Nezapomeňme na ty, co to nevzdali! | nakladatelství

Nezapomeňme na ty, co to nevzdali!

aktuality

Komorní knížku skutečných příběhů méně známých hrdinů v soukolí dějin, která čtenářům přibližuje nejdůležitější etapy moderní historie, jsme pokřtili 12. 9. na Běhu pro Paměť národa v pražské Hvězdě pod heslem: Běžíme za ty, co to nevzdali.

„Kniha Nezapomeňme vychází v době, kdy se bohužel opět začíná relativizovat etický odkaz těch, co to nevzdali a nebáli se bojovat za demokracii, proto je důležité si tyto příběhy neustále připomínat. A jsou to příběhy velmi napínavé a spletité. Věřím, že tato non-fiction kniha může svou poutavostí směle konkurovat tak oblíbeným žánrům, jako je thriller či detektivka. Skutečné osudy, ve kterých se zrcadlí jednotlivé éry našich dějin jsou totiž mnohdy napínavější než smyšlené thrillery. Kdyby někdo napsal román např. na základě životního příběhu objevitele bratří Mašínů Otakara Rambouska, který prožil mnoho adrenalinových situací v obou totalitách, sklidil by nejspíš kritiku, že dílo je přefabulované!” zaznělo na křtu.

Společnost Post Bellum ve sbírce Paměť národa dokumentuje příběhy, na které se zapomnělo či zapomenout mělo, a kniha Nezapomeňme vychází právě z této unikátní sbírky. Přináší např. osud ženy, která pomáhala Židům v Heydrichově sídle, tedy nacistům přímo před nosem, čtrnáctileté válečné veteránky z ruské fronty, přeživšího Osvětim, evangelického faráře-chartisty, ctihodné sestry, která zažila likvidaci katolických řádů v padesátých letech či studentského rebela z roku 1989.

V ukázce z knih nabízíme výše zmíněný příběh hrdiny obou totalit Oty Rambouska, jehož krédem bylo: „Nic není nemožné, vše je možné”:

OTAKAR RAMBOUSEK

STATEČNÝ BOJOVNÍK PROTI OBĚMA TOTALITÁM, KTERÝ PROŽIL MNOHO ADRENALINOVÝCH SITUACÍ

Ota Rambousek prožil dramatické dějinné zvraty. Byl téměř „u všeho”. Za války totálně nasazen v Německu, poté se účastnil českého odboje a v květnu 1945 bojoval přímo v budově rozhlasu v Praze. V kritický den, 25. února 1948, byl očitým svědkem setkání prezidenta Beneše s komunistickou delegací. Už v roce 1948 odešel z Československa a stal se agentem-chodcem, čtrnáctkrát přešel hranice, byl však zatčen a v komunistických kriminálech si odseděl přes čtrnáct let. V roce 1968 založil K 231. Napsal několik knih a objevil pro Čechy bratry Mašíny.

Čížkové z Protektorátu byli šlechta

Narodil 21. ledna 1923 v Praze. Otec, vysloužilec z československých legií, sokolský činovník a soukromý živnostník, pracoval jako klempíř a později instalatér a Ota po ukončení měšťanské školy odmítl pokračovat v dalších studiích, šel do učení a vyučil se také instalatérem. Coby vyučeného „v černém řemesle”, jak on říká, ho – podobně jako většinu práceschopných mladých lidi – nacisté v roce 1942 nasadili na nucené práce do Německa, konkrétně do Berlína. Odjel z Hlavního nádraží v Praze 27. dubna 1942. V Berlíně získal zaměstnání u firmy Karl Brau.

Ota Rambousek vzpomíná, že však zpočátku někteří Češi nastupovali na práci do Říše i dobrovolně. „Tehdy byla jedna marka za deset korun. A v Říši jsme dostávali marku šestnáct, tedy jedenáct korun na hodinu. To byly tehdy peníze.”

