Kniha rozhovorů a polemik „Pěticípá totalita“ | nakladatelství

Kniha rozhovorů a polemik „Pěticípá totalita“

Stoleté výročí založení KSČ v květnu 1921 určitě vybízí k tomu, abychom si položili otázky vztahující se k minulosti, současnosti, a i budoucnosti. Nějaké odpovědi je možné nalézt v knize rozhovorů a polemik „Pěticípá totalita“ Část rozhovoru s publicistou, bývalým senátorem a poslancem Evropského parlamentu Jaromírem Štětinou zde dáváme jako ukázku:

 

Vy jste říkal, že jste začal studovat Rusko, protože vás zajímalo, odkud vlastně pochází zlo bolševismu. Ale později jste tvrdil, že se z vás stal rusofil

Já bych neřekl, že se ze mě stal rusofil. Já jsem vždycky rusofil býval. A trošičku mě překvapuje taková ta schizofrenie těch „haterů“, kteří mi často vytýkají, že nenávidím Rusko, a na druhou stranu mi vytýkají, že Rusko miluju. Není pravda, že bych nenáviděl Rusko. Rusko je země, která je velkým mezinárodním hráčem, rozhoduje o světové politice. Bohužel se Ruska opět zmocnili bolševici, tak jako tomu bývalo za Brežněva, za Chruščova. Rusko je země, které je potřeba pomoci.

 

Ještě jsem se vás chtěl zeptat na Vaši činnost v samizdatových Lidových novinách

Samizdatové noviny vycházely jenom dva roky, do roku 1989. Pak je vydával Jiří Ruml. Jiří Ruml je jeden z těch, kterému vyčítají jeho členství v KSČ. Jenže on to byl statečný chlapík. Psal ty noviny na psacím stroji v kuchyni ve Vršovicích a pak je někde rozmnožoval, nevím kde. Já měl za úkol je roznášet na určené adresy určeným lidem, což jsem dělal rád, a muselo to být až do roku 1989. Existují svázané samizdatové Lidové noviny, jsou to takové dvě knihy. O to víc mě mrzí, že se Lidové noviny v podstatě staly obětí dnešního pana ministerského předsedy. Já jsem byl jeden čas – asi dva roky – šéfredaktorem Lidových novin, to bylo začátkem devadesátých let. A asi jsem se podílel na jejich pádu…

 

Jak to myslíte?

My jsme Lidové noviny tenkrát potřebovali prodat, protože jsme neměli na živobytí a stal by se z nich týdeník, tak jako se to stalo jiným novinám. Hledal jsem kupce, ale tenkrát prostě ještě nebyly peníze. A nakonec jsme Lidové noviny prodali firmě Ringier. Ta tenkrát pověřila řízením Lidových novin soudruha Voráčka. Soudruh Voráček byl a dnes pravděpodobně pořád je spoluvlastníkem nějaké televizní stanice. Soudruh Voráček byl významný lektor na vršovické Sorbonně – na Vysoké škole stranické ve Vokovicích. Byl to tvrdý normalizátor. Ale v každém případě jsem si říkal: Lidovky přece nemůžou být řízeny komunistou. A tak jsem odjel do Curychu, kde sídlil majitel Ringieru, starý pan Ringier, a když jsem mu toto říkal, on mi řekl: „Já vám nerozumím, pane šéfredaktore.“ Tam se odehrávalo to, co se odehrává i dnes, že totiž ti představitelé západních firem vůbec nemají představu o tom, co to ten komunismus u nás byl. Takže jemu nevadilo, že tam je soudruh Voráček. A já, jakmile mi tohle řekl, jsem okamžitě po návratu do Prahy prásknul dveřmi. Zřekl jsem se své funkce šéfredaktora na protest proti tomuto rozhodnutí.

Tohle se stále opakuje. Já jsem teď byl pět let v Evropském parlamentu a pochopil jsem, že spousta evropských politiků vůbec neví, co to je Rusko. Vůbec neví, co je to komunismus a co bolševismus. Nepovažují to za nějaké ohrožení naší bezpečnosti, což je velké bezpečnostní riziko pro naši republiku, pro naši zemi.

