Dvě slavné francouzské ženy se za druhé světové války přátelily s nacisty. Ovšem každá po svém. Jedna, mulatka, která se narodila ve Spojených státech a francouzské občanství získala teprve později, využívala těchto styků k informování odboje. Druhá, rodilá Francouzka, s německými okupanty nejen kolaborovala, ale dokonce pro ně a proti Spojencům pracovala.

Měly spolu mnoho společného – trampoty v dětství, mnoho milenců a slávu zrozenou v Paříži.

 

Karel Pacner: Vyzvědačky bez závoje 

Ukázka:

 

Černá Venuše

Když 2. října 1925 snědá Američanka Josephine Bakerová poprvé vystoupila v divadle na Elysejských polích v Paříži se svým erotickým tancem, obecenstvo uchvátila. Na jevišti vypadala skoro jako nahá. Ostatně jednou řekla: „Miluji nahotu – to je nejužitečnější odpočinek těla od falešné morálky společnosti.“

Narodila se 3. června 1906 v St. Louis v americkém státu Missouri jako Freda Josephine McDonaldová. Byla dítětem pradleny a barového zpěváka. Její otec brzy zmizel ze scény, a když se matka podruhé vdala, přivedla na svět ještě syna a dvě dcery. Na vzdělání neměla nejstarší dcera příliš času, protože od třinácti let pracovala jako číšnice. Potom se přidala k jedné hudební skupině, se kterou jako zpěvačka cestovala po Spojených státech. Brzy přidala i humorné parodie a stepování. Když jí bylo patnáct let, vzala si Williama Bakera, jehož jméno od té doby nosila.

Prorazila se zpěvem, tancem a parodiemi v jednom newyorském nočním klubu, ale jí to nestačilo. Zatoužila po Paříži a i v této světové metropoli zábavy zvítězila. Na jevišti se často oblékala jenom do slupek od banánů. Ovšem nejvíc přitahovala obecenstvo svým jedinečným uměním a lehkostí, s jakou zpívala šansony a tančila. Evropu naučila divoký tanec charleston, který kdysi provozovali černošští dělníci v přístavu Charleston.

Novináři se předháněli ve vymýšlení co možná nejvýstižnějších přirovnání pro tuto originální umělkyni – nejvíc jí asi vystihovalo pojmenování „Černá Venuše“. Se dvěma hollywoodskými hvězdami soupeřila o titul nejvíce fotografovaných žen světa.

Když se pokusila zopakovat svůj úspěch i v New Yorku, obecenstvo ji nepřijalo. Deník New York Times ji nazval „černou holkou“. Vrátila se do Evropy. Paříž ji milovala a ona milovala Paříž. Vyjádřila to i písní „Mám dvě lásky – svou zemi a Paříž“. Po rozvodu s prvním manželem si vzala v roce 1937 Francouze Jeana Liona, a získala tak i francouzské občanství.

Ocenění od generála Pattona

Josephine Bakerová však nebyla příliš politicky prozíravá. Útok italských vojsk na Etiopii na podzim 1935, který nařídil diktátor Benito Mussolini, schvalovala. Ovšem to jí otevřelo dveře k italským diplomatům v Paříži. Zato válka s Německem vzbouřila její smysl pro svobodu a demokracii a přihlásila se jako ošetřovatelka k Červenému kříži.

Po obsazení Francie měli mnozí lidé dojem, že slavná zpěvačka kolaboruje s okupanty. Často ji viděli s vysokými německými důstojníky, úředníky gestapa a vojenské správy. Netušili ale, že při rozmluvách s nimi získává důležité informace, které předává spojeneckým agentům. Tuto činnost ale ohrozila vážná choroba, která ji v červnu 1941 upoutala v marocké Casablance na lůžko. Teprve když v prosinci 1942 opustila nemocnici, mohla pokračovat.