Nejdříve byli také totálně nasazováni na práci a vyučení řemeslníci nebo dělníci. Ale později i ostatní – studenti, účetní, bývalí vojáci. „To byli lidé, kteří neměli žádné zkušenosti a nebyli vůbec vycvičení. Museli kopat zákopy nebo provádět jiné těžké a podřadné práce. To přece je, my, kteří jsme pracovali ve fabrikách, jsme to měli trochu lepší… Poláci museli nosit nášivku s bílým písmenem O – jako Ost (východ) – na modrém poli a měli spoustu omezení. My jsme měli tu výsadu, že jsme žádné zvláštní restrikce neměli, byli jsme na kuchyni” to znamená, že jsme dostávali denně jídlo, a tzv. šatenku, tedy třeba pár bot jednou za čas,” vzpomíná pan Rambousek. Nejvíc trpěli asi sovětští zajatci, chodili ve špinavých cárech uniforem, tak jak je chytli, a přežívali v nejvyšší noci v zajateckých táborech.

„My, Čížkové z Protektorátu, jsme byli šlechta.”

V lágru žili totálně nasazení v barácích po padesáti lidech, na dvojitých či trojitých palandách, střídali se, jak komu končila skončila směna. Velký přehled o dělnících nebyl, a Čechové navíc měl celkem volný pohyb. Ota toho využil a zmizel domů do Čech.

Díky kamarádovi ze Sokola, který na gestapu odsouval jeho spis na spod hromádky hledaných osob, se mohl zdržet několik měsíců. Ale nakonec se do Berlína vrátil a znovu nahlásil nástup do práce, nemohl zůstat v Praze v utajení do nekonečna a za dezerci z totálního nasazení hrozil koncentrák nebo kriminál.

Z asi 640 000 totálně nasazených Čechů přišly v Německu za druhé světové války o život tisíce lidí, další byli zraněni, většinou při leteckých náletech Spojenců.

Vy mně můžete bejt ukradený, tady jde o kejhák

„Ty denní nálety v Berlíně na konci války si nedovedete dnes představit. Bylo to za soudného dne, jako v pekle. Celé čtvrti hořely… a přitom to město muselo žít. Tramvaje jezdily, jezdily vlaky, ale protože byly vytrhané koleje, vlak jel vždy jen, kam to šlo, pak cestující vystoupili, šli třeba padesát metrů pěšky a tam čekal další vlak a pokračovalo se.” Tehdy došel Ota k poznání, že „vše je možné a nic není nemožné”.

„Vy mě můžete bejt ukradený, tady jde o kejhák,” řekl si Ota na konci války, ukradl úřední listinu, vystavil si falešnou potvrzenku a vydal se pěšky na trasu Berlín – Praha.

Jeho teta, která uměla perfektně německy zase zfalšovala potvrzení o tom, že její živnost je nezbytná pro potřeby Říše a Otakar Rambousek pracuje je nyní u ní. Na základě toho mohl dostat potravinové lístky.

Díky úplatku se Otovi podařilo také získat další potvrzení, na kterém stálo, že ze zdravotních důvodů – kvůli těžké srdeční vadě – nemůže být dále totálně nasazen v Říši, a do Německa se už nevrátil. 
Na pracovním úřadě mu nejdřív vystavili do pracovní knížky umístěnku na nádraží, kde měl skládat uhlí, což ovšem coby údajně nemocný se srdcem nemohl přijmout. Změnili mu tedy umístění na skládání brambor. „Vy myslíte, že metrák brambor?” oponoval Ota. Nakonec se mu podařilo získat na svou dobu velmi dobré místo zámečníka a pomocné síly v Pragfilmu, tedy na filmových ateliérech na Barrandově.

