„V kavárně v jedné nejmenované čtvrti mají místo, o němž koluje podivná novodobá legenda. Když na ně usednete, můžete se vrátit v čase do doby, kterou si zvolíte. Musíte však přijmout několik nepříjemných, opravdu nepříjemných pravidel…“

Těmito slovy začínají knížky z oblíbené série o kavárnách umožňujících cestování časem od japonského spisovatele Tošikazu Kawagučiho.  V naší letní čítance přinášíme ukázku ze čtvrtého dílu Než se stihnu rozloučit, který vyšel v Knize Zlín letos na jaře. Děj volně navazuje na pilotní titul - Než vystydne káva, bestseller přeložený do pětatřiceti jazyků, jehož se ve světě prodalo přes 3 miliony kusů. Původně se jednalo o hru napsanou pro amatérský divadelní spolek, ale nakonec měla takový úspěch, že se kromě literárního zpracování dočkala i filmové podoby.

Kawagučiho hrdinové mohou v kavárně zavítat do minulosti, a i když tím přítomnost nezmění, snáze se díky tomu vyrovnávají s nelehkou životní situací. Kromě třetího dílu Než vzpomínky vyblednou, který se odehrává v kavárně Dona dona ve městě Hakodate, se děj točí okolo podniku Funiculi funicula v Tokiu. Každá kniha je vlastě souborem čtyř samostatných povídek, ale osudy některých postav se prolínají napříč celou sérií. Jedná se o milé, místy velmi dojemné čtení plné hlubokých lidských příběhů, zkrátka ideální čtení na letní dovolenou.

 

 

Ukázka:

PŘÍBĚH TŘETÍ

Žena, která nemohla odpovědět na žádost o ruku

Určitě mě požádá o ruku.

Hikari Išimori měla od chvíle, kdy ji pozval do této kavárny, špatný pocit.

Snad mě nechce požádat o ruku tady?

Pomyslela si, že to snad ani nemůže mít v hlavě v pořádku, když zvolil takovou ponurou kavárnu.

Druhé podzemní podlaží. Žádná okna. Ze stropu viselo jen několik lamp a v místnosti bylo až strašidelné přítmí.

Cože?

Všimla si, že v kavárně jsou troje velké nástěnné hodiny, které se tyčily od podlahy až ke stropu, ale každé ukazovaly úplně jiný čas. Při pohledu na své hodinky zjistila, že jen ty uprostřed jdou správně.

Víckrát sem už nepřijdu.

To byl její první dojem z této kavárny.

Tohle je to nejhorší načasování a nejhorší místo pro žádost o ruku.

Hikari si v duchu dlouze povzdechla.

S Jódžim Sakitou se seznámila před dvěma lety při únikové hře. Jedná se o hru, při níž se účastníci snaží uniknout z místnosti, ve které jsou uvězněni. K tomu je potřeba, aby vyřešili určitý počet hádanek ve stanoveném časovém limitu. Účastníci akce musí vytvořit týmy po šesti. Hikari se svými dvěma kamarádkami vytvořily tým se skupinkou tří mužů, z nichž jeden byl Jódži. Ten měl únikové hry rád a Hikari se od něj dozvěděla, že se jich o víkendech často zúčastnil i sám.

První, čeho si na něm člověk všiml, byly jeho brýle s malými, podlouhlými obrubami. Na základní škole mu jistě přezdívali „profesor“. Hikari si na to vzpomněla a zadržovala smích pokaždé, když si je Jódži posunul na nose. Díky těmto akcím se ze všech stali dobří přátelé a začali spolu často trávit čas.

Asi po půl roce si Hikari všimla, že ačkoli měla za to, že se i nadále setkávají jako skupina, vytvořily se mezi nimi dva páry. Povzbuzeni ostatními spolu začali chodit i zbylí dva, Hikari a Jódži.

Jódži ji požádal o ruku v této kavárně o Štědrém večeru, třetím od jejich seznámení.