Dověděla se například klíčové údaje o plánech vichistické vlády na obranu kolonií v severní Africe. Díky tomu se tam Spojenci vylodili a území obsadili mnohem snáze, než doufali. Americký generál George S. Patton, který byl při udělování pochval zpravidla zdrženlivý, ji později ocenil: „Josephine Bakerová nám svou statečností velice pomohla.“ Informace o vojenské situaci v Sýrii, které předala svým spojkám, zase umožnily oddílům Svobodné Francie, generála Charlese De Gaulla osvobodit i toto území.

Při svých cestách po Francii a Africe Bakerová převážela různé zprávy a dokumenty. Marocké pasy pro Židy z východní a střední Evropy zachránily mnoho lidí, kteří pak mohli bezpečně emigrovat do Latinské Ameriky. Papíry zašívala do šatů, které nosila, ale byla to zbytečná opatrnost – německé hlídky jí místo kontroly salutovaly. Odbojáře, kteří ji občas doprovázeli, vydávala za baletní mistry. Po osvobození Francie jí prezident De Gaulle udělil vysoká vyznamenání – Lotrinský kříž a Medaili svobody. Byla pasována na rytíře Čestné legie a veřejnost, která se dověděla o jejím hrdinství, ji opět s láskou tleskala.

Bakerová rovněž několikrát navštívila Spojené státy, podílela se na hnutí za občanská práva černošského obyvatelstva. Sama nemohla mít děti, a proto se svým třetím manželem hudebníkem Jo Bouillonem nakonec adaptovala dvanáct dětí z celého světa – tím chtěla dokázat, že lidé všech ras spolu mohou žít ve svornosti.

Měla spoustu milenců. Provdala se i za tři další muže, ale později se ukázalo, že byli zavázáni ještě v předchozích manželstvích, takže tento akt nebyl právně platný.

Na jaře 1974 chtěla oslavit padesát let na scéně. Do Paříže se sjely umělecké celebrity z celého světa, avšak oslavenkyně náhle onemocněla a 8. dubna ji ve spánku postihla mozková mrtvice. Na poslední cestě milovanou Paříží doprovodilo Bakerovou na dvacet tisíc lidí. Francouzská vláda ji jako první Američanku uctila jedenadvaceti dělovými salvami. Tělo „Černá Venuše“ spočívá na hřbitově v Casablance. V roce 1991 natočili o jejím životě hraný film.

„Černá Venuše“ Josephine Bakerová byla za svou vyzvědačskou činnost a statečnost oceněna generály – Pattonem a De Gaullem.

Ve stovce nejvlivnějších

Coco Chanel vnesla revoluci do oblékání žen – přiměla je, aby odhodily korzety, zkrátily sukně, ustřihly si vlasy, opalovaly se a oblékaly se pohodlně a podobně jako muži.

Gabriela Bonheur Chanelová se narodila 19. srpna 1883 devatenáctileté dívce Jeane Devolleové v městě Saumur ve střední Francii na řece Loiře. Její otec byl podomním obchodníkem. Milenci se vzali až následující rok. Když bylo Gabriele šest let, matka zemřela a otec se odmítl o ní a o její čtyři sourozence starat, a příbuzní je tedy dali do sirotčince. Dva roky chodila do klášterní školy.

Prázdniny trávila v Moulinsu u tety Julie, která vedla módní salon. Dívka neuměla šít, zato ráda stříhala látku na šaty a navrhovala je. Sama se oblékala jako malý chlapec a tenhle styl se snažila dát i novým modelům. Chtěla, aby se ženy přestaly svazovat do korzetů a oblékaly si pohodlné šaty. Ve dvaceti letech nastoupila jako prodavačka do obchodu s výbavami pro nevěsty i všedním oblečením pro paní a dívky a po večerech chraplavým hlasem zpívala s kapelou v kabaretu. Velký úspěch měla s písničkou o pejskovi Coco „Kdo viděl Coco na Trocaderu“. Od té doby jí říkali Coco. V roce 1906 odjela do Vichy. Ve velkém klubu se tam pokusila o pěveckou kariéru, ale neuspěla.

