Co byste dělali, kdybyste ve dvaceti letech zjistili, že vaše rodina vlastně není vaše rodina? Román Neviditelné kořeny od Hynka Čapky je strhujícím příběhem o hledání vlastní identity na pozadí těch nejdramatičtějších událostí 20. století.

Kniha nás provádí od baťovského Zlína třicátých let, přes kruté výslechy a hraniční převaděčství v padesátých letech, až po euforii a strach během sametové revoluce. Je to příběh o tom, že minulost nelze vymazat a že naše kořeny určují, kým skutečně jsme, i když o nich dlouho nemáme ani tušení.

Sametová revoluce a šokující rodinné odhalení

Příběh nás nejprve zavádí do zjitřené atmosféry listopadu 1989. Hlavní hrdina Pavel je vysokoškolák, který se naplno zapojuje do studentských okupačních stávek v Praze. Studenti s obavami poslouchají zvěsti o možném nasazení armády a Lidových milicí, přespávají na fakultě a dožadují se společenských změn.

Zatímco se však hroutí komunistický režim, hroutí se i Pavlův dosavadní život. Během revolučních dnů spáchá jeho otec – zapřisáhlý komunista a příslušník StB – sebevraždu. Vzápětí mu matka odhaluje děsivé tajemství: „Nebyl to tvůj táta. Myslím tím tvůj pravý táta, biologický“. Následně dodává větu, která Pavlovi navždy změní život: „Nejsem tvoje matka“. Pavel se dozvídá, že byl adoptován přímo z porodnice poté, co jeho biologická matka zemřela při porodu.

Temná praxe 50. let: Děti odebírané matkám

Pavel začíná rozplétat děsivou rodinnou historii. Zjišťuje, že jeho biologická matka Kateřina měla od samého počátku tragický osud. Narodila se totiž v roce 1949 v hradišťské věznici politické vězeňkyni a komunistický režim jí dceru okamžitě odebral. Záminkou k takovým nuceným adopcím bylo přesvědčení, že dítě nepřítele státu musí být vychováno „správně“. Jak Pavlovi tlumočí jeho adoptivní matka slova primáře: „V zájmu státu je, aby někdo jako ty dostal co nejrychleji novou rodinu, ideologicky správně zakotvenou“.

Kateřinu tak vychovával sadistický důstojník StB Brázdil, který ji po léta psychicky i fyzicky týral a pohlavně zneužíval. Kateřina od adoptivní rodiny v osmnácti letech utekla, žila na okraji společnosti a v roce 1968 byla brutálně znásilněna okupačními vojáky. Následkem těžkých zranění pak při Pavlově porodu zemřela.

Útěk přes hranice a fenomén baťovského Zlína

Pavel z archivů zjistí, že jeho pokrevními prarodiči jsou Tomáš a Anežka Hanulíkovi. Kniha nás retrospektivně bere do jejich mládí. Tomáš se už ve třicátých letech dostal do slavné Baťovy školy práce, kde panoval tvrdý dril, ale také obrovské možnosti růstu. Z ševcovského učně u cvikacího stroje si ho všiml samotný Tomáš Baťa a nasměroval ho do oddělení reklamy. Zde se Tomáš postupně vypracoval až na ředitele propagace.

Jenže po komunistickém puči a znárodnění byla rodina tvrdě zasažena. Anežčina rodinná stavební firma byla zabavena a ona sama skončila na 10 měsíců ve vězení, kde čelila surovým výslechům a kde se jí narodila Kateřina. Po jejím propuštění se Hanulíkovi rozhodli k dramatickému nočnímu útěku do Bavorska. Během pochodu temným lesem čelili střelbě pohraničníků, přišli o všechny peníze, ale nakonec překročili hranici a našli útočiště u německé rodiny Torsterových. Po strastiplném pobytu v uprchlickém táboře v Řezně získali víza do Kanady, kde Tomáš dostal práci jako šéf propagace u Tomíka Bati v Torontu. Celý život přitom žili v přesvědčení, že jejich dcera při porodu ve věznici zemřela.

Shledání po čtyřiceti letech

Jakmile Pavel své prarodiče v Torontu vypátrá, napíše jim dopis. Odpověď, kterou obdrží, je plná dojetí a nesmírné úlevy: „Nikdy bych nepomyslel, že takto budu moci někoho oslovit, když mi nebylo nikdy dopřáno říci někomu ‚dcero‘ či ‚synu‘“. Prokletí rodiny, ve které všichni jen předčasně umírali, bylo zlomeno zjištěním, že jejich pokrevní rodina pokračuje dál.

Dojemné shledání proběhne přímo v Torontu, kam prarodiče Pavla i s jeho přítelkyní Lenkou pozvou. Když se poprvé setkají, zmizí veškeré obavy z cizoty. „Všichni tři si dlaněmi přejíždějí po ramenou a po zádech, chytají se za ruce,“ popisuje kniha sílu jejich prvního objetí. Společně pak sdílejí střípky svých životů a vzpomínky na Kateřinu.

Neviditelné kořeny jsou brilantní ukázkou toho, jak se takzvané velké dějiny bezohledně podepisují na intimních osudech obyčejných lidí. Jak ale napovídá ústřední motto celé knihy: „Strom může vyrůst do výšky, ale pořád má své kořeny. Můžeme tedy sahat až k nebi, ale nemůžeme si zvolit, kde jsme se narodili...“. Rodina Hanulíkových dokázala přežít ztrátu domova, vězení i emigraci, aby po desítkách let našla smíření a zjistila, že jejich kořeny navzdory všemu zlu zapustily nový život.

Pokud vás zajímají rodinná dramata protkaná skutečnými milníky 20. století, od rozmachu zlínského impéria po zrůdnosti padesátých let, román Hynka Čapky by ve vaší čtečce nebo knihovně rozhodně neměl chybět.