Nakladatelství KNIHA ZLÍN dlouhodobě nereflektuje ve svém edičním plánu jen nejlepší thrillery ze současné světové literatury, jako jsou například knihy Jo Nesbø, ale mapuje též v edici HOT HISTORY skutečné příběhy se souvztažností k „hot realitě“ které literárně zpracovali zajímaví současní autoři. Mezi ně určitě patří i Jaromír Štětina, který 14 let pracoval jako válečný zpravodaj a dalších 15 let se zabýval válkami jako politik.

Ve své knize apokryfních povídek s pomyslným podtitulem „o pradávní české nejednotě“ čtenáře provádí českými bitevními poli od vyvraždění Slavníkovců, přes bitvu u Sudoměře, na Bílé hoře a u Hradce Králové až po osmašedesátý. K letnímu čtení nabízíme ukázku, která se váže k neblahému výročí okupace Československa sovětskou armádou v roce 1968:

Ukázka z povídky Muzeum:

Vrcholilo zkouškové období. Josef a Marie se ve sbírkách Muzea připravovali na státnice z petro­grafie. Profesor Veliký byl proslaven tím, že nauku o horninách považoval za vědu královskou a vyha­zoval od zkoušky, jestliže student nepoznal devět vzorků z deseti. Studenti mu říkali dědek Poděs. Slavná byla historka o tom, jak jistá studentka ne­poznala gabbro. „Gabbro, slečno, gabbro je černý!“ řval Poděs, až zvonily talíře v menze. „Gabbro – černý jako prdel. Ven!“ Gabbro byla slabůstka pana profesora.

Při zkouškách dokázal být Poděs i laskavý. Když se dobře vyspal. Jednou zaskakoval při přijímač­kách. Zkoušel z fyziky a chemie. Uchazečkou byla jakási těhotná paní. Dálkařka. Poděs řekl: „Tak mi povězte, co to je Mendělejevova tabulka prvků.“

Paní plavala jak zvadlý leknín.

„Určitě víte, kam patří kyslík,“ řekl Poděs.

Nevěděla.

„Je to šestnáctý sloupec tabulky,“ řekl Poděs. „Dobré jsou mnemotechnické pomůcky. V kyslí­kovém sloupci jsou: kyslík, síra, selen, telur, polo­nium. Ó slečno, sejměte též podprsenku. Fyzika je královna věd, skoro tak důležitá, jako petrografie… Pro vás něco jednoduššího. Třeba, třeba kuchyňské váhy,“ dodal opovržlivě.

Jinak byl profesor Veliký odborníkem na vltaví­ny a na všechno, co na zeměkouli spadne z nebe. Všichni věděli, že do deseti vzorků při poznávačce zamíchá alespoň tři meteority. Studium hornin v Muzeu jim doporučil sám pan profesor Veliký: „Muzeum je místo zasvěcené múzám. A příroda je největší umělec.“ Rozněžnil se a dodal: „Kam se na ni hrabe Picasso či Rem­brandt.“ Poděs byl už dobrých dvacet let kurátorem petrografických sbírek Muzea. „Zkuste si zapama­tovat, kolegové, jak se Picasso jmenoval plným jménem: Pablo Diego José Francisco de Paula Juan Nepomuceno María de los Remedios Cipriano de la Santísima Trinidad Rutz y Picasso.“

„My si, pane profesore, snažíme zapamatovat všechno, co nám říkáte,“ špitla Marie. „To jsem ne­věděla, že Picasso je můj jmenovec.“

„Pojď, Máňo, vyzkoušíme si to,“ řekl Josef. „Tohle je co?“

„Je to chondrit?“ zaváhala Marie.

„Správně. Kamenný meteorit. A co je tohle?“

„Skleněný meteorit, to pozná každé malé dítě. Moldavit.“

„A už bys letěla! Poděs je na to háklivej. Molda­vity nejsou meteory. Jsou to prudce zchladlé kapky roztavených hornin, které vyletí do vzduchu při dopadu meteoritu na Zemi. Padající meteorit vy­křesá moldavity ze země.“

„Aha,“ špitla Marie.

„A co je tohle?“

„To je meteorické železo,“ řekla Marie.