K práci za Protektorátu pod německými šéfy má pan Rambousek zvláštní komentář: „Jakýkoliv pokus o sabotáž Němci v tu ránu tvrdě trestali a nebyla s nimi žádná legrace. Na druhou stranu, když jste za komunistů nebyl komunista, tak si na vás zasedli a ,solili’ to do vás, hledali si záminky, proč si na vás stěžovat. To Němci nedělali.”

„Bylo to za soudného dne, jako v pekle. Celé čtvrti hořely… a přitom to město muselo žít…” (rozbombardovaný Berlín, 1945)

Viděl jsem doslova téct potoky krve

Konec války se blížil. Otakar Rambousek byl členem tajné sokolské odbojové organizace František, vedené majorem Františkem Hájkem. Jejich úkolem bylo znepříjemnit okupantům poslední dny v Praze. V práci byl naposledy 1. května a 4. května dostal odbojový úkol házet na výpadovku z Prahy směrem z Krče do Kunratic, po které odjížděli Němci, ocelové dráty. „Jela tam jedna německá pětituna za druhou,” vzpomíná.

Když 5. května Ota zaslechl v rádiu volání rozhlasu o pomoc a vyhlášení povstání, vůbec se nerozmýšlel a okamžitě spěchal k budově rozhlasu.

Před rozhlasem viděl skutečnou krvavou lázeň, když povstalci nahnali německé pracovníky z budovy Tabákové režie na Vinohradech Balbínovou ulicí k rozhlasu a ze sklepů na ně začali houfně střílet, stejně tak jako stříleli na české lidi. „Tam jsem viděl poprvé a naposledy doslova téct potoky krve, když krev desítek obětí tekla po ulici do kanálu.”

V Rumunské ulici se shromažďovali dobrovolníci ze skupiny František i další a rozdávaly se zbraně, coby nevoják přišel k rozhlasu neozbrojený, pušku ale vzápětí získal od staršího muže, který se odvolal na rodinu a se slovy: ,Mám doma dva parchanty a jestli se něco stane, dostanu hovno’  předal zbraň Otovi.

Přes střechu vedlejšího domu a přes výtahovou šachtu se Ota dostal přímo do budovy rozhlasu, kde mu jiný povstalec předal ještě granát. Okamžitě ho hodil přes schodiště do přízemí. (Situace byla tehdy taková, že přízemí již obsadili čeští policisté, ale Němci měli být stále ve vyšších poschodích, kam přišli bránit českému vysílání.)

V budově ovšem Ota podle vlastních slov na žádný ozbrojený odpor nenarazil, z nejvyššího patra se dostal až do přízemí prý bez komplikací. Svou účast na této akci popisuje a hodnotí sám velmi skromně. Ovšem takto je popsána Olgou Bezděkovou v čísle 2 časopisu Paměť a dějiny v roce 2010: „Pražského povstání se zúčastnily tisíce lidí, ale samotný boj o rozhlasovou budovu vedlo jen malé, několikačlenné úderné komando, které podstoupilo střet muže proti muži, když vniklo střechou do budovy. Stateční mladíci postupovali patro za patrem v dýmu a sváděli těžký boj s příslušníky Waffen SS. Rambousek byl členem tohoto komanda.”

Za svou odvahu při obraně rozhlasu obdržel medaili Za chrabrost a uznání IV. stupně „za osvobození Prahy”.

Pan Rambousek vzpomíná na povstání též těmito slovy: „Boj ve městě je nehorší, nikdy nevíte, co je za rohem.” Mnoho Pražanů podle něj padlo zbytečně jen proto, že střelci ukrytí v budovách, nemohli pořádně rozeznat, na koho vlastně střílejí. Němečtí vojáci měli uniformy, ale v městských bojových půtkách není na první pohled poznat, na jaké straně ten který civilista vlastně stojí.

