Dana Huňátová působila od 11. 12. 1989 jako vedoucí kabinetu prvního postkomunistického ministra zahraničí, do 10. 12. 1989 disidenta, Jiřího Dienstsbiera. V knižní reportáži „Sametová diplomacie“ vzpomíná na to, jak Václav Havel a Jiří Dienstbier vytvářeli nezávislou československou zahraniční politiku a jaké skvělé renomé naše země ve světě v té době měla. V letech 1992–2014 byla velvyslankyní ve Finsku, Egyptě a Malajsii a generální konzulkou v Chicagu. Svoje zkušenosti a zážitky popsala v knize „Matka diplomatka“. Její poslední knihou je „Setkání s Dianou Phipps Sternbergovou“.

Jak se zrodil nápad pustit se do psaní knih a přiblížila byste vznik první knihy Sametová diplomacie?

Uvědomila jsem si, že toto významné období naší moderní historie je obvykle spojováno s domácími politickými a ekonomickými událostmi a úloha zahraniční politiky je opomíjena. Přitom roky 1990 až 1992 jsou považovány za zlatou éru československé, potažmo české diplomacie. Právě v těchto letech se podařilo naši zemi prosadit na mezinárodní scéně a byly učiněny důležité kroky k návratu naší země k evropské politické kultuře a k integraci do bezpečnostních a ekonomických organizací demokratických zemí.

Moje tehdejší postavení šéfky kabinetu ministra Dienstbiera mi umožnilo být u všech zásadních jednání. Od počátku svého působení na ministerstvu zahraničních věcí jsem si vedla deníky a na základě nich jsem mohla sepsat dosti podrobný přehled událostí těchto let. Veškeré údaje jsem ověřovala v archivu MZV a Kanceláře prezidenta republiky.

Další knihou byla „Matka diplomatka“, kde se dotýkáte i osobní roviny a Váš syn Mardoša ke knize napsal i doslov. V čem bylo psaní odlišné?

„Matka diplomatka“ je kniha o mém vlastním působení v české diplomacii a o mých zážitcích pracovních i soukromých. Psaní těchto vzpomínek bylo tedy o poznání snazší. Mardoša píše od útlého věku texty písní Tata Bojs a také povídky, úvahy a fejetony do různých novin a časopisů, že napíše doslov k mé knize bylo samozřejmé.

Jaký význam pro Vás mělo působení v diplomatických rolích a reprezentace České republiky v zahraničí?

Diplomacie hraje ve společnosti významnou úlohu, svoji práci jsem brala se vší vážností a vždy jsem se snažila naši zemi reprezentovat co nejlépe. Pokud chce člověk uspět v jakémkoliv oboru, musí se mu věnovat s plným nasazením, práce v zahraničí je z mnoha důvodů poměrně náročná.

Čím Vám která země, v nichž jste působila, přirostla k srdci? A dá se říci, že některá více?

Velmi stručně lze říci, že každá z “mých” zemí mě oslovila trochu odlišně, nejvíce mě ale vždy zajímali lidé. Finsko je perfektně zorganizovaná společnost, kde stát opravdu pracuje pro své občany. To jsem obdivovala a přála jsem si, abychom něco takového uměli i u nás. Finové jsou velcí vlastenci, hrdí na své úspěchy, jsou vzdělaní a vstřícní. Egypt je obrovská země plná chudých lidí, přesto jsou ti lidé nesmírně pohostinní, většina obyvatel svůj život prožije v nejistotě a beznaději. Egyptské majestátní památky berou dech svojí nádherou a precizností zpracování, svým zvláštním způsobem je krásná i poušť. Malajsie se nachází v tropické oblasti, její fauna a flóra je neuvěřitelně pestrá a hýří barvami a vůněmi. Jsou zde však velké rozdíly mezi hlavním městem, které je moderní a výstavní a venkovem. Malajci, Číňané a Indové žijící v Malajsii jsou stále usměvaví a přátelští, velmi pracovití a čistotní. Spojené státy americké jsou kapitola sama pro sebe, světová velmoc, bohatá země ekonomicky silná a prosperující, luxus a blahobyt je zde viditelný. Na druhou stranu ovšem přibývá počet sociálně slabších obyvatel. Američané jsou převážně ohleduplní, a dobrosrdeční, snadno se s nimi navazuje kontakt, v jednání jsou přímí.

Nejbližší mi je asi Finsko, ale žít bych tam vzhledem k počasí nechtěla. Tvrdé přírodní podmínky měly vliv i na formování finské povahy, jejímž důležitým prvkem je soudržnost a odpovědnost.

Vzpomenete si na nejzapeklitější situaci, do které jste se při své zahraniční misi dostala a musela ji řešit?

Během těch 17 let, které jsem strávila v zahraničí se udála řada nejrůznějších situací včetně těch zapeklitých, které jsem musela řešit. Nejvážnější situace nastala, když Egypt zrušil s okamžitou platností do detailu připravenou oficiální návštěvu tehdejšího českého premiéra Zemana z důvodu jeho urážlivých výroků na adresu Arabů, které pronesl v rozhovoru s izraelským novinářem několik dní před plánovanou návštěvou. Řešit takovou situaci nebylo možné, jen jsem se musela omlouvat. Omluvil se i prezident Havel a předseda parlamentu Klaus. Neuvážené chování premiéra poškodilo naše zájmy v Egyptě i mě osobně.

Během své práce v diplomacii jste pochopitelně potkala mnoho zajímavých lidí, mimo jiné protagonistku Vaší nejnovější knihy Dianu Phipps Sternbergovou. Při jaké příležitosti jste se seznámily?

Seznámily jsme se v únoru 1990 u příležitosti oficiální státní návštěvy prezidenta Václava Havla ve Spojených státech amerických. Paní Diana tehdy společně s Karlem Schwarzenbergem a dalšími významnými krajany spolupracovala na přípravě společenské části prezidentova programu. Hlavním poradcem pro politickou část programu byla Madeleine Albright.

Paní Diana pochází ze starobylého české rodu, který má ve znaku zlatou osmihrotou hvězdu v modrém poli a rodové heslo „Nescit Occasum“. Můžete čtenářům přiblížit, co to značí?

Existuje legenda, že Kašpar, jeden ze tří králů, kteří se přišli poklonit Ježíšovi do Betléma, byl pradávným předkem Sternbergů. Betlémská hvězda zářila nad místem, kde Ježíše nalezli. Heslo se dá přeložit jako “Nikdy nezapadá”, betlémské světlo anebo síla rodu?

Životní příběh paní Diany Vás musel skutečně oslovit, když jste se rozhodla zpracovat ho knižně. Čím především?

Obdivuji její vlastenectví a pevný charakter. Paní Diana bez zaváhání nabídla hned na počátku roku 1990 pomoc své někdejší vlasti. Stala se důležitou součástí KPR, spoluzaložila Výbor dobré vůle. Po restituci se rozhodla rodový majetek zrekonstruovat a obnovit jeho původní krásu a kouzlo. To se jí podařilo s velkým nasazením sil a díky investici značných finančních prostředků. Aby to dokázala, musela se vzdát svého příjemného života v Londýně, kde se prosadila jako uznávaná interiérová designérka a autorka bestselleru Dostupný přepych, a kde zanechala své přátele. Učinit takový životní krok vyžaduje odvahu, odhodlání a nezdolnou vůli stále hledět dopředu.