„Správně, Mančo. Je to typický oktaedrit. Nej­běžnější železný meteorit. Niklu maximálně se­ sedmnáct procent. Vidíš ty lamely? Jsou tvořeny ka­macitem a taenitem. Ty trojúhelníky na lomu se jmenují Widmanstättenovy obrazce…“

„Seš fakt dobrej, Josefe,“ řekla Marie. Dotkla se meteoritu. Dlaní přikryla Josefovu ruku. „I kvůli tomu tě mám ráda.“

„Kvůli tomu?“

„Nejen kvůli tomu.“

3.

Seznámili se na mapovacím kurzu v Severních horách v rekreačním středisku, které si fakul­ta pro mapovací kurzy každoročně pronajímala. Kurz vedl profesor Veliký. „Geologické mapování je symbióza tvrdé fyzické a duševní práce, mente et malleo,“ říkával frekventantům kursu. Miloval svory Severních hor. „Svor je knížecí hornina.“

Josef a Marie dostali přidělený jeden list mapy 1 : 50 000, vyfasovali pastelky, kompas a geolo­gické kladivo. „Máte na to šest dnů,“ řekl profesor Karel Veliký.

V ročníkové závěrečné zprávě není uvedeno, že svory mají tvrdost žuly, že tlačí do zad, že rozdírají halenky. „Tenhle škrábanec je křemen,“ řekl Josef.

„Miluju křemeny,“ řekla Marie.

„A tenhle je plagioklas. A tenhle granát. A tady ten rýpanec je amfibol.“ Oba byli přesvědčeni, stej­ně jako profesor Poděs, že se svor stal částí jejich života. Josef dýchl na sotva viditelnou rýhu. Vedla od pravé lopatky k levé, kolmo na všechny ostat­ní škrábance. Zatmělo se mu před očima, když si představil onen pohyb: „A toto je staurolit. Miluju staurolity, zejména ty ze svorů,“ řekl Josef význam­ně. „Svory jsou světle šedé, světle hnědé, červeno­hnědé nebo šedočerné horniny s výraznou foliací, plochy foliace jsou často nápadně lesklé. Textura horniny je nejčastěji plošně paralelní, hornina je drobně až hrubě zrnitá. Co budeme dělat s tou roz­trhanou košilkou?“

Šest dnů mapovali, až se z nich kouřilo. Sedmý den se vrátili do rekreačního střediska.

„Kdepak je pan profesor?“ zeptala se Marie.

„Je ho plný kompresor,“ poznamenal Josef.

„Pan profesor musel najednou odjet,“ řekl správ­ce střediska. „Prý nějaká důležitá rodinná událost.“

Odpoledne si Marie koupila od správce středis­ka pohlednici Severních hor. Byly na ní zkrouce­né borovice rostoucí na skále. Za stromy zapadalo krvavé slunce. Tu skálu tvoří svory, ty teď s panem profesorem mapujeme, napsala. Pohlednici poslala rodičům.

Mariini rodiče žili daleko, až na východě Re­publiky. Byli dělnického původu, jak Marie zdů­razňovala v přihláškách a v životopise. Táta byl opravář ve strojně traktorové stanici, máma šička v konfekční fabrice. Oba byli členy strany chungů.

„Jak je možné, že je obhajuješ?“ zeptal se Josef Marie.

„Neobhajuju,“ namítla Marie. „Jen neútočím. Je to moje máma. Táta mi koupil moje první kolo v životě. Navíc: oni nikdy nepodepsali rezoluci k Muzeu, jako ty.“ „Nepodepsali, protože Muzeum je od toho va­šeho vystrkova daleko.“

Vlak, kterým jel profesor Karel Veliký vulgo Po­děs do Hlavního města, supěl podél řeky, domácky páchl sazemi, močí a tisíci bývalých cestujících. Profesor tušil, co ho doma očekává. Přivíral oči, když vlak vyjížděl z tunelů, otevíral okno na chod­bě vagonu a nasával dým. Miloval vlak v zatáčce, když člověk vidí lokomotivu. Parní lokomotiva chrlila dým a saze. Dým se rozplýval v mlhách nad lužními lesy. Vypadalo to proklatě tajemně. Jeli akátovým pralesem. Žluté květy tloukly do oken vagonu. Uličkou se prodíral průvodčí. „Cítí­te, jak ty akáty voní?“ prohodil ke Karlu Velikému. „Mimochodem praotec Noe postavil archu právě z akátů.“

Jedna saze vletěla Velikému do oka. „Krucifix,“ řekl spokojeně. Mnul si oko. Vlak jel devonskou vápencovou krajinou, kterou tak zevrubně popsal jeho dávný předchůdce, první z kustodů Muzea Joachim Barrande.

