Před třiceti osmi lety, 11. února 1986, proběhla na Glienickém „Mostě špionů“ v Berlíně poslední vyměněna zajatců východního a západního bloku za studené války. Jeden z aktérů této akce, někdejší valdický vězeň, ale také soukolím dějin do kouta zahnaný tajný agent Jaroslav Javorský, se odhodlal svěřit se svým, téměř neuvěřitelným, příběhem skutečně až po mnoha letech. V knize „Most špionů aneb má cesta z pekla ke svobodě“ , jejíž „horkou“ kapitolu o zmíněných událostech si můžete přečíst zde.

Most špionů – den D

Nedávno jsme se s manželkou dívali na německý celo­večerní film, v němž byl krátký záběr na Glienický most (Glienicker Brücke). Typické „trojúhelníky“ jeho ocelové konstrukce jsem okamžitě poznal a ženu jsem na to nad­šeně upozornil. „No, není zvlášť hezký… A zdá se mi takový krátký,“ prohlásila. Musel jsem se „svého“ mostu zastat: „Pro mě je to nejkrásnější most na světě! A rozhodně není krátký, trvalo osm let, než se mi ho podařilo přejít!“

Bylo pondělí 10. února 1986 a věž ruzyňského letiště dala povolení dvěma pilotům letadla JAK-40 letky mini­sterstva vnitra: „Are you ready to take off? Then take off!“ (Jste připraveni vzlétnout? Vzlétněte!) Ještě pořád jsem nevěděl, kam letíme a co všechno je přede mnou – důle­žité bylo, že už jsem neměl pouta a mohl si konečně říct to své „per adua ad astra“, převzaté od „rafáků“. Po pravdě, bylo mi dost jedno, kam mě soudruzi deportují, věděl jsem už téměř s jistotou, že to je naposled a zřejmě rov­nou do Německa, jinak by přece neplýtvali kerosinem. Přes všechnu tu euforii mi nebylo dvakrát do řeči, zvlášť ne s estébákem Horákem, tak jsem se brzy v myšlenkách odpoutal a toulal se po hvězdách.

Z letu si pamatuju jen Horákovu hloupou otázku: „To nás teď na Západě asi budete pomlouvat, že jsme s vámi špatně zacházeli? Zůstalo něco, co jsem vám nevysvětlil a měl bych?“ Ještě k tomu cosi dodával, ale já nechtěl poslouchat a přerušil jsem ho: „Myslím, že bude stačit, když budu říkat pravdu, pane podplukovníku, i tak budou lidem, kteří nic podobného nezažili, vylézat oči z důlků. A k vaší otázce: Ne, určitě ne, vysvětlili jste přece i to, co se nikdy nestalo.“ Tím naše poslední „debata“ skončila. Když se ke mně otočil zády, všiml jsem si že mu na rame­ni leží vlas. Já měl pod „kloboukem svobody“ vyholenou hlavu a bůhvíproč mě napadlo, že by mi jeho „zlatý vlas“ mohl magicky posloužit, tak jsem ho opatrně sebral, sbalil do servítku, schoval do kapsy a přál si, abych se druhý den probudil již na svobodě. Když mě později oslovilo Chec­kpoint Charlie Museum s žádostí o nějaké dokumenty související s výměnou špionů, mohl jsem mj. nabídnout jako exponát „kouzelný vlas estébáka“. Za necelou hodinku jsme přistáli na letišti Schönefeld ve východním, nikoli západním Berlíně, kde mě i s mým kloboukem převzali od Horáka tři agenti Stasi.

S Horákem jsem se nerozloučil, nedovedl jsem a nedo­vedu si dodnes představit, co bych mu asi tak měl říkat. A i kdybych měl možnost udeřit ho do obličeje, jsem si jist, že by mi to nepřineslo kýženou satisfakci, takže jen doufám, že to za mě snad obstaraly boží mlýny. Muži ze Stasi nemohli uvěřit, že cestuji jen tak nalehko v saku, s ohledem na okolnosti to podle nich bylo nepřípustné, a tak mě odvezli do obchoďáku, přeměřili mě a koupili světlý baloňák.

