U příležitosti festivalu Dny Severu, který tradičně pořádá Skandinávský dům, do Prahy zavítala jedna z nejvýraznějších současných finských spisovatelek Katja Kallio. Kallio je českým čtenářům známá jako autorka atypického válečného románu Průsvitné srdce, který v roce 2023 vydala Kniha Zlín v překladu Martiny Šímové – román vypráví neobvyklý milostný příběh finské svobodné matky Beaty a sovětského válečného vězně Ivana zasazený do období druhé světové války na finský poloostrov Hanko.

Ve čtvrtek 31.10. jsi se ve Skautském institutu na Staromáku společně se švédskou kolegyní Linou Nordquist zúčastnila literární debaty s názvem „Na rozcestí“. Jaké ti z ní zůstaly dojmy?

Ten večer se vážně moc povedl. Konal se na báječném místě – trochu mi připomnělo berlínský Kulturbrauerei a zároveň v sobě mělo i něco z budapešťských „ruin barů“. V hledišti bylo plno, debata byla intenzivní, měly jsme skvělé tlumočnice a dostaly výborné otázky – mám pocit, že jsem o knize i o tom, jak vznikala, mohla říct něco skutečného a autentického.

Tématem letošních Dnů Severu byla „periferie“. Sama jsi spíš urbánní spisovatelka, tvé příběhy se odehrávají většinou ve městech, ale v Průsvitném srdci hraje periferie celkem významnou roli: z Hanka se za druhé světové války navzdory jeho privilegované historii oblíbeného lázeňského střediska stává „periferie“; stejně tak některé z postav jsou svým smýšlením „periferní“. Vyjádřila by ses k významu periferie v románu?

Obecně vzato mě k tomu napadá termín „periferní pohled“ nebo „periferní vidění“, což plyne z toho, že sama jsem poměrně obezřetný, trochu ustrašený člověk. Většinou tudíž koutkem oka sleduju, co se kolem mě děje, a nikdy se nedívám jen přímo před sebe. Žít takhle je dost těžké – asi by se mi existovalo mnohem snáz, kdybych ustavičně nesledovala veškeré okolní dění –, ale pro spisovatele je to hrozně důležitá vlastnost. Třeba jungiánská psychoanalytička a znalkyně Shakespeara Marion Woodmanová jednou prohlásila, že Shakespeara není těžké číst, pokud člověk přemýšlí metaforicky a všímá si toho, co se děje mimo hlavní fokus – pokud sleduje, co říkají vedlejší postavy: sluhové, lokajové, číšníci. Já možná podobně smýšlím o světě. Když se podíváte, co se děje takzvaně vedlejším postavám, těm, které nestrojí v záři reflektoru, uvidíte, kam svět v tu danou chvíli zrovna směřuje.

Hanko je maloměsto, je to nejjižněji položené město ve Finsku, ale strategicky a politicky vzato bylo odjakživa mimořádně významné, například i pro Sovětský svaz, z jehož područí se těsně před začátkem událostí popisovaných v Průsvitném srdci osvobodilo. Vyprávění začíná tím, že se Beata se svou rodinou vrací domů poté, co z města odešli sovětští vojáci. Hanko je tedy paradoxním místem – na jednu stranu jde o periferii, na druhou stranu je ústředním bodem všeho dění.

Průsvitné srdce je mimo jiné i válečný román. Válka vytváří nejrůznější periferie a rozkoly – jak geograficky, tak metaforicky, v lidech. Jakým způsobem válka ovlivňuje hlavní postavy knihy?

Sama jsem válku nikdy nezažila, takže si můžu jen představovat, jaký život během ní byl. Každopádně si myslím, že válka odhaluje spoustu paradoxů, které sice existují i v běžném životě, ale za příznivých časů se nám je často daří lépe zakrývat. Sama nelíčím boje jako takové, ale to čekání: čekání na to, kdy válka skončí, neustálý strach z toho, „kdy přijdou“ – v Beatině případě jsou tou hrozbou Sověti. A dalším takovým paradoxem je zjištění, že ačkoliv jde o lidi, kterých se bojím ze všeho nejvíc na světě, můžu se do jednoho z nich zamilovat. A že i v takovém člověku najdu spoustu paradoxů – například Ivan je sice Sovět bojující na straně Sovětského svazu, ale zároveň je to Ukrajinec, takže pro něj je celá ta situace jeden velký paradox. A musí s tím nějak žít, stejně jako se Beata musí vyrovnat s tím, že miluje Sověta a její okolí by něco takového nikdy nepřijalo. Přijde mi, že schopnost snášet podobné paradoxy, je jednou z důležitých věcí v životě. Lidský život je jich totiž plný, a pokud s nimi člověk není schopný žít, znamená to, že má černobílé uvažování a o věcech strašně snadno přemýšlí tak, že jsou buď dobré, anebo špatné, nic mezi tím. Schopnost snést paradox naopak znamená, že černobíle nepřemýšlím. A právě proto je podle mě vyobrazení války z tohoto úhlu pohledu důležité a pro mě zajímavé. Naopak vylíčit události způsobem, že jedni jsou dobří a druzí špatní a pak spolu bojují, pro mě vůbec zajímavé není – je to v podstatě antiteze k tomu, o čem v románu píšu.