Barrande byl pro Velikého guru. Patřil k dějinám Hlavního města i celé Země. Profesor byl přesvěd­čen, že Velký básník J. N. byl Barrandovým synem. „Barrande bydlel v podnájmu u paní Nerudové, byl to Francouz, paní Nerudová byla pěkná ženská,“ říkával profesor. A nevlastenecky dodával: „Ta tro­cha francouzské krve byla zdrojem básníkovy ge­niality.“ Karel Veliký byl předsedou komise, která nechala skálu na okraji prvohor osadit deskou, na níž bylo zlatým písmem napsáno BARRANDE. Připadal si jako lev, který bije o mříže. „Jak lvové v kleci jatí,“ brumlal si, když dělníci desku přibíjeli na skálu.

Josef i Marie věděli, že konzultace se zkoušejícím těsně před státnicemi je úlitba bohům, že examiná­tor těžko vyhodí někoho, kdo projevil zájem o nej­důležitější vědní odvětví. I profesor to věděl, jako starý pedagog však chápal předzkouškové konzul­tace jako způsob, kterak studentovi přiblížit krásy nauky. Vůbec nebral konzultace jako šplhounství. „Víte, čím jsou krásné malachity? Bývají i modré. Vzácná to barva pro kameny. Znáte ještě nějaký modrý kámen?“

„Třeba lazurit. Tvoří podstatnou část horniny zvané lapis lazuli,“ odpověděla iniciativně Marie.

„Správně. Příroda šetří modrou barvou,“ řekl profesor Veliký. „Nejen u kamenů, ale i u květin. Proto mohl Čapek napsat Modrou chryzantému.“

„Vždyť to není pravda. Podívejte se na oblohu. Jsme obklopeni modří,“ řekla Marie. „I moře je modré.“

„Správný postřeh, ale to je jen zdání. Sluneční paprsky dopadající na Zemi pronikají hustou vrst­vou atmosféry. Kratší modré vlnové délky obsaže­né ve slunečním světle se přitom rozptýlí a způsobí modré zbarvení oblohy,“ řekl Poděs. „Modrá barva moře je jen odraz oblohy. A tohle je jiný modrý minerál – tyrkys…,“ profesor nedomluvil. Rána je srazila pod vitríny. Déšť tyrkysů se jim snesl na záda.

„Chungové!“ zakřičel profesor. „Oni fakt střílejí.“

Chung to pral do Muzea granátometem. Střely vybuchovaly, ničily štuky a bouraly příčky mezi sály. Největší paseku dělaly tlakové vlny. Vymetaly vitríny a exponáty jako tsunami. Ani Poděs, ani Jo­sef, ani Marie nic neviděli. S očima plnýma prachu se plížili z petrografického oddělení do sbírek his­torických. Na záda jim padaly střepy z oken, šípy s bronzovými hroty, zlaté náhrdelníky, náramky, prsteny a náušnice. Bronzové meče svištěly.

Zalehli v oddělení Keltů pod obraz krále Artuše. Pluje na lodici. Natahuje ruku pro meč Excalibur. Z hlubiny mu ho podává Paní Jezera. Už už král Ar­tuš dosahuje k meči. Loďka se převrací a král Artuš mizí v hlubinách.

„Ode dneška nic neplatí,“ poznamenal Poděs. Vyplivl směs prachu a omítky. „A byl Artuš namy­dlenej. I s tím jeho Excaliburem.“

„Bylo to jinak,“ namítla Marie, „Artuš přece s mečem od Jezerní Paní vyhnal nepřítele.“

„Bronzovým mečem se proti granátometu ne­ubráníte,“ odplivl si Poděs. „Proč střílejí na Muze­um? Co jim udělalo?“

Poděs a studentíci sestoupili do pantheonu. Na­hoře nebylo bezpečno, okna hleděla na náměstí, kde stály tanky. Mířily přímo do oken.

