Převrácené životy | Albatros media

Převrácené životy

knižní tipy

Životy „vítězů a poražených“ sametové revoluce v knize. Co to vypovídá o současné rozdělené společnosti?

Listopad 1989 symbolizuje zásadní předěl mezi pozdním totalitním režimem a demokracií. Od převratu se odvíjela svoboda, která změnila životy všech obyvatel českých zemí, pro každého jednotlivce však znamenala něco jiného, každý se s ní vyrovnával po svém. Jak žili lidé předtím a jak potom? A co to vypovídá o dnešku? Publicista Adam Drda přináší v knižní podobě cyklu TV dokumentů vytvořených ve spolupráci České televize a archivu Paměti národa přináší portréty a reflexe protikomunistických odbojářů, disidentů, lidí vydíraných tajnou policií. A také vzpomínky někdejších pohraničníků a příslušníků SNB. V ukázce přinášíme rozhovor s velitelem zásahu na Národní třídě 17. listopadu 1989.

Mlátičky

Pražské protikomunistické demonstrace, které začala pořádat různá opoziční občanská sdružení ve druhé polovině osmdesátých let, měly pro českou budoucnost zásadní význam – a těžko je srovnávat třeba s nedávnými velkými akcemi Milionu chvilek pro demokracii. Pozdně totalitní režim, v němž neexistovaly nejen svobodné volby, ale takřka žádné občanské svobody, se tehdy pomalu, ale viditelně rozkládal. Nešlo pouze o nedostatek práv a svobod: režim přestal být funkční, ideově se naprosto vyprázdnil, tuzemská chudoba byla ve srovnání se Západem nepřehlédnutelná, některé kraje postihla ekologická katastrofa, propaganda se jevila jako směšná. Zemi stále okupovala sovětská armáda, současně však v Sovětském svazu probíhala nevídaná liberalizace, na kterou znejistělé česko-slovenské komunistické vedení, ztrácející oporu v Moskvě, jen velice chabě reagovalo. Mnozí lidé měli vlády KSČ plné zuby (jistě, ne všichni smýšleli stejně, ale to se neděje nikdy), chtěli lepší život a současně se zbavovali strachu. Přidušená společnost se pomalu dávala do pohybu. Demonstrace, někdy velmi početné, ten pohyb urychlovaly, požadavky opozice byly srozumitelné pro čím dál větší skupinu občanů. Komunistický aparát na demonstrace obvykle odpovídal jediným způsobem, který ovládal, totiž represí, vodními děly, bitím, zatýkáním. Zákroky Sboru národní bezpečnosti bývaly tvrdé, navíc je provázely dříve účinné zastrašovací metody: vysoké pokuty, soudy, výhrůžky, vyhazovy ze škol, případně potíže v zaměstnání. Ještě v roce 1989, kdy už část evropských sovětských gubernií zjevně mířila k demokracii (především Polsko a Maďarsko) a podzimní Prahu zaplnili uprchlíci z východního Německa, působili čs. státní a straničtí představitelé jako nepochopitelný relikt starých časů a také si tak počínali. Studentská demonstrace 17. listopadu 1989 nebyla výsledkem spiknutí temných sil, jak naznačují různé paranoidní teorie, ale výše zmíněného společenského pohybu: vedly k ní předchozí veřejné akce, dokonce i studenti a svazáci, kteří do té doby patřili k nejkonformnějším „složkám” čs. společnosti, se přestávali bát. Ani brutální policejní zákrok, od něhož se konečně odvinul pád ztrouchnivělé komunistické stavby, nebyl ojedinělý a záhadný, byl výsledkem dlouholetých komunistických návyků (rozehnat, zmlátit, zajistit pořádek), kombinovaných ovšem s narůstajícím chaosem a neschopností reflektovat dění v zemi a mezinárodní situaci. Represe už nepůsobila – příliš mnoho lidí mělo pocit, že riziko protestů stojí za to, že mohou víc získat než ztratit.

Příslušníci Sboru národní bezpečnosti, kteří zasahovali proti demonstrantům, představovali koncem osmdesátých let jeden z nejvýraznějších (a nejviditelnějších) symbolů bezohledné státní moci. Tajným policistům a občas i uniformovaným „esenbákům” lidé s odkazem na generálního tajemníka KSČ přezdívali „Jakešovo gestapo” členům speciálního „protidemonstrantského” Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti (PP VB) se zase s krajním opovržením říkalo „mlátičky” – netřeba vysvětlovat, proč. Dnes už je převažující veřejné mínění možná trochu jiné, ale v desetiletích po listopadu 1989 se několikrát ukázalo, že vyhrocený odpor vůči „mlátičkám” tu zůstává: zatímco exkomunisté působili ve veřejných funkcích a jen občas jim členství v KSČ někdo připomněl, bývalí příslušníci pohotovostního pluku většinou vydrželi v politicko-úřednických pozicích jen chvíli. V roce 2004 (za sociálně-demokratického premiéra Stanislava Grosse) se stal šéfem úřadu vlády někdejší velitel roty PP VB Pavel Přibyl a kvůli rozsáhlým protestům musel místo za pár dní opustit. V tomtéž roce byl k odchodu z funkce ze stejných důvodů dotlačen i pražský radní pro školství Jan Slezák, o němž pojednává podstatná část následujícího textu. Asi nejznámějším představitelem někdejších „mlátiček” v politice je poslanec za KSČM (ve straně působí od roku 2010) Zdeněk Ondráček – i proti němu se 5. března 2018 demonstrovalo, poté, co byl zvolen předsedou poslanecké Komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů (den po demonstracích na funkci rezignoval). Pohotovostním plukem prošel nicméně i současný ministr vnitra Lubomír Metnar, jehož životopis se od toho Ondráčkova výrazně liší pouze v tom ohledu, že je spjatý s hnutím ANO a před listopadem 1989 měl štěstí, neboť ho neposlali „do akce” – proti jeho ministerskému angažmá se žádné veřejné protesty neorganizovaly.