 

Domníváte se, že existuje šance, že by KSČM zosnovala další únorový puč?

Ano, myslím si, že to nebezpečí existuje. A existuje proto, protože mají skutečně podporu zvenku. Je tady naprostá lhostejnost evropské demokracie a neznalost evropských demokratických politiků. Všechno se to může zopakovat. Když tuto otázku dostanu, tak na ni odpovídám se vzpomínkou na to, jak jsem se jednou setkal s panem Václavem Exnerem, což byl někdejší místopředseda KSČM, na Palachově náměstí. Právě tam demonstrovali mladí komunisté a on je podporoval. Já jsem za ním přišel a říkal jsem mu: „Soudruhu Exnere, my vás stejně jednou zrušíme.“ A on se usmál a říkal: „Pane Štětino, my jsme jako bodláčí. Vy nás vysekáte a my znova vyrosteme.“ A tak to je, když vyrostou do dostatečné výše, tak se může klidně opakovat i Únor.

 

Teď bych se Vás rád zeptal na sametovou revoluci. Vy občas říkáte, že bez pražského jara by nebyla ani sametová revoluce. Můžete to trochu rozvést?

Pražské jaro, to byla vzpoura. Vzpoura intelektu. A naučit se vzpouře se moc hodilo v roce 1989. Bohužel ta vzpoura velice rychle vychladla. A podobně tomu bylo pak i v případě sametové revoluce. Příčin, proč tomu tak bylo, bude určitě celá řada. Ale jednou z nich bude i fakt, že ti, kteří vzpouru v šedesátých letech dělali, nebyli podpořeni, jejich snaha nebyla nějakým způsobem oceněna. Možná je to tím, že u nás bylo až příliš mnoho lidí v komunistické straně.

A tomu já říkám pochroumání páteře národa. Nakonec se to projevilo, když byl v roce 1993 přijímán zákon o protiprávnosti komunistického režimu. On byl sice přijat, ale při hlasování bohužel nedošlo k přijetí pozměňujícího návrhu tehdejšího poslance pana Čestmíra Hofhanzela, který zněl: „A proto je Komunistická strana Čech a Moravy zakázána.“ Naprostá většina poslanců tenkrát hlasovala proti.

 

Tam ale ten zákon ještě nebyl deklarativní, neexistovala žádná vymahatelnost.

Ale tady nejde o vymahatelnost. Tady jde o postavení té partaje. A že bychom ji mohli zakázat, o tom svědčí i fakt, že například na Ukrajině byla komunistická strana zcela plnoprávně zakázána. Já si stále myslím, že je potřeba postavit komunisty mimo zákon právě tak, jako byli mimo zákon postaveni nacisti v Německu po druhé světové válce.

 

Já jsem se díval na průzkumy veřejného mínění. Jeden z roku 1990 říká, že až 72 % občanů si myslelo, že komunisté jako strana mají právo na existenci.

To si můžeme vysvětlit tím mnou zmiňovaným vysokým počtem straníků.

 

Ale třeba Václav Havel tehdy říkal: „My nejsme jako oni, my je zakazovat nebudeme.“

To je to, o čem jsem mluvil. Tvrdím, že Václav Havel si zaslouží pochvalu, neboť to byl on, který nás dovedl do NATO a EU. Ale to, co tehdy udělal, to byla velká chyba. V tomto si myslím, že si Václav Havel kritiku zaslouží. A kdyby byl živ, tak by ji dokázal ustát. Právě proto, že to byl velký muž.

 

Součástí sametové revoluce byli i účastníci pražského jara. Ti reformátoři, kteří byli tehdy odstřiženi, a pak pomáhali ostatním disidentům při nové revoluci.

To bylo, myslím, velmi důležité.

