Těžkou krajinou dospívání a smutku
Letos na podzim vyšel v Knize Zlín v pořadí druhý do češtiny přeložený román Benedicta Wellse Hard Land. O autorovi i knize samotné se pro náš blog rozepsala překladatelka Wellsových děl Michaela Škultéty.
Některé knihy dovedou víc než „jen“ vyprávět příběh: vytvářejí vzpomínky na doby, které jsme sami nezažili. A Hard Land Benedicta Wellse k nim rozhodně patří.
Benedict Wells (1984) je považovaný za zázračné dítě německé literatury. Jeho debutový román Becks letzter Sommer, který v roce 2008 vydalo nakladatelství Diogenes, se setkal s velkým zájmem kritiky a renomovaný list Die Zeit ho označil za nejzajímavější debut roku. Ve svých třiadvaceti letech se Wells stal vůbec nejmladším autorem, který měl s nakladatelstvím Diogenes smlouvu. Zajímavé je, že Becks letzter Sommer je ve skutečnosti Wellsovým druhým románem. Jeho skutečná prvotina, román Spinner, vyšla až o rok později, v roce 2009. Obrovskou událostí se stal autorův čtvrtý román Na konci samoty (2016), který podle svých slov psal sedm let. Vypráví o třech sourozencích, kteří v útlém věku přijdou o rodiče, a o tom, jak je tato událost formuje a mění po zbytek života. Román se více než rok a půl držel na žebříčku bestsellerů časopisu Spiegel a byl přeložen do třiceti osmi jazyků. Wells za něj získal Cenu Evropské unie za literaturu.
Hard Land, který letos získal Německou cenu za literaturu pro mládež, se odehrává v roce 1985 ve fiktivním maloměstě v Missouri a představuje záměrnou poctu americkým filmům té doby, jako jsou The Breakfast Club a Stand by me. Wells si přál v době pandemie podpořit kamenná knihkupectví, proto vyšla kniha nejprve pouze v tištěné podobě a teprve o několik měsíců později následovala e-kniha.
Mnozí z nás si určitě pamatují, jaké to bylo, když nám bylo patnáct, šestnáct, sedmnáct. Svět byl zároveň báječným i příšerným místem a touha něco zažít se po většinu času nacházela v ostrém rozporu s naší vnitřní nejistotou. Zejména pokud jsme nepatřili k sebejistým hvězdám třídy (školy), ale spíše k outsiderům – právě jako patnáctiletý Sam, hlavní hrdina knihy. Hrdina hořkosladkého příběhu o dospívání na maloměstě postiženém ekonomickým úpadkem, o první lásce, první prázdninové brigádě, o euforii a melancholii (eufancholii!), o síle kamarádství, o domově, odvaze a o bolesti. O velké bolesti.
„Tohle léto jsem se zamiloval a moje máma umřela.“ Tak zní první věta románu, která představuje až lehce děsivou zkratku. Od první chvíle víme, s čím se Sam bude muset potýkat, s čím se bude muset vypořádat – pokud přijmeme premisu, že se smrtí blízkého člověka se vůbec vypořádat lze. „Obávám se, že truchlení je cesta bez cíle a bez konce,“ říká jedna z postav knihy. Bez cíle a bez konce, protože naši blízcí se k životu nevrátí. „Ale moje zkušenost mi říká, že letos necháš část bolesti za sebou a budeš pokračovat s lehčím zavazadlem. A až budeš starší a ohlédneš se zpět, pravděpodobně si na tu bolest spíš vzpomeneš, než abys ji cítil. A proto to přesto pomine, aspoň trochu.“ Ty věty se mě neuvěřitelně dotýkaly, převracela jsem je v mysli mnohem pečlivěji, než by bylo pro překlad nutné, protože jsem se při práci na něm vypořádávala s vlastní bolestí. I já jsem stejně jako Sam zpracovávala smrt někoho blízkého. I já jsem si kladla stejné otázky: „Proč to vlastně člověk dělá? Proč se po něčí smrti tak často cítí provinile, dokonce i když ví, že nemusí?“ A u Wellse jsem poprvé po několika měsících nalézala něco jako odpovědi: „Hledáme své chyby a svou vinu, protože je to snazší než truchlení… Odvádí nás to od něj.“
Lehkost, s níž Wells píše o vážných tématech, je opravdu mimořádná. Jeho román navíc může fungovat i jako dokonalý popkulturní archiv 80. let, který nám je ukáže zase z trochu jiné stránky než slavné Stranger Things. Hudba, literatura a dobové filmy (Návrat do budoucnosti) čtenáře přenesou do nejlepších let jeho života – ať už se odehrávala kdykoli a kdekoli. A na Wellsově homepage benedictwells.de najdeme ke knize dokonce pečlivě sestavený soundtrack s odkazy na Spotify a YouTube.