V dalším díle našeho prázdninového seriálu máme ukázku pro všechny milovníky mnohovrstevnatých příběhů, jejichž děj se odvíjí na pozadí významných historických událostí. Spisovatel Hynek Čapka ve svém románu Neviditelné kořeny sleduje osudy Anežky a Tomáše odehrávající se v kulisách prvorepublikového Zlína a Luhačovic, ale také vysokoškolského studenta Pavla, jemuž sametová revoluce přinese zásadní změnu v osobním životě. Kniha nabízí také pohled do zákulisí chodu Baťových závodů a života jeho zaměstnanců. Jedná se přesně o ten druh čtení, při kterém si oblíbíte hlavní hrdiny, prožijete s nimi celou škálu emocí, a ještě se dozvíte něco zajímavého z naší minulosti.

Ukázka:  

15

Březen 1932

Tomáš

Otevřená tlama obřího mravence s jedním kovovým kusadlem číhajícím na kořist. Tak vypadá cvikací stroj. Bota se musí nasadit na opěrný trn pod čelist spodkem nahoru a nohou se sešlápne pedál. Kusadlo se nedočkavě vrhne do útoku. Bleskově chňapá po okraji boty a mžikem do něj zaráží tenké kovové hřebíčky jeden vedle druhého.

Tomášovi nešlo do hlavy, že obuvnický dělník dokáže střevíc přesně nastavit a celou dobu jej udržet tak, že mašina nasází všechny hřebíčky pěkně do řady s pravidelnými rozestupy. Nevěřil, že někdy něco takového zvládne i on. Ve školní dílně mají jen jednoduchou verzi toho stroje, mnohem menší a mnohem pomalejší.

Sledoval cvikaře při práci, aby toho co nejvíc pochytil. Mezitím mu spodkový mistr přinesl dřevěnou bednu s několika vyřazenými střevíci.

„Za chvilku je polední přestávka. Do té doby strhni z těchhle polobotek podrážky a půdování. Až tady Lojza odejde na oběd, můžeš si cvikání vyzkoušet nanečisto. Ale odpoledne už pojedeš naostro.“

Díkybohu, že si to aspoň mohl prubnout! Zkažený materiál a zmetky se totiž strhávají z výplaty. Mají účast nejen na zisku, ale i na ztrátě. Platí to pro každého. Nováčci dělají jen jednoduché operace, kde toho nejde moc zkazit. A když už se jim něco nepovede, je škoda tak malá, že si ji mohou dovolit uhradit i oni. Postupně se dostávají ke složitější práci, která je lépe placená, ale zároveň při ní můžou zničit třeba celou botu tak, že už nejde spravit. Ale protože už vydělávají mnohem víc, náhrada je tak nebolí. A časem se každý naučí pracovat skoro beze zmetků.

Tovární siréna právě odhoukává dvouhodinovou pauzu. Rachot svrškových a spodkových strojů utichá, jak dělníci dokončují rozdělanou práci. Stroje přecházejí z vysokého, pištivého zvuku do hlubšího a dunivějšího, trochu zaklokotají a s několika hlasitými břinknutími oněmí.

„Tak ti předávám cvikačku, pak ji tadyhle vypni,“ ukáže Lojza na odřené rudé tlačítko ve tvaru hříbku. „A ne abys mi tu mašinu zrychtoval, dneska mám zaděláno na hezký peníz, tak ať běží, jak má, až se vrátím,“ poplácá Tomáše povzbudivě po rameni.

„Jak něco nebudeš vědět, zeptej se mistra, zůstává tu přes poledne, musí spravit tamten rozhašený svrškový stroj. Je fungl nový, nechal ho nedávno dovézt pan šéf ze Švýcar a sám na něm ještě dělal po večerech vylepšení. Možná ho nakonec budou muset zavolat, aby je vytáhl z bryndy…“

Lojza odešel a s ním i ostatní. Náhlé ticho působí nezvykle, jako by dílna, velký organismus pulzující životem, využila toho, že jsou všichni pryč, a v klidu si schrupla. Doléhá k němu jen diskuse strojníků a mistra, kteří stojí kolem porouchaného stroje na opačné straně haly.

Vezme z košíku jednu z bot. Zdá se mu v pořádku, kdo ví, proč ji dali mezi zmetky. Stačí i sotva postřehnutelná maličkost – nepatrná vyboulenina, ne úplně dokonale rovný šev nebo oděrka, která nejde přeleštit.

Vytáhne z bedny s nářadím kleště a nůž, opatrně odstraní podrážku a postupně uvolní svršek od stélky. Natáhne svršek na kopyto, aby jej mohl znovu nacvikat, a postaví se k mašině. Tak do toho!

Otočí botu spodkem nahoru, co nejpřesněji nasadí kopyto na trn a sešlápne pedál. Cvikací čelist vyrazí s rachotem na zteč. Podaří se mu udržet kopyto pod jejími nárazy jakž takž rovně, ale když povolí pedál a prohlédne si výsledek, svršek se mu zdá uchycený nakřivo. A hřebíčky jsou trochu moc cikcak. Vytahá je kleštěmi a zkusí to znovu. Břink, prásk, dum, dum, dum… zahraje cvikačka svou mechanickou melodii.