Auto klouzalo ve slunečném dni po rychlospojce mezi letištěm – a „něčím“. Někam mě vezli, ale na Západ to pod­le všeho nebylo. Žlutá návěstní cedule s černým písmem oznamovala, že jedeme směrem na městečko Wandlitz, ukázalo se, že je to cíl naší cesty. Nikdy předtím jsem ten název neslyšel a je dost pravděpodobné, že ani vám nebu­de povědomý. Residence Wandlitz leží v lesích cca třicet kilometrů severně od východní části Berlína a čtyři a půl kilometru od městečka. V roce 1986, kdy došlo na Glienic­kém mostě k výměně zajatců, měli do rezidence přístup pouze vyvolené špičky Stasi a „dederónské“ komunistické strany, včetně nejvyššího soudruha, generálního tajemníka Jednotné socialistické strany Německa Ericha Honecke­ra. Resort byl oplocen, střežen, chráněn nejmodernějšími technickými prostředky, ve většině vilek nechyběly ani podzemní protiatomové bunkry, bylo to tedy ideální místo na uskladnění cenné „devizy“ pro výměnu plánovanou na druhý den. Auto zastavilo už za pološera před luxusní vilou s poměrně velkou protáhlou zahradou, obklopenou lesíkem. Jeden pistolník šel přede mnou, jeden vedle mě a jeden za mnou (ten dokonce nesl můj kufr), doprovodili mě do rozlehlé haly, kde sedělo asi pět mužů. Pátral jsem, jestli náhodou nezahlédnu známou tvář nebo aspoň člově­ka, který by vypadal jinak než jako „dederon“ a příslušník Stasi, nikdo takový tam však nebyl. Během večera se po­tvrdilo, že jsem měl dobrý odhad, všichni přítomní tvořili mou „ochranku“. „Kolty“ nosili proklatě viditelně, abych snad náhodou nedostal chuť vzít do zaječích, ale jinak si mě zvlášť nevšímali, a ti, kteří neměli službu venku, seděli před televizí a sledovali (jak jinak) západní stanici ZDF. Dávali přenos z masopustního průvodu, který o růžovém pondělí pochodoval v Kolíně nad Rýnem (v Německu se masopust neboli Fasching poměrně čile slaví, končí v noci před Popeleční středou a v roce 1986 připadly vrcholné dny na 10. 11. a 12. února).

Netrvalo dlouho a přijelo další auto nebo auta. Z toho, jak rychle moji pistolníci začali oblékat ležérně odhozené svršky a vypínat televizi, jsem usoudil, že asi dorazila ně­jaká vyšší šarže a něco se začne dít. Do místnosti vstoupil mně dosud neznámý další pistolník a za ním menší muž, zabalený do trochu velkého tmavého kabátu. Na hlavě měl kožešinovou papachu, pod ní vysoké čelo, výrazný nos a široká ústa s masitými rty, roztažená v úsměvu. Mohlo mu být kolem čtyřiceti let, byl dost vyhublý a také nejistý až vyjevený. Konečně, řekl jsem si v duchu, to je našinec, nebudu tu sám, tohle není pistolník ani papaláš. Posadili nás ke stolu, každého na vzdálenější stranu, mezi nás si sedli muži ze Stasi. Kromě nového „hosta“ přivezli i pro­viant, podávala se studená večeře pro všechny, každý měl svůj talíř a svoji limonádu, ale košíčky s pečivem postavili vždy tak mezi čtyři lidi – napočítal jsem nás celý tucet. Po tiché večeři nás odvedli do patra, do hostinských po­kojů. Vysvětlili mi, že se nesmím vzdalovat z místnosti, a když budu chtít na WC nebo do koupelny, musím nej­dřív přes dveře požádat a oni mě doprovodí. Pistolník měl u dveří stoličku, podle občasného hluku na chodbě se zřejmě hlídači střídali. Když jsem se podíval z okna přes napůl stažené žaluzie, viděl jsem na zahradě tak dva tři pistolníky, v noci jsem jich napočítal pět. Ani hodinu jsem nespal, chodil jsem po pokoji a snažil se přemýšlet, třeba nad tím, co budu říkat, až se konečně dostanu na svobodu a lidi se mě budou ptát, jenže ze zkušenosti jsem beztak věděl, že ať se připravím na cokoli, stejně pak bude všech­no jinak. Do půlnoci jsem ještě dvakrát vyzkoušel pohoto­vost Stasi a požádal o otevření pokoje, dveře od koupelny ani od záchodu jsem za sebou nesměl zavřít.

