Všichni to známe. Z knihkupectví si přineseme domů nádherný nový svazek. S láskou a nadšením ho položíme na noční stolek nebo poličku – přímo na vrchol té tiché, stále rostoucí hromady knih, které na nás už týdny, měsíce nebo dokonce roky vyčítavě shlížejí. V té chvíli se často dostaví drobný, kousavý pocit viny. Proč si kupuji další knihy, když vím, že je nestíhám číst? Jsem jen povrchní sběratel papíru?

Máme pro vás osvobozující zprávu: tento zvyk není nutně selháním vaší vůle. Ve skutečnosti se jedná o hluboký kulturní a psychologický fenomén, který má své vlastní jméno, bohatou historii a překvapivě pozitivní přínos pro naši mysl. Vítejte ve světě Tsundoku a konceptu Antiknihovny.

Co je to Tsundoku? Slang z éry Meidži

Tento specifický vztah ke knihám poprvé pojmenovali Japonci. Výraz Tsundoku (積ん読) vznikl v éře Meidži (1868–1912) jako tamní populární slang. Nejde o žádné moderní internetové slovo; lidé si z hromadění knih dělali legraci už před více než stoletím.

Slovo samotné je geniální slovní hříčkou. Vzniklo kombinací a zkrácením dvou japonských výrazů:

1. Tsunde-oku (積んでおく) – což v doslovném překladu znamená „nakupit věci na později a nechat je ležet“ 
2. Dokusho (読書) – což znamená „čtení knih“ 

Když se tato dvě slova propojila, vzniklo Tsundoku – fenomén pořizování materiálů ke čtení, které pak necháváme ležet doma na hromadách. Jazykovědci a knihomilové rádi zdůrazňují, že termín se používá nejen pro samotné hromady na stolech, ale i pro nepřečtené knihy na běžné poličce, které jsou však záměrně určeny k tomu, že si je přečteme později.

Podobným stavem mysli se už v roce 1921 zabýval americký autor a bibliofil A. Edward Newton a ve své básni „Book Lover“ (Milovník knih) na něj s humorem poukazoval i kanadský básník Robert W. Service. Tsundoku totiž není pouhé sběratelství. Zatímco klasický sběratel (biblioman) může knihy hromadit jako trofeje či investiční artikly, člověk praktikující Tsundoku chová ke každé nepřečtené knize upřímný, byť odložený záměr se do ní jednoho dne ponořit.

Antiknihovna Umberta Eca: Proč mají nepřečtené knihy větší hodnotu?

V západním světě dal tomuto fenoménu hluboký filozofický rozměr italský spisovatel, sémiotik a filozof Umberto Eco. Vlastnil monumentální soukromou knihovnu čítající desítky tisíc svazků. Eco tvrdil, že nepřečtené knihy jsou pro naše životy mnohem cennější než ty, které jsme již přečetli.

Tento koncept později zpopularizoval spisovatel a investor Nassim Nicholas Taleb ve svém bestselleru Černá labuť (2007), kde poprvé použil termín Antiknihovna, což byl pojem původně ražený Ecem k charakteristice popisu knihovny v Swiftových Gulliverových cestách.

Filozofie antiknihovny staví naši čtenářskou vinu na hlavu:

• Knihy, které jsme už přečetli, představují to, co už víme. Jsou sice důležité, ale jsou to jen trofeje našeho ega. Ukazují nám naši minulost
• Nepřečtené knihy (naše antiknihovna) představují to, co ještě nevíme. Každá nepřečtená kniha na poličce je pokorným symbolem naší nevědomosti

Taleb k tomu dodává, že čím více v životě víte a čím širší jsou vaše obzory, tím větší by měla vaše antiknihovna být. Pohled na nepřečtené knihy nás totiž udržuje kognitivně pokorné a zvídavé. Chrání nás před takzvaným Dunning-Krugerovým efektem – iluzí, že už jsme všechno pochopili a všemu rozumíme. Antiknihovna je naším soukromým radarem na neprobádaná území lidského vědění.

Psychologický prostor pro růst naší identity

Proč nás ale pohled na ty hromádky tak magneticky přitahuje? Odpověď nabízí hlubinná psychologie. Britský psychoanalytik Donald Woods Winnicott popsal, že lidská kultura a umění se neodehrávají striktně v našem vnitřním světě, ani v čistě objektivní vnější realitě. Nacházejí se v takzvaném přechodovém prostoru (potential space / transitional experience).

Čtení knihy je dokonalým příkladem takové přechodové zkušenosti. Když se díváme na hromádku nepřečtených knih, tato literatura pro nás funguje jako fyzické vyjádření našeho vlastního přechodového prostoru. Každá kniha je příslibem budoucí transformace.

Z hlediska Kohutovy self psychology (psychologie já) navíc lidé po celý život vyhledávají takzvané selfobjekty (selfobjects). Selfobjekt je cokoli – člověk, myšlenka, symbol nebo právě knižní hrdina –, co vnitřně integrujeme do své mysli, abychom posílili a zcelili svou vlastní identitu. Knihy, které si kupujeme, tak často reprezentují naše budoucí, ideální já. Kupujeme si je, protože podvědomě toužíme po vlastnostech, hodnotách či vědomostech, které tyto knihy a jejich hrdinové ztělesňují.

Když si domů přinesete novou knihu a odložíte ji na poličku, nekoupili jste si rest. Koupili jste si příslib sebeexpanze. Vaše polička je v podstatě „šatnou“, kde na vás čekají různé životní role, myšlenky a zážitky, které si můžete vyzkoušet a adoptovat, až na ně dozraje správný čas.

Osvoboďte se od výčitek

Až se příště přistihnete při tom, že s lehkým pocitem viny ukládáte další nepřečtený úlovek na svou domácí pyramidu, vzpomeňte si na starou moudrost skrytou v Tsundoku.

Není to hřích konzumního věku ani důkaz vaší líné mysli. Je to vizuální vyjádření vaší touhy po růstu, vaší kognitivní pokory a nekonečného hladu po objevování světa. Vaše antiknihovna je živoucím důkazem toho, že si uvědomujete, jak obrovský a fascinující je vesmír lidského vědění a kolik dobrodružství na vás v tomto životě ještě čeká.

Luštit, číst a shromažďovat – to všechno jsou cesty, jak udržet náš mozek v kondici. Takže hlavu vzhůru, oprašte prach ze svých knižních pyramid a buďte pyšní na své soukromé Tsundoku!