 

Ještě tam je aspekt toho, že revoluce u nás proběhla nenásilně. Zákroky proti studentstvu sice byly brutální, ale kdybychom to porovnali s jinými zeměmi, tak se možná hodí říct, že českoslovenští komunisté se vzdali trochu mírumilovněji. Vy jste tu situaci srovnával třeba s Rumunskem, pokud se nepletu.

Já jsem byl v Rumunsku v době, kdy zastřelili Ceaușesca, a byl jsem tam při rumunské revoluci. To násilí se ale neprojevovalo jenom v Rumunsku. Útoky proti čečenským separatistům jsou také velký komunistický zločin. A obsazení Krymu a Donbasu je také velký komunistický zločin. Bohužel je KSČM svou argumentační silou v poslední době vítězem diskusí o smyslu komunismu.

 

A kdy jste vy vstoupil do politiky? Poprvé jste kandidoval do senátu za podpory Strany zelených, že?

První volba byla za Zelené a také za silné podpory Václava Havla a Karla Schwarzenberga, který také tenkrát vyhrál volby. Seděli jsme pak vedle sebe v Senátu a spřátelili jsme se.

 

V knize Brutalita moci píšete, že jste s panem Schwarzenbergem v Senátu dělali neplechu. Že jste se tam spolu snažili trochu rozvířit senátní vody.

Říkali jsme si, co jsme chtěli. To je ostatně předpoklad dobré politiky. Ale nemyslím si, že se to setkalo s úspěchem… Já jsem potom v tom druhém senátním období kandidoval za TOP 09 a do Evropského parlamentu jsem pak na dalších pět let také kandidoval za TOP 09, jako nestraník.

 

Protože jste říkal, že do žádné strany nevstoupíte.

Myslím si, že nevstoupit do žádné strany člověku zachovává svobodu. A já jsem přece jenom novinář a spisovatel, tak musím být svobodný, abych mohl to řemeslo dělat. Zvlášť, když jsem ho dělat nemohl až do svých padesáti let.

 

V senátu jste se setkal také se svou spolupracovnicí Pavlínou Hájkovou. Vymysleli jste, že zkusíte své volební období využít k tomu, abyste se oživili debaty o zrušení KSČ…

Ano, bylo to tak. Těch pokusů byla celá řada, odhaduji asi tak patnáct, ne-li více. My jsme s Pavlou Hájkovou dělali několik dalších pokusů, dokonce jsem byl předsedou Senátní komise pro zkoumání ústavnosti KSČM. Ale to jsme se jaksi se zlou potázali...

 

A jaký byl Váš hlavní argument? Na čem jste postavil obžalobu?

Tenkrát to ještě nebyla obžaloba. Teprve nedávno jsem zpracoval se svými spolupracovníky skutečnou správní žalobu na KSČM. Ale tenkrát ta moje komise udělala petici, kterou podepsalo více než padesát tisíc občanů. My jsme ji předali předsedovi senátu Přemyslu Sobotkovi a předsedovi poslanecké sněmovny panu Zaorálkovi a tím to vlastně zvadlo. Nikdo se s tím nezabýval. Pan Zaorálek nám vysvětlil, že v demokratických společnostech se verbální trestné činy nepostihují a že KSČM se dopouští pouze verbálních trestních činů. To si ale myslím, že není pravda.

 

A co zločinného tedy podle Vás činí?

Například nás chce zcela zjevně vyštvat z našich závazků, jako jsou závazky v NATO. Vždyť to jsou naši spojenci! A to je přece dostatečný trestný čin. Já si dokonce myslím, že to můžeme považovat za zradu. Nesmíme teď dopustit, aby se KSČM zmocnila vlády. Protože jejich hlavní zahraniční politický program je vystoupení České republiky z NATO. A jelikož Kreml považuje NATO za svého úhlavního nepřítele, tak si myslím, že tohle už je víc než verbální nebezpečí.

 

Vy jste mluvil o tom, že komunisté mají na svědomí útok na Ukrajinu a zabrání Krymu. Ale, pokud se nepletu, Jedinaja Rassija (Jednotné Rusko) nemá v programu, že je komunistickou stranou. Tak proč je považujete za bolševiky?