Tomáš zkontroluje výsledek – lepší, ale zdaleka ne dobré. Tak znovu… Když nasazuje střevíc potřetí, uslyší za zády známý hlas:

„Uhýbáš před tým průbojníkem, jako by ses bál, že tomu kopytu ublíží. Musíš trochu tlačit doprotivky, enom zlehka. Hřebíčky musí probít svršek v tom správném úhlu. Počkej, ukážu ti to…“

Pana šéfa Baťu poznal hned, ani se nemusel ohlížet. Ale nikdy ho neslyšel tak zblízka. Jeho hlas má zvláštní, trochu naléhavý podtón, ale přitom je klidný a rozvážný. Jednotlivá slova vyslovuje s důrazem, jako by každé bylo stejně důležité.

Když mluví na shromáždění, nemá profesionální přednes jako rozhlasoví reportéři nebo politici na tribunách. Jeho řeč, protkaná valašským nářečím, působí docela obyčejně. Plyne hladce a přirozeně a Tomáš má vždycky dojem, jako by pan šéf četl něco, co si dlouho předtím promýšlel. I když promlouvá v situaci, kdy nebyl na žádnou přípravu čas a mluví spatra. Tomášovi se zdá, že nikdy neřekne zbytečné slovo, že nedělá žádné váhavé pomlky.

„To budete hodný, pane šéf,“ ohlédne se Tomáš. Jeho jmenovec se tváří docela vážně, když svléká sako a vyhrnuje si rukávy košile bílé jako sníh. Nevezme si zkušební botu, ale sáhne po jedné do vozíčku s rozdělanými výrobky.

„Když to zkazím, budu to muset zaplatit,“ rozjasní mu najednou tvář nečekaně vřelý, skoro chlapecký úsměv. Postaví se ke stroji, skloní hlavu, sešlápne pedál a rychle a přesně nacviká svršek.

„Viděls, jak jsem to udělal? Jako kdybych šel kopytem té čelisti naproti, pěkně plynule. Nesmíš ten pohyb přerušit a nesmíš nad tím moc přemýšlat. Chytit všecko aj se svrškem pevně do obou rukou. A pak to k sobě rychlo nacvikat, než se ti to v dlaních rozjede.“

Několika úspornými pohyby nacviká druhou botu. Pak se zamračí, vezme podrážku, kterou před chvílí Tomáš strhl z vyřazené boty, zasune ji pod cvikací čelist a několikrát sešlápne pedál.

„Cviká to moc blízko kraji, kožka by sa mohla natrhnout,“ řekne spíš sám pro sebe a otevře šuplík s nářadím. Chvíli se v něm přehrabuje, pak vybere dvanáctku klíč a úzký šroubovák.

„Poštelujeme rozteč, tak o milimetr nebo dva.“ Zasune klíč za otočnou hlavu a šroubovák v druhé ruce vloží do drážky zubatého kotoučku po straně čelisti a nepatrně jím pootočí.

„Teď to bude akorát.“ Hodí nářadí zpátky, až to břinkne.

„Mosím sa jít podívat na ten nový svrškový stroj, co si s ním nikdo neví rady,“ pohlédne na druhou stranu dílny. „Nechtěl bys byt strojařem? Ty teď potřebujeme nejvíc, hlavně konstruktéry. Mohl bys navrhovat stroje, aby fungovaly lepší jak tamten, co zas stojí.“

„Učím se na obuvníka – kvůli otci, je švec.“ A pak z náhlého popudu dodá: „Ale nejvíc mě baví psát.“

„Psát co?“ Tomáš Baťa si zasune palce do průrameníků vesty.

„Třeba do školního časopisu, do Průkopníka.“

„Čtu ho. Mosím vědět, co si myslí mladí v našich školách. Jak sa tam podepisuješ?“

„Hanul.“

Šéf upře na Tomáše ocelově šedé, jiskřivé oči.

„Píšeš takové krátké glosy, někdy rýmované?“

Tomáš přikývne. Čte ty moje blbosti a zná mou šifru? Páni!

„Ty epigramy ti jdou, mají šmrnc. Na tak mladého ogara máš už vybroušený jazyk, lecjaký novinářský harcovník by sa u tebe mohl přiučit. Nechtěl bys zkusit psát reklamní texty? Ty jsou ještě důležitější než moderní stroje, protože větší kumšt než něco vyrobit je prodat to.“

„Reklamní slogany jsem psát nezkoušel…“

„Věřím, že by ti to šlo. Dobrý textař je moc důležitý, jeho nápady prodávají naše boty. Víš co, hochu, vezmi pár čísel Průkopníka a zajdi za panem Synkem do reklamního oddělení a řekni, že tě posílám. On má na šikovné textaře čuch – jestli v tobě něco je, pozná to raz dva. Co pravíš?“

Tomáše to překvapí, chvilku zaváhá, ale z kratičkého záblesku v šéfových očích instinktivně vytuší, že jiná odpověď než souhlas se od něj neočekává.

„Dobře, pane šéf, zkusím to.“