„Jen se svatbou chci, abys ještě chvíli počkal.“

Hikari tahle slova vypustila zrovna v okamžiku, kdy Jódži vytahoval krabičku s prstýnkem. Bylo to přesně rok ode dne, kdy spolu začali chodit. Čas od času z jeho slov a chování poznala, že přemýšlí o svatbě. A že takový den nastane.

„Nechápej mě špatně. Není to tak, že bych se nechtěla vdávat.“

Upřímně řečeno, nebyla si jistá, jestli je Jódži ten pravý, ale to mu neměla odvahu říct, protože by mu to mohlo ublížit. Jako přítel byl skvělý. Do únikových her, díky nimž se seznámili, teď byla dokonce víc zapálená než on a vzhledem k tomu, že Jódži pracoval jako státní úředník, jeho příjmy jí také starost nedělaly. Přesto ji představa manželství tížila. Nebyl to však strach z budoucnosti.

Měla nejasný pocit, že se možná ještě objeví někdo vhodnější pro manželství, než byl on. Neměla jistotu, že když se vdá, nebude toho pak litovat. Bylo jí teprve osmadvacet. Pokud by toto manželství nedopadlo, přišlo by další. Její kamarádky se vdaly ve čtyřiadvaceti nebo pětadvaceti a teď se dozvídala, že se jedna po druhé rozvádí. Možná z tohoto důvodu byla k manželství tak skeptická. Žít sama bylo navíc pohodlné. Neměla proto pocit, že se chce vdát za každou cenu.

Nemůžeme to nechat takhle?

Uvědomila si, že pokaždé, když z Jódžiho úst zaslechla nějakou narážku na manželství, jemně ji píchlo u srdce. Nebylo to nepříjemné. Důležité však bylo i načasování. A teď prostě nebyla ta správná doba. Teď…

„Konečně začala být moje práce zajímavá…“

Nebyla to lež. Hikari před rokem změnila zaměstnání a teď se živila jako svatební koordinátorka. Předtím pracovala v jedné velké společnosti, ale dala výpověď kvůli šikaně, kvůli psychickému týrání ze strany nadřízeného. V nynější firmě měla oproti předchozímu zaměstnání nepravidelnou pracovní dobu a o víkendech téměř žádné volno. I platově si pohoršila. Ale měla dobrého šéfa a práce ji uspokojovala. Přestože to byla jen práce, mnohokrát se jí stalo, že se dojala až k slzám, když viděla šťastného ženicha a nevěstu.

A právě proto měla pochybnosti.

Nejsem si jistá, že bych se cítila takhle šťastná, kdybych si teď vzala Jódžiho.

Proto se nemohla rozhodnout. A nevěděla ani, jakými slovy své pocity vyjádřit. Byla si vědoma toho, že je tvrdohlavá a má komplikovanou povahu. Ale pokud šlo o manželství, nechtěla, aby v ní zůstaly takové pochybnosti.

„Je to ode mě sobecké, promiň,“ řekla jen a sklopila oči.

Káva v šálku už úplně vystydla, ale neubyl jí ani mililitr.

„Chápu. Asi jsem to trochu uspěchal, že?“ odvětil Jódži.

Hikari píchlo u srdce, když viděla, jak se u toho hořce usmívá. Svou sobeckostí ho zarmoutila. Ale nemohla lhát sama sobě. Věděla, že manželstvím postaveným na lži by Jódžiho šťastným neučinila.

„Já počkám. Počkám, dokud si to nerozmyslíš,“ dodal Jódži a vypil naráz studenou kávu.