Duše ruského národa je mnohem pokřivenější než duše naše. A mně je úplně jedno, jestli má Putin partaj, která prohlašuje, že nemá s komunismem nic společného. Je to partaj, která je prolezlá komunistickým duchem. A jestli to Rusko nedokáže zastavit, může dojít i k výrazně neverbálním zločinům jako je použití těžkých zbraní, atomových zbraní… Víte, když jsem dělal novináře v Rusku, jednou jsem točil s Rusy pro Českou televizi takovou anketu. A ta anketa se ptala, zda je potřeba pro zastavení separatismu v Čečensku použít atomové zbraně. Naprostá většina dotázaných, a už nevím, kolik procent, odpověděla ano.

 

Takže to, co se označuje jako komunismus, je v podstatě ruský imperialismus.

Ruský imperialismus je dítě sovětského komunismu. A dokud se nezbavíme komunismu a nenazveme komunismus pravým jménem, jako zločinný, tak nám pořád bude hrozit moskevský imperialismus. A já už nechci ruské tanky v Praze.

 

Nežijeme přece jen v trochu jiné době? Jsme v NATO, jsme v EU, jsme obklopeni relativně přátelskými státy. Rusko se zdá být poněkud slabší, kdybychom to měli, co se síly týče, srovnávat s osmdesátými lety.

Já nevím, jestli je dnešní Rusko slabší. Rusko je stále velmoc a jako s velmocí s ním musíme zacházet.

 

Ještě bych se chtěl vrátit do České republiky. Tvrdíte, že jsme tu dekomunizaci nedotáhli příliš daleko. Na druhou stranu je Česká republika místem, kde vznikl například koncept lustračního zákona.

To byl jeden z pokusů, jak se s komunismem vypořádat, ale ten se také nepovedl. Kdyby se povedl, tak by nemohl být bývalý normalizační komunista premiérem tohoto státu. Co se mě a mého vztahu ke komunistům týče, myslím, že naprostou většinu soubojů s komunisty jsem v životě prohrál. A je nebezpečné, že v tom přívalu informací, které dnes máme díky internetu, mohou komunisté používat své osvědčené metody. Včetně zabíjení. V Rusku se to už odehrává.

 

Ale komunisté v současné době mají preference okolo pěti procent – to jsou nejnižší preference od devadesátých let. Do této doby mohli hrát hru: „My za nic nemůžeme, my nemáme žádnou pravomoc.“ To, že podporují současnou vládu, jim zřejmě láme vaz.

To, co říkáte, nic nemění na tom, že komunisté vládu podporují. A fakticky vytvořili s Andrejem Babišem koalici. Ta koalice je důležitější než to, co někde prohlašují. Oni, a já se na to dívám z bezpečnostního hlediska, jsou tím nebezpečím pro Českou republiku.

  

Jenže už dřívější premiéři si k nim chodili pro hlasy. Například Václav Klaus, když chtěl být zvolen prezidentem, šel prosit do poslaneckého klubu KSČM. Takže vlastně ta ostrakizace KSČM byla vždycky nedokonalá i od velkých stran.

Ze strany ODS to bylo zcela zřejmé. Já vím, že kdysi, když byl prezidentem, mě Václav Klaus zvával na Hrad jako senátora. A jednou mi povídal: „Jak to tedy s těmi komunisty uděláme? A když žádáte, aby byli postaveni mimo zákon, nevypouštíte, pane Štětino, Gina z láhve?“ Jemu se to tedy zřejmě nelíbilo. Prostě na to měl jiný názor než já. A dnes už naštěstí nemá tu moc, aby jej mohl uplatňovat.

 

Ve své knize píšete, že kdysi byla nějaká rebelie na ministerstvu vnitra a že ty snahy taky trochu zablokovali úředníci.

