Románová kronika Hynka Čapky Neviditelné kořeny vyšla teprve na začátku března, ale už teď ji provází množství nadšených čtenářských recenzí. 28. března proběhl křest knihy, a to nikde jinde než ve Zlíně, kde se část jejího děje odehrává. Kmotrem knihy se stal Alois Langer, předseda Klubu absolventů Baťovy školy práce. Mimo několika fotek z křtu najdete v dnešním blogu i krátký rozhovor s autorem.

Zkusme se vydat po stopách toho, jak váš román vznikal. Co vás k napsání Neviditelných kořenů inspirovalo? Mají Pavel, Tomáš, Anežka či jiné postavy reálné předobrazy, nebo jsou čistou fikcí?

Hledal jsem příběh, kde bych mohl uplatnit, co jsem zažil nebo co dobře znám. Do značné míry autobiografický je můj první román Dvojitá ozvěna, tentokrát jsem ale chtěl vlastní zkušenosti použít jen jako základ pro vytvoření fiktivních postav a smyšleného děje. Zároveň jsem se snažil o co největší autentičnost a na pozadí příběhu probíhá řada skutečných událostí, třeba bombardování Zlína za války nebo revoluce v roce 1989. Vystupují a mluví tu i skutečné osoby: všichni tři Baťové, Václav Havel, kardinál Tomášek a další.

V medailonku na našem webu píšete, že jste vystudoval VŠE – stejně jako Pavel – a že se rád zabýváte zlínskou historií. Čerpal jste tedy při popisu událostí z vlastních zážitků, případně z historických pramenů?

Na postavě Pavla jsem mohl využít vlastní zážitky ze sametové revoluce. Pokusil jsem se ale o trochu jiný pohled, něž jaký bývá obvykle prezentován. Listopadové dění popisuji z perspektivy „pěšáka revoluce“, který se nečekaně ocitne ve víru dramatických událostí a snaží se přispět, jak nejlíp umí. A velmi intenzivně to prožívá.

Na příběhu Tomáše a Anežky jsem na druhou stranu zužitkoval znalosti „amatérského historika“ a zasadil jsem jej do baťovské doby. Jenže i tak jsem musel nastudovat další literaturu, hlavně dobovou, a prohrabat se archivy. Dobrým zdrojem byly i vzpomínky pamětníků, se kterými jsem za jejich života mluvil osobně nebo jsem použil písemné záznamy jejich vyprávění – o tom, jak to chodilo v Baťových školách, internátech, v továrně a jak tehdy trávili volný čas. Jedna taková vzpomínka inspirovala i kapitolu o noční výpravě ševcovských tovaryšů k Baťovu hrobu.

Román čtenáře seznamuje mimo jiné s tím, jak pracoval obuvnický dělník nebo Baťovo reklamní oddělení, a také popisuje například velkou propagační akci s autem v kleci. Jak věrně v těchto případech kniha kopíruje skutečnost? Protože třeba auto v kleci mi zní přesně jako něco, co by si u Bati klidně vymysleli, ale žádný relevantní záznam takové události jsem při letmém pátrání nedohledal…

Akce „auto v kleci“ proběhla někdy po válce v USA, ale jak říkáte, je to něco, co by ve firmě Baťa byli schopni zrealizovat, kdyby to někoho z nich napadlo. Dělali i mnohem větší kampaně, takže „auto v kleci“ by určitě nebyl problém… Na druhou stranu způsob práce na obuvnickém stroji nebo metody reklamního oddělení jsou popsány co nejvíce podle reality.

Děj románu protíná několik historických milníků, z nichž největší prostor dostává rok 1989. Jak zásadní odkaz pro vás listopadová revoluce představuje a je důležité si ji i nadále připomínat a psát o ní?

Rok 1989 byl velký přelom, ale hlavně pro mladší generace to je spíš už dějepis. Postava Pavla má dát tomu dějepisu život a srdce. Ukázat, jak zásadní změna to pro každého člověka byla. Občas slýcháváme, že jednou ten režim padnout musel a že tehdy to padalo všude v okolních zemích. Jenže komunismus se neporazil sám ani nebylo vše řízeno mocnými silami shora, jak tvrdívají konspirační teorie – byla to práce studentů, herců a hrstky disidentů, kteří se rozhodli jít do dnes těžko představitelného rizika. Museli sami všechno zorganizovat, odpracovat a vyvzdorovat. Proběhlo to relativně rychle a hladce, ale mohlo to dopadnout i jinak – třeba jako v Rumunsku, kde se režim udržel skoro až do dalšího roku a jeho porážka stála stovky životů. A vedení země se i potom znovu chopili komunisté.

Původní rukopis, který jste do nakladatelství poslal, měl přes pět set normostran. V redakci jsme se takového rozsahu trochu zalekli, takže jsme vás přiměli rukopis de facto o pětinu zkrátit. Dá se alespoň výběrově popsat, co se do knihy nakonec nevešlo?

V knize původně obsahovala spoustu krátkých vložených příběhů, většinou podle skutečných událostí. Takové malé odbočky pro zpestření. Ale jak říká jedno z pravidel tvůrčího psaní, co nesouvisí s vývojem příběhu, je nadbytečné. Proto se obětí krácení staly právě tyto minipříběhy, někdy i celé kapitoly, například setkání Pavla s papežem Janem Pavlem II. téměř mezi čtyřma očima. Což je také můj vlastní zážitek, sice zajímavý, ale pro děj knihy nepodstatný.

Rukopis však byl i po těchto redukcích stále ještě moc dlouhý, proto jsem jej musel znovu přečíst a škrtat po větách a odstavcích. Někdy bylo těžké vymazat pasáž, se kterou jsem se při psaní dlouho trápil, ale s časovým odstupem jsem viděl, že tam vůbec nemusí být. Nakonec jsem se dostal na asi 415 normostran a se zbytkem mi pomohla redakce.

Chystáte nějakou další knihu? Pokud ano, můžete o ní něco prozradit?

Momentálně na ničem nepracuji. Psaní mě sice opravdu bavilo a věnoval jsem se mu takřka denně po dobu několik let, ale teď nemám potřebu psát nic dalšího. Asi už jsem řekl vše, co jsem říct chtěl. Moje okolí sice tvrdí, že to na mě určitě zase přijde, ale zatím žádné nutkání necítím…

Za fotografie ze křtu děkujeme Janu Bujáčkovi a Martinu Čapkovi.