Když jsme chystali dokument s názvem Mlátičky, chtěli jsme zaznamenat výpovědi bývalých příslušníků SNB, kteří kdysi zasahovali proti demonstrantům a byli v činné službě 17. listopadu 1989. Vedle zmíněného Jana Slezáka, který působil u PP VB jako jeden z velitelů, nicméně během demonstrace na Národní třídě čekal v záloze, nám poskytl rozhovor také velitel celého zásahu Michal Danišovič a rovněž někdejší příslušník Odboru zvláštního určení (speciální jednotky, tzv. červených baretů) Jiří Laňka, který je dosud v činné službě. Nejbrutálnější část policejního zásahu měly 17. listopadu 1989 na svědomí právě „červené barety”: Jiří Laňka se však po odvysílání filmu cítil dotčen a zakázal nám, abychom s několikahodinovým natočeným materiálem nadále jakkoli disponovali, jeho příběh tedy chybí i v této knižní kapitole. Osobně jsem nechtěl při natáčení rekonstruovat zákrok na Národní třídě, k tomu vyšly studie od povolanějších autorů. Mnohem víc mě zajímalo, jací jsou lidé, kteří komunistickému režimu do poslední chvíle oddaně sloužili (všichni byli členové KSČ), jak se vůbec dostali k SNB, jakou mají minulost, co je k té práci vedlo, jak se tehdy dívali na společenskou situaci. Je dost možné, že v listopadu 1989 jsem si je představoval jako ztělesnění nějakého výrazného, těžko uchopitelného zla, nejspíš jsem měl i později dojem, že muselo jít například o pozoruhodné ideologické fanatiky (kupříkladu v důsledku rodinné výchovy), rozhodně jsem nejspíš předpokládal, že v jejich jednání hrály roli ideové motivy, nenávist k demonstrantům nebo třeba i sadistické sklony. Někteří příslušníci SNB možná takové vlastnosti měli (nevím, neznám „reprezentativní vzorek”), ale určitě to neplatí pro žádného z mužů, s nimiž jsem nakonec natáčel interview. Je jistě nutno vzít na vědomí, že paměť není otisk někdejší reality, že své vzpomínky si každý (byť v různé míře) upravuje, aby odpovídaly obrazu, který chce lidem ukázat. Nevěřím všemu, co Jan Slezák a Michal Danišovič říkají, především mám pochybnost o jejich deklarované neinformovanosti a důvěře v tehdejší režim. Odnesl jsem si nicméně z těch rozhovorů dojem, že v základní věci mluví oba pravdu: v první řadě dělali kariéru, morálními dilematy se nezatěžovali, plnili rozkazy, aniž by přemýšleli o jejich smyslu a důsledcích. Komunismus jako ideologie jim byl v zásadě lhostejný. Kdyby se narodili v demokratické zemi, byli by zřejmě stejní policisté a oddaně by sloužili demokratickému režimu, kdyby si zvolili jiné povolání, počínali by si asi podobně a šli za svým bez zbytečných otázek – koneckonců, listopad 1989 jim sice převrátil život, ale v nové době se rozhodně neztratili.