***

„A to se stalo vloni,“ řekla Hikari a uzavřela své vyprávění o tom, co se mezi ní a Jódžim v minulosti v této kavárně odehrálo. Snažila se co nejupřímněji popsat, jak se tehdy cítila. Jejímu vyprávění mlčky naslouchali majitel kavárny Nagare Tokita, servírka Kazu Tokita a Fumiko Kijokawa, která seděla u barového pultu a byla v kavárně pravidelnou zákaznicí. Přesněji řečeno, u nejvzdálenějšího stolu seděla ještě jedna žena a tiše četla knihu. Přestože byl prosinec, měla na sobě bílé šaty s krátkými rukávy a nezdálo se, že by jí byla zima. Hikarin příběh ji zřejmě nezajímal, protože ani jednou nezvedla oči.

„Cože? A s ním…“ vložila se do hovoru Fumiko, která na rozdíl od ženy v bílých šatech naslouchala s velkým zájmem.

„Rozešel se se mnou. Před půl rokem.“

„Rozešel? Vždyť to byl on, kdo řekl, že počká, ne?

„Ano.“

„A důvod?“

„Prý poznal někoho jiného.“

„Co to je?“ zareagovala Fumiko a s ohromeným výrazem se narovnala na židli. „Zapomeň na něho. Zapomeň rychle na chlapa, který nemůže počkat ani půl roku. Je moc dobře, že sis ho nevzala! Chci říct, že není třeba vracet se do minulosti!“

„Cože?“

Hikari zaskočilo, když to Fumiko, kterou nikdy předtím neviděla a s níž se tady v kavárně potkala náhodou, takto sama uzavřela. Vyslala k Nagaremu a Kazu za pultem prosebný pohled, aby ji podpořili.

„Hmm,“ povzdechl si však jen Nagare. Svraštil obočí a dál zůstal stát se založenýma rukama. Kazu se s nezúčastněným výrazem věnovala leštění sklenic, jako by ten rozhovor snad ani neposlouchala.

Co je to s nimi?

Hikari nikdy opravdu nevěřila, že by se mohla vrátit v čase. Přesto se chytala každého stébla. Nagare ani Kazu jí rozhodně neřekli, že ji nemohou vrátit do minulosti, pokud neuvede důvod. To Fumiko se jí zeptala, co se stalo. Hikari nemohla vědět, co je Fumiko zač, protože se viděly poprvé. Možná mluvila i za ně dva. Hikari si sama vyložila situaci tak, že ji nevrátí do minulosti, pokud jim neřekne o svých důvodech. Takže jí bylo jasné, že není správné se zlobit za to, že nic neříkají. Bylo jí především trapně. Sama od sebe jim vyprávěla svůj příběh, sama od sebe se naštvala a cítila zahanbeně.

Co to vyvádím?

Začínala litovat, že do kavárny vůbec přišla.

„Můžete se vrátit,“ ozvalo se, jako by někdo mluvil sám pro sebe. Hikari zvedla hlavu a viděla, že Kazu ustala v práci a hledí na ni.

„Opravdu?“

„Ano.“

Teď si uvědomila, že až na Kazuino „Vítejte!“ a Nagareho „Hmm“ mluvila od chvíle, kdy vešla do kavárny, pouze s Fumiko.

Hikari se energicky naklonila přes pult ke Kazu. Konečně se dostaly k věci.

„Tak mě tedy, prosím, vraťte do minulosti. O rok nazpátek do dne, o kterém jsem teď mluvila. Prosím!“

„I když je to zbytečné?“ ozvala se zase Fumiko.

Tentokrát se však Hikari nedala.

„Jak víte, že je to zbytečné? To se nedozvím, když se do minulosti nevrátím a o nic se nepokusím, ne?“ vyhrkla emotivně.

Fumiko překvapením vykulila oči a zatvářila se omluvně. „Promiň, tak jsem to nemyslela,“ odvětila hned.

Když Hikari viděla, jak se Fumiko tváří, zalitovala, že se tak rozohnila. Fumiko však výčitky neměla.

„Ty to asi nevíš. Do minulosti se vrátit můžeš. To ano, ale ať uděláš cokoli, realitu změnit nedokážeš.“

„Cože?“

Fumičino vysvětlení nebylo odpovědí, kterou Hikari hledala. Chtěla se totiž vrátit do minulosti, aby realitu změnila. Jaký by jinak mělo smysl vracet se v čase?

