O činnosti a zločinnosti StB | nakladatelství

O činnosti a zločinnosti StB

aktuality

Státní bezpečnost patřila k nosným sloupům a k hlavní opoře komunistického režimu. Její úkoly a cíle, jakož i metody její práce se během jejího trvání měnily, ale vždy ochraňovala režim, právě existující podobu moci. V období, kterým se zabývá tato kniha, dosáhly moc a hrůzy aktivity Státní bezpečnosti nejvyššího stupně. Tragicky zasáhla do osudů statisíců občanů a do života celé společnosti. Její činnost byla mnohotvárná a ovlivnila všechny oblasti společenského života. Obrovskou roli přitom hráli tzv. sovětští poradci. O nezákonnostech Státní bezpečnosti podaly mnohá svědectví její oběti, a to již vletech 1968–1969, a nejvíce od roku 1990. Tehdy se počaly zpřístupňovat dosud utajené archivy, které odkrývají další a další poznatky o této instituci. O činnosti Stb jako mocenského nástroje KSČ snad nejlépe vypovídají přímo citace některých aktérů

 

„Státní bezpečnost zdokonalila své metody a od pouhého usvědčení pachatelů přešla k jejich přesvědčování o trestnosti jejich jednání,“ Bohumil Ziegler, státní prokurátor, červen 1950

 

Výrobou politických procesů plnila StB nezastupitelnou roli v komunistické diktatuře, mj. tím, že vytvářela ve společnosti atmosféru všeobecného strachu. Tzv. mostecká špionážní aféra, jejíž „odhalení“ oznámil komunistický ministr vnitra Nosek již 17. 11. 1947, byla velkou provokační akcí a následný proces jedním z prvních politických procesů po únoru 1948. Hlavní obviněný Pravomil Raichl byl v květnu 1948 odsouzen k trestu smrti který mu však tehdejší prezident Beneš zmírnil na doživotí. V soudní síni byl v květnu 1948 stále ještě přítomen krucifix.

 

„Protože jsme neměli k vyšetřování obvykle téměř žádných usvědčujících materiálů, bylo nám, všemi poradci zdůrazňováno, že rafinovaný nepřítel a zkušený špion nezanechává po sobě nebo po své činnosti usvědčující materiály a že je třeba ho k doznání přinutit,“ Bohumil Doubek, náčelník Správy vyšetřování StB

 

Ve dnech 31. května 1950 až 8. června 1950 byl československým komunistickým režimem zinscenován v soudní budově v Praze na Pankráci vykonstruovaný proces s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“, tzv. proces „Milada Horáková a spol.“ Na snímku: takzvané předměty doličné nainstalované v soudní síni, jejichž aranžmá včetně vlajek s hákovými kříži mělo podnítit spravedlivý hněv lidu proti záškodníkům. Skutečnost, že bylo pět z obžalovaných – Milada Horáková, Nestával, Antonie Kleinerová, Peška a Dundr – za okupace vězněno v koncentračních táborech za protinacistický odboj provokaci s hákovými kříži zřejmě, nebyla na překážku.

 

„Raději zakroutím sto padesát jiných krků, než aby zakroutili můj vlastní,“ Michail Timofejevič Lichačov, jeden z první garnitury sovětských poradců přidělených na MNO po roce 1948

 

Zastřelení funkcionáři KSČ a MNV – Tomáš Kuchtík, Josef Roupec a Bohumil Netolička (leží před schodištěm v babické škole) – snímek z archivu bezpečnosti pořízený krátce po atentátu zosnovaném Stb, který KSČ využila k likvidaci nebo uvěznění řady jí nepohodlných občanů 2. 7. 1951.

 

„O tom, kdo je vinen a kdo je nevinen, kde končí omyly a chyby a kde nastává trestní odpovědnost, rozhodne strana za pomoci orgánů národní bezpečnosti,“ Karol Bacílek, prosinec 1952

„Nejraději bych z té sekyrárny utekl,“ Ladislav Kopřiva, ministr národní bezpečnosti v letech 1950–1952

 

Zvláštní kategorii provokací StB tvořily únosy osob ze zahraničí a jejich doprava do Československa. Poúnorový exulant Josef Vávra-Stařík byl unesen čs. tajnou službou do Československa v říjnu 1949, využíván jako svědek žaloby v politických monstrprocesech a 27. 8. 1953 popraven.

 

„Měl jsem k poradcům takovou důvěru, že jsem přejímal všechno za správné, co tehdy hlavně Alexej [Besčasnov] řekl. Považoval jsem to za správné a pravdivé. Jeho tvrzení jsem neprověřoval. Tak se stalo, že fakticky sovětští poradci na ministerstvu bezpečnosti rozhodovali. Ani jsem například nevěděl, jak se Alexej jmenuje druhým jménem,“ Karol Bacílek, ministr národní bezpečnosti v letech 1950–1952

 

Písemná zpráva o zatčení Josefa Pavla (1908–1973), sepsaná téměř po pěti měsících. Pavel (mj. od 8. 4 do 31. 8. 1968 ministr vnitra ČSSR), byl během únorového převratu 1948 velitelem Lidových milicí, od ledna 1949 do roku 1950 náměstkem ministra vnitra Noska a členem bezpečnostní komise KSČ. Od 1. 1. 1951 působil na škole ministerstva vnitra na Slapech, kde byl 2. 2. 1951 zatčen.

 

„Mne sem poslal Stalin dělat procesy, nemohu ztrácet čas […] Nestarám se o to, kde vezmete údaje, a nezajímá mě jejich pravdivost. Já jim budu věřit a všechno ostatní nechte na mně,“ Michail Timofejevič Lichačov, sovětský poradce

 

„Generální prokuratura by měla být usměrňovatelem veškeré soudní praxe... Musí být centrem, které vykonává vliv na judikaturu a které bude mluvit jménem justice navenek.“ Alexej Čepička, ministr spravedlnosti v letech 1948–1950, 26. 4. 1949

 

„Nebojte se jmenovat třeba prezidenta. My jsme rozhodnuti zneškodnit každého, nikoho se nebojíme,“ Stanislav Baudyš, náměstek ministra národní bezpečnosti v letech 1951–1953

 

U Státní bezpečnosti platila po roce 1948 zásada, že každý, kdo byl zatčen, je vinen. Jde jen o to, aby se doznal. Dosáhnout doznání obviněného za každou cenu byl jasný úkol vyšetřovatelů. Mezi nejobávanější patřil náčelník Správy StB Bohumil Doubek, hlavní vyšetřovatel v procesu se Slánským a spol.

 

„Stranická organizace v roce 1951 vyhlásila soutěž zaměřenou na co největší délku výslechové doby a pracovního času. Na základě této soutěže odměňovala knižně příslušníky, kteří docilovali nejdelší pracovní výslechové doby,“ ze zprávy MV o vyšetřování protistátní činnosti v letech 1949–1954

 

 

newsletter Kniha Zlín

Zajímá Vás, jaké novinky právě vychází a co se děje v knižním světě? Přihlášením k odběru našich e-mailových novinek souhlasíte se zpracováním osobních údajů.