Oběti Květnového povstání pražského lidu

Po výzvě pražského rozhlasu v poledne 5. května povstala kromě Prahy řada dalších měst: Kladno, Rakovník, Nymburk, Chlumec nad Cidlinou, Nový Bydžov, Semily, Turnov, Úpice, Železný Brod a Jilemnice. Do povstání se zapojilo celkem 130 000 lidí plus 14 000 partyzánů (zčásti Rusů, Bělorusů a Ukrajinců) Během bojů přišlo o život 11 700 českých mužů, žen a dětí.

V dubnu 2015 zveřejnili pracovníci Vojenského historického ústavu zprávu, že se jim podařily spočítat ztráty: v Praze zahynulo 2 898 Čechů a 633 cizinců na straně povstalců. Na barikádách v Praze bojovalo přes 31 000 lidí. Během osvobozování města přišlo o život 30 rudoarmějců, dalších 692 v jejím okolí. Zahynulo rovněž na 300 vlasovců, dalších 187 vojáků této armády, kteří leželi ranění v nemocnicích, postříleli rudoarmějci. (Ruská osvobozenecká armáda, RAF, tzv. vlasovci – podle jejich vůdce Andreje Andrejeviče Vlasova – to byla vojska složená ze zajatců Rudé armády, kteří na straně nacistického Německa bojovali proti Sovětskému svazu.)

Pražské operace se zúčastnilo na 2 miliony sovětských, československých, polských a rumunských vojáků. Němci zde měli 1,25 milionu vojáků a necelých 10 tisíc vojáků maďarských.

Od 5. května pak Ota jezdil jako spojka pro velitelství Velké Prahy „Bartoš”, které během povstání zastávalo funkci hlavního štábu. Toto velitelství vzniklo na základě iniciativy ilegální odbojové skupiny „Bartoš”, založené bývalým legionářem Františkem Bürgerem. Za Protektorátu používal Bürger krycí jméno Bartoš a to později přijal jako oficiální součást svého jména – Bürger-Bartoš. Velitelství sídlilo v zadním traktu tzv. „kachlíkárny”, v Bartolomějské ulici, hned naproti „Čtyřce”, tj. sídlu IV. bezpečnostního oddělení v Bartolomějské čp. 4. Tady se Ota Rambousek poprvé setkal s vojenským velitelem povstání Karlem Kutlvašrem, s nímž později seděl v Leopoldově. Kromě vyřizování důležitých vzkazů rozvážel také, jen s řidičem, malou tatrou po Praze zbraně. Občas bylo auto tak narvané zbraněmi, že se do něj sám ani nevešel a musel mít nohy na blatníku.

Praha byla osvobozena a Otakar Rambousek se vrátil zase ke své práci. Už během povstání potkal šéfzvukaře Čechuru z Barrandova, který mu nabídl, aby přešel od hraného filmu ke zpravodajství. Hned v květnu 1945 byl u natáčení příjezdu prezidenta Beneše zvláštním vlakem z Košic na Wilsonovo nádraží v Praze. Často také natáčel u Lidového soudu na Pankráci. Soudní procesy netrvaly dlouho, ne déle než dvě hodiny. A rozsudky k trestu smrti byly vykonávány hned vzápětí na dvoře pankrácké věznice. „Ani to s váma nehne. Koukáte na něj, jak jde pod šibenici a kat mu dá oprátku na krk a pověsí ho a vy na to koukáte, jako že si to zaslouží, že je to svině všech sviní a patří mu to, si myslíte. Stoprocentně věříte ve spravedlnost soudu a že to musel být extra darebák, kterej to zaslouží. Takhle to je,” vzpomíná pan Rambousek.

Dne 4. června 1945 nastoupil Rambousek službu u Sboru národní bezpečnosti

(SNB) 65 u pohotovostního pluku Národní bezpečnosti (NB) na pražském Smíchově. Poté, co odmítl podepsat šestiletý závazek ke službě u SNB, se Ota vrátil zpět ke Zpravodajskému filmu a vstoupil k národním socialistům. Na rozdíl od řady svých vrstevníků se rozhodně nedal zmást komunistickou ideologií kritických dnů února 1948. Rambousek je zažil coby osvětlovač filmového štábu, který přišel dopoledne 25. února kamerou zachytit setkání Edvarda Beneše se zástupci komunistické strany.