Ráno se pistolníci zřejmě špatně domluvili, a tak jsem se u koupelny potkal s výše zmíněným neznámým „našin­cem“. Spontánně jsem zkusil školní ruštinu: „Zdrastvujte, odkuda vy? Menja zavut Jaroslav, ja z Pragy.“ Než stačili pistolníci zareagovat, odpověděl: „Zdrastvuj Jaroslav, menja zavut Natan, i ja iz Maskvy.“ To už nás dozorci odtrhli, jeden táhl Natana za ruku do jeho pokoje, druhý mě nastrkal do koupelny, a dokonce za mnou i přibouchl, než si uvě­domil, že mě má mít na očích a dveře zase otevřel. Snídaně se odbyla poměrně rychle a ve stejném složení jako vče­rejší večeře, pil jsem zas po letech kávu a připadal si jak v interhotelu. Bylo 11. února 1986 osm hodin ráno a jeden z příslušníků Stasi zavelel k odjezdu. Přistavili nám žigu­lík a minibus Barkas, do kterého nás s Natanem posadili, do prostřední řady, vedle sebe. Rusky jsem velice dlouho nemluvil – po srpnu 1968 k tomu přispěla i moje nenávist k „Rusákům“ –, nenacházel jsem slova, přešel jsem tedy na angličtinu, doufaje, že nás opět nerozesadí. Neudělali to.

Přes noc napadala slabá vrstva sněhu, a tak Barkas „uháněl“ sotva padesátikilometrovou rychlostí. Stále jsme nevěděli, kam nás vezou. Podle mého orientačního smyslu jsme opět mířili na Berlín a to nebylo daleko, takže když se mě Natan zeptal, proč mám holou hlavu a za co jsem seděl, snažil jsem se být stručný. Ale i tak Natana mých pár informací o Valdicích udivilo: lidé ze Sovětského svazu pohlíželi na Československo, jako by to už byl tak trochu Západ, představovali si, že jsou tam lepší poměry. Pak jsem se ve zkratce dozvěděl, co osud připravil Natanovi: narodil se jako Anatolij Borisovič Šaranskij v židovské rodině v Doněcku v lednu 1948, vystudoval matematiku, v roce 1977 byl zatčen, v červenci 1978 v Moskvě odsou­zen za údajnou špionáž ke třem letům vězení a deseti letům nucených prací v jednom z mnoha táborů Gulagu. I jemu předhazovali, že zradil vlast, protože měl prý předá­vat informace CIA, ve skutečnosti byl však aktivní odpůrce a kritik sovětského režimu, disident, blízký spolupracov­ník Andreje Sacharova, navíc Žid, jemuž nedovolili vystě­hovat se do Izraele. Podobně jako v mém případě usilovali různí dobří lidé a (nejen) židovské organizace o Natanovo propuštění z věznic a vůbec z osidel sovětského režimu, ale protože Moskva trvala na tom, aby Spojené státy při­znaly jeho spolupráci s CIA, byl vyloučen z výměny v roce 1985. Když jsme se poprvé setkali, byl asi tak v mém věku a měl odsezeno také asi devět let, možná v podobných podmínkách, jen o něco východněji. Teprve později jsem se z masmédií dozvěděl, že na něj na letišti ve Frankfurtu čekala jeho žena Avital, zatímco celou zbývající rodinu se podařilo dostat do Izraele teprve v srpnu 1986.

Natan Šaranský byl zásadní postavou chystané spekta­kulární výměny, hlavní persona non grata, kterou Rusové nabídli Američanům jako náhradu za Sacharova, o jehož předání žádal Ronald Reagan v Ženevě, ale Gorbačov odmítl. Stojí za zmínku, že americký prezident Jimmy Carter odmítal po celou dobu svého úřadování zařadit Šaranského i Sacharova do výměny agentů, protože ani jeden z nich americkým agentem nikdy nebyl. Proto se také dohodl malý kompromis: Natan Šaranský měl při výměně agentů na Glienickém mostě 11. února 1986 fi­gurovat jako propouštěný vězeň z Východu, neměl tedy přejít most společně s ostatními, nýbrž měl být demon­strativně převeden na západní stranu jako první, a navíc v doprovodu amerického velvyslance v Berlíně Richarda Burta. V mém případě podobné opatření neučinili, ačkoli ani já jsem nebyl agent.

