Nedlouho před koronavirovou pandemií vyšel román Žít navěky americké židovské autorky Dary Hornové. Příběh jeho českého vydání je zvláštní v tom, že si jej prosadila sama překladatelka Tereza Marková Vlášková, která se také chopila příležitosti představit knihu na našem blogu.

Dara Hornová je pro mne autorka takříkajíc osudová. Když jsem na ni před osmi lety, ještě jako překladatelské pískle, úplnou náhodou narazila, věděla jsem, že tuhle autorku bych si jednou ráda přeložila. Dlouho se mi ji nedařilo udat, pak ale v roce 2018 vydala novinku Eternal Life (Žít navěky) a já věděla, že nastala moje chvíle, zvlášť když jsem knihu přečetla na jeden zátah.

Uchytit se bylo tentokrát o dost snazší, probíhalo to asi takhle:

(Tereza) Jirko, nechtěl bys mi u vás prosadit tuhle úžasnou knížku?

(odpovědný redaktor Jiří Hron, v duchu) Marková už mi zase něco cpe. A já ji zase budu muset odmítnout.

(Jirka nahlas) Jo, přečtu si to, stejně musím vykázat nějakou aktivitu.

(Jirka o pár dní později): Ty jo, takhle se píše první kapitola! Od Dary by se měli všichni učit! A bavilo mě to celý! To jsem vůbec nečekal! Zkusíme sehnat práva!

Lepší důkaz toho, jak moc je ta kniha dobrá, asi předložit neumím (mimochodem, všimli jste si té podobnosti jmen – Hron x Horn?). J

Žít navěky je román o mnoha podobách lásky a nenávisti napříč staletími. O lásce a nenávisti mezi mužem a ženou, o lásce a nenávisti mateřské, o lásce a nenávisti k životu. Zavede vás do bylinkami a kadidlem provoněných i krví zbrocených uliček Jeruzaléma za dob druhého chrámu, po nichž pobíhá Ráchel, dcera jednoho z písařů, a doručuje otcovy svitky mimo jiné i do rukou mladého veleknězova syna Elázara. Zavede vás i do současných Spojených států, kde se tatáž Ráchel a tentýž Elázar potkávají za svůj dva tisíce let dlouhý život už bůhví pokolikáté – a moc rádi by se potkali naposled. Poprvé v životě tak budete fandit hlavní hrdince, aby zemřela.

Pro překladatele představuje román krásnou výzvu. Donutí ho studovat bibli a židovské spisy, procházet prameny o tom, jak vypadal Jeruzalém v tom kterém období, a zkoumat dobové zvyky – a pak to vše nenásilně vměstnat zpět do Dařina hladce plynoucího příběhu tak, aby si čtenář připadal, že těmi dvěma tisíciletími prochází spolu s Ráchel a Elázarem a vidí, cítí, slyší i čte to samé, co oni. Jak se mi to povedlo, to už musíte posoudit sami.

Kapitola 1

#STARÁBLÁZNIVKA

Buď záleží dočista na všem, nebo je naopak všechno nehorázná ztráta času. Přesně takhle by to řekla, kdyby se jí tedy někdo zeptal. Jenže starých bláznivek se na názor nikdo neptá.

Měl-li by to shrnout její otec – živil se psaním, respektive přepisováním, ale rád k textu dodával vlastní podrobnosti –, začátek by mohl znít nějak takhle: Toto je potomstvo Ráchel, jež pevná ve svých slibech vyjednávala s Bohem a žila. Měl-li by to sepsat její syn – její první syn, ten moudrý, kvůli němuž se událo vše následující –, užil by jiných slov. I kdyby všechna nebesa byla pergameny a všechna moře naplňoval inkoust, k zaznamenání Ráchelina života, jehož roky nejsou než pouhým mrknutím Pána světa, by obého přesto bylo málo. Měl-li by to sepsat její dvacátý syn – byl to bezpáteřní pochlebník, patolízal, ovšem tehdy takové vlastnosti nebyly tak úplně ke škodě –, zasypal by svá slova okvětními lístky růží, až by páchla na sto honů. Matičko tisíců, ó ty, jež meči unikáš, bohulibá, bohumilá, největší požehnání máš! Nebo nějak obdobně kýčovitě. Básníka v sobě neměl ani zbla, ale co už, klamal tím jenom sebe a nikomu tím neškodil. Její třiašedesátý syn, jeden z jejích nejmilejších, by to napsal docela jinak, stejnou abecedou, avšak v jiném jazyce: Chceš-li, milý čtenáři, budu ti vyprávět příběh, který do konce života nezapomeneš – příběh o tom, jak moje matka jednou slíbila něco, čeho pak navždy litovala. Jen prosím nikomu neříkej, že jsem ti ho pověděl.

