlotta Kotíková, která dnes působí v USA jako kurátorka uměleckých galerií, se snaží vyšetření případu napomoci tím, že dala souhlas k otevření archivních složek a je ochotna poskytnout vzorek své DNA. 

Knihu Rok v Paměti národa si můžete objednat na našem e-shopu.

newsletter Kniha Zlín

Zajímá Vás, jaké novinky právě vychází a co se děje v knižním světě? Přihlášením k odběru našich e-mailových novinek souhlasíte se zpracováním osobních údajů.