Prostor veliké biskupovské (sic!) noci Terezy Riedlbauchové je jímavě pohanský a láska, jíž je plný, je stejného rodu jako milostný cit vévodící téměř apokryfním veršům Písně písní... Zdá se, jako by tělo a duše byly neoddělitelné a tělesnost začasté určovala tvářnost duše, nikoli naopak. Obcujeme zde se skutečnou, hmatatelnou ženou, jejímiž archetypálními atributy byla vždy noc, temnota a vlhkost... "Vplouváš do soutěsky", "do tmy ses odvážil", varuje milenka svého miláčka a znovu a znovu mu dovoluje, aby do ní couval, jak do břicha matky a ono temné lůno prozářil. Mužské světlo však spíše pouze oslepuje a žena zůstává ve své temné hlubině dál osamocena. Zotvíraná jako dutý kmen stromu, dočerna vypálená žahavým jazykem milencovým.
