Andy Maslen a jeho detektiv s temnou minulostí
Kolik detektivů z oddělení vražd zabilo svoji ženu? Tato otázka stále tíží šéfinspektora Henryho Forda ze salisburské kriminálky a vznáší se jako stín nad jeho kariérou. Před několika lety při horolezeckém neštěstí přišel o svoji milovanou manželku a dodnes cítí vinu za její smrt. Dramatickými okamžiky, odehrávajícími se na legendární pen-y-holtské skalní jehle, začíná napínavá detektivka Temná hra (v originále Shallow Ground), která loni vyšla v nakladatelství Kniha Zlín. Volné pokračování se objeví v knihkupectvích letos na jaře pod názvem Temné dědictví (v originále Land Rites).
„Temnou“ sérii propojuje dvojice sympatických vyšetřovatelů. Kromě zmíněného Henryho Forda je to ještě forenzní lékařka Hannah Fellowesová s Aspergerovým syndromem, která si díky šíři svých vědomostí vysloužila přezdívku Wix (Wikipedie). I ona něco skrývá ze své minulosti. Do Británie se totiž z ničeho nic vrátila z Ameriky, kde měla slušně nastartovanou kariéru u FBI. O důvodech odchodu však zarytě mlčí...
Jak už je u tohoto žánru zvykem, mezi dvojicí to jiskří, ale Ford je až příliš sžírán pocitem viny, než aby se vrhnul do nového vztahu. Navíc je zcela pohlcen policejní prací a výchovou dospívajícího syna Sama. Zatím tedy udržují s Hannah kamarádský vztah.
Autor temných detektivek je britský spisovatel Andy Maslen. Profesionálnímu psaní se věnuje už přes třicet let – s manželkou založili a provozují copywritingovou firmu. Na svém kontě má hned několik napínavých a podle četných recenzí „návykových“ kriminálních sérií. V rozhovoru na serveru Whisperingstories.com se svěřil, jak vypadá jeho běžný pracovní den: „Obvykle začínám okolo desáté dopoledne tím, že si přečtu poslední kapitolu rozepsané knihy. V jednu si dám oběd se ženou, která také pracuje z domova, a odpoledne píšu, dokud nemám dva tisíce slov, což je moje denní norma,“ svěřil se Maslen. Zbývající čas věnuje marketingu a propagaci knih.
Pokud mu psaní nejde od ruky, sáhne po bluesové kytaře. Tenhle koníček má společný se svým literárním hrdinou Fordem, stejně jako bydliště v hrabství Wiltshire, kde se odehrávají příběhy Temné série. Další zapeklité zločiny vymýšlí Maslen při venčení psa Merlina. „Dvakrát denně ho musím vzít na procházku (OK, nemusím, ale děláme to), takže s ním začínám a končím svůj psací den. Během toho čerpám inspiraci, takže vlastně pořád pracuju,“ dodal spisovatel. Je tedy snadné si domyslet, kde přišel na začátek detektivky Temné dědictví, z níž si můžete přečíst následující ochutnávku…
Andy Maslen se na svém facebookovém profilu vyfotil s českým vydáním Temné hry
KAPITOLA 1
Polly Evansová zalapala po dechu a nechtěla věřit, co jí leží u nohou.
V periferním vidění jí vířily jiskřičky a roztřásla se po celém těle.
Ještě před pěti minutami si užívala procházku krajinou se svým border teriérem Murphym. Zastavili se na podmáčené louce na břehu mělkého úseku meandrující řeky Ebble.
Murphy uprostřed pití zvedl zmáčený čumák, přebrodil se na bahnitý břeh na druhé straně a běžel k živému plotu z bíle kvetoucího hlohu.
Když Polly kňučícího pejska dohonila, zmizel jí do zející díry v načervenalé hlíně, tak velké, že by do ní mohla spadnout.
