Výbor z poezie Jaroslava Kovandy Kufr z pískovce nabízí čtenáři průřez jeho básnickou tvorbou od poloviny 70. let minulého století po současnost. V tomto časovém rozpětí zůstává Kovanda ve své tvorbě konstantní, pokud jde o práci se slovy, která si hýčká, která ohýbá a kroutí, s nimiž se laská, jichž se bojí. Slouží mu ale i jako bójky. Ať už jde o básně z cest do Itálie, Ruska, Srbska či na Maltu, nebo o básně, jež vznikaly ve Zlíně na Lesní čtvrti, kde autor žije, či v „exilu“ na jeho chatě v Halenkovicích. Bójky plavcům (a hlavně neplavcům) ukazují, kam už by se neměli vydat. Stejně tak se Kovanda jako autor, který ve slovech plavat dokáže, drží v místech, kde dosáhne na dno. Není to ale opatrnost, ani zbabělost. Zkrátka jen vědomí, že slova by ho nemusela unést. Proto v Itálii za poledního žáru nezdolává verši strmé stěny katedrál, ale nechává se unášet i děním na náměstích a v ulicích. A třeba i jen podivnou směskou vůní buchet a pitralonu, jež k němu zavane z holičství (a možná i ze vzpomínek). Proto, když má mluvit o bohu, jen opatrně krouží kolem něho a velice se diví těm, kteří mu tykají a vedou s ním řeči jako se sousedem. Ano, Kovandova poezie je místy kárající a angažovaná, avšak pořád za každou básní cítíme to nejpodstatnější, bez čehož se básník neobejde – úžas. A právě úžas ze světa filtrovaný přes slova může být pro čtenáře tím nejcennějším, co si z četby této knížky odnese.