Redaktorská adventní neděle
Štědrý den se blíží mílovými kroky a i my se v našich vánočních příspěvcích čím dál více přibližujeme k okamžiku, kdy se narodí kniha.
Autoři napsali své texty, překladatelé je přeložili. Nadchází čas redaktorek a redaktorů, korektorek a korektorů.
Redaktoři jsou neméně významnou součástí přípravy knihy. U zahraničních titulů jsou oporou překladatelům, provádějí kolaci, kdy čtou překlad souběžně s originálním zněním textu. Kontrolují správnost překladu (a vedle překladatelů právě oni mnohdy odhalí i nelogičnosti či chyby v originále), nuancují jednotlivé výpovědi, aby byly co nejlepší a nejpřesnější. Aby český překlad čtenářům nepřipadal jako překlad. U původních českých titulů dohlíží na to, aby příběh fungoval, aby byl správně vystavěný, řeší s autory nejasná místa, věcnou správnost, logické návaznosti, plynutí textu. A mnohdy se stávají i důvěrníky svých autorů, pilířem, o nějž se mohou při sebemenším klopýtnutí či zaváhání opřít.
A všem, autorům, překladatelům, redaktorům následně „kryjí záda“ korektorky a korektoři. Přicházejí k textu ve chvíli, kdy potřebuje další pár očí. To oni vedou pomyslné „války o čárky“, to oni hlídají dodržení všech pravidel, pravopisných, gramatických, typografických. Dbají na to, aby vše bylo tak, jak být má.
Není to lehký úkol. Vyžaduje naprostou koncentraci, trpělivost, hluboké znalosti i zkušenosti. A my jsme moc rádi, že můžeme spolupracovat s výbornými profesionály, kteří toto všechno mají.
Ráda bych napsala o klidném koutku, místě na práci, kde v příjemném světle srkám čaj, dělám si poznámky do textu a naplňuju romantickou představu o práci knižního redaktora. Ale buďme upřímní – kdo z nás tyhle podmínky má?
Práce na knihách mě baví, je pro mě relaxem a radostí, dává mi smysl a drží mě v kontaktu s knižním světem. Se dvěma malými dětmi je to ale místy náročná disciplína, takže pracuju, kdykoli, kdekoli a jakkoli to jde. Nejčastěji večer a v noci. Uklizený stůl nemám, poznámky si čmárám perem do bloku, nejmilejším místem je mi pohodlné křeslo, kde mi často spí v náručí roční syn. Romantické to vlastně je i tak, tím rozervaným způsobem – ale neměnila bych.
Jak se redigují překlady nesbøovek?
Jednoduchá odpověď zní: Dobře. Překladatelka Kateřina Krištůfková pracuje zkušeně a precizně, a jak se říká – myslí na všechno. Třeba na to, aby si postavy procházející více knihami udržely stejný způsob vyjadřování. Jako redaktorka překladu knihy Království jsem od ní dostala mailem průvodku, kde mi podrobně sepsala, jak se snažila nastavit styl mluvy jednotlivých postav. V dalším dílu, který se právě teď chystá, se musíme těchto pravidel držet. Roy Opgard prostě musí mluvit jako Roy Opgard. Mým úkolem je pak nejen kontrolovat překlad s originálem větu po větě, ale mít na paměti i všechno to, co stálo v průvodce, a samozřejmě hlídat asi tisíc dalších věcí od interpunkce přes dělení cizích jmen v sazbě až po logické nesrovnalosti.
V neposlední řadě je pak důležité dodržovat termíny, k čemuž slouží nedocenitelné tabulky, které se zaplňují daty pozpátku – hlavním datem tedy je, kdy má být kniha na pultech. A od toho se odvíjí i všechno ostatní. Od kontroly zanesených korektur přes korektury, sazbu, poslední čtení před sazbou, překladatelčino probírání se redakčními změnami, redakce, překlad. Že vás to obrácené pořadí zmátlo? Tak si to zkuste přečíst ještě jednou, pozpátku. Všechny tyhle kroky zaberou docela dost času, suverénně ze všech nejvíc překlad, ale výsledkem je čtenářský zážitek pro každého, kdo si u nás Nesbøho norsky zkrátka nepřečte.
