Byl jsem tomu blízko, když to Heydrich koupil | nakladatelství

Byl jsem tomu blízko, když to Heydrich koupil

Bylo slunné dopoledne 27. května 1942, když šestnáctiletý Liboš Buben vešel do čekárny ordinace Dr. Krauseho na Kirchmayerově třídě (dnešní Zenklova). Zanedlouho uslyšel z nedaleké zatáčky tlumenou ránu.

Čekárna byla přeplněná, a tak Liboš čekal na převaz poraněné dlaně před ordinací na nízké kamenné zídce. Po chvíli kolem něj projel kabriolet se dvěma německými důstojníky a poté se z nedaleké ostré zatáčky do ulice V Holešovičkách ozvala tlumená rána. Jozef Gabčík a Jan Kubiš právě provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.  „To nebyla žádná velká exploze, ale jako když praskne pneumatika. Šel jsem se tam podívat v domnění, že se stala bouračka.” Auto, které předtím viděl projíždět kolem, mělo poškozené pravé zadní kolo a celý zadní blatník byl roztržený. 

Panebože, to je Heydrich

„U toho auta nikdo nebyl. Ale uprostřed toho prostranství Vychovatelny, asi tak dvacet metrů ode mne, stál malý náklaďáček české firmy s nízkou korbou. A o toto auto se opíral německý důstojník.“

Liboš Buben stál v hloučku asi čtyřiceti lidí, kteří v naprosté tichosti koukali, co se přihodilo. Mezitím řidič onoho náklaďáčku přinášel důstojníkovu čepici a podal mu ji. „Ten důstojník si ji nasadil a člověk vedle mne povídá: ,Panebože, to je Heydrich.‘ Celou tu dobu tam stál opřený o ten náklaďáček, pravou rukou se držel na zádech, jakoby nad pravou ledvinou. A my jsme tam jen stáli a hleděli.“

Na místě atentátu panovalo naprosté ticho. Když se ozvaly sirény aut, přihlížející lidé se začali rychle rozcházet a s nimi i Liboš Buben, který mířil zpět do ordinace k Dr. Krausemu.

„I když jsem byl mladej kluk, tak jsem tušil, že to není žádná legrace. Několik chlapů nechtělo po zaslechnutí sirén běžet, a tak přelezli pletivový plot blízkého zahradnictví a běželi mezi záhony zahradnictví pryč. Já jsem došel k tramvajím a odtamtud jsem to vzal k ordinaci klusem. Už se mi to nelíbilo, nechtěl jsem tam být, až dojedou německý auta.“

Tvářil se sveřepě, nadutě a arogantně

Zmíněný náklaďáček s nízkou korbou, o kterou se opíral zraněný Heydrich, patřil české firmě s leštidly. Bylo to auto, které na své nevysoké korbě později odvezlo Heydricha do blízké Nemocnice Na Bulovce.

„Nevšiml jsem si, jestli byl v obličeji zraněný. Heydrich z profilu vypadal jako gauner, vlčák a vlkodlak. Tak vypadal. Ale netvářil se nějak zvláštně, ani že by měl bolesti, nic. Jenom sveřepě, nadutě, arogantně.“

V ordinaci popsal, co na křižovatce viděl, a Dr. Krause mu dal radu: ‚Teda jestli se něco Heydrichovi stalo, tak to si užijeme. Podívej, ty se seber, jdi domů, přijdeš na převaz za týden. Nikomu se nechlub, co jsi viděl, zalez a nevylézej.‘“

Když Heydrich 4. června zemřel, cítil Liboš Buben velké zadostiučinění jako všichni kolem něj. „Pamatuji se, že lidé, kteří se to dozvěděli náhle z rozhlasu nebo to četli v novinách, tak se po sobě dívali s úšklebkem: ,Ty vole, konečně ho sejmuli, to je príma.‘ To si řekli samozřejmě lidé, kteří se znali. To, že jsem byl takřka účasten takového historického okamžiku, když odpráskli nejhoršího darebáka protektorátu, kterého se báli i sami Němci… Najednou bylo po něm a já tomu byl blízko, když to koupil. Pokaždé, když jsem tam jezdil do práce a z práce, tak jsem si na to vzpomněl.“

Po atentátu následovala vlna prohlídek, razií, výslechů a poprav. Panoval strach, nikdo si nemohl být ničím jistý. Liboš Buben dodržel to, co mu v ordinaci řekl Dr. Krause. Mlčel a nikomu nic neřekl.