Po návratu do Moulinsu přijala nabídku svého starého obdivovatele Etienna Balsana, aby se přestěhovala na jeho zámek. Stále víc toužila po tom, aby mohla začít oblékat ženy podle svého vkusu. Přítel jejího milence bohatý anglický podnikatel a sportovec Arthur Capel jí nakonec v roce 1909 půjčil peníze, aby mohla založit svůj první butik na klobouky v Paříži na bulváru Malesherbes. I s ním začala chodit. Následujícího roku přesunula obchod na prestižnější ulici Cambon.

Coco Chanel prosazovala moderní ženské oblékání – hezké a příjemné. Šaty jednoduché a univerzální pro každou příležitost, večerní róby bez rukávů. A zavedla nový div – dámské kalhoty. Za Velké války šila volné kabátky ve stylu ošetřovatelek.

Přátelé, milenci a kamarádky jí zabezpečili bohatou klientelu. Snímky jejích modelů otiskovaly módní časopisy. V květnu 1921 představila svým zákaznicím nový parfém, nazvala ho Chanel No.5 a měla s ním ohromný úspěch. Na jeho výrobu však sama nestačila, a proto založila společnost, v níž měla pouze 10 procent akcií. Zbytek připadl milencům a přátelům, především Pierru Werthemeirovi, který měl 70 procent. Oblékat se v jejím salonu se stalo pro dámy z vysoké společnosti prestiží.

Tato revolucionářka ženské módy se stala jednou z prominentních osobností umělecké Paříže dvacátých a třicátých let. Přátelila se s umělci, politiky i sportovci – se spisovatelem Ernstem Hemingwayem, malířem Pablem Picassem a s básníkem Jeanem Cocteau. Vystřídala řadu milenců: člena britské královské rodiny – vévodu z Westminsteru, bratrance sesazeného ruského cara velkovévodu Dmitrije, ruského hudebního skladatele Igora Stravinského a další. Nikdy se nevdala. Svatbu s britským aristokratem si rozmyslela na poslední chvíli: „Je hodně vévodkyň, ale Coco Chanel je pouze jedna.“ A vždycky trvala na tom, aby jí oslovovali „slečno“.

K přátelům byla štědrá, k podřízeným tvrdá. Cocteauovi platila jeho léčení. Stravinského, který měl malé příjmy, finančně podporovala. Avšak když někdo z jejích zaměstnanců přišel požádat o zvýšení platu, na hodinu ho s pokřikem vyhodila. Třebaže v Paříži vlastnila rozsáhlou rezidenci, stále si udržovala i přepychové apartmá v hotelu Ritz, aby byla nablízku svým zákaznicím. Na Riviéře si koupila přepychovou vilu.

Časopis Time ji zařadil mezi sto nejvlivnějších žen světa. Ještě v roce 1998 byla uváděna mezi stovkou nejvýznamnějších lidí 20. století – jediná ze světa módy.

Slavná Coco Chanel s německými okupanty nejen kolaborovala, ale dokonce pro ně a proti Spojencům pracovala.

Nacistickou kolaborantkou

Když přišli v létě 1940 Němci do Paříže, brzy se s tím smířila. Jejich důstojníci k ní byli milí, rytířští, v jejích obchodech nakupovali pro své manželky a milenky. Chodili do barů a divadel, měli plno peněz.