Pražský Albertov, 17. 11. 1989

Michal Danišovič – kluk ze slovenské samoty

Dne 17. listopadu 1989 velel šestačtyřicetiletý náčelník pražské Veřejné bezpečnosti podplukovník Michal Danišovič „mimořádným opatřením” v hlavním městě. Vůbec poprvé stál v čele tak velké policejní akce, namířené proti demonstrantům – a jistě ho nenapadlo, že se od ní odvine rychlý konec režimu a současně jeho pečlivě budované kariéry. Michal Danišovič přišel na svět 20. října 1945 ve vsi Biely Kostol poblíž Trnavy. Pochází z chudých poměrů: jeho otec, který se rovněž jmenoval Michal, pracoval jako dělník v bratislavské chemičce, ale skončil v invalidním důchodu. Danišovičovi kvůli jeho nemoci opustili byt a v roce 1947 odešli se čtyřmi dětmi bydlet na samotu, do chalupy bez elektřiny. Žili z otcovy penze, Michalova matka chodila vypomáhat na pole. Rodiče se nezajímali o politiku a bez elektřiny nemohli ani poslouchat rozhlas. Patřili k římsko-katolické církvi, Michalův prastrýc z otcovy strany působil jako farář, jeho prateta a dvě tety byly řádové sestry. Matka posílala děti do kostela, ale Michal prý většinou na mši nechodil: odmala hrál fotbal, v neděli sedával s ostatními kluky pod kaštanem a místo poslechu kázání domlouvali strategii. Když mu bylo jedenáct, zemřel jeho otec – silný kuřák – na zápal plic a záhy se rodina vrátila do Bieleho Kostola do staršího rodinného domku. Michal Danišovič vzpomíná, že jeho dětství bylo poznamenané nedostatkem, ale cítil se prý šťastný: „Už jako malý kluk jsem se věnoval chovatelství. Na podzim jsme chodili do patnáct kilometrů vzdálené vesnice, kde byl zámecký park a byly tam staré duby a na nich rostlo jmelí. Lezli jsme po těch dubech, ulamovali jmelí a z těch kuliček jsme vařili lep, který jsme v zimě používali na chytání ptáků, stehlíků, čížků. To byla jedna taková zábava. A druhá zábava: snad od svých osmi, deseti let jsem choval poštovní holuby a závodil jsem s nimi.” Pět let po otcově smrti však zemřela na rakovinu i Michalova matka a od té doby se o sebe musel starat sám, s pomocí staršího bratra, u kterého bydlel.

Vyučil se truhlářem, měl prý možnost dál studovat a dodělat si večerně maturitu, ale ačkoli složil přijímací zkoušky, do školy nenastoupil, protože by neměl čas na kopanou a péči holuby. Začal tedy pracovat v podniku Kovosmalt v Trnavě a v roce 1963 se jako čerstvě plnoletý stal členem KSČ. Ptal jsem se, jestli to bylo z přesvědčení, jestli sdílel komunistický pohled na svět – a Michal Danišovič odpověděl, že sympatie ke komunismu v něm vyvolal jeden z pedagogů na učilišti, kterého měl rád, členství mu později nabídl soused: „Člověk, kterého jsem si nesmírně vážil, vzorný otec, pracovitý, byl to můj vzor.” Dva místní faráři v jeho očích naopak představovali „zkaženost starého světa”: hlavní farář byl prý silný kuřák a občas se „opíjel v hospodě”, druhý, který ho občas zastupoval, měl v okolí „několik nemanželských dětí.” Michal Danišovič říká, že tehdy politický život vnímal jen jako dvě možnosti: buď je člověk katolík nebo komunista; neorientoval se podle ideí, ale podle toho, jak řádně si počínali jejich nositelé (spořádanost je pro něj důležitá). O třídním boji v padesátých letech a o široké komunistické persekuci prý nevěděl, náboženskou víru si neuchoval: „Já mám svou víru, které věřím. Věřím sám sobě, věřím své manželce, s kterou jsem déle než padesát let.”

V letech 1964–1966 nastoupil na základní vojenskou službu, naučil se jezdit autem a byl přiřazen jako řidič do Střední odborné školy Felixe Edmundoviče Dzeržinského v Hybernské ulici v Praze, která mimo jiné vychovávala budoucí příslušníky Státní bezpečnosti a kontrarozvědky; po několika měsících ho převeleli k ubytovně zahraničních studentů z afrických zemí, která spadala pod I. Správu ministerstva vnitra. Při té příležitosti také poznal svou budoucí manželku: její matka pracovala v ubytovně jako uklízečka a pozvala Michala domů na oslavu Silvestra (ženil se v říjnu 1966). Po vojně chtěl pracovat jako řidič u rozvědky, ale protože to nakonec z technických důvodů nebylo možné a dostal nabídku, aby nastoupil k Veřejné bezpečnosti, začal dělat pochůzkáře na pražské Letné. V roce 1968 nastoupil na roční Praporčickou a důstojnickou školu SNB ve Svatém Janu pod Skalou.

Michal Danišovič byl v roce 2000 odsouzen za zneužití pravomoci veřejného činitele na tři roky podmíněně. Těžce to nesl, nepřipouštěl si (a dodnes nepřipouští) žádnou odpovědnost.

Vyptával jsem se Michala Danišoviče, jak vnímal tehdejší politické změny, pražské jaro, reformní komunismus. K jakému proudu ve straně se jako člen KSČ řadil? Na to mi nedokázal odpovědět, ale zdůraznil, že příslušníci SNB tehdy „nosili čísla na uniformně, to byla novinka, do té doby jsme je neměli, přicházely neodůvodněně stížností, zesměšňování policie a podobné způsoby. Tak nikdo z mých kolegů se na toto dění, které bylo tehdy na ulici, povzbudivě nedíval. (…) Urážky policistů byly častější.” Michal Danišovič měl, jak už řečeno, rád pořádek a respekt vůči policejnímu sboru – uvolnění poměrů v osmašedesátém, které trvalo ještě necelý rok po sovětské okupaci, způsobilo, že se lidé tolik nebáli a pořádek častěji narušovali:

„Já nevím, na tohle období, že bych s láskou vzpomínal, to se říct nedá. Když jsem nastoupil do té důstojnické školy v Janu pod Skalou, tak jsme se začali učit až někdy od listopadu, protože v září a v říjnu 1968 jsme byli na výpomoc v Praze. Byl jsem (…) na nádraží Praha Střed (dnešní Masarykovo nádraží – pozn. Adama Drdy). A nádraží Praha Střed, kdybyste to viděl, kolik tam bylo tuláků, začali bezdomovci, které jste tam před tím neviděl. Okupovali čekárny, matka s dětmi, která cestovala, si neměla kam sednout, protože tam byli bezdomovci. Když jsme je vyhnali, čekali za rohem, a jakmile jsme si šli plnit úkoly, tak tam byli zase zpátky. Taková trochu i bezmoc, pokud jde o to udělat pořádek, aby to prostě nějakým způsobem fungovalo. (…)”

A není to trochu tak, že k větší míře svobody patří, že není tak jednoduché udržet pořádek? Je ten pořádek největší hodnota? Vypovídá skutečně o nezvladatelném nepořádku, že někde sedí lidé bez domova? Třeba se ti lidé před jarem 1968 prostě báli v té čekárně sedět…

„To je dost možné. Nezlobte se, já jsem nad tím nepřemýšlel.”

V srpnu 1968 začala sovětská okupace – Vy jí říkáte, jak vyplynulo z našeho předchozího rozhovoru, „vstup vojsk”. Měl jste s ní zásadní problém?

„Já jsem neměl problém. Naopak, večer na Praze 7, když začali svítícími střelami… v těch ulicích…, když je začali prostřelovat..., tak ulice se vyklidnily a snížila se kriminalita, protože lapkové, vykradači aut, se báli vyjít na ulici. A to pro nás bylo spíše pozitivum...”

To je pozoruhodný přístup. Okupace pro Vás tedy byla pozitivní v tom smyslu, že snížila běžnou kriminalitu?

„Snížila kriminalitu, ano. Podívejte se, já jsem byl vychováván v tom, kdo nás osvobodil… nás neosvobodili… mně to bylo vysvětlováno… nás neosvobodili Američané, tak, jak se přepisují v současné době dějiny, nás osvobodila Rudá armáda. (...)”

Američané nás snad přeci jen také trochu osvobodili. Ale Vy máte pocit, že se dnes tvrdí, že Československo neosvobodila Rudá armáda?

„Podívejte se, my jsme kritizovali, když tady byla vojska Varšavské smlouvy. A co se děje teď? Teď projíždějí a blokují dopravu zase americká vojska. Takže jaký je v tom rozdíl? Já nerad zabíhám do politiky, já jsem politikem nikdy nebyl.”

Já bych řekl, že se dá vysvětlit, jaký je v tom rozdíl. Ale spíš bych se chtěl vrátit k Vašemu příběhu. Když se Vás na tu okupaci a na takové věci ptám, ptám se proto, že je to součást Vašeho života...

„Každý na to možná máme jiný názor.”

To asi ano, ale to se stává.

„To se stává, přesně tak.”

Ještě by mě zajímalo – po té sovětské okupaci jste jako straník musel k prověrce, že?

„Ano.”

Mohl byste vzpomenout, jak ta prověrka vypadala?

Byl jsem ve škole v Pardubicích, prověrka probíhala takovým pohovorem: co jsem, jaký mám názor atd. Vstup vojsk varšavské smlouvy jsem neodsuzoval, ale prohlásil jsem, že jsem byl přesvědčen, že jsme schopni, jak se říká, udělat si pořádek v naší zemi sami, bez cizí pomoci.

Chápu správně, že jste to období, které pro mnoho lidí znamenalo životní zlom, emotivně neprožíval? Prostě se tu objevila sovětská armáda, ale nic zásadního se pro Vás nezměnilo...

„Ne.”

Jen jste si myslel, že to bylo zbytečné z čistě technického hlediska, Že to nebylo zapotřebí.

„Z čistě technického hlediska, ano.”

Mám takovou představu, že když je člověk členem politické strany, ve Vašem případě členem komunistické strany, tak se aspoň trochu zabývá politikou a děním v té straně. Chci se znovu zeptat, zda jste sympatizoval s Dubčekem, Smrkovským, Mlynářem? S reformními komunisty, kteří pak na počátku tzv. normalizace rychle skončili...

„Sympatizoval jsem s generálem Ludvíkem Svobodou. Ale ti ostatní lidé… Dubček, to byla pro mě slabá osobnost. Ale generál Svoboda pro český a slovenský lid něco znamenal, takže to byla významná osobnost, i pro mě, tak jsem se na to díval.”

Důležitým rozměrem roku 1968 například bylo, že se uvolnila cenzura, začalo se téměř svobodně psát a publikovat, v důsledku toho se také objevily informace o zločinech z padesátých let… Vnímal jste takové věci, byly pro Vás v nějakém ohledu podstatné?