Přidám ještě pár historických reálií: Nápad na výměny špionů mezi Východem a Západem pochází od ex-agenta Jamese B. Donovana, který vstoupil do povědomí širší veřejnosti jako obhájce ex-offo sovětského špiona Rudolfa Abela, zatčeného v USA. Na podzim roku 1957 přesvědčil Donovan soudce, aby tehdejší špionážní eso KGB Abela odsoudil „jen“ k pětačtyřiceti letům vězení namísto elek­trického křesla. Argumentoval tehdy doslova: „Je možné, že Sovětský svaz v budoucnosti zatkne amerického agenta se stejným postavením. Pak by v zájmu Spojených států byla výměna.“

Na jeho slova a prognózu došlo v roce 1961, poté, co Rusové sestřelili nad svým územím americký špionážní letoun U-2 a zatkli a odsoudili pilota Francise Gary Power­se. Tehdy se Donovan stal americkým vyjednavačem a jeho protějškem byl Honeckerův advokát z východního Berlína Wolfgang Vogel. Dohodli se, že provedou výměnu, a to na Glienickém mostě, přes který denně přejíždělo asi pět set vojenských aut obou armád, tedy sovětské a americké. Donovan byl dobrý vyjednavač a předpokládal, že pro KGB má Abel velkou cenu, proto na Rusy tlačil, a ti nakonec svolili, že pustí na svobodu i Frederica L. Pryora, americké­ho doktoranda, uvězněného za napomáhání k útěku jedné východoněmecké občanky na Západ. Na základě dohody s Donovanem pustili Pryora z vězení už v srpnu 1961, aby „nezacláněl“ u výměny Abel-Powers, která proběhla 10. února 1962 v 8.52 dopoledne. V příštích desetiletích ná­sledovaly další, většinou tajné výměny agentů, a zatímco západní vyjednavači se při nich měnili, na sovětské straně měl tuto úlohu vždy dr. Wolfgang Vogel. Stal se „specialis­tou v oboru“, dokázal velice dobře rozpoznat a ohlídat, co jednající strany v danou dobu potřebují, jako prostředník dovedl najít cestu k dohodě. Do pádu NDR v roce 1990 zajistil podle týdeníku Der Spiegel výměnu přibližně sto padesáti odsouzených agentů z třiadvaceti zemí světa a do­vedl zorganizovat i „prodej“ více než třiatřiceti tisíc občanů NDR, které koupila vláda Spolkové republiky Německo (že jde o obchod bylo ovšem utajeno).

Co se špionů a mostu týká, od roku 1962 trvalo třia­dvacet let, než došlo k další neveřejné výměně, domluvené právníkem Vogelem. Proběhla v roce 1985 a přes most přešlo pětadvacet tzv. hobby-agentů, většinou východních Němců, kteří takříkajíc ve volném čase informovali CIA o žádaných údajích z různých míst za železnou oponou, byli dopadeni a odsouzeni. Z druhé strany šli čtyři profi-agenti, pochytaní a odsouzení na Západě v letech 1981–1984 (Polák, Rus a dva východní Němci). Vraťme se k naší cestě Barkasem. Tyjátr, který kolem nás vytvářelo deset pistolníků, posílil můj pocit, že se pro mě a pro Natana něco dobrého chystá. Jenže co, to nám ještě pořád neřekli ani nenaznačili. Jedno auto se soudru­hy od Stasi jelo před námi a brzy se objevilo druhé, které uzavíralo konvoj. Mířili jsme na Berlín-Potsdam a brzy se začaly dít velké věci tak rychle, že jsme si s Natanem Šaranským nestačili říct ani „dasvidanija“. Když náš kon­voj dorazil na východní postupimskou stranu Glienického mostu, pistolníci vystoupili z vozu, nejspíš odešli někam ohlásit, že náklad dovezli včas a bez poškození. Chvíli nás nechali sedět v autě. Z místa, kde Barkas parkoval, neby­lo možno dohlédnout na západní konec mostu, bránila tomu nejen vzdálenost, ale také minivany očividně ame­rické provenience, šikovně zaparkované napříč přes silnici, a také desítky lidí, většinou mužů v civilu, pohybující se kolem těch vozů na zasněženém mostě sem a tam. Kou­sek před námi stál zlatý mercedes, jak jsem později zjistil, patřil dr. Vogelovi a seděla v něm i jeho manželka Helga.