Coco Chanel upoutal sličný jednatřicetiletý plukovník SS Walter Schellenberg. I jemu se líbila, byť byla o šestadvacet let starší. O jejich mileneckém vztahu vyprávěl po válce britským vyšetřovatelům a po více než půl století to zveřejnila rozhlasová stanice BBC. Patrně z lásky k němu se ujala velice delikátního poslání. Nejdřív odjela do Berlína pro podrobné instrukce. Znala vévodu z Windsoru, krále Eduarda VIII., který se vzdal trůnu, aby se mohl oženit s rozvedenou Američankou Wallis Simpsonovou. Vévoda sympatizoval s Hitlerem a ten ho chtěl po úspěšné invazi na britské ostrovy dosadit zpátky na trůn. A Němci pověřili Coco, aby se ho pokusila k téhle roli přemluvit. V květnu 1940, kdy Francie padla, žil s novomanželkou na jihu země, který wehrmacht neobsadil a jemuž Berlín udělil omezenou formu svrchovanosti.

Britská tajná služba, která se obávala zneužití vévody Němci, ho však rychle přesunula z jejich dosahu. V červnu do Španělska a v červenci do Portugalska. Do Lisabonu kvůli tomu přijel sám Schellenberg, ale dvojici zmeškal jenom o několik hodin – vévoda odplouval na Bahamské ostrovy, kde ho Londýn jmenoval guvernérem. Ani Coco neuspěla.

V roce 1941 potkala dalšího německého důstojníka, aristokrata Hanse Günthera von Dincklage, vojenského atašé v Paříži, tedy příslušníka Abwehru. A její nový milenec byl opět mladší – tentokrát pouze o třináct let. Von Dincklage ji seznámil se svým přítelem kapitánem Theodorem Mommem. Vsadila na nacisty. Byla hamižná, a proto se snažila za pomoci německých přátel získat pod kontrolu výrobu parfémů. Argumentovala velmi nestoudně: „Werthemeirovi jsou přece Židé a uprchli do Ameriky!“ Podnik se podařilo arizovat, tedy vyrvat ze židovských rukou, ale zásluhou vlastenecky smýšlejících Francouzů se jeho jedinou majitelkou nestala.

Uvolněné archivy vynesly na světlo fakt, že pod krycím znakem F-7124 spolupracovala s nacistickou rozvědkou Abwehr. Celé pozadí její kolaborace odhalil americký novinář Hal Vaughan v knize Sleeping With The Enemy: Coco Chanel’s Secret War (Spala s nepřítelem: Tajná válka Coco Chanelové). Tato bisexuální žena, jež měla mít poměr i se Salvatorem Dalím v době, kdy byl ženatý, skutečně věděla, kdo je a co chce.

Na podzim 1943, kdy Němci začali na východní frontě a v Africe ztrácet pozice a kdy všichni věděli, že Spojenci požadují kapitulaci třetí říše, začali hledat někteří nacisté únikové cesty. A také Coco. Podle Edmonde Charles-Rouxové, která napsala její životopis, přišla na myšlenku, že by Západ mohl uzavřít separátní mír s Německem – a ona by ho mohla dojednat a pro tento nápad získala i kapitána Momma, (zatímco svého milence von Dincklage do toho nezasvětila). Momm odjel do Berlína, aby se to pokusil toto poslání domluvit. Správně se rozhodl pro Schellenberga, nyní už generála SS a šéfa zahraniční výzvědné služby SD. Coco odjede do Madridu, kde zajde za svým přítelem vyslancem Samuelem Hoarem a jeho prostřednictvím pošle dopis dalšímu příteli, premiéru Winstonu Churchillovi.

