S překladatelkou z norštiny Kateřinou Krištůfkovou jsme si povídali o tom, co ji přivedlo k překladatelskému povolání, na jaké překlady ráda vzpomíná anebo jak ji umí překvapit autor, od kterého přeložila už asi patnáctou knihu. Uhádnete, kdo to je?

(FOTO KK, © Jakub Goldmann)

Jak jste se dostala k překládání? A proč právě z norštiny?

Odjakživa mě bavily jazyky, cizí i čeština. Zároveň jsem ale věděla, že ze mě nikdy nebude tlumočník – patřím mezi introverty a nejsem příliš pohotová. Usoudila jsem proto, že mi bude lépe doma u počítače, kde se budu moct nerušeně a vlastním tempem vrtat v textech. Myslela jsem si ovšem původně, že to budou texty německé. Studovala jsem totiž na Filozofické fakultě MU v Brně němčinu. Kromě ní ale také pedagogiku, která mě strašně nebavila. Začala jsem proto pokukovat po jiných oborech a shodou okolností se na katedře germanistiky právě otevíral jazykový kurz norštiny. Přihlásila jsem se na něj a po roce se otevírala norština i jako obor. Udělala jsem přijímačky a z pedagogiky jsem přestoupila. Kdyby se tehdy otevírala třeba čínština, možná bych dnes překládala z čínštiny…

Pro Knihu Zlín překládáte dlouhodobě, mezi autory, s nimiž se díky Vám mohou čeští čtenáři seznámit, patří světoznámý Jo Nesbø, ale také Erlend Loe nebo Jørn Lier Horst. Od posledního jmenovaného vyšla loni Katharinina šifra a letos Zadní pokoj ze série Odložené případy. Můžete čtenářům Liera Horsta prozradit něco ze zákulisí této řady?

I v této sérii vystupuje čtenářům už dobře známý vrchní komisař William Wisting, ale k němu se přidává Adrian Stiller, mladý kriminalista „od pomníků“, tedy z oddělení dlouhodobě nevyřešených případů. Wisting a Stiller většinou řeší každý svůj případ, ale jejich cesty se pak během vyšetřování vždycky protnou. A přestože se kvůli věkovým, názorovým a jiným rozdílům nemají zrovna v lásce, musí spolupracovat. Stejně jako v původní sérii, i tady vnáší do příběhu oživení Wistingova dcera Line, novinářka a momentálně matka samoživitelka na mateřské dovolené. Přestože i v téhle sérii se Horst drží toho, co umí nejlépe, tedy přesného popisu policejní práce, nechybí příběhům napětí. Mně se osobně se tenhle aspekt na „horstovkách“ líbí a také se mi líbí, že to je detektivka, ve které netečou potoky krve a neobjevuje se v nich zbytečné násilí.

Nedávno vyšla také další kniha asi nejznámějšího současného autora norské krimi Jo Nesbøho. Naše čtenáře by určitě zajímalo, zda Vás tento autor i po té slušné řadě knih, které jste od něj přeložila, stále dokáže překvapit – ať už zápletkou, nebo jazykově?

Po těch letech, které jsem s ním strávila, si říkám, že už mě nemůže překvapit snad vůbec nic, ale zatím se vždycky ukázalo, že jsem se spletla. U Nože, předposlední knihy, která tu zatím vyšla, mě překvapila (ostatně asi jako většinu čtenářů) zápletka, a u Království zase jazyk – jazykově se od všech dosavadních Nesbøho knih liší natolik, že se nepochybně musí divit i čtenáři. Pro mě to tentokrát znamenalo, že jsem při překládání musela vystoupit ze zaběhlé rutiny a přepnout do úplně jiného módu.

Máte k některému ze svých překladů vztah než k ostatním? Pokud ano, čím to?

Mimořádný vztah mám ke svému vůbec prvnímu překladu, kterým byla povídková sbírka Letní dům, později tehdy mladé německé autorky Judith Hermannové. Neměla jsem žádné zkušenosti ani s kým se poradit, na všechno jsem si musela přijít sama a hodně jsem se s překladem nadřela. Od té doby jsem se ho neodvážila otevřít ze strachu, jaké chyby bych si v něm našla. A stejně mimořádný vztah mám ke svému prvnímu překladu z norštiny, k románu mého vůbec nejoblíbenějšího norského spisovatele Erlenda Loea. Jmenoval se Naivní. Super, našla jsem si ho při prvním pobytu v Norsku a nadchl mě natolik, že jsem se rozhodla ho přeložit a najít pro něj u nás nakladatele. Knížku jsem měla hotovou v šuplíku, ale s hledáním nakladatele to nebylo vůbec jednoduché. Trvalo to dost dlouho a podařilo se mi to vlastně jen díky kolegyni Jarce Vrbové, která mě doporučila do nakladatelství Doplněk. Kromě toho jsem za tento román dostala svoje první (a zatím také poslední) ocenění – čestné uznání v soutěži Jiřího Levého.

V současné nenadálé situaci by jeden řekl, že spisovatelé a překladatelé teď mají více klidu na práci. Jak je to u Vás? Změnila se nějak Vaše pracovní rutina se zavedením karanténních opatření?

Protože mám dvě děti školou povinné, změnila se mi pracovní rutina zásadně. Obvyklé pořádky narušuje už jenom stálá přítomnost dětí doma, o tom, kolik času s nimi strávím nad úkoly, nemluvě. Musím také víc nakupovat, víc vařit atd., takže klid na práci mívám většinou až večer a čas jenom pro sebe nemám téměř žádný. A když se ptám svých kolegů a kolegyň, ti s dětmi jsou na tom všichni stejně. Asi někde existují lidé, o kterých se píše v novinách, ti, co už si během karanténních opatření vyklidili půdy, udělali pořádek ve sklepě, vybílili celý dům, postavili garáž a virtuálně zhlédli desítky filmů, divadelních představení a navštívili všechny galerie světa, ale já nikoho takového neznám. A krom toho, že nemám na nic čas, se hrozím dopadů krize na náš obor, protože s knižním trhem to vůbec nevypadá dobře a důsledky se v překladatelské branži projeví teprve později.

Od podzimu 2019 jste předsedkyní profesního spolku Překladatelé Severu. Co to pro Vás znamená? A jak se spolku daří?

Spolek pro mě znamená spoustu práce navíc, ale s tím jsem do toho šla a zatím mě to hodně baví, protože ta práce je velice smysluplná. Spolek má sloužit jako profesní organizace, chceme jeho prostřednictvím hájit své zájmy, dál se vzdělávat, vyměňovat si zkušenosti a také propagovat překladatelské řemeslo, které je u nás v mnoha ohledech stále podceňované. Rádi bychom postupně zlepšovali podmínky práce a ohodnocení překladatelů a přispívali k tomu, aby u nás vycházely kvalitní překlady. Spolku se myslím daří dobře, postupně nám přibývají členové a loni jsme podali žádost o grant z tzv. norských fondů, který nám umožní realizovat množství potřebných aktivit a posune nás vpřed. Samozřejmě nás také zasáhla koronavirová krize, takže jsme tomu museli přizpůsobit naplánované workshopy a semináře, ale zase jsme se díky tomu naučili víc komunikovat online.