V jiném rozhovoru jsi řekla, že dost možná jediným protilékem na válku je láska. Láska takříkajíc překlenuje periferie a Beta miluje právě tímhle způsobem – vší silou a všemu navzdory. Co láska k Ivanovi pro Beatu znamená? Jaká síla je podle tebe láska?

Beata má v životě ještě jednu velkou lásku – svou dceru. Láska k dceři je pro ni zároveň jeden z největších paradoxů a ve čtenářích i ve mně vzbuzuje rozličné pocity. Proč hrdince nestačí láska k vlastnímu dítěti, proč pro ni mateřská láska není dost? Pro Beatu je samozřejmě mimořádně důležité, aby měla dcera co jíst, aby přežila, aby mohly být spolu, a přesto touží i po jiném druhu vztahu, po duševním i tělesném napojení, které dítě nemůže naplnit a ani to není jeho úkol.

Beata miluje Ivana, ale její láska je do značné míry iluzorní, ti dva ani nemají společný jazyk. Mně však kupříkladu zajímá i takzvaná „moudrost těla“: nakolik můžu důvěřovat tomu, že moje tělo ví, že duše toho či onoho člověka je pro tu moji vhodná, a nakolik důležitý je v tom ohledu jazyk – pokud vůbec. To jsou podle mě velmi zajímavé otázky, na které samozřejmě neexistuje jednoznačná odpověď a já na ně v románu ani neodpovídám, pouze líčím, jak takové souznění může vypadat.

A ještě jedna poznámka. Vězeňské tábory se obvykle stavěly mimo města, v místech, kde je takzvaně běžní lidé neměli na očích. Hanko bylo v tomhle ohledu výjimkou, protože hlavní lágr stál přímo uprostřed města, hned vedle restaurace jachtařského klubu – když lidé popíjeli na terase, viděli přímo do tábora. To bylo samozřejmě děsivé, ale zároveň je to důvod, proč byli tehdejší obyvatelé Hanka s válečnými vězni často v určitém kontaktu, mnohdy velmi humánním. Scénu v knize, kdy Beata Ivanovi přes vězeňský plot hodí cigarety, jsem doslova ukradla z pamětí jednoho starousedlíka – ten onehdy do oploceného tábora hodil cigarety vězni. Přijde mi to dojemné i z toho důvodu, že ani nešlo o ženu nebo romantickou lásku; jeden muž zkrátka pomohl druhému z čistého kamarádství, i když tím hodně riskoval. Zkrátka si pomyslel: „Je to stejný člověk jako já.“ Jiný obyvatel města zase skončil ve vězení, protože vzal ruského vězně do sauny. Podobného lidského kontaktu se tam odehrávalo hodně a já to vnímám jako lásku člověka k člověku – zkrátka ve druhém vidím to samé, co vidím v sobě.

Průsvitné srdce je samostatnou součástí plánované trilogie odehrávající se ve městě Hanko. Kdy se můžeme těšit na třetí díl?

Třetí díl je nepochybně v plánu, ale vypadá to, že nejprve budu muset dopsat ještě jednu knihu, kterou mám už dlouho rozpracovanou a která s Hankem nijak nesouvisí. Zároveň pracuju na filmovém scénáři k Průsvitnému srdci. K událostem kolem Beatiny rodiny se ale ještě vrátím a tentokrát se hodlám zaměřit na Beatinu mladší sestru Sylvu, která se během války zamilovala do německého vojáka.

Rozhovor připravila Martina Šímová

Další rozhovor s autorkou a recenze knihy na portálu Iliteratura:

https://www.iliteratura.cz/clanek/46368-kallio-katja

https://www.iliteratura.cz/clanek/46582-kallio-katja-prusvitne-srdce