„Šot nebyl natočen zvukově. Z obrazového materiálu je zřejmé, že komunisté u Beneše neuspěli. Beneš na Gottwaldovy námitky řekl, že jakákoli vláda bez komunistů je nemyslitelná. Gottwald na to, že demise vlády je požadavkem všeho lidu. Beneš ale udělal rezolutní odmítavé gesto a řekl, že tak daleko ještě nejsme, aby o osudu národa rozhodovala ulice.” Jenže už odpoledne bylo všechno jinak: Beneš demisi přijal a na Rambouska čekala výpověď pro „ztrátu důvěry”.

Legenda mezi agenty-chodci

Protože byl jasně přesvědčen o zločinnosti komunistického režimu, přeběhl Otakar Rambousek už v červnu1948 do americké zóny Německa a brzy začal přecházet hranici se zpravodajskými úkoly a vzkazy CIC (Counterintelligence Corps, kontrašpionážní sbor zpravodajské služby USA), stal se tzv. agentem-chodcem.

„Vypadalo to tak, že v té době byla všeobecná představa, že dojde ke třetí světové válce, celý demokratický Západ proti Sovětskému svazu... Býval bych šel do armády, když by byla. Rozhodně jsem chtěl přiložit ruku k dílu, protože táta byl legionář. Hledal jsem pořád příležitost, jestli něco takového bude...” popisuje Otakar Rambousek důvod, proč emigroval.

Po únorovém převratu komunisté sice uzavřeli hranice, ale neprostupná železná opona ještě nestála, a tak se objevili agenti-chodci, což byli většinou emigranti z komunistického Československa, kteří ilegálně překračovali hranice a získávali informace pro západní zpravodajské služby.

„Agentem chodcem se člověk nestane tak, že by se někde přihlásil. Oslovili mne jako uprchlíka v lágru, přišel velitel lágrové policie a já se s ním začal bavit,” vzpomíná Otakar Rambousek. Poprvé přešel hranici do Československa v dubnu 1949. Jeho úkolem bylo předávat důležité zprávy a dopravovat poštu a zpravodajské zásilky a různý materiál přes hranice na Západ. Jednalo se například o informace o průmyslu, hlavně zbrojního a o těžbě uranu, o různé formuláře, občanské průkazy, např. i telefonní seznamy. Na našem území také zakládal tzv. mrtvé schránky a informace o nich podával CIC.

Hranice přecházel na trase Waldsassen–Cheb. Byla to rychlá, ale ne úplně bezpečná cesta, protože Cheb bylo poměrně velké město. Zjistil, že montgomerák byl tehdy obvyklým oblečením tajných. Tak ho nosil. A na klopu si dával ještě odznak KSČ. V batohu měl balík amerických cigaret a dva páry nylonek na podplácení. Nosil s sebou také zbraň, ale nikdy ji nepoužil. Na vlak čekal v blízkosti kolejí a do vagonu nastupoval těsně předtím, než se vlak rozjel. Jízdenku si kupoval až u průvodčího.

Bezpečnější by sice bývala byla cesta přes rozsáhlá vylidněná území na Šumavě, ale tam zase hrozilo, že by byl nápadný okamžitě a v nepropustném terénu také nebylo snadné udržet si nenápadný zevnějšek běžného obyvatele větších měst. Nakonec tuto cestu vykonal čtrnáctkrát a při poslední cestě ho ve vnitrozemí zatkli.

