Román Autobiografie Ježíše Krista má podobu ztraceného spisku, který byl po mnoha letech nalezen v Sýrii a ukázalo se, že jeho autorem je samotný Ježíš. Kristovo líčení vlastního života se ovšem od biblických příběhů popsaných evangelisty poměrně zásadně liší…

Zobern postavu Ježíše desakralizuje do nejvyšší možné míry: Kristus tak otevřeně promlouvá třeba o svém chtíči či sexuálních stycích a události známé z biblického kánonu, například Lazarovo zmrtvýchvstání, nabývají leckdy až parodického vyznění. Knize přitom nechybí hlubší, filozofický rozměr, Zobern mimo jiné často akcentuje motiv slova jako prostředku dorozumění, ale také jako nástroje, jak nad někým získat moc. Není tak divu, že román svým pojetím a vyzněním vzbudil v Rusku značné kontroverze.

Oleg Zobern: Autobiografie Ježíše Krista

Ukázka:

Musím zde pohovořit o tom, co se stalo v Káně. Tohle galilejské městečko stojí uprostřed pšeničných polí, kde ze země trčí obrovské kameny jako pozůstatky her dávných gigantů. Sotva jsme tam jednoho večera přišli, nějací lidé mě začali přemlouvat, ať s nimi jdu na svatební hostinu. Prý se žení syn místního soudce. Mluvili se mnou skoro neuctivě, posměšným tónem. Moji učedníci se mě od toho snažili odradit, ale já nakonec stejně šel a vzal jsem s sebou Jidáše. Ostatní odešli shánět ve městě obživu a zjistit, zda nám tu nehrozí nebezpečí. Nesnáším svatby. Je to ta nejabsurdnější věc na světě. Místo aby novomanželé někde o samotě truchlili nad svým osudem, utrácejí peníze, aby rozveselili hladové hosty.

A najednou jsem byl jedním z nich. Posadili mě za stůl. Měl jsem hlad, ale držel jsem se, abych se nevrhal na jídlo, protože by to nevypadalo zrovna dobře. Dům, ve kterém se hostina konala, mi připadal velmi neútulný, vlhký a temný, i když na stole i u stropu hořely svíce. Už dávno jsem si všiml, že některé domy působí na člověka příjemně a některé ne a že to zdaleka nezávisí na jejich majiteli. Příčinou může být samotné místo, kde dům stojí.

Víno teklo proudem a pronášely se přípitky, které mě děsí svou domýšlivou bezobsažností, neboť vzbuzují planou naději, že všechno dobře dopadne. Nikdo se mě na nic neptal, což bylo neobvyklé.

Trochu jsem se posilnil masem se zeleninou. Jidáš chroupal jablko.

Po nějakém čase hostitel zničehonic oznámil, že došlo víno. Všechno ztichlo a zraky lidí se obrátily ke mně. Nějaká stařena s orlím nosem a zákeřnýma očima řekla:

„Ježíši, co teď máme dělat? Krámy s vínem jsou už zavřené. Slyšeli jsme, že umíš rozdávat lidem radost. Udělej tedy něco, abychom se mohli dál bavit.“

V tu chvíli jsem pochopil, že mě tu všichni znají a že na mě čekali. Zpráva o tom, že přijdu do Kány, mě předběhla a lidé ode mě chtěli zázrak. Nebo potřebovali důkaz, že jsem podvodník.

Jidáš přestal chroupat jablko a špitl mi do ucha, že bychom radši už měli jít.

Ale to by nebylo rozumné. Všichni by to považovali za projev mé bezmoci…

„Ježíši, neschovávej před námi to, co umíš,“ pokračovala stařena s předstíranou pokorou. „Proč hasit světlo, které může svítit všem? Ukaž nám světlo a dej nám víno, Ježíši. Vidíš ty prázdné džbány u stěn? Naplníš je vínem?“

Podíval jsem se na řadu džbánů, které připomínaly spíše nádoby na mytí, a dostal jsem nápad.

„Přines mi ostrý nůž a pohár,“ řekl jsem hostiteli. Ochotně mi vyhověl.

„Dám vám víno opojnější, než pije římský senátor,“ pronesl jsem a přejel jsem si opatrně čepelí nože po levém zápěstí, abych pustil krev, ale nepoškodil si žíly.

Někdo z hostí vykřikl.

Namířil jsem stružku krve do poháru a nechal ho do třetiny naplnit. Ženy včetně nevěsty se v hrůze odvrátily a zakryly si rukama tvář.

Jakási naříkající stařena se ke mně vrhla, aby mi převázala ruku šátkem.

„A teď zpívejte! Všichni! Okuste moji krev! Aspoň si omočte rty a olízněte se!“ křikl jsem s pocitem, že jsem je naprosto ohromil. To mi znovu dodalo sílu a sebejistotu.

Poslušně nechali kolovat pohár kolem stolu a za několik minut dosáhlo všeobecné vzrušení vrcholu. Byli opojeni už jen tím, že pijí teplou lidskou krev.

Spustili svatební píseň. Jidáš se rozplakal.

Jakýsi holohlavý muž, který, jak jsem později zjistil, sem byl poslán Římany na výzvědy, řekl hostiteli posměšně: „Dobré víno se podává vždycky na začátku, a ty sis ho nechal až na teď…“

Věděl jsem, že krev je zázračná. Je to nejdokonalejší část našeho organismu a obsahuje všechny čtyři prvky vesmíru: zemi, oheň, vzduch i vodu. Někteří lidé mají krev bohatší na jeden z prvků. Třeba moje krev je silná, protože má v sobě více ohně. Nejdůležitější ale je, že v krvi proudí dvě duše člověka – duše animalis a vegetabilis. Kdo se napije krve, po ničem jiném už netouží. Krev je ideální pramen života.

Je vtipné, že tu svatbu možná vystrojili jen proto, aby zjistili, čeho jsem schopen.