Letní čítanka: Island
Reykjavík je hlavní a největší město ostrovního státu Island. Nachází se při pobřeží zálivu Faxaflói v Atlantském oceánu. Žije zde na 140 tisíc obyvatel a možná se někde mezi nimi prochází po ulicích předobraz Dómhildur, porodní asistentky z románu Matka světla od Auður Ava Ólafsdóttir. V předvánočním čase převzala nad Islandem nadvládu tma, nedostává se denního světla, navíc se na Reykjavík žene nevyzpytatelná bouře. Zatímco se na ni většina obyvatel připravuje, Dómhildur se probírá tajemnými rukopisy, které v bytě na Ljósvallagatě zanechala její prateta. Ta v nich zkoumá tři velká témata: lidskou povahu, světlo a náhodu.
Ukázka: Matka světla
Chodila jsem s ní nakupovat a ke kadeřnici a vozila ji všude možně dvacet let starou světlehnědou Ladou Sport, kterou sice vlastnila, ale sama už neřídila. Občas se stalo, že jsem se v noci nevrátila domů a zapomněla jí dát vědět. Když jsem se pak po celonoční nepřítomnosti objevila, vynesla prateta ortel:
„Z toho nic nebude.“
Jevila však nebývalý zájem o učební látku mého oboru, zejména o to, čemu říkala módní teorie.
„Co se myslí tím, že při silných porodních bolestech pomáhá ženě vůně partnera?“ zeptala se mě jednou.
Hned nato mi vyprávěla, jak v minulosti nebylo vůbec neobvyklé, že se nastávající otcové dostavili na oddělení a páchli alkoholem. Alkoholový odér se pokoušeli přebít vodou po holení, tvrdila. Old Spice. Vybaví se mi, že nezřídka popisovala vůni čerstvě narozených dětí, která podle ní dost připomínala vůni brambor ve sklepě, směsici hlíny a nasládlé plesniviny. Jednou jsem se před ní oháněla starým učebnicovým příkladem, v němž se pro nástin růstu zárodku používaly coby měřítko různé druhy ryb: koljuška, sleď, okouník a nakonec treska. Jako bych slyšela pratetu, jak kroutí hlavou a říká: Embryo je embryo, člověk je savec a dvounožec. A nikdy neopomněla dodat: Jsem porodní bába a vím, že člověk roste ve tmě jako brambora.