Jako první k našemu Barkasu přišel právě dr. Vogel, menší podsaditý, šedovlasý, v masivních brýlích s kostě­nými obroučkami, vážný a vážnost pohledem vyžadující. Jeho úkolem bylo, aby Natana Šaranského a mě identi­fikoval, a potvrdil americkému velvyslanci v Německu Richardu Burtovi, že „zboží je v pořádku“. Nechal nás vy­stoupit z vozu, podal nám ruku, přivítal nás, a aniž by se slovem zmínil o nějaké výměně, krátce vysvětlil, že nás představí panu velvyslanci. Když se obrátil k Natanovi, sdělil mu, že na něj jeho žena čeká na frankfurtském leti­šti, a ještě pár dalších informací. Ke mně se pak dr. Vogel důvěrně nahnul a špitl mi do ucha, že na mě čeká rodina doma v Heilbronnu – znělo mi to jako andělský zpěv. Pak k nám přistoupil velvyslanec Burt, stiskl mi ruku, po­přál mi „Good luck in the west“ a odvedl Natana směrem k mostu. Dr. Vogel naznačil, že si mám zatím přesednout do jeho zlatého mercedesu, kde mě představil své paní Helze, která seděla vpředum a dvěma mužům na zadních sedadlech. Dietrich Nistroy, západoněmecký občan, byl agentem BND, a Wolf-Georg Frohn, východoněmecký ob­čan, byl ve službách CIA (to jsem se pochopitelně dozvěděl ex-post). Cítil jsem se jako nahý v trní. Seděli jsme tam – já uprostřed – a většinou mlčeli, protože téměř cokoli, co bychom v tu chvíli vypustili z úst, by znělo jako fráze nebo tlachy.

Dobře si pamatuji jen na moment, kdy jsem se dozvě­děl, snad od kohosi z doprovodu Stasi, že jsme u onoho slavného mostu přes řeku Havolu, a vzpomněl jsem si na píseň Simona a Garfunkela Bridge Over The Troubled Water – jinak jsem měl v tu chvíli v hlavě vymeteno, ne­mohl jsem myslet a představovat si, co přijde, prostě to nešlo. Špatně se mi polykalo a v krku jsem měl „knedlík“. Čekání se protahovalo, bylo kolem jedenácté hodiny, když pro nás dr. Vogel přišel k mercedesu. Jak později vyply­nulo z mediálních zpráv, musel jako hlavní vyjednavač a organizátor identifikovat i další aktéry výměny. Z věze­ní v západním Německu byli propuštěni agenti Jevgenij Semljakov (KGB), Jerzy Kaczmarek (nelegál SB, polská obdoba StB) a Detlef Scharfenorth (Stasi), z vězení v USA pak čeští manželé Karel a Hana Köcherovi, agenti rozvěd­ky StB a KGB, kteří se usadili ve Spojených státech, kde se Köcher vloudil do služeb CIA. Byl to určitý nepoměr: podle mínění východoněmeckého ministra pro Státní bez­pečnost (Stasi) Ericha Mielkeho pouštěl Východ na Západ čtyři „cennější objekty“ a dostal za ně neadekvátní náhra­du, připomnělo mu to prý jistý nepoměr výměny v roce 1985. Mielke chtěl mít poslední slovo a dr. Vogel ho prý musel přesvědčit, že v obou případech dosáhl vyváženého vztahu, aby Mielke seznam schválil. Jak už jsem napsal, výměny se dlouho plánovaly a vyjednávaly, a když dr. Vo­gel dohadoval technické podrobnosti s Československem, které mělo ve hře tři osoby, jednal podle některých pra­menů s důstojníkem rozvědky, o němž se píše, že byl před rokem 1986 i americkým krtkem v čs. výzvědné službě: byl to prý podplukovník Jan Fila, krycím jménem Štur­ma, jinak zástupce náčelníka amerického odboru rozvědky, který sloužil v letech 1976 –1981 na československé misi při OSN v New Yorku. Tuto informaci mi později potvrdil Karel Pacner, novinář a autor mnoha publikací na téma špionáže. Dr. Vogel vyjednával s Filou a s důstojníkem CIA, který kvůli tomu jezdil do Prahy. Fila, který dřív pracoval jako vyzvědač pod diplomatickým krytím, se prý před každým setkáním s Američanem maskoval. Jak píše Pacner, byla to šaškárna pro oklamání pražské centrály rozvědky, protože Filu během jeho působení v USA pravděpodobně získala americká výzvědná služba, a právě Fila jí prozradil Karla Köchera, za kterého jsem byl nakonec podle někte­rých novinářů vyměněn.

