Ačkoliv nejnovější román Simona Mawera Anatomie rodu pojednává o autorových vzdálených předcích, ve skutečnosti je o nemožnosti striktně oddělit fikci od faktografie. Pro romanopisce takový tvůrčí proces představuje řadu příležitostí i překážek. Proč v centru Mawerovy zatím poslední knihy stojí (opět) dvě výrazné ženy, s kým ze svých hrdinů by se rád osobně potkal, o čem bude jeho další kniha – a proč nebude o brexitu? Na to britský spisovatel odpovídá  v rozhovoru, který s ním vedl překladatel Lukáš Novák.

Román Anatomie rodu poutavě vypráví o životech vašich předků. Tušil jste, že vaši praprarodiče měli tak zajímavé osudy, nebo jste je postupně objevoval až během rešerší pro knihu?

Jedno „pra“ vám tam chybí! Anatomie rodu je totiž ve skutečnosti příběhem mých pra-pra-prarodičů. Než jsem se pustil do bádání, věděl jsem s jistotou jediné – že jeden z mých předků, George Mawer, u něhož jsem si ani nebyl jistý, kolik generací nás dělí, bojoval v krymské válce. Medaili z krymské války, která nese jeho jméno, jsem totiž dostal od otce. O ostatních předcích jsem nic netušil. O jejich existenci i  možných životních osudech jsem se dozvídal až při sbírání materiálu pro knihu.

Zvídavější čtenáře bude zajímat poměr fikce a reality ve vaší knize. Do jaké míry jste byl omezen fakty a daty z matrik a dalších písemných dokumentů? Nakolik jste se mohl spolehnout na to, co se vyprávělo ve vaší rodině? A co je čirá imaginace?

Tohle je klíč k celé knize – co je fikce a co jsou fakta? Zajímalo mě samotné téma protikladu literární a historické postavy. Kolik si toho domýšlíme, když čteme nebo píšeme o minulosti ? Nakolik sami historikové utvářejí osobnosti historických postav, kterými se zabývají? Jaký byl ve skutečnosti Jindřich VIII.? A byl váš Václav I., kterého známe z anglické koledy jako „dobrého krále Václava“, skutečně dobrý? Liší se historické osobnosti od svých fiktivních ztvárnění?

To jsou obecné otázky, které vyvstávají při jakémkoliv psaní o minulosti. Konkrétně v případě Anatomie rodu jsem ale historické záznamy použil jako rámec příběhu záměrně. Listinné dokumenty se však omezují víceméně na matriční zápisy o narození, sňatcích a úmrtích, a i ty mohou klamat. Vždyť jak čtenáři zjistí, Annie Scanlonová, manželka George Mawera, zfalšovala matriční záznamy o narození dvou svých dětí.

Na ústně předávanou rodinnou historii jsem se příliš spoléhat nemohl – dochovalo se jen pár nepříliš hodnověrných historek. Na to ostatně narážím přímo v knize. Lidé, o kterých píšu, byli většinou chudí a negramotní. Nezanechali po sobě žádné dopisy, deníky ani jiné písemnosti. Takže jsem je musel znovu stvořit z koster tvořených oficiálními záznamy. Ani jednou jsem nevykročil mimo rámec těch několika známých faktů a vždy jsem se snažil držet toho, co se zdálo nejpravděpodobnější (občas přitom nabízím čtenářům alternativní scénáře), ale jinak jsem dal volný průchod fantazii. Anatomie rodu je tedy skutečně románový příběh. Což ale, budeme-li upřímní, je i většina historických publikací.

Prostřednictvím osudů vašich předků vyprávíte také fascinující příběh Anglie v éře dynamických změn, příběh země na prahu moderní doby. Svým způsobem je to příběh celé společenské třídy. Byl to od počátku váš záměr?

Když jsem začal, zaujalo mě příjmení mé babičky z otcovy strany: Block. „Bloch,“ napadlo mě. Jeden z mých předků se dokonce jmenoval Isaac Uriah Block, i ten se v knize objevuje. Jistě to bylo původně Bloch, říkal jsem si. Určitě židovské příjmení. Jsem částečně potomkem středoevropských Židů, pomyslel jsem si. Jak exotické. Jak fascinující. Jak tragické. Ale realita je střízlivější. „Blockovi“ byli Angličani jako poleno (block of wood – pozn. překl.)! Chudí zemědělští nádeníci z východní Anglie. A tak mi bylo souzeno, abych se zabýval něčím, co se zpočátku zdálo méně zajímavé... Prostřednictvím těchto lidí jsem se ale ocitl na stejné pomyslné cestě, jakou na počátku devatenáctého století podniklo tolik venkovských chudáků, kteří se před bídou venkova „zachránili“ útěkem do městské špíny londýnského East Endu. Přesně o tom psal Charles Dickens. Omezenou perspektivu venkovského způsobu života vystřídal život v největším a prvním „moderním“ městě. Najednou mi před očima ožily zemědělská a průmyslová revoluce… spolu se zjištěním, že moje vlastní rodina byla bezděčnou součástí téhle epochální změny.