Fotografie falešné občanské legitimace nalezené u Otakara Rambouska při jeho zatýkání

Nebyla to náhoda, měla to totiž opravdu být už jeho poslední cesta, v mezidobí propracovali agenti bezpečnější způsob předávání zásilek, a to po železnici. Otakar Rambousek vzpomíná, že využívány byly dva mezinárodní vlaky, oba přijížděly do Československa z Polska, jeden pokračoval přes Německo do Paříže, druhý do Švýcarska. Na našem území uložila zasvěcená osoba nenápadně balíček na některé z vytypovaných míst a na dno konve na vodu na záchodě napsala vzkaz, kde zásilku hledat.

Zatkli ho ráno 12. listopadu 1949 v Černošíně, když přespával u jakéhosi Steinera, u kterého si při cestách vyzvedával zprávy. Právě jemu řekl, že je to jeho poslední cesta, a sdělil mu heslo, kterým se prokáže jeho nástupce. Ale Steiner byl zrádce a celou skupinu udal. Jasně se to ukázalo, když jako jediný z prozrazené skupiny nepatřil mezi obviněné. Ač byl Rambousek sám, přijelo zatknout celé velké komandu estébáků ve dvou autech. Právě snídal a kabát se zbraní neměl u sebe, ani se nebránil. A podle svých slov by patrně nestřílel, ani kdyby měl zbraň u sebe, protože by to byl masakr… Malá kolona dvou tudorů a jednoho superbu odvezla Otakara Rambouska do Plzně.  První výslech Oty Rambouska trval padesát čtyři hodin. Neustálé udržování v bdělosti. Bezčasí, bití, vyhrůžky střídající sliby a přátelská slova, argumenty, aby myslel na manželku a na syna.

Od špagátu ho zachránilo jen to, že nepoužil zbraň

V trestním oznámení proti „Rambouskovi a spol.” se mj. píše: „Část osob pracovala ochotně s agentem Rambouskem a podporovala jeho protistátní činnost a nenávist k lidu… Hodnotíme-li celý případ, jest nutno uvážiti, že Rambouskem byla zde budována dokonalá špionážní síť tzv. mrtvých schránek, která po vybudování jest velmi dokonalá a lze ji těžko odhaliti, právě pro konspirativní systém.”

O několik měsíců později, v květnu 1950, ho Státní soud v Praze odsoudil v procesu „Rambousek a spol” na doživotí. Dostal „jen” doživotí, protože nebylo prokázáno, že by někdy střílel, jinak by ho bezpochyby čekal trest smrti.

Pistole Walther ráže 7,65 mm nalezená u Otakara Rambouska při jeho zatýkání

Odseděl si čtrnáct let, prošel těmi nejtvrdšími věznicemi, „seděl” na Mírově, ve Valdicích a deset let v Leopoldově. Když vyšel z vězení na podmínku, psal se už rok 1964, ani rozsáhlá amnestie v roce 1960 se netýkala jeho případu. Bylo mu 41 let.

„Je to takhle a z toho musíš vycházet. Já věděl, že budu mít tichou morální podporu rodiny. Nějaké proč jsem to dělal? Ne, teď jsi tady, první rozhodný bod byl dělat proti nim. Musíte mít úplně jasno předem, jdu dělat tohle a jsem na téhle straně, nekompromisně,” vysvětluje co mu pomohlo přečkat komunistické vězení, a pokračuje: „Když jsme seděli ty velký léta – podle čísla se to poznalo, máte základní číslo, ono už běží patnáct tisíc a vy máte dvanáct set. Pak měli zakázáno s námi strážní mluvit, protože zjistili, že narazí na lidi, který to mají všecko srovnaný v hlavě, a tenhle blbec na ně nestačí. Já mluvím ze své zkušenosti – když je člověk neochvějný a má naprosto jasné umístění, kam patří, a z toho neuhne, tak oni to vědí a pak vás nechají.”

Manželka se s ním rozvedla, ovšem Ota jí to nijak nevyčítal. StB jí neustále dělala problémy a naléhala, aby se dala rozvést, což jí doporučil i Otakar Rambousek.