Nedlouho po berlínské výměně Fila záhadně zmizel, podle všeho na Západ, bez manželky a údajně i bez svého cestovního pasu. Kontrarozvědka nedokázala zjistit, jestli přešel v Berlíně nebo se uchýlil na americké velvyslanectví v Budapešti, odkud v přestrojení odletěl do Washingtonu, každopádně ho už nikdo nenašel a v roce 1989 byl pro­hlášen za mrtvého. Pokud udal Köchera CIA, pak mi de facto pomohl, koneckonců domluvil s dr. Vogelem i moje zařazení do výměny a tím vším se mimo jiné postaral o můj hřejivý pocit odplaty za to, jak se čs. vojenská kon­trarozvědka podepsala na mém osudu.

„Jetzt geht es los,“ oznámil dr. Vogel, když otevřel dveře mercedesu, „die Koffer kommen nach.“ (Teď to začne. Kuf­ry přinesou později.) Ukázal nám do uličky mezi napříč zaparkovanými minivany, kolem kterých stále pobíhali agenti CIA s vysílačkami a režírovali dění v pozadí, napří­klad malý autobus mercedes na amerických poznávacích značkách, který se zčista jasna objevil i s několika unifor­movanými důstojníky US-Army. Když naše trojka minula minivany, přišel nás pozdravit člen německého kabinetu, zástupce státního sekretáře Ludwiga A. Rehlingera, který, jak jsem zjistil z podkladů, byl ve spojení s dr. Vogelem ve věci této výměny již od srpna roku 1985 a oba dali mojí mámě dokonce již před Vánocemi slib, že jí brzy vrátí syna (Rehlinger byl prý také osobně přítomen, ale s ním jsem se u mostu nesetkal). Teď už mému výhledu nebránily mini­vany a dohlédl jsem až na samý konec mostu, do západní zóny, kde hlídkovala západoněmecká policie v zelených uniformách. Nevím, jak jsou na tom jiní lidé, ale já policii a uniformy dvakrát nemusím, a i když nemám pocit viny a nic jsem neprovedl, všude na světě se jim raději vyhnu. Tady mi policisté nevadili, spíše naopak. To, co jsem mohl vidět za jejich zády, mě fascinovalo – pulsoval tam dav lidí. Nebyl to nahodilý dav kolemjdoucích a čumilů, ale dav lovců senzací, kteří si byli schopni sehnat nebo zaplatit propustku „Presse“ (tj. hlavně reportéři, fotografové, kame­ramani, televizní štáby), o VIP přihlížejících ani nemluvě. Ti lidé, jak jsem se dozvěděl později, dorazili na místo ur­čení ze všech koutů světa, někteří již dva až tři dny předem kvůli lepšímu místu, aby byli svědky této nesporně his­torické události. Byla tam hlava na hlavě, k tomu přívěsy, karavany, minibusy, nic podobného jsem v životě na tak malém prostoru neviděl. Novináři se navzájem trumfovali v nápaditém umístění kamer a fotoaparátů, ti v zadních řadách měli kamery na tyčích s dálkovým ovládáním, kdo s sebou neměl štafle a nemohl si vylézt na strom či na auto, držel fotoaparát vysoko nad hlavou. Neměl jsem z toho strach, ale pociťoval jsem velkou nejistotu.