Když už mluvíme o historických milnících: minulostí, ať už více či méně vzdálenou, se jako autor zabýváte často. Neláká vás někdy psát o bouřlivém „tady a teď“? Zdá se například, že velkým tématem je pro vás jako pro občana brexit. Je to věc příliš čerstvá na to, aby se dala pojmout literárně?

Politikou hodně žiju – nedělám ji aktivně, ale emocionálně ji prožívám. Takže by pro mě bylo obtížné zabývat se moderními záležitostmi objektivně. Na brexit můžu jen vztekle nadávat – na naprostou stupiditu toho hlasování, zaslepenou mentalitu velké části Británie, idiocii tolika britských „tradic“, z toho všeho jsem na mrtvici! Nedokázal bych o tom psát, aniž bych z toho udělal manifest. Nebo úplnou frašku…

V centru vašeho románu stojí dvě pozoruhodné ženy. Podle všeho rád pracujete s výraznými ženskými postavami. Je klíčová role žen ve vaší nejnovější knize náhoda, nebo záměr?

Ta otázka navozuje dojem, jako by to byla věc volby. Ale tak to přece není. Padesát procent předků kohokoliv z nás jsou ženy… a pokud rodová linie přetrvá, je to právě zásluha žen: v dějinách – a příliš často i dnes – muži odcházejí a podnikají všemožné věci, kdežto ženy s dětmi v náručí zůstávají. Bylo tedy tak nějak nevyhnutelné, že při zkoumání svého rodokmenu narazím na pozoruhodné ženy. O jedné z nich jsem měl možnost zmínit se v knize jen letmo, i když bych se jí býval rád věnovala podrobněji: řeč je o mé pra-pra-pra-prababičce Elizabeth Blockové. Narodila se v roce 1774 a zemřela kolem roku 1840. Nikdy nebyla vdaná (ačkoliv ve svých padesáti letech se zřejmě zasnoubila s otcem svých čtyř dětí). Měla ještě šest dalších dětí, celkem deset, a všechny nemanželské (všechny byly zapsány pod jejím příjmením). Tu bych moc rád osobně poznal!

Ale obecně mám ženy rád. Fascinují mě, někdy matou, vždycky přitahují. Moje motto zní: pokaždé se pokoušejte psát o věcech, kterým nerozumíte...

Textu Anatomie rodu nechybí pro vás typická smyslovost a imaginativnost, často ale ustupuje ironii a hořkosti, s nimiž sledujete a komentujete osudy svých postav. Je tenhle stylistický posun daný tématem románu?

Když píšete o viktoriánské Británii, je těžké vynechat ironii a hořkost! Byla to doba velkého bohatství i drásající chudoby, obrovských úspěchů a strašlivého vykořisťování, kdy se nad životy všech kromě těch nejvyšších vrstev společnosti vznášela mrtvolná ruka viktoriánské morálky. Rád bych věřil, že Annie a George Mawerovi a Naomi a Abraham Blockovi poznali i chvíle manželského štěstí, jejich životy ale byly nevyhnutelně předurčovány pohromami tehdejší éry. Přečtěte si knihu a uvidíte – je v ní celý lidský život!

Objevil jste ve své rodinné historii další inspirativní příběhy, nebo bude další kniha na jiné téma? Jaké? Pracujete už na něčem?

I v dalších dvou generacích se najdou zajímavé příběhy, ale pokoušet se o románové zpracování osudů lidí, které jsem znal nebo o kterých jsem slyšel přímo od svých prarodičů, mě neláká. Takže ne, další román nebude pokračováním Anatomie rodu. Bude nicméně z doby, kdy byli moji rodiče mladí, zasadil jsem ho do desetiletí předcházejícího a následujícího po druhé světové válce. To je pro mě fascinující doba, éra, v níž a z níž jsem vyrostl, ale zároveň dostatečně vzdálená na to, aby bylo možné na ni nahlížet optikou historie. V příběhu hrají svou roli i křídové útesy na jihu Anglie, tamější velmi specifická krajina, a někteří umělci a spisovatelé, kteří tam v té době žili.