Švédská spisovatelka Kristina Ohlssonová patří k těm nejoblíbenějším autorkám detektivek jak na severu, tak u nás. Vydali jsme již řadu jejích knih, za všechny jmenujme „Henryho tajemství“ nebo předchozí „Hořící stromy“ či „Potopu“. Román „Bouře“ je začátkem nové série s hlavním hrdinou Augustem Strindbergem – ano, odkaz na klasika švédské literatury jste odhalili správně. Jedná se ovšem pouze o drobnou autorskou hříčku.

August v této atmosférické sérii představuje člověka unaveného uspěchaným životem ve Stockholmu, který se rozhodne změnit svůj život a odstěhuje se do malého městečka na idylickém západním pobřeží Švédska a těší se, že začne novou kapitolu. Jenže s jeho příjezdem jako by poklidná idyla skončila. Za bouřlivé noci ztratí Agnes Erikssonová, všemi oblíbená učitelka, a navíc August zjistí, že dům, který si pronajal, má děsivou minulost. Policie v čele se sympatickou Marií Martinssonovou prohledává okolí dnem i nocí, ale Agnes není k nalezení a nálada mezi starousedlíky houstne. Co se Agnes přihodilo? A proč v Augustovi roste přesvědčení, že klíč k vyřešení záhady má v rukou právě on?

Letošní léto je ideálním časem k četbě prvního dílu série, protože po létě se můžete těšit na pokračování s názvem „Ledoborec“. Doufáme, že vás ukázka naláká – kniha je k dostání u všech dobrých knihkupců i na našem e-shopu.

 

 

 

 

25. srpna

„Jen já vím, že je po všem“

 

Strhla se vichřice. Agnes Erikssonová slyšela, jak za dveřmi kvílí vítr, a pomyslela si: Všechno zlé je pro něco dobré. Špatné počasí jí poskytlo vítanou záminku k odchodu z domova. Zavolala na Fredrika, že jde na chvíli ven, ale brzy se vrátí. Půjde jen k molu zkontrolovat, jestli je loď pořádně uvázaná.

Bylo pár minut po šesté a hustý déšť vytvářel atmosféru blížícího se konce. Ne že by Agnes v sobě potřebovala takové pocity vyvolávat. Se vším byl konec. Něco nového mělo začít. Ale jak, to jí bylo záhadou. Vzala si na sebe zelené holínky vysoké až po kolena a červenou

pláštěnku. Pečlivě si ji zapnula. Nesnášela déšť. Nesnášela vítr. A obojího bylo na západním pobřeží až příliš.

Kdyby si mohla vybrat, její nový život by byl slunečnější a méně bouřlivý.

V předsíni se objevil Fredrik.

„Mám jít s tebou?“

Zavrtěla hlavou.

„Nemusíš, půjdu sama. Je zbytečné, abychom zmokli oba.“

Snažila se to pronést lehkým tónem. O společnost rozhodně nestála.

„Vyndal jsem maso z lednice,“ informoval ji Fredrik. „Původně jsme chtěli grilovat, ale říkal jsem si, že ho radši upeču v troubě. K tomu udělám vařené brambory a nějakou studenou

omáčku. Nachystám to.“

Agnes přikývla a položila ruku na kliku.

„To zní dobře,“ odpověděla. „Až se vrátím, najíme se.“

Fredrik byl někde úplně jinde než ona. Pořád žil jejich každodenní život, v němž ona chodila do školy učit a on se zabýval dalším stavebním projektem ve Smögenu. Život tak předvídatelný jako hodiny, které nepotřebují ručičky, protože ukazují pořád stejně.

Jen já vím, že je po všem, pomyslela si Agnes.

Zachytila Fredrikův pohled.

„Hned jsem zpátky.“

Chtěla odsud pryč. Toužila po všem, čeho se jí tady nedostávalo.

Udělala strašnou chybu. To, co provedla, se nedalo nijak omluvit. A jasně si uvědomovala, že za své hříchy bude pykat. V tom poznání byl i náznak úlevy. Východisko existuje. To jediné ji drželo nad vodou.

Jakmile otevřela dveře, zacloumal jimi vichr. Zem bičovaly provazce deště. Do předsíně vnikl studený vítr a Agnes rychle vykročila ven. Ale hned se zase vrátila.

Fredrik zatím nikam neodešel.

„Zapomněla jsi něco?“

Zavrtěla hlavou.

„Isak má na příjezdové cestě kolo. Mohl bys mu říct, ať si ho uklidí do garáže?“

Věčně ho musí napomínat. A syn si stejně kolo neopraví a nechá ho tam jen tak stát.

Kdy se Isak naučí dokončit, co začal, a začne se chovat zodpovědně?

„Jasně,“ kývl Fredrik. „Hned mu to řeknu.“

Agnes se vydala do deště. Natáhla si kapuci pláštěnky na hlavu a rázně vykročila po chodníku. Přístav byl blízko, a přece dostatečně daleko. Už nikdy tam nepůjde ukojit touhu, za kterou se tolik styděla, že ji ani nedokázala pojmenovat.