„Až začnou střílet z tankových kanonů, to teprve bude polízanice,“ poznamenal Poděs. Orchestr hřměl. Adagio – Allegro molto. Velikán A. D. dirigoval z praktikáblu. Drtil v pravici taktov­ku, byl rudý ve tváři. Rudou měl i lysinu. Z bedny měl dobrý výhled přes smyčce k harfě a klavíru. Dva nejtěžší nástroje, pomyslel si, jediné dva ná­stroje, na které musel najímat stěhováky. Klavír miloval. I červenou plyšovou stoličku miloval – to­lik toho už dohromady zkomponovali. Například Largo. Klavír měl vídeňskou mechaniku: kdysi ho koupil od firmy Boesendorfer, Wien. Klavír byl kaštanový až hřebíčkový, žádná čerň jako tuctová pianina.

Molto vivace. Na prvního houslistu se mohl Ve­likán spolehnout, byl to starý dobrý Václav Matěj Kramerius. Flétnám, hobojům, fagotům a klarinetům velel Kilián Ignác Dientzenhofer. Trubky, pozouny a lesní rohy držel v disciplíně Karel Starší ze Žerotína. Vzadu bouřily bicí a tympány. Sym­foňák je něco jako armáda, pomyslel si Velikán, bez subordinace by se rozpadl. Rozmáchl se k Allegro con fuoco. Zamával na harfenistku. Byla to jediná žena v orchestru. Nebyl to nikdo jiný než císařov­na Alžběta Bavorská, zvaná Sissi. U viol, houslí a violoncell rozeznal Poděs několik dalších bron­zových postav. Byli mezi nimi i Josef Pekař a Jind­řich Jaroslav hrabě Clam-Martinic. Připletl se mezi ně i kanonýr Franta Jabůrek utíkající z výstavy o prusko-rakouské válce. Jabůrek tlačil na podvoz­ku pruský ukořistěný drážkovaný kanón systému Hitte. Snažil se dělo zachránit. Bylo přesnější než rakouské kanóny, taky střílelo dál, než rakouská děla – granát se točil podle podélné osy. Chodbou k pantheonu utíkal vojevůdce s páskou přes oko ruku v ruce s Mikolášem Alšem.

„Zdrháme,“ řekl Poděs, „než to tady všechno rozsakrujou.“

Celé patro hořelo. Jediná cesta vedla přes oddě­lení paleontologie. Poděs vytrhnul dveře. Ze sálu se vylil proud belemnitů a trilobitů. Stáli po kolena v polévce živých tvorů. Polévka kypěla. Čvachtala a syčela. Byla modrá. Hlavonožci vypouštěli své inkoustové váčky. Rostra belemnitů chrastila. Tri­lobiti se šplhali vzhůru do nohavic. Tisíce laloků a noh šustily. Marie ječela. „Utíkej!“ zařval Poděs.

Utíkali zpět k pantheonu. Proud trilobitů se valil po schodišti. Vydávají zvuky, všiml si Poděs. Ti chungové jsou vlastně pokrokáři, přinesli nám nové vědní odvětví: akustickou paleontologii. Obživlé zkameněliny pištěly, jako když podřezává podsvinče. Drtili paleotvory botami. Rozšlápnutí tri­lobiti se smekali, navzdory krunýřům. Marii ujely nohy. Spadla do šumící polévky. V okamžiku byla sépiově modrá. Poděs zaznamenal, že se Marie rá­chá ve hmotě, která páchne jako kyselo. „Vstávej, děvče,“ řekl starostlivě. Podal Marii ruku.

Uprostřed proudu stál bronzový Valdštejn. Tri­lobiti mu lezli do škorní a drápali se vzhůru k opas­ku. Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, vévoda meklenburský a frýdlantský, kníže hlohovský a za­háňský, stál bez hany a bázně až do okamžiku, kdy mu havěť vlezla pod krunýř. Zaklel a opustil scho­diště. Věděl, že se dnes zase pořádně nevyspí. Bude se mu zdát o slizké havěti. Navíc povozy na dlažbě kolem jeho paláce dělaly rámus. Nepomohlo ani to, že nechal ulici vystlat slámou.