„Ne, já jsem měl jiné starosti. Byl jsem otcem dvou malých dětí, studoval jsem školu, takže jsem měl jiné zájmy. Byl jsem mladý člověk. Také jsme se snažili kulturně žít a podobně. Já jsem nebyl, jestli si myslíte, nějaký zažraný komunista, který se v tom vyžíval... Otec mé manželky, velmi chytrý člověk, byl umělecký pasíř, a ten ke komunistům neříkal nikdy nic. (...) Zažil druhou světovou válku i osvobozování (...). A pak rok 1968, vstup vojsk varšavské smlouvy k nám, a na to říkal: Jestli to někdo nazývá okupace, tak si nevidí do úst. Kdo zažil vstup Němců a kdo zažil vstup vojsk varšavské smlouvy, tak ví, že v tom je kardinální rozdíl. V chování. Němci se chovali jako okupanti. někdo říká fašisti. Já tomu říkám Němci, protože tady nás okupovali Němci.”

Okupace v roce 1968 znamenala velkou změnu ve vnitřním životě Československa, stovky tisíc lidí byly později vyhozeny ze strany, z práce… Jak jste se díval na taková opatření? Bylo v pořádku nutit lidi, aby vyslovovali souhlas s něčím, s čím rozhodně nesouhlasili? Bylo rozumné lidi takovým způsobem existenčně ničit?

„To jsem nepovažoval za rozumné. Ale ono se to děje i v současné době. Nedávno ODS vyhodila poslance Václava Klause mladšího...”

V roce 1970 složil Michal Danišovič maturitu ve Vzdělávacím institutu Federálního ministerstva vnitra v Pardubicích a bylo mu nabídnuto studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Ještě, než studia dokončil, nastoupil (po prvním ročníku) ke kriminálce: „To je snem každého policajta, který šlape chodník.” Studium práv ukončil v roce 1975 a krátce nato absolvoval dvouměsíční kurz v Moskvě. Po návratu nastoupil jako zástupce náčelníka na nově zřízený kriminální odbor, zabývající se starými nevyřešenými případy. Od roku 1979 působil jako náčelník odboru Veřejné bezpečnosti v Mělníku, poté byl náčelníkem obvodní správy na Praze 6: „Když jsem tam nastoupil, bylo to tam v žalostném stavu. Několik příslušníků jsem musel propustit, protože odmítali řešit své problémy s alkoholem.” Po čtyřech letech se stal statutárním zástupcem náčelníka Městské správy VB v Praze a řídil kriminální službu. Počítalo se prý s tím, že bude dělat náčelníka, s tím však nesouhlasilo příslušné oddělení Ústředního výboru KSČ: „Vadilo, že jsem Slovák – a Slovák přece nebude dělat náčelníka v hlavním městě České republiky. Takže jsem nebyl ustanoven.” Výhrady však trvaly jen krátce: nový náčelník pražské VB Jiří Nechanický podle Michala Danišoviče v srpnu 1988 nezvládl zásah proti demonstraci na Staroměstském náměstí, kdy mj. „došlo k téměř celému přečtení petice”. Nechanický byl po tomto těžkém neúspěchu zdravotně indisponován – a Danišovič ho 1. května 1989 nahradil.

Po celou dobu tzv. normalizace byl Michal Danišovič v podstatě lhostejný (nebo to alespoň dnes říká) k politickému dění. Nesvoboda v zemi ho nezajímala, respektive osobně ji nepociťoval, represivní zákroky vůči nepohodlným lidem se ho netýkaly, o protikomunistické opozici cosi věděl, ale nebyla to jeho záležitost, neznepokojovala ho ústavně daná vedoucí úloha KSČ ani neexistence svobodných voleb: „My jsme se zajímali pouze o veřejnou bezpečnost, kriminalitu atd. O chartistech jsem slyšel akorát okrajově, to byla spíš záležitost Státní bezpečnosti, nikoli naše. A pokud jde o demonstrace v roce 1988 a 1989, tak jestli se někdo domnívá, že my jsme s radostí zasahovali, rozháněli a podobným způsobem působili, tak se strašně mýlí. Nám to akorát odebíralo síly na řešení toho, co Veřejná bezpečnost měla plnit.”

Jaký tedy byl Váš pohled na lidi, kteří se účastnili těch protikomunistických demonstrací?

„Abych vám řekl pravdu, mně to připadalo nesmyslné, když na Můstku chodilo já nevím, dvacet lidí do kruhu, a člověk nevěděl proč tam vlastně chodí... Protože to věděla Státní bezpečnost, my jsme to nevěděli. (...) Dělaly se demonstrace na Václavském náměstí nahoře. Tak ono tam těch demonstrantů moc nebylo, spíš tam bylo víc těch zvědavců (...). Že opozice je, to každý věděl, ale jestli měla nějaký smysl, nad tím já jsem neuvažoval. Já jsem nebyl politik. Já jsem byl skutečný policista, a tak jsem se i choval. Mě zajímaly vraždy, mě zajímalo, jaká je objasněnost kriminality. (...)”

Víte, mě na tom zaráží, že přece člověk nežije jenom prací, jako by byl v nějakém pracovním skleníku. Byl jste členem komunistické strany, tak jsem myslel, že jste nebyl docela nepolitický člověk – ostatně jste dodnes členem KSČM. Přece jste si o tom tehdejším režimu něco myslel a musel jste si něco myslet i o lidech, kteří třeba v Praze demonstrovali. Protestovali proti tomu, že tu nebyla svoboda vyjadřování, nebyla svoboda shromažďování ani politického života, lidé byli z politických důvodů vězněni, nemohlo se bez obtíží cestovat na Západ. Těch věcí byla spousta...