Déšť jí pokryl obličej vrstvičkou ledové vody.

Deštník nepřipadal v úvahu. Vítr by ho během dvou vteřin rozlámal.

Agnes vklouzla zmrzlou rukou do kapsy a sevřela telefon. V druhé kapse měla nůž. Doufala, že ho nebude muset použít.

Lodě ve vnitřním i vnějším přístavu se neklidně pohybovaly sem a tam. Jejich loď byla uvázaná ve vnějším přístavu, ale tam Agnes namířeno neměla. Místo toho se zastavila u řady červených chatiček hned u koupaliště. S Fredrikem to oslavili, když konečně sehnali vlastní. Měla ideální polohu, kousek od koupaliště i od jejich kotviště. Ale ani do rodinné chatky Agnes neměla v úmyslu jít.

Molo bylo mokré a kluzké. Léto se zdálo tak vzdálené. Lodě poškubávaly lany, jako by chtěly pryč, daleko od vichřice a lijáku.

Jako já, pomyslela si Agnes.

Z okna chatky až na konci řady vycházelo slabé světlo.

A právě tam mířila.

Dveře zavrzaly, když je otevřela a nakoukla dovnitř.

Uvnitř se pohyboval stín.

Už brzy, řekla si Agnes. Brzy bude po všem.

Ale úplně jistá si nebyla. Jinak by se tolik nebála.

Srdce se jí rozbušilo.

Nejdůležitější teď bylo získat záruku, že bude mlčet, aby se na její zločin nepřišlo.

Agnes vstoupila dovnitř a zavřela za sebou.

Teď, nebo nikdy.

 

 

Listopad

 

Dnes jsem byla poprvé na terapii. Moje šéfová mě objednala k psychologovi v Uddevalle. Můj drahý manžel z toho měl až nepříjemnou radost. Vím, proč mu to připadalo jako výborný nápad. Protože jsem mu řekla, že se cítím vyčerpaná a ztracená a že si přeju, abych dokázala změnit svůj každodenní život, aniž bych měnila domov, práci a manžela. Fredrik se nepovažuje za člověka, který by mohl v této situaci nějak přispět. Myslí si, že problém je ve mně, a chce, abych se s ním vypořádala, než z toho začne mít problémy i on.

Terapeut mi navrhl, ať si začnu psát deník. Ne každý den, jen jednou měsíčně. Pak prý bude snazší podívat se na všechno s odstupem a uvědomit si souvislosti.

A mně se ten návrh zamlouvá.

„Povězte mi něco o sobě“, začal terapeut. „Co vás trápí? A co vás opravdu těší?“

Myslím, že je to takhle:

Nejšťastnější jsem v práci. A to je neudržitelné. Miluju práci učitelky. Lidi mi říkají, že je to na mně vidět, že se celá rozzářím a oči mi jiskří, když mluvím o tom, co se děje ve škole, o malých i velkých věcech, které s dětmi ve třídě zažívám. To je určitě pravda. Dokonce i doufám, že je to pravda. Protože pokud je vidět, že se rozzářím, mělo by být i poznat, že potom zase pohasnu. Protože jak jsem řekla, nejšťastnější jsem v práci, což je neudržitelné.

Nechci to tak mít. Potřebuju nějaký plán, a to brzy. Isak bude za necelé dva roky maturovat. Už teď dává jasně najevo, že se hodlá co nejdřív odstěhovat z domu, a já mu věřím. Na jednu stranu vidím, že mě potřebuje víc než kdy předtím, na druhou stranu si odmítá připustit, že by to sám nezvládl.

Fredrik jen pracuje a pracuje. Dalo by se říct, že se tou dřinou snaží posouvat vpřed, jenže nemá žádný jasně daný směr. Fredrika to zjevně netrápí, tomu ke klidu stačí, když mu ostatní závidí jeho úspěchy a obdivují ho.

Mně jsou přání a preference ostatních ukradené.

Nehodíme se k sobě.

Jedině když se pohádáme, mám pocit, že náš vztah ještě úplně nevyhasl. Po hádce následuje takzvaný sex na usmířenou a ten se nám pokaždé podaří posunout na novou úroveň. Je to nezdravá dynamika, ale nevím, jak to změnit. Mezi hádkami spolu moc nespíme. Fredrik je pořád v práci.

Terapeut se mě zeptal, kdy s Fredrikem nejlíp fungujeme jako pár. Odpověděla jsem, že na cestách, ale na tom se příliš stavět nedá.

Mrzí mě, že už toho spolu tolik neděláme.

Z tolika věcí jsme vyrostli.

Život jde prostě dál.

Jdu do práce a domů.

Do práce a domů.

Něco se musí změnit. Něco se musí stát. Naučila jsem se mistrně vnímat potřeby druhých, ale svým vlastním potřebám zjevně už tak dobře naslouchat neumím. A ani nikdo jiný. Kdyby mě někdo požádal, abych se maximálně ve dvou řádcích popsala, vypadalo by to takhle:

Jmenuju se Agnes Erikssonová.

A už si ani nepamatuju, kdy mě naposledy někdo vnímal.