Přešli jsme most, a asi bych měl zdůraznit, že nikoho s vyměňovaných z druhé strany jsme neviděli a nemíjeli se s ním, tak to bylo zrežírováno. Kdo byl vyměněn, jsem se dozvěděl až později z masmédií. Celá moje rodina se­děla ten den od rána u televize, sledovali přenos s Berlína, a když jsme konečně nastupovali do vysněného autobusu, který přistavili Američané, na záběrech mě nemohli po­znat. Vtom prý u rodičů zazvonil telefon a ze Švýcarska jim nadšeně volal Vladimír Škutina: „Díváte se? Vidíte ho? To je ten, co si před vstupem do autobusu pucuje o zem boty od sněhu, aby nedostal sprdunk – to může udělat jenom mukl!“ Existuje i fotka a záběr z kamery, kde je to mé „muklovské“ pucování bot zachyceno.

Jeden z uniformovaných důstojníků US-Army nastou­pil za námi do autobusu, představil se jako štábní lékař z americké posádky v západním Berlíně, s každým z nás probral cílenými dotazy momentální kondici a zdravotní stav, aby se ujistil, že jsme schopni letu, a oznámil nám, že pojedeme na letiště Tempelhof.

Bylo 11:15 středoevropského času a náš bus se dal pomalu do pohybu směrem na západ. Mezitím již odjel velvyslancovým mercedesem na Tempelhof i Natan Šaran­ský. S námi třemi jeli ještě neznámí muži jako doprovod a také John Kornblum, americký diplomat, který nás měl doprovázet až k letadlu. I přes zavřená okna a poměrně silná skla armádního autobusu bylo slyšet šumivý cvakot spouští fotoaparátů, tak trochu připomínající letní déšť, jen ve studeném únorovém dni.

První celosvětově medializovaná veřejná výměna agen­tů byla oficiálně ukončena 11. února 1986 ve 14:00 hodin a na Glienický most se zase vrátilo strašidelné ticho. Tímto aktem se pojem Glienicker-Brücke stal jednou provždy synonymem pro neúspěchy tajných služeb a také „moder­ním Jordánem – řekou všech nadějí“ pro lidi, jako jsem byl já, kteří museli být Západem aspoň na chvíli uznáni jako agenti jen proto, aby se dostali na svobodu (dodávám, že soudruzi se pravdou, a tím, kdo byl a kdo nebyl sku­tečným agentem Západu, veřejně nezabývali, šmahem nás očerňovali jako vlastizrádce a pomahače imperialismu, za­tímco své špiony doma oslavovali jako „hrdiny míru“, kteří padli do rukou nepřítele a trpěli ve vězeních za svatou věc komunismu – ve srovnání s Valdicemi nebo sovětskými lágry musel být ovšem pobyt v západních kriminálech velice pohodlný). Po roce 1990 byla u Glienického mostu umístěna informační tabule s nápisem „Berliner Mauer 1961–1989“, protože i most byl v těch letech de facto sou­částí zdi. V roce 2009 otevřela kancléřka Angela Merkelová ve vile poblíž mostu muzeum, vztahující se k událostem kolem zdi i kolem mostu a jeho slavných výměn.