Schellenberg po několika dnech souhlasil. Nepochybně o tom informoval Himmlera, protože to nebyla první snaha o domluvu se Západem, o kterou se nejvyšší šéf říšské bezpečnosti bez vědomí Hitlera pokoušel. Akce dostala krycí název Modellhut (Klobouk). Avšak Coco nechtěla jet do Španělska sama. „Nikdy jsem necestovala sama,“ vysvětlovala. „Mohla by mě doprovázet Vera Lombardiová z Neapole.“ Tato šestapadesátiletá Angličanka, provdaná za italského plukovníka, byla vzdáleně spřízněna s britskou královskou rodinou a Churchilla znala lépe než pařížská modistka. Její manžel odešel z domova a skrýval se v horách, aby nemusel bojovat pod německým velením proti Spojencům. V době, kdy se dojednávala tato akce, gestapo Lombardiovou zatklo – podezíralo ji, že je britskou agentkou. Ale Schellenberg, jemuž na cestě velmi záleželo, zařídil, aby ji propustili a odvezli do Paříže ke Coco. Přítelkyně jí prozradila, že spolu pojedou do Madridu, ale o svém delikátním poslání pomlčela. Jakmile se Lombardiová tuhle novinu dověděla, v duchu zajásala – půjde na britskou ambasádu a požádá, aby ji dopravili do Itálie, na území, které už osvobodili Spojenci.

V prosinci 1943 se obě dámy objevily ve španělské metropoli. Jednoho dne, kdy se rozdělily, šla Coco na britské vyslanectví. Když odcházela, potkala tam Veru, která zase jednala s důstojníkem MI6. Teprve potom se jí svěřila se svým úkolem.

„Coco Chanel byla právě přijata sirem Samuelem Hoarem a Winstonu Churchillovi bude podle jejího tvrzení předáno poselství, kterým se na něj obracela,“ napsala Charles-Rouxová. „Třebaže v britském archivu nejsou žádné stopy po tomto pamětihodném setkání, patrně nic nevylučovalo jak audienci, tak přijetí poselství…“ Veru si Coco nechávala v záloze pro případ, že by Churchill na ni samotnou nereagoval.

Potom už s oběma ženami jednal diplomat, který se představil jako Ramón. Vere doporučil, aby se s kamarádkou příliš neukazovala. A Coco nechali Britové na odpověď čekat. Když pochopila, že se jí nedočká, koncem prosince 1943 se vrátila do Paříže. Vera odmítla – pojede na osvobozené území Itálie.

Ještě před Silvestrem zajela Coco do Berlína, aby o neúspěchu operace Modellhut referovala Schellenbergovi. A opět skončili v posteli.

Nacistická svastika vlající nad Paříží

Slavný návrat z exilu

Osvobození Paříže od německých okupantů v červnu 1944 přivedlo jednašedesátiletou hvězdu módního světa do úzkých. Její němečtí milenci byli daleko a ona musela čelit hrozbám a výčitkám Francouzů za kolaboraci. V září ji dokonce zatkli. Před očistnou komisí se hájila svou láskou a politickou naivitou, a jakmile ji propustili, ještě ten den večer odjela do švýcarského Lausanne. Pařížský salon zavřela. V tomto nuceném exilu strávila sedm let.

Schellenberga, který svědčil v norimberském procesu proti nacistickým veličinám, odsoudili až v roce 1949 na šest let do vězení. Napsal tam memoáry. Když ho v roce 1951 propustili, usadil se ve Švýcarsku. A po celou dobu ho finančně a morálně podporovala Coco Chanel. A když následující rok zemřel, zaplatila jeho pohřeb.

V roce 1953, kdy jí bylo sedmdesát, se vrátila do Paříže a pustila se do přípravy nové módní kolekce. V únoru následujícího roku zahájila velkou módní přehlídkou svůj druhý nástup. Opět vsadila na jednoduchost a ženskost, sukně zkrátila nad kolena, ale pečlivě dbala na to, aby se neobjevila žádná vyzývavost. Prosadila kostýmy. A ženy ji znovu přijaly. Objevil ji Hollywood – začala pracovat pro tamní filmová studia i pro americké hvězdy. Znovu bydlela v Ritzu. Okolo poledne si vždycky odpočinula a pak se zase vrhla do práce. Zemřela 10. ledna 1971. Podle její poslední vůle ji pohřbili v Lausanne. Značka Coco Chanel svou tvůrkyni přežila. Stále označuje vkusné, kvalitní a luxusní oblečení. Ani parfém Chanel No.5 nezestárl.