Nejmladší vnučka jí toho třiašedesátého syna připomínala: taky býval takhle tichý a za jeho nehraným úsměvem se skrýval neukojitelný intelekt. S jeho rozpustilými bratry jí často docházela trpělivost, o něm ale v podstatě nevěděla a skoro by se dalo říct, že na něj i zapomínala. Pak si jednoho dne během rodinné večeře vylezl na židli a odrecitoval rýmovaný abecední seznam všech nadávek, kterými jeho i bratry kdy počastovala, a ona se smála, až ji z toho rozbolelo břicho. Dokonce i teď ji při pomyšlení na všechny ty knihy, které později napsal a které ji pořád dokázaly rozesmát, naplňovala určitá lehkost. Neměla daleko k tomu mu všechno říct, ale nakonec to neudělala. Myslel by si, že si dělá legraci.

Ještě nikdy ovšem nezůstala na jednom místě takhle dlouho a ještě nikdy se neodvážila hlásit se k takhle starým vnoučatům. Nejstarší z nich, vnučce, která proti ní právě seděla u stolu (té, pro kterou měla už celé roky v paměti vyhrazené zvláštní místečko, jako to dělávala vždycky – pokaždé si vybrala jednoho potomka, o němž se domnívala, že mu může věřit), bylo přes třicet a měla vlastní děti. Možná jí to poví. Nebo taky ne, možná prostě jako už tolikrát odejde beze slova. O moc déle ale každopádně zůstat nemůže.

Tentokrát probíhala rodinná porada v nepříjemné atmosféře. Stačilo, že musela cestou do kanceláře nad obchodem prokličkovat mezi sedmi lidmi, kteří tam v řadě postávali s cedulemi. Měli na nich napsáno „Bojkot Drahokamům Zakaj“ a „Zbavme se sionistických okupantů“. Přišlo jí to na hlavu. Ona přece není Izraelka, aspoň ne v tom smyslu, jak ji berou oni. Nebo vlastně je, přesně v tom smyslu, jak ji berou. Ať tak či onak, nešlo jí to na rozum. Vnoučata, která na ni čekala nahoře v kanceláři, měla připravené vysvětlení, ovšem ne zrovna zdařilé.

„Spletli si obchod,“ oznámilo jí jedno z nich. „Mají nás za toho bucharáka.“

Bucharáka nikdo nenazýval pravým jménem. Bucharák se pravým jménem nenazýval nikdy, tak velelo jedno z pravidel jejich firmy.

„Jestli nás mají za bucharáka, čeká je velký zklamání, když tu po našem odchodu zbyde jenom pětaosmdesát centů,“ podotklo další vnouče.

„Jak se jich zbavíme?“

„Ono je to časem přestane bavit. Odejdou sami.“

„Můžeme jim dát adresu na bucharáka, zmizí odsud rychleji.“

„A kdo myslíte, že je poslal? Určitě bucharák!“

„Tohle je fakt praštěný, babi. Kurevsky ujetý.“

Protočila panenky – tohle pochytila už před drahnými lety, když se teprve učila anglicky – a všichni se rozesmáli. V průběhu porady se rozhlížela kolem stolu: po svých dětech, vnoučatech, známých obličejích, vracejících se obličejích, po všech svých potomcích, mezi nimiž chyběl jen jeden syn, který se nedostavil ze vzdorovitosti. Vzato kolem a kolem to vůbec nebylo špatné skóre. Pomyslela si, že v téhle variaci si vedla vážně dobře. Slovem „variace“ to označovala jen sama pro sebe, vycházela z liturgického pojmu nusach, jako by to byla melodická obměna tématu. Přesně to taky byly, všechny ty jednotlivé variace: variované tóny, variované nálady, melancholické, veselé, neklidné, rozvážné, uspěchané, rychlé, pomalé. Tahle variace patřila k těm nejlepším, nejšťastnějším, a proto se jí nechtělo odejít. Napořád ale zůstat nemohla. A ten jeden syn jí pořád ležel v hlavě: šestapadesátiletá chodící pohroma. Nebo spíš výzva, tak o něm smýšlela radši.

Porada se konala pod jejím přísným vedením, stejně jako všechny porady za těch posledních pár let od Mortovy smrti. Její dny zaplňovaly naprosté banality. Kdysi dávno, když ještě tyhle drobnosti, které musela řešit každou minutu každého dne, vypadaly jinak, si říkala, jestli ve skutečnosti jenom nezastírají něco jiného, něco velkého, nehybného a posvátného. Trvalo pěknou řádku dní, let a lidských životů, než jí došlo, že právě ty drobnosti jsou onou nehybnou posvátnou konstantou, že nic jiného neexistuje, že musí uctívat právě tu oponu každodennosti, protože za ní už je jenom prázdnota. Přesto se k té původní myšlence občas vracela.

Pokud vás kniha zaujala můžete si ji pořídit na našem e-shopu.