Milí čtenáři a čtenářky Knihy Zlín,
začíná prosinec, měsíc krátkých dnů vyzývajících k cestám do knihkupectví a dlouhých večerů lákajících ke čtení zajímavých knížek. Knížky kupujeme nejen pro sebe, ale také pro své nejbližší a nejmilejší. Nejen proto, že budou Vánoce. S vánočními tituly začínáme my redaktoři často už v létě. Letos mě nejvíce těšila práce na překladu románu německé autorky Jarky Kubsové Na marších. O životě dvou žen, z nichž jedna, Abelke Blekenová, žila v 16. století a ta druhá, Britta Stoeverová, je naše současnice. Nezávislá Abelke hospodařila na statku po rodičích, starala se o ochranné hráze a snažila se vzdorovat nepochopení a nepřízni sousedů. Britta se do oblasti říčních marší odstěhovala z rušného Hamburku. Při svých procházkách po okolí zjišťuje, že stopy po Abelke jsou i po pěti stoletích stále živé, a začne si pomalu uvědomovat, jak těžký měla osud.
V posledních letech se ze mě postupně stal minimalista. Než začnu na něčem textovém pracovat, potřebuji prázdný stůl, očištěný od vizuálního balastu, který by mě mohl rozptylovat.
Pokud se pustím do psaní svého textu anebo do redigování, vždycky se snažím zajistit si takové podmínky, abych mohla velice brzy přejít do tzv. flow.
Vypínám telefon, vypínám on-line svět a nakouknu maximálně na chvilku v pauze. Ráda se taky projdu po zahradě nebo odskočím do kuchyně nachystat rychlý (co nejrychlejší), zdravý oběd.
Mohu-li, rediguji denně ve všední dny a opravdu celých osm hodin. Bývám nervózní, když na delší dobu „vypadnu“ z textu.
Nejčastěji pracuji v tichu, ale jakmile je ticha už moc, pouštím si hudbu, která mi umožňuje stále se soustředit. Bývá to klasická hudba, většinou kusy, které už dobře znám a moc u nich nehrozí, že se zasním... Dodávají mi pocit jistoty a síly.
Pro Knihu Zlín pracuji v poslední době na sérii autorů píšících pod jménem Carmen Mola. Není to jednoduchá četba, knihy jsou dost drsné a mívám z nich i noční můry. Ale je v nich něco, co mě fascinuje. A to je puzení k životu a k lásce, jež má hlavní hrdinka knižní série, osudem těžce zkoušená komisařka Elena.
PS: Obraz nad stolem je můj, ráda maluji. A jmenuje se příznačně Tišina. 😊
Moc zdravím čtenáře Knihy Zlín! Aktuálně pracuji na redakci detektivky Zrádce od Jørna Liera Horsta ve skvělém překladu Kateřiny Krištůfkové a těším se na korektury nového románu od Joa Nesbøa. Překladu či redakcím se věnuji pravidelně v době, kdy jsou mé děti ve škole, ale někdy mě napínavý příběh tak vtáhne, že k textu s chutí usednu i vpodvečer či o víkendu, nejraději na chalupě na zahradě. Kromě literatury se věnuji i soudnímu překladu a tlumočení především z dánštiny. Práci se slovy však nelze omezit pracovní dobou, mnohdy člověka trefné výrazy napadnou ve zcela nečekaný okamžik a celkově příběhy, ať ty literární, či ze života, nelze jen tak pustit z hlavy.
Korektury našly mé druhé „já“
Jmenuji se Karla a učím na střední odborné škole češtinu – bohužel už tak dlouho, že když najdu posedmé stejnou hrubku, říkám si, kde se stala chyba… Učit mne stále baví a i ve škole zažívám pocit, že mne děti (nejen ty mé) potřebují.
Šance dělat korektury přišla v době, kdy můj život nabral nečekané turbulence. Díky práci jsem se dostávala do jiného světa. Knihy miluju, nejen jejich obsah, ale i typickou vůni a to, že jednoduše jsou. „Čtu“ hlavně v noci, slyším jen ticho a šustění papíru, na každý den mám stanovený určitý počet stran, abych udržela pozornost (někdy je to zatraceně těžké, když jsem zvědavá, a přiznám se, že jsem několikrát mrkla i na závěr 😊 – nejsem totiž moc bystrý detektiv).
Kdybych neučila, svůj život bych spojila právě s knihami, je to prima pocit – vědět, že jsem jedním dílkem ze skládačky puzzle, která jich má minimálně 10 000 😊.