Bylo to tak, že náš požadavek, aby byla KSČ postavena před soud, dala prověřit tehdejší vláda, jejímž členem byl Karel Schwarzenberg. A Karel Schwarzenberg si vzal za své, aby ministerstvo vnitra zjistilo, co je na našem tvrzení pravdy. Odpověď nepřišla od ministra vnitra, ale od úředníků, kteří napsali, že nic takového jako je zakázání KSČM se nemůže odehrát. To svědčí právě o nebezpečnosti těch komunistů, poněvadž oni se vždycky snažili získat správné úředníky na svoji stranu. Protože ti dělají tu hlavní politiku.

 

A nebylo to spíš tak, že ti úředníci byli v KSČ a báli se o svoji vlastní pozici? Dnes už třeba komunisty nejsou…

Určitě to tak je. Ale komunisti vždycky strachem společnost ovládali a nyní se dostáváme znovu do situace, kdy máme premiéra normalizačního komunistu, kádra, a ještě k tomu estébáka. Lidi se začínají bát.

Abych vám pravdu řekl, já se taky začínám bát, protože těch výhrůžek, že mě zabijí, dostávám hodně. A naučil jsem se bát v Rusku, když jsem pracoval v Čečensku. Než mě vyhnali, tak jsem chodil po ulici hodně daleko od těch moskevských temných průjezdů…

 

Myslíte si, že brutalita komunismu 20. století je způsobená tím, že šlo o sovětskou značku komunismu? Anebo je to už inherentní k dílu Marxe a Engelse?

Já si nemyslím, že by to bylo nějaké ruské specifikum. Skutečně to vychází ze základního učení Marxe, který jasně svůj Komunistický manifest, ten základní dokument, ukončil výzvou k násilí. Je to tam, myslím, přímo napsané. Ale většina Rusů jsou mírumilovní lidé. Nechtějí další válku poté, co prožili druhou světovou. Proto si taky myslím, že se ruský národ ještě úplně nepodařilo zlomit.

 

Nebo zachránit před sebou samým?

Domnívám se ale, že to pokračuje docela úspěšně. Osobně bych to nazval převýchovou ruského národa. Tohle je potřeba v té mezinárodní politice dělat a podporovat. Já jsem byl například vždy zastáncem toho, aby se Rusko stalo členem Rady Evropy. A nakonec bylo zpátky přijato, což je velmi důležité, poněvadž existuje něco, čemu já říkám edukační úloha mezinárodního společenství. Dokonce si myslím, že existuje něco jako princip Petra Velikého. Totiž, že se dnes opakuje to, co kdysi Petr Veliký udělal jako ruský car: Odjel do Holandska a přivezl do Ruska novoty. A to je dnes strašně potřeba. Je potřeba Rusko přijímat, vzdělávat a kultivovat.

 

A nevychovali jsme si tedy Putina tak trochu sami tím, že jsme s Ruskem málo navazovali kontakty? Že jsme se s ním málo propojovali?

Rusko nesmíme ponižovat. Ale pravda se mu říkat může. A to měl právě na mysli Havel, když říkal: „Nesmíme se bát Ruska. Musíme se bát o Rusko.“

 

A jedna prediktivní otázka na závěr. Pokud bychom nakonec přece jen zrušili KSČM, dokážete si představit vznik nové levicové strany, která by nebyla svým osazenstvem ani co se symboliky týče odrazem komunismu, že by vznikla taková levicová strana, která by nevyzývala k násilí, ale mohla by být produktivní součástí našeho stranického systému?

Já se domnívám, že může vzniknout levicová strana, která může být silná. Ale my nesmíme dopustit, aby jejím základním principem bylo násilí. To přesně totiž odlišuje komunistickou stranu od sociálních demokracií. Bohužel je ovšem v naší společnosti příliš mnoho komunistů duchem i svědomím…

 

Knihu si můžete objednat u nás na e-shopu.

 

 

 

 

newsletter Kniha Zlín

Zajímá Vás, jaké novinky právě vychází a co se děje v knižním světě? Přihlášením k odběru našich e-mailových novinek souhlasíte se zpracováním osobních údajů.