I mezi politickými vězni se našli zrádci a bonzáci, ale devadesát procent jich podle pamětníka zůstalo neochvějně na svém. Většina nevyhledávala střety s bachaři, ale byli i takoví, kteří za cenu tvrdých trestů bojovali i ve vězení proti představitelům státní moci, nastaveným nesmyslným pravidlům a buzeraci. Ani chvilka klidu, to bylo prý to nejúnavnější. Špatná strava a tvrdé podmínky oslabily pamětníkův organismus a třikrát onemocněl tuberkulózou. Při propuštění v roce 1964 vážil jedenapadesát kilogramů.

Otakar Rambousek vypráví o setkání s maminkou po patnácti letech: „Večer jsem přišel, zaklepal, máti mně otevřela a povídá: ‚Ty jsi utekl, Otíku!’ A já: ‚Neutekl, dneska mě pustili.’ A byl jsem doma.”

Vězeňské foto Otakara Rambouska

Z vězení na svobodu a pak do exilu

Lékař, rodinný přítel, mu dal potvrzení na tři měsíce zotavené a poté dostal umístěnku na místo instalatéra do státního podniku Pražská stavební obnova. Brzy se znovu oženil. Během pražského jara 1968 využil relativně liberální atmosféry ve společnosti a začal hned být společensky činný. Stál u zrodu organizace K 231 – sdružení politických vězňů odsouzených na základě zákona 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky. První schůzka zakladatelů se konala v jeho bytě. Komunisté se popularity klubu, do kterého se během krátké doby přihlásily desetitisíce lidí, obávaly. Mohl se teoreticky stát spolu s dalšími nezávislými organizacemi vzniklými během pražského jara 1968, jako byl např. Klub angažovaných nestraníků, zárodkem formující se opozice, který mohl vyústit až ve vytvoření skutečné opoziční strany. Po okupaci Československa a nástupu normalizace se K 231 stal terčem útoků normalizační propagandy.

Po srpnové okupaci se Otakar Rambousek, stejně jako po únoru 1948, okamžitě rozhodl emigrovat, tušil. Výjezdní doložku a občanský průkaz mu dal kamarád, kněz Miroslav Tomek. Ota v průkazu vyměnil fotografii, padělal razítko a vydal se na cestu. Ve stejném vlaku jela i jeho paní. První pokus o přejezd hranice do Rakouska se nezdařil, ale nakonec se mu podařilo samotnému přejít hranici jugoslávsko-italskou. V Itálii se setkal s manželkou, které se rovněž podařilo uprchnout. V uprchlickém táboře vypověděl svůj životní příběh, ukázal dokumenty a záhy byli oba posláni z Neapole do Spojených států amerických.

Pamětní deska umístěná na věznici v Leopoldově

V USA našel Otakar Rambousek nový domov, ale i tam tam pracovat proti komunistickému režimu. V roce 1973 vyšla Zpráva dokumentační komise K 231, kterou připravil společně se svým přítelem Ladislavem Gruberem. Doslov tehdy napsal Josef Škvorecký, jehož nakladatelství ’68 Publishers Zprávu vydalo. Byly zde zveřejněny osudy řady politických vězňů a jejich rodin.

Ota Rambousek byl činný v Radě svobodného Československa (v roce 1974 se stal členem výkonného výboru), přispíval do Rádia Svobodná Evropa či Hlasu Ameriky. V druhé polovině osmdesátých let spoluzakládal Klub bývalých politických vězňů v exilu K 231 se sídlem v kanadském Scarborough. Klub vybudoval mj. v Masaryktownu Pomník obětem komunismu Znovu ukřižovaný.

Může za to Pepík

V exilu se setkal a spřátelil s Josefem Škvoreckým, který jej po přečtení krátké povídky povzbudil k dalšímu psaní. Je autorem tří svazků povídek, autobiografického románu Paměti lichoběžníka, a především knihy Jenom ne strach, zachycující protikomunistický odboj skupiny bratří Mašínů. Když mluvil o své literární činnosti, říká: „Může za to Pepík”.