„Podívejte se, já jsem nepociťoval cenzuru, já jsem nepociťoval, že nebyla svoboda (...), že se nesmělo cestovat ven. Mohlo se cestovat: do Chorvatska, do Rumunska, do Polska, do NDR.”

A nemá člověk právo být svobodný a jet si, kam sám chce?

„Na to má každý jiný názor. Například já jsem rád, že mohu cestovat. Cestuji minimálně dvakrát, někdy i čtyřikrát do roka. Cestuji za slanou vodou, jak já říkám. V březnu jsem byl v Egyptě patnáct dní, teď letím do Tunisu, kde je krásné moře, odpočinout si. My utíkáme z domova, protože tvrdě pracujeme. A když to na nás s manželkou dolehne, když už je toho moc, sednu k notebooku a hledám, kam poletíme. Většinou letíme na poslední chvíli. (...) Já jsem si dovedl vydělat po převratu peníze. Já tomu neříkám revoluce, protože revoluce je krok dopředu a rok 1989 byl krok zpátky, od socialismu ke kapitalismu. A k poměrně dost tvrdému kapitalismu. Takže jsem rád, že mohu cestovat. Ale v té době, před rokem 1989, mně to tu nijak nevadilo. I Česká republika, když jedete na dovolenou, je krásná, možná hezčí než cizina.”

Ale to by si měl člověk rozhodnou sám, ne, jestli někam pojede nebo zůstane doma, protože doma je krásně. Neměl by mu to nařizovat nějaký státní orgán...

„To je v pořádku. Já sdílím váš názor. Ale za socialismu mělo víc lidí možnost cestovat než teď. Z hlediska majetkového. Z hlediska finančního.”

Zajímavé je, že Michal Danišovič prý nechoval takřka žádné sympatie k příslušníkům Státní bezpečnosti: „U StB byli lidé, kteří mi většinou neseděli. Lidé neféroví. Křiváci. Kdyby takoví nebyli, těžko by tam mohli pracovat. My jsme dělali skutečnou práci, oni jenom shromažďovali informace a mnohdy nám i kalili vodu v té naší práci. Státní bezpečnost si někdy z řad kriminálky vybírala své lidi. Ale museli to být tací, kteří na to měli charakter. Většinou to bývali lidé, kteří na kriminálce nebyli moc oblíbení.”

Konec komunismu pod velením pplk. Danišoviče

Na sklonku podzimu 1989 se Michal Danišovič vrátil z lázní a dozvěděl se, že je pověřen velením policejních operací během manifestace, která se měla konat 17. listopadu 1989. Studentská akce v den padesátého výročí brutálního nacistického zásahu proti vysokoškolákům byla výjimečně povolená: měla začít na Albertově, odtud se měl průvod přesunout na Vyšehrad a tam se rozejít. České komunistické vedení přistoupilo ke studentské demonstraci zmateně, rozhodující funkcionáři nevěděli, jak na ni reagovat. Byli nervózní (pár dní předtím padla berlínská zeď) a shodli se, že z taktických důvodů nesmí v den připomínky nacistických represí dojít k tvrdému zákroku. Současně vydali na první pohled protikladné nařízení, že SNB musí za každou cenu zamezit eventuálnímu masovému pochodu protestujících do centra Prahy.

Michal Danišovič sledoval 17. listopadu 1989 dění v ulicích z řídícího štábu v Kongresovém centru a počítal s tím, že večer dorazí na oslavu narozenin svého syna. Průvod studentů však na Vyšehradě neskončil, lidé se odebrali na vltavské nábřeží a za mířil k mostu 1. máje (dnešní most Legií). Michal Danišovič se domnívá, že v tom hrály roli intriky StB a jejích provokatérů, nasazených v průvodu, ale nic takového nelze věrohodně doložit. Rozkazy dostával od zastupujícího náčelníka správy SNB, plukovníka Jiřího Bytčánka: „Jeho pokyn zněl: nepustit je na Václavské náměstí, ale nezasahovat, pokud nedojde k napadení příslušníka.” Uvědomoval si, že v rozkazech je rozpor, že je jen těžko možné nezasahovat a současně zabránit demonstrantům, aby postupovali do centra města. Jeho nadřízený Bytčánek však prý prohlásil: „Ona je zima, namrznou jim zadky a sami se rozejdou.” Danišovič nechal přehradit Smetanovo nábřeží, aby demonstranti nemohli jít dál k budově ÚV KSČ, a zároveň zatarasit Národní třídu nedaleko křižovatky se Spálenou ulicí (cesta do centra a k Václavskému náměstí). Znovu zdůrazňuji, že se nesnažím rekonstruovat přesný průběh zákroku 17. listopadu 1989, výpověď Michala Danišoviče ale ukazuje chaotickou situaci, v níž se tehdy nacházel státní i bezpečnostní aparát:

Jaké byly politické rozkazy? Demonstrace se konala 17. listopadu, bylo to velmi symbolické datum a byla povolená...