„Co to říkáte?“

„Říkám, že i když se vrátíš do minulosti a přijmeš jeho žádost, nebo naopak požádáš o ruku ty jeho, skutečnost, že se zamiluje do jiné ženy a s tebou se rozejde, se nezmění.“

„Proto se ptám, proč se nezmění!“ dožadovala se Hikari odpovědi ještě hlasitěji.

„Taková jsou pravidla,“ odpověděla nezúčastněně Kazu.

„Pravidla?“

„Ano. Do minulosti se vrátit můžete. Můžete, ale budete nucena dodržet určitá pravidla,“ pronesla klidným tónem, nicméně slovo „nucena“ nedávalo prostor pro námitky.

Když Hikari viděla Kazuin chladný pohled, měla pocit, jako by před sebou měla zeď, která se ani nepohne, když do ní zatlačí. Cítila, že je to marné, ať se bude snažit sebevíc. Přesto ji to stále nepřesvědčilo. Snažila se vzdorovat.

„A slíbit, že si ho vezmu?“

„To můžete.“

„Ano?“ zaradovala se na okamžik Hikari.

„Ale nebudete si ho moct vzít.“

„Tak kdybych prostě rovnou zařídila svatební obřad?“ nevzdávala

se.

„I kdyby se vám podařilo vše zajistit, obřad by stejně nejspíš byl kvůli nějakému problému přerušen. A i kdybyste nakrásně vyplnili oddací list, zcela jistě by se vám ho nepodařilo doručit na úřad.“

Hikari byla zmatená.

Kdyby se změnila minulost, změní se i přítomnost, honilo se jí hlavou.

Domnívala se, že to je všeobecně přijímaný názor. Ten už teď ale neplatil.

„To nemůže být pravda.“

Řekněte, že to není pravda.

„Je to pravda.“

„Proč existuje takové pravidlo?“

„To nevíme ani my. Avšak nepřipouští žádné výjimky. Podle pravidla si ho v žádném případě nebudete moct vzít. A určitě vám řekne, že má rád jinou a že se s vámi rozchází. Mezitím se váš vztah nebude vyvíjet ani k lepšímu, ani k horšímu.

A naopak, nebudete se s ním moci rozejít, ani kdybyste chtěla, dokud se nerozejde on s vámi.“

„To nemyslíte vážně.“

Hikari se odevzdaně posadila k prostřednímu stolu.

To jsem vážně netušila, že existují tak nepříjemná pravidla.

To, že je v této kavárně možné se vrátit do minulosti, se dozvěděla ze zprávy od Jódžiho. Jednoho dne, několik měsíců po jejich rozchodu, jí najednou, bez jakéhokoli předchozího upozornění, přišla zpráva.

Říká se, že v kavárně, ve které jsem Tě požádal o ruku, je možné se vrátit do minulosti.

Bez pozdravu.

Je mi z něho nanic, pomyslela si Hikari při pohledu na text, který se vešel na pouhé dva řádky, a zachvěla se.

Nebylo přece normální, že si její přítel našel jinou ženu, s Hikari se rozešel a pak jí poslal vzkaz, jehož významu nerozuměla. Hikari zprávu označila za přečtenou a ignorovala ji, aniž by na ni odpověděla.

O několik dní později přišla zpráva o Jódžiho smrti.

Hikari měla ze sledu událostí lehce zvláštní pocit. Už ho

znala z dřívějška. Podobal se pocitu, který občas zažívala, když se účastnila únikových her. Tomu pocitu, když se několik na první pohled nesouvisejících záhad propojí a vede k jediné odpovědi.

Žádost o ruku.

Zrada.

Zpráva o náhlé smrti.

A poslední textovka.

Hikari uvěřila intuici vycházející z těchto slov a navštívila kavárnu.