Když náš autobus dorazil na letiště Tempelhof, ujal se nás kromě velvyslance Kornbluma i zástupce Auswerti­ger Amtu a L. Rehlingera. Ve VIP salonku letiště, kam ne­byl povolen vstup novinářům, nám poskytli občerstvení, a v době, kdy se čekalo na pokyn z letištní plochy, se už nezávazně tlachalo o všem možném. Tam jsem si také za­pálil svoji první „dýmku svobody“ v podobě nabídnuté cigarety od mého druha ve výměně a cítil jsem se báječně, svobodně a uvolněně. Ale jen do té doby, než nás postranním vchodem vyvedli rovnou na letištní plochu, kde však nestálo žádné civilní letadlo. Parkovalo tam pouze ob­rovské air-force-cargo, americký vojenský stroj, otočený k letištní budově zadkem, velkým jako hangár, s úložným prostorem tak pro tři tanky (nevyznám se v typech leta­del, možná to byl Globmaster, možná Hercules). Řekli nám, že poletíme do Mnichova s posádkou US Air-Force a odtud že nás pak řidiči Auswertiger Amtu rozvezou do našich domovů. Kdybych byl býval v tu chvíli mohl jít těch cca šest set kilometrů do Heilbronnu pěšky, asi bych moc neváhal, ale zase jsem měl možnost se poprvé a asi také naposledy proletět takovým vojenským obrem. Sa­mozřejmě nám posádka letounu vše ukázala a vysvětlila, a protože v takovém téměř bombardéru se jaksi nevy­skytují stevardi a letušky, pozvali nás Amíci po jednom na kávu a na pokec do kokpitu – ten už po těch letech popsat nedovedu, ale dojem byl ohromující a více než dvouhodinový let i přes nepřízeň počasí rychle utekl. V Mnichově čekalo na konci hlavních přistávacích drah asi sto paparazziů, ale přistáli jsme na vedlejší rolovací dráze, kde nás vyzvedly dva vozy z ministerstva. Frohn pokračoval sám jiným směrem, mě a Nistroye, který vy­stupoval někde u Baden Badenu, posadili do druhého auta. Do Heilbronnu jsme dojeli po osmé hodině večer a já jsem se mohl po bezmála devíti letech konečně obe­jmout s rodinou. Kdo takové odloučení nezažil, těžko si dovede představit, jak jsme se v tu chvíli cítili.

Nebyl jsem pouze fyzicky nepřítomný, ale po celou dobu jsme zažívali i psychická muka a strach, někdy jsme dlouhé týdny neměli o sobě navzájem žádné zprávy, rodiče nevěděli, co se se mnou děje, já se nemohl přesvědčit, jest­li jsou v pořádku a zdraví. Pamatuji si, že jsme se s mámou dlouhé minuty drželi v náručí na schodech před vcho­dem do bytu malého rodinného domku na Teichstrasse ve čtvrti Heilbronn-Boeckingen, hladili jsme se a zpočátku nebyli schopni slova. Štěstí chutnalo slaně a drhlo v krku, jak už tak působí emoce, někdy úzkost, jindy dojetí. V tu chvíli ale ani nebylo třeba něco říkat, všechno zlé se stalo minulostí a pro mámu to byl pocit, jako by mě znovu porodila… Objetí s bráchou a s tátou bylo chlapské, i když ani tady slza nechyběla.

Stál tam ale ještě jeden člověk, kterého jsem před tím nikdy neviděl. Chlap jako hora, asi tak v mém věku, tma­vovlasý, s mohutným vousiskem a „rohlíkem“ od ucha k uchu. „To je pan Horáček,“ představila nás máma: „On mi tady v Německu asi nejvíc pomáhal s tvým osvoboze­ním a nemohl si nechat ujít možnost být u tvého návratu domů.“ A znovu se rozplakala. Milan Horáček pochází z Čech, přes své aktivity v německé politice Čechem v podstatě vždycky zůstal a po devadesátém roce se do Čech postupně vracel, až se vrátil úplně. Od roku 1983 byl poslancem Bundestagu za německou stranu Zelených a po dohodě s mojí mámou se při každé vhodné příležitosti snažil posunout řešení mého případu dopředu, přede­vším u tehdejšího ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera. K některým jednáním o mém propuštění byl Milan pozván osobně, při té příležitosti měl možnost potkat se v Československu s předními disidenty, jako byli Václav Havel, Ludvík Vaculík, Anna Šabatová, Václav Benda či Eva Kantůrková.

V lednu 1990 pak doprovázel prezidenta Václava Havla na první cestě do Německa. Nejprve v Praze a později v Bonnu řídil nadaci Heinricha Bölla a za německé Ze­lené se stal i poslancem Evropského parlamentu. Přáteli jsme zůstali dodnes. Milan měl velký podíl na tom, že se zúročila mnohaletá mravenčí práce mojí maminky a že se žádosti mých rodičů o moji možnou výměnu dostávaly ve správnou dobu na správná místa, tedy k německým politikům. A nejen k nim, Milan za mě například interve­noval i u rakouského kancléře Bruna Kreiskyho. Hodně se zasloužil o to, že moje záležitost byla v politických kruzích pozitivně vnímána – patří mu můj vřelý dík.