Neapol je jedním z největších a nejkrásnějších italských měst. Leží v Neapolském zálivu, mezi Vesuvem a vulkanickou kalderou Campi Flegrei. Vzhledem k jeho historickému a architektonickému významu bylo centrum Neapole v roce 1995 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. Do tohoto města zasadila své příběhy řada spisovatelů. I ve Střepech na via Gemito Domenica Starnoneho, jednoho z nejvýznačnějších italských autorů, ožívá jedinečný genius loci Neaopole druhé poloviny 20. století protkaný složitými mezilidskými vztahy, žárlivostí, nenaplněnými ambicemi či prokletím průměrnosti.

Ukázka z knihy Střepy na via Gemito

„Ještě štěstí, že ses nepotatil,“ opakovala mi neustále babička. A při nevím jaké příležitosti mi to jednou potvrdila i máma: „Ne,“ řekla, „nepotatil ses,“ třebaže v jiných situacích mi radši řekla pravý opak, když se vlídně uchýlila k frázi: „Seš ještě větší blbec než tvůj otec.“

Ještě jsem nevěděl, jaký jsem. Řekněme, že jsem měl sklon spíš mlčet než mluvit, a to i v duchu. Bránil jsem se proti podobnostem s Federím tím, že jsem dělal plachého. S pubertou začala doba, kdy jsem vědomě nesnášel každé jeho slovo. S radostí bych ho vyměnil za otce, co zahynul při nějakém útoku na nacisty, nebo který když ho mučili, raději zemřel, než by promluvil, nebo za toho, co bojoval a svou krví skrápěl ulici za ulicí, aby osvobodil Neapol od zbabělého a zuřivého Němce. Až do svých dvaceti let jsem před ním skrýval své myšlenky a snažil se být ušetřen těch jeho. A také později, v druhé polovině šedesátých let, byly střety mezi námi umírněné a nikdy neměly osobní ráz. Debatovali jsme – ten výraz je určitě přehnaný – o politice. Tehdy jsem shromáždil spoustu informací a ve snaze ho příliš nenaštvat jsem mu nejdřív dával za pravdu (hlavně pokud šlo o stalinisty: tenkrát jsem byl velký obdivovatel Trockého a nebylo mi zatěžko souhlasit s tím, že Stalin byl zločinec), pak jsem mu začal systematicky oponovat. On se pak vždycky v jedné chvíli nevyhnutelně naštval, tvrdil, že knihy, co čtu, jsou k ničemu. „Co je komu po všech těchhle sračkách,“ vykřikoval. Vysvětloval mi, že důležité nejsou knihy, kde se píše o politice, historii a hospodářství, ale ty o umění, o literatuře, nanejvýš o vědě. „Zbytek je propaganda, Mimí,“ říkal nakonec, „vykašli se na politiku: skutečný dějiny tvořej umělci, starej se o umění a o literaturu, starej se o věci, co maj doopravdy váhu.“