„Byla povolena na Albertově a pochodem na Vyšehrad. Nebyla povolena dál. Takže když přišli na Národní třídu, volal jsem manželce: Slavte sami, ono to nevypadá ideálně, nevím, kdy přijedu domů. (...) Miroslav Štěpán (šéf pražské KSČ – pozn. Adama Drdy) mi volal, ptal se na situaci, a říká mi: Michale, zasáhni všemi dosažitelnými prostředky, prostě rozežeň to. Já říkám: Mirku, ty neznáš konkrétní situaci. Já jsem ho neposlechl. My jsme se znali trošku osobně, protože jsme bydleli kousek od sebe. (...) Když jsme potom měli po listopadu 1989 poradu u ministra vnitra, tak jsem se ptal náčelníků krajských správ: Dovolili byste si vy, některý z vás, nesplnit pokyn krajského tajemníka? Nikdo. Já jsem to udělal, protože to nebylo adekvátní, ten pokyn. (...) Později jsem nebyl odsouzen za to, že jsem dal pokyn k zákroku, ale za to, že jsem musel vědět, co se na Národní třídě děje a jako velitel opatření jsem neudělal nic proto, aby se tak nedělo.”

Rozumím-li tomu dobře, Vy jste byl v takových kleštích: z jedné strany byla deklarovaná žádost Miroslava Štěpána – rozežeň to, zasáhni všemi možnými prostředky – , z druhé strany jste měl příkaz nepustit lidi do centra, ale nezasahovat, je to tak?

„Ano. Dával jsem příslušníkům pokyn, aby zasáhli jedině tehdy, pokud dojde k napadení příslušníka. Žádný jiný pokyn. My jsme nevěděli, že tam přišla řada příslušníků Státní bezpečnosti, že tam přišli pracovníci politicko-výchovného odboru, kteří si tam vyřizovali účty pěstními soubory. My jsme měli k dispozici jen takhle maličký černobílý monitor stacionární kamery z Národní třídy.”

Vy jste jako velitel vůbec nebyl v terénu? Byl jste pořád v kanceláři?

Já jsem byl v Kongresovém centru. Tam, kde je teď městské ředitelství státní policie.

A prakticky to vypadalo jak? Vy jste tam seděl před monitorem?

„Já jsem tam seděl, vyřizoval spoustu telefonů, to volal první náměstek českého ministra vnitra, volal plukovník Bečvář zástupce náčelníka správy pro politicko-výchovnou práci, volal plukovník Bytčánek... Takže těch telefonátů tam bylo hodně. Já jsem se stále ani nedíval na ten monitor. (...)”

Můžete mi říct, jaké jednotky nebo útvary na Národní třídě zasahovaly? Byl tam pohotovostní pluk….

„Pohotovostní pluk, a pak tam přijela pořádková jednotka, které velel major Bedřich Houbal, ti se měli postavit na most 1. máje, aby se ten dav náhodou neotočil a nešel směrem na hrad. Zastavila se tramvajová doprava. Demonstranti se pak dostali na Národní třídu a na nábřeží už nikdo nebyl. Byl tedy dán pokyn, aby se uvolnila doprava. Major Houbal to asi špatně pochopil, přešel tedy z mostu na Národní třídu a vydal se i s jednotkou dál, až k tomu davu. Na monitoru nebylo vidět, že se dostal tak daleko, ani z jiných informací taky nebylo patrné. My jsme tedy vůbec nevěděli, kde je. Dávali jsme pokyn, aby se dav rozešel, aby lidé odcházeli průchodem přes Novou scénu Národního divadla pryč, protože tam to podle nás bylo otevřené.” (Dav se na Národní třídě ocitl v obklíčení, vpředu byl kordón SNB, vzadu nastoupila zmíněná jednotka majora Houbala, přes Národní divadlo ani jinudy se již odejít nedalo – pozn. Adama Drdy)

Byla tam také přítomna speciální jednotka rychlého nasazení...

„To byly červené barety.”

A jak se tam dostaly ty červené barety?

„To nevíme.”

To nebylo pod Vaším velením?

„My jsme vůbec nevěděli, že tam červené barety jsou... Měla je pod palcem Státní bezpečnost... S takovými těmi křiklouny nebo těmi organizátory nemohla StB nic dělat, nemohli se k nim dostat, když někdo třeba četl nějakou petici. Ale červené barety, ty se k nim dostaly.” (Podle historiků byly tzv. červené barety od počátku součástí jednotek, vyčleněných k policejnímu zásahu 17. listopadu 1989 – nezdá se možné, že by o tom Michal Danišovič nevěděl, koneckonců příslušníci Odboru zvláštního určení, jak zněl oficiální název, zasahovali při mnoha předchozích demonstracích – pozn. a.d.).

Vy jste vůbec nebyl informován o tom, jak ten den StB operuje?

„Ne.”

A jak jste mohl velet tomu zásahu? To je přece nemožné.

„My jsme nevěděli, že tam jsou, chápejte.”