Polly se spustila na kolena. Viděla Murphyho napnuté zadní nohy, jak se usilovně snažil něco vytáhnout. Vycouval ven, hodil jí svou trofej k nohám do trávy a s vyplazeným růžovým jazykem vrtěl ocasem.
Musela zapojit veškeré sebeovládání, které nasbírala během své třicetileté kariéry učitelky biologie v horší části města, aby vytáhla telefon a zavolala policii.
Na uklidnění si při pohledu na předmět, který Murphy přinesl, vyjmenovávala jeho součásti. Ulnární artérie, radiální ohýbač zápěstí, svalová povázka prstu…
KAPITOLA 2
Zatímco z rádia jeho discovery hrál Eric Clapton „Three O’Clock Blues“, Ford se zadíval na displej navigace. Poloha ženy se psem byla už jen něco přes kilometr daleko. Dispečink ho povolal před dvaceti minutami.
Zpomalil, když projížděl kolem mladé ženy, která tlačila do prudkého kopce kolo. Usmála se a zamávala. Taky se na ni usmál a zase zrychlil.
Na druhé straně silnice si všiml odstavné plochy těsně před klenutým mostem. Vedle byla otevřená branka. Někdo musel farmáře požádat, aby ji otevřel. Ford jí opatrně projel a pokračoval na louku za ní. Tráva se vlnila v metr dvacet širokých pruzích a v brázdách stálo patnáct centimetrů vody.
V dálce Ford rozeznával stan kriminalistů. Stranou stála bílá dodávka označená „Kriminalistická služba Wiltshire“ s otevřenými zadními dveřmi. Mezi stanem, dodávkou a dalším místem opodál směrem doprostřed louky, které taky chránil stan, se pohybovali technici v bílých oblecích. Na místě byli i uniformovaní policisté. Vytyčili cestu modrobílou policejní páskou. Discovery se pachtilo a drncalo přes louku a šplouchalo přes odvodňovací stružky.
Fordovi se sevřel žaludek, jak se blížil k místu činu. Od té doby, co nechal svoji ženu utonout na zaplavené skále, když spolu byli naposled lézt, se mu dělalo nevolno u místa každé vraždy, již vyšetřoval.
Racionální složka jeho mysli věděla, že se zachoval správně. Jenomže ten emocionální Ford, který v noci nemohl spát a neustále se v duchu vracel k těm posledním drahocenným okamžikům s Lou, viděl věci jinak. Nakláněl se přes soudcovský pultík. Vyčítavě ukazoval prstem. Křičel ZABIL JSI JI! Nakládal mu vinu na prsa, až se ve tři ráno z lehu posadil a lapal po dechu.
Potlačil vzpomínky i nevolnost a zaparkoval vedle dodávky kriminalistických techniků. Zapisovatelce na kraji uzavřené oblasti nahlásil svoje služební číslo a vklouzl pod pásku, kterou mu přidržela. Uniformovaní policisté vytyčili i vnitřní okruh. Uprostřed byl postavený bílý plastový stan, jehož stěny se ve větru propadaly a nafukovaly, jako by dýchal. Zadní stranou se opíral o bíle rozkvetlé hlohové houští prorostlé ostružiním a břečťanem.
Mimo dosah čerstvého větru se oteplilo. Ford si ve dveřích stanu povolil kravatu. Technici ho postavili nad díru zející u paty houští. Byla obrovská. Dost velká na to, aby do ní spadl dospělý chlap. Po okrajích ležela navršená zemina. Ford se podíval zblízka. Na hromádce hlíny uviděl několik kousků skořápek a malou bílou kůstku.
„Je to jezevčí doupě, šéfe,“ oznámil mu jeden z techniků. „Paní, co tu ruku našla, tvrdí, že ji odtamtud vytáhl její pes.“
Ford vyšel ze stanu a zamířil ke dvěma policistům a ženě vyššího středního věku s malým, umazaným teriérem na vodítku. Zvládli jí obstarat kávu, kterou teď usrkávala z kelímku, a přitom nad jeho okrajem těkala očima sem a tam.