V oblacích omítky a skla doběhli do napoleon­ské expozice. Císař a Josefína se choulili v rohu výstavní místnosti. Napoleon objímal Josefínu, jako by ji chtěl ubránit před výstřely chungů. Řekl: „Jo­sefíno, při všem, co je mi drahé, slibuju, že už se nikdy nesejdu s Marií Luisou Habsburskou.“ Poděs se připlížil k císaři: „Proč lžeš, Bonaparte, všichni víme, že sis Marii Luisu vzal. Že ti dala následníka trůnu.“

Hned vedle Napoleona se chystali otevřít vý­stavu o bělohorské bitvě. Fridrich Falcký byl vyobrazen na hlavním panelu jako hrdinný protivník císařského dvora, katolicismu a němectví. Kurá­tor při generální zkoušce na zahájení výstavy řekl: „Jindřich, zvaný Zimní král, byl král českých stavů.“

Zimní král velkými skoky mířil ke vchodu do Muzea. Kurátor výstavy, nedávno dosazený mi­nisterstvem kultury, volal: „Jindřichu, Jindřichu!“

Poděs si doma zapsal do diáře:

Byli jsme dnes v Muzeu, když ho rozstříleli chungové. Nikdo neví, proč to udělali. Říkají, že si spletli Muzeum s budovou rádia. Že se prý rádia zmoc­nil Nebeský batalion. Původně jsem měl vést pe­dagogický dozor nad dvěma nadějnými studen­ty – jmenovali se Josef a Marie. Děvče bylo snaživé a chytré, chlapec Josef bude nadějný mladý vědecký pracovník. Uprostřed konzultace začali chungové střílet. Byly to takové rány, že nám opadala sklovina ze zubů.

Jmenuji se Karel Veliký. Dnes v noci mi umřel táta. Cítím takovou bolest, že ani nemůžu dýchat. Můj děda se taky jmenoval Karel Veliký a můj pra­děd se asi jmenoval stejně. Můj táta mi dal šťastné dětství a je potřeba, aby to věděly i moje děti.

Táta byl šús. Jeho táta asi taky. Přečetli si někde, že byl Karel velký vládce říše francké, že byl nepo­razitelný. Jinak to měli dost popletené, můj táta si nějaký čas dokonce myslel, že jeho jmenovcem byl český král a římský císař Karel. Takto Karel IV. Ří­kával nám: „Byl to velký král. Postavil Karlštejn a my se tam pojedeme, Karlíku, podívat.“

Po rozstřílení Muzea vyšel Nebeský batalion do ulic. Josef a Marie mezi nimi. Do města vyjeli chun­gové v bílých přilbách. Josef a Marie jim říkali hlu­chavky. „Hluchavka bílá, Lamium album,“ odtušil Josef. „Krytosemenná rostlina, čeleď hluchavkovi­té, rod lamium.“

„Kde ty chungové schrastili tolik tanků?“ zeptal se Poděs.

„Taky by mě to zajímalo, pane profesore,“ odpo­věděl Josef, „ale víc mne zajímá, co to sem jede.“

Z dolní části náměstí mířily k Muzeu podiv­né stroje. Byly to chungovské antony. „Antony po inovaci,“ řekl Poděs. Ani Josef, ani Marie nikdy nic podobného neviděli. Auta měla na předních náraznících navařené kovové rámy, vypletené drátěnou sítí.

„K čemu to je?“ zeptala se Marie.

„Však to poznáte,“ řekl Poděs. „Už jsem je viděl jednou pracovat. Bylo to na jaře. To jsme se snažili chungy vypískat a oni na nás poslali tyhle stroje. Myslím tím naše tuzemské chungy. Tím rámem, tou radlicí najíždějí do lidí a snaží se je vytlačit.“

S antony přijíždělo několik hasičských nákla­ďáků se stříkačkami. Na každém autě seděl civil chung. Snažili se proudem vody rozehnat lidi na chodnících. Lidi před Muzeem nahnali hasiči do vý­klenku u mléčného baru. Za chvíli byli všichni mo­kří, že by je mohli ždímat.

„Zdrháme!“ zakřičel Poděs. Utíkali před sou­středěnou silou stříkaček a radlic. Poděs si ještě stačil všimnout tváří chungů obsluhujících vodní děla. Byly soustředěné. Poděsovi se zdály kamenné. Všechny si byly podobné. Všechny měly kolem očí vějíře vrásek. Takové zlé vějíře, jako mívají ode­vzdané oči.