Redaktor či redaktorka je překladatelovým druhem ve zbrani a prvním čtenářem. Jeho práce spočívá v tom, že podrobně čte překlad souběžně s originálem, odhaluje případné chybky (jeho doménou je stylistika), navrhuje jiná řešení tam, kde má pocit, že to stojí za zvážení, zkrátka se spolu s překladatelem snaží čtenáři co nejpřesněji zprostředkovat ducha knížky. Rozhodně nezaškodí, když má i redaktor zkušenost s překládáním. Někdy, jako třeba v případě Roberta Galbraitha, si přímo při práci může za odměnu přečíst román, u kterého si napětím málem uhryže prsty. Jeho výhodou je, že může pracovat prakticky kdekoliv. Akorát za to kafe nesmí utratit víc, než si vydělá redakcí.
Pracuju všude tam, kde je co nejmenší šance, že mě něco vytrhne ze soustředění – takže třeba pokud jsem sama doma, ve vybraných tichých kavárnách, v bytě kamarádky žijící v zahraničí, které chodím zalévat kytky. Také je dobré zbavit se rušivého působení běžných každodenních povinností, takže je ideální vypravit se do nějakého překladatelského retreatu.
V poslední době se mi nejlépe pracuje ráno a dopoledne. Snažím se, abych to nedělala bez přerušení v několikahodinovém bloku, a tak se textem zabývám vždy zhruba hodinu a pak to proložím nějakou pochůzkou nebo manuální činností.
Redakci dělám v počítači, ve Wordu, v režimu Sledování změn a s použitím komentářů. Klasické korektury na papíře už jsem nedělala opravdu dlouho, i když ještě pamatuju doby, kdy překladatelé odevzdávali překlady psané na psacím stroji a korektury se prováděly jak sloupcové, tak stránkové. Dnes autoři vyžadují papírové korektury opravdu jen výjimečně – vzpomínám si na jednu stařičkou autorku upoutanou na lůžku, která mohla číst jen vleže, s textem položeným na průhledném stolečku nad hlavou, a které jsme proto nechali s kolegou vytisknout korekturu na velký arch co největším písmem.
Potřebuju se do práce na textu co nejhlouběji zabrat, abych porozuměla způsobu, kterým autor text vytváří a později překladatel překládá. Většinou se mi po několika desítkách stránek podaří najít několik aspektů, které jsou pro konkrétní text důležité a na které je potřeba se zaměřit – může to být třeba používání určitého druhu slov nebo souvětí, opakující se struktury a samozřejmě také stále znovu se opakující místa vhodná pro vylepšení. Po letech práce na textech jsem si všimla, že skoro všichni překladatelé, i ti skutečně velmi dobří, mají nějakou svoji oblíbenou drobnou chybu, která stále vyskakuje v jinak po všech stránkách dokonalém překladu. Většinou to bývá záměna nějakého nepříliš frekventovaného cizího slova za jiné takové, které zní podobně. Připadá mi to jako takové potvrzení rčení, že skutečná krása se vyznačuje drobnými nedokonalostmi. To všechno se samozřejmě týká textů vytvořených živým překladatelem.
Na redakcích románů Kristiny Ohlssonové a Karin Smirnoff pracuju průběžně už léta. Od Kristiny Ohlssonové jsem dokonce kdysi přeložila tři dětské knížky. Pro tuto autorku je typické, že děj jejích knih se skoro vždy odehrává ve starém, opuštěném, pochopitelně ponurém a strašidelném domě, případně v domě, kde došlo k neobyčejně brutální vraždě, anebo aspoň v jeho blízkosti. Příběhům to dodává neodolatelně děsivou atmosféru. Snad úplně nejvíce se mi líbí prostředí, do kterého jsou její příběhy zasazeny – často se jedná o městečko Åhus, malebný starý přístav ve švédském Skåne, a jeho bezprostřední i širší okolí.
Také knihy Karin Smirnoff dokážou čtenáře neobyčejně vtáhnout do svého světa, který sice není nijak idylický a často se v něm ukrývají dávné křivdy a dosud neodhalené násilné činy. Také finsko-švédské pomezí, kam bývá děj jejích románů zasazen, má svůj neopakovatelný drsný půvab. Autorčino psaní se zároveň vyznačuje neobvykle velkou citlivostí a její postavy můžou podle mého názoru být všechno možné a trpět všemi možnými osobnostními neobvyklostmi a výkyvy, ale v žádném případě nejsou povrchní ani stereotypní. Způsob, jakým Karin Smirnoff přistoupila k výběru postav a jejich rolím v nedávném pokračování Milénia – Dívka v orlích spárech, které napsala, hovoří samo za sebe. Ale vlastně se mi ještě víc líbí její dva romány přeložené do češtiny, Můj bratr a Naše matka, které nenapsala na objednávku a v nichž si může dovolit rozehrát svůj autorský rejstřík skutečně naplno.