Teror za heydrichiády

Asi tři až čtyři dny po atentátu přijelo do ulice v Kobylisích, kde s maminkou bydlel, několik německých nákladních aut. Z nich vyskákali vojáci wehrmachtu a začali provádět prohlídky všech bytů v ulici:

„K nám přišel asi šedesátiletý voják, menší postavy, s knírkem jako Hitler. Sice žádný SS, ale jak se choval, to stačilo. Nasazený bodák, otevíral skříně a říkal jen: ‚Weg, aufmachen‘ (pryč, vyndat). Shazoval bodákem peřiny, máma strhla i prostěradla, začal nabodávat matrace a házel je na zem. To už jsem nevydržel, a protože jsem byl mladej a blbej, říkám mu: ‚Was machen Sie? Warum?‘

Němec hnal mladého Liboše po schodech ven na ulici. „Tam zapískal, přiběhl další voják, ten mu něco říkal a ukazoval na moji zafačovanou ruku. A oficír hned přikázal dolů, dolů. Máma to odmotala. Bylo vidět chirurgicky řeznou ránu s jodoformovým zbarvením. Oba se otočili, nic neříkali a šli pryč.“

Liboš Buben se šel také podívat na Václavské náměstí před prodejnu Baťa, kde byly ve výloze vystavené věci po atentátnících – kolo, dvě aktovky, plášť a tabule informující o odměně deset milionů korun určených pro toho, kdo poskytne zprávy, které by vedly k dopadení atentátníků. „Před výlohou stál dav lidí. A někdo musel něco říct, remcat, protože náhle z okraje dva civilové (asi tajní) bafli dva lidi, kteří se spolu bavili, a odvedli je.“      

Nacisté stříleli podezřelé z pomoci atentátníkům na kobyliské střelnici, kolem které Liboš Buben chodil každý den na tramvaj, která ho vozila do učení: „Na té střelnici byla stráň a před ní museli všechny ty lidi střílet. Střelbu jsem slyšel denně, chodil jsem kolem. Stříleli ráno a dopoledne. Odpoledne ne. Stříleli v salvách, bylo to dobře slyšet. To, že tam střílí lidi, jsem se pochopitelně dozvěděl až po válce. Během války jsem si myslel, že tam cvičí Němci.“ Od 30. května do 3. července 1942 bylo v Kobylisích popraveno téměř 540 osob, mezi nimi například Alois Eliáš, Vladislav Vančura či Evžen Rošický.

Další osud pamětníka

Liboš Buben později zažil americké nálety na Prahu 14. února a 25. března 1945 a během Pražského povstání hlídkoval s puškou u Paláce Adria. Na podzim 1948 nastoupil základní vojenskou službu do Vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích. Půl roku před jejím koncem byl obviněn z údajného hanobení armády a důstojnického sboru a bez možnosti obhajoby uvězněn do Vojenského vězení na Hradčanech.

Na sedm měsíců putoval do pracovního tábora, „trest“ si odsloužil v kamenolomu v Dobřichovicích a při opravě tvrze v Kuřivodech. Vojenskou službu musel dosloužit u PTP (Pomocných technických praporů). Po návratu v roce 1951 začal pracovat jako opravář kotlářského nářadí a později jako výtahář. Po odchodu do důchodu v roce 1986 se odstěhoval na chalupu u Nového Boru. Zemřel v devadesáti letech v roce 2017.

Co následovalo po atentátu…

Šéfem vyšetřovací komise byl jmenován kriminální komisař Heinz Pannwitz. K dispozici má sto dvacet specialistů z celého Protektorátu i z Říše. Tisíce vojáků Waffen-SS, Wehrmachtu a německých i českých policejních složek pročesávali lesy i chatové kolonie, prohledávali byt po bytu, od sklepa až na půdu. Marně. Protektorátní rozhlas mezitím vysílá výhrůžky: kdo pomáhá atentátníkům nebo něco ví, a neoznámí to, bude zastřelen s celou svou rodinou. Přichází jen 309 udání. Žádné nikam nevede. Nezabírá ani nabídka vysoké finanční odměny. Pak nacisté volí ještě jinou metodu. Pověřují ministra propagandy Emanuela Moravce, aby vyhlásil amnestii pro všechny, kdo se na atentátu podíleli nebo o něm něco ví, když se přihlásí ve lhůtě od 12. do 18. června. Dne 16. června vstupuje do sídla gestapa v Petschkově paláci parašutista výsadku Out Distance Karel Čurda a uvede jména a adresy spolupracovníků výsadkářů. Někteří z nich nevydrží mučení a prozradí, že parašutisté se ukrývají v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde je 18. června 1942 nacisté přepadnou a ti obrovské přesile podlehnou.

 

Knihu si můžete objednat zde.

newsletter Kniha Zlín

Zajímá Vás, jaké novinky právě vychází a co se děje v knižním světě? Přihlášením k odběru našich e-mailových novinek souhlasíte se zpracováním osobních údajů.