Ford se představil a zeptal se: „Tu ruku jste našla vy, že?“
„Ve skutečnosti ji našel Murphy,“ odpověděla. „Byli jsme tam dole u potoka. Murphy najednou vystřelil přes vodu a běžel tady k tomu křoví.“ Ukázala na stan. „Něco tam čmuchal. Pak to vytáhl ven a byla to…“ Otřásla se. „Ruka. No, něco jako větší část ruky.“
„A když jste venčila Murphyho, viděla jste ještě někoho?“
Usrkla si a zavrtěla hlavou. „Ne. Ani živáčka. Občas tu někoho potkám. Pejskaři sem chodí docela rádi. Víte co, ta krajina je nádherná, že jo? Ale ne. Dneska nikoho.“
Její tón naznačoval, že se nepokouší vyhnout odpovědnosti nebo říkat to, co chtějí slyšet. Věděla, co viděla a co ne, a nebála se to prostě říct.
„Rád bych od vás měl sepsanou výpověď. Zapíše to s vámi někdo tady z kolegů,“ řekl jí Ford. „Může to být tady, nebo u vás doma, jestli je to pro vás příjemnější.“
Polly si vybrala druhou možnost. Ford ji přenechal policistům a vyrazil ke hloučku techniků. Všiml si známé tváře, nebo aspoň její horní poloviny nad chirurgickou rouškou. Jeho pohled zachytily porcelánově modré oči. Doktorka Hannah Fellowesová, zástupkyně ředitele forenzního oddělení.
Hannah mu ukáže nalezenou část těla: konfrontuje ho zase jednou s hmotnou realitou násilné smrti. A začne to. Celý ten nepříjemně uspokojivý proces vstupování do mysli vraha a vnímání pouta spojujícího všechny, kdo někomu vzali život.
Hned první týden na Bourne Hill na něj Hannah zatlačila s otázkou, proč se ještě nepřenesl přes Louinu smrt. Pravdivé odpovědi se vyhnul. Ale někdy si všiml, jak se na něj pátravě dívá s hlavou nahnutou ke straně. Ten pocit, jako by byl pod drobnohledem, úplně nenáviděl, ačkoli ji jako kolegyni respektoval a užíval si jejich rozkvétající přátelství.
Přistoupil k ní a pozdravil: „Dobré ráno, Hannah.“
„Dobré ráno, Henry. Hádejte, co je nového?“
„Co?“
Stáhla si roušku a usmála se, až se jí na tvářích vyrýsovaly dolíčky. „Mám přezdívku.“
„Fakt? Gratuluju. A smím ji znát i já?“
Hannah se zamračila. „Samozřejmě! Jinak byste ji přece nemohl používat. Wix. Zkrácenina od Wikipedie. Protože toho hodně vím o spoustě různých věcí,“ dodala.
Ford se usmál. Mezi výstřednosti, které v něm vzbuzovaly sympatie k Hannah, patřila její posedlost přezdívkami. Když byla na Bourne Hill nová, dozvěděla se, že ta jeho – Henry – je inspirovaná zakladatelem automobilky Ford. V reakci na to si zjistila celou řadu informací od statistiky prodeje modelu Mondeo po datum založení společnosti.
Myslel si, že kvůli Aspergerovu syndromu bude stydlivá nebo odtažitá, ale Hannah byla pravý opak. Byla s ní zábava. Bez jakékoli cenzury, ale i tak příjemná.
„Tak co tady máme?“
„Pojďte se mnou a ukážu vám to,“ vybídla ho a znovu si nasadila roušku.
Ford ji následoval. Zhluboka se nadechl s vědomím toho všeho, co přijde.
Více se o Andy Maslenovi dočtete zde:
https://www.whisperingstories.com/the-writing-life-of-andy-maslen/