Vždyť jste říkal, že lidé z StB byli na demonstracích vždycky a ty červené barety také...

„Před tím. Ale teď byla stoprocentní pohotovost. A když je stoprocentní pohotovost, tak všichni musí být na svých útvarech. Nemohou se volně pohybovat. Takže se dalo předpokládat, že jsou na svých útvarech. A oni také tvrdili, že nepřišli zasahovat, že si šli něco koupit k jídlu, že se tam náhodou připletli.”

Čili Vy jste z té kanceláře měl řídit zásah, ale ne všichni, kdo se na Národní třídě pohybovali, vám podléhali? Vy jste nemohl vědět, co se tam děje?

„Na mě byl učiněn podraz ze strany náčelníka Státní bezpečnosti, ten všechno věděl, ten byl informován ze štábu, který byl ve vile na Břevnově, kde seděl generál Alois Lorenc a náčelník KGB. Když jsme skončili naše opatření, nechal jsem v pohotovosti mého zástupce podplukovníka Krejčího. A než jsem šel domů, tak mi volal jeden člověk, na jméno si nevzpomenu (...), že jsme zmasakrovali studenty. A já říkal: Co to povídáte za nesmysly, pane? Že tam byla nějaká ulička v podloubí, že tam byly nějaké obušky, o tom my jsme absolutně nevěděli.”

Vy jste jako velitel zásahu nevěděl, co se na místě stalo?

„Ne.”

Vám to nikdo neřekl?

„Ne.”

Proč došlo k brutálnímu zásahu? Michal Danišovič je přesvědčený, že za tím byla konspirace Státní bezpečnosti, která chtěla vyvolat nepokoje. Domnívá se, že spouštěčem nadcházejících velkých demonstrací v listopadových dnech nebylo samotné násilí na Národní třídě, ale rozšíření fámy, že na demonstraci zahynul student Martin Šmíd, jehož měl údajně „sehrát” důstojník StB Ludvík Zifčák. Zvěst o zabitém studentovi se tehdy skutečně rozletěla po Československu i po světě, a ještě víc vyhrotila náladu ve společnosti, avšak Zifčákova role je dodnes nejasná – lidé, kteří na demonstraci byli, říkají, že nepravdivá zpráva o mrtvém studentovi se mohla šířit zcela spontánně, neboť vzhledem ke krutosti zásahu červených baretů nelze vyloučit, že někdo například na ulici omdlel a nějakou dobu ležel na chodníku. Jinými slovy: bylo představitelné a možné, že někdo z demonstrantů opravdu zemřel.

Michal Danišovič byl po 17. listopadu 1989 odvolán ze služby a 6. prosince 1989 skončil ve vazbě, kde prožil dva měsíce: „Samozřejmě to byl pro mě šok, za ty dva měsíce jsem zhubl deset kilo, ztratil jsem kontakt s rodinou (...) Obvinění znělo, že jako velitel opatření jsem musel vědět, že při zásahu na Národní třídě došlo k porušení zákona, a že jsem proti tomu nic neudělal.” Do června 1990 zůstal u policie, ovšem v postavení mimo službu, nakonec dostal výpověď a poté vysoudil odstupné ve výši šesti platů, a navíc zvláštní rentu. Soud se táhl až do roku 2000, kdy byl Michal Danišovič spolu s Bedřichem Houbalem odsouzen za zneužití pravomoci veřejného činitele na tři roky podmíněně. Těžce to nesl, nepřipouštěl si (a dodnes nepřipouští) žádnou odpovědnost, období začátku devadesátých let přirovnává k normalizačním čistkám. Nenahlíží sám sebe jako poměrně vysoce postaveného představitele zločinného režimu, ale jako oběť: „Nikdo mě nechtěl zaměstnat. Jeden známý mi řekl: Jakmile Občanské fórum zjistí, že jsi tady, bude z toho problém. Moje děti byly šikanovány ve škole, chodily domů s brekem. (...) Mám pocit, že jsem byl obětován. Někdo musel být potrestán a byl jsem to já.” Pravda je, že po pádu komunismu se Michal Danišovič velmi brzy zorientoval a začal podnikat. Bezpochyby i díky kontaktům mezi příslušníky předlistopadové policie založil soukromou bezpečnostní službu Zenit s více než stovkou zaměstnanců: „Byl jsem k podnikání donucen. Všechno špatné je pro něco dobré. Nebylo to jednoduché období, začínal jsem od nuly, ale měl jsem spoustu známých, kteří mi vyšli vstříc. Po materiální stránce jsem na tom byl lépe než jako šéf policie.” Dál se věnuje péči o domácí zvířata, v roce 2017 obdržel mimořádnou medaili Českého svazu chovatelů za chov králíků: když ale o dva roky později kandidoval ve svazu na jednu z vyšších funkcí, zvedl se proti němu odpor právě kvůli minulosti.

Knihu si můžete objednat na našem e-shopu.

newsletter Kniha Zlín

Zajímá Vás, jaké novinky právě vychází a co se děje v knižním světě? Přihlášením k odběru našich e-mailových novinek souhlasíte se zpracováním osobních údajů.