Objevitel Mašínů

Ctirad Mašín, který stejně jako Ota Rambousek, žil na východní pobřeží, mu tomu poskytl svůj rukopis, který napsal společně s bratrem Josefem a Milanem Paumerem na konci šedesátých let. Kniha Jenom ne strach vyšla až po listopadu 1989 v padesátitisícovém nákladu. Měla velký úspěch. Pro mnohé Čechy to bylo první setkání s činností osob, které se staly symbolem ozbrojeného boje proti komunistickému režimu v Československu. Je to příběh o pěti mužích, kteří se probíjeli se zbraní v ruce z Československa přes tehdejší NDR na Západ. Pouze tři z nich přežili, další dva takové štěstí neměli. Zbyněk Janata a Václav Švéda byli ve východním Německu zatčeni a v roce 1955 popraveni v Praze. Bratři Mašínové, synové jednoho ze „Tří králů”, Josefa Mašína umučeného nacisty, a jejich přítel Milan Paumer přežili. Na případ Mašínů panují dodnes v naší společnosti rozporuplné názory. V dalších desetiletích byl mnohokrát zpracován, spisovatel Jan Novák ho beletrizoval ve svém románu Zatím dobrý, vznikla divadelní hra a natáčí se film. Ale podle historika Petra Blažka, „to byl právě Otakar Rambousek objevil Mašíny pro veřejnost.”

Sám Otakar Rambousek o knize a o svém prožitku 1989 napsal v článku Jsem starodružiníkem Respektu 15. 11. 1999 v časopise Respekt: „Když jsem seděl začátkem listopadu 1989 v New Yorku u televize a zíral na eportéry CBS a BBC, jak s československou fanglí v ruce komentují zhroucení NDR, říkal jsem si, no maucta, tak jsme zase poslední, jen co nás Rumuni a Bulhaři předběhnou. Nestalo se. Sametovka byla klíči odzvoněna a v mrazu odskákána, ale blížil se Ježíšek. Nezdálo se mi, že by moje přítomnost v Praze byla naléhavá, a tak jsem si zabukoval letenku na 6. ledna. Po 28 letech mne doma kromě StB nikdo nepostrádal. Moje první cesta hned z Ruzyně vedla k panu Václavu Bendovi, se kterým jsem byl ve styku už z USA, ale za boha si nevzpomínám, proč jsem hned potom, vpodvečer, namířil do Bolzánky, kde jsem našel príma kluky. A myslím, že sympatie byly vzájemné. Tak nějak se mi zdá, že příčinou bylo těch pár letáků, které se mi ještě dostaly do rukou. Ty se pak velmi rychle změnily v Informační servis. Přivezl jsem s sebou rukopis o Mašínech a Jenda Ruml se tenkrát stroze vyjádřil: My už Ti to nevrátíme. Tenkrát se dychtivě četlo všechno: od Pečírkova kalendáře až po odrbané rodokapsy. Jenže papír v devadesátým byl zázrak, a tak Mašíni vyšli až o rok později v padesátitisícovém nákladu.”

Otakar Rambousek zažil ještě dvacet let svobodných let Československa, resp. České republiky, zemřel 3. června 2010 v Praze.

V roce 1999 prezident Václav Havel udělil Otakaru Rambouskovi Medaili Za zásluhy a v roce 2008 ho ministryně obrany Vlasta Parkanová ocenila Záslužným křížem ministra obrany ČR.

Knihu si můžete objednat na našem e-shopu.

newsletter Kniha Zlín

Zajímá Vás, jaké novinky právě vychází a co se děje v knižním světě? Přihlášením k odběru našich e-mailových novinek